Na příkladu amerického Hollywoodu se ukazuje, jak úspěšně a přitom poměrně nenápadně dokáže čínský totalitní režim infiltrovat řadu západních institucí. Snahu budovat a podporovat čínský vliv z nejvyšších pater tuzemské politiky jsme ostatně v uplynulých letech mohli sledovat i v Česku.

Reportér amerického Wall Street Journal Erich Schwartzel čerstvě vydal svou knihu Red Carpet (Červený koberec), který detailně popisuje to, jak produkci hollywoodských filmů v posledních necelých třiceti letech ovlivňovala a zatím stále ještě ovlivňuje Čína.

Nejde jen o příjmy plynoucí z distribuce na obrovském – a původně i hladovém a nenasyceném – čínském trhu, ale o silný vliv komunistických cenzorů Pekingu i autocenzuru na straně hollywoodských producentů.

Se Schwartzelem na toto téma vedla zajímavý rozhovor v pořadu Vox Conversations redaktorka Alissa Wilkinson (kompletní přepis pořadu v angličtině ZDE)

Na Twitteru na něj nedávno upozornil antropolog, publicista a redaktor nakladatelství Bourdon František Kalenda:

Už před lety jsem se divil, kam zmizel Richard Gere. Nebyl to nikdy můj nejoblíbenější herec, ale talent i charisma měl nepochybně.

Říkal jsem si, že asi odešel do zaslouženého důchodu. A dnes jsem zjistil, že ho velká studia neobsazují od té doby, co veřejně kritizoval Čínu.

— František Kalenda (@f_kalenda) July 15, 2022

Cestování v čase nechceme

Začalo to v roce 1994 – prvním americkým velkofilmem importovaným do Číny byl Uprchlík v hlavní roli s Harrisonem Fordem. „Pro populaci, která doposud mohla sledovat především propagandistické filmy, to bylo zjevení. Traduje se, že lidé na ten film šli třeba sedmkrát a když se Ford ve filmu vrhá z vysoké přehrady dolů do vody, lidé vstávali a hlasitě křičeli,“ vypráví Schwartzel.

Pak už to šlo mezi Hollywoodem a Čínou rychle, nejprve rychlostí deset filmů ročně a z Číny, která byla donedávna rozvojovým trhem se postupně stal světový divácký trh číslo jedna. Dohled nad tím, co se u nich bude promítat si ale samozřejmě stále drželi (s drží) pod dohledem čínští komunisté.

„Když chce studio svůj film promítat v Číně, musí s předstihem zaslat kopii na ministerstvo propagandy (respektive Oddělení propagandy ústředního výboru Komunistické strany Číny, pozn. red.) ke zhodnocení,“ vysvětluje Schwartzel. Verdikt pak může být různý: schváleno bez výhrad, schváleno s podmínkou vystřižení konkrétních scén, nebo zamítnutí bez toho, aby se někdo obtěžoval zdůvodněním.

V zásadě je ale jasné, jaký okruh témat Pekingu vadí. Žádné hollywoodské studio, které chce uspět na čínském trhu, nebude točit nic o dalajlámovi a Tibetu, vadí například i zmínky vztahující se k čínské historii, kterou čínské úřady nechtějí lidu připomínat.

Podle Schwartzela jsou ale i méně zjevná zakázaná témata: „Vadí třeba filmy pracující s cestováním časem. To podle Pekingu ukazuje, že by také historie mohla být i jiná, než jak ji vytyčila vláda. Nepřípustné je pro cenzory například i jakékoli znázorňování homosexuality.“

Čína rozhodně nezapomíná

Vědomí toho, co u cenzorů projde a co ne, postupně dovedlo producenty, scénáristy i režiséry v Hollywoodu k autocenzuře, od vzniku námětu, přípravy scénáře i při výběru hereckého obsazení. Takto v poslední dekádě z velkých hollywoodských filmů zcela zmizel do té doby úspěšný a hojně obsazovaný Richard Gere, kterého i generace českých diváků znají třeba z filmu Pretty Woman.

Na blacklist se Gere dostal s předstihem – už v roce 1993 se při předávání filmových Oscarů odchýlil od scénáře a veřejně odsoudil pošlapávání lidských práv v Tibetu. V roce 2007 například vyzval k bojkotu olympijských her v Pekingu. Čína mu to nezapomněla.

Žádný z filmů, v nichž Richard Gere vystupuje, nemá šanci se v Číně objevit; do nových velkofilmů ho režiséři s ohledem na lukrativní čínský trh už od roku 2009 preventivně neobsazují, i když oficiálně to žádné z velkých studií nepřiznává.

Richard Gere se každopádně objevuje už jen v menších nezávislých filmech; a i ten poslední natočil v roce 2017. V roce 2019 přijal roli v televizním seriálu BBC MotherFatherSon. Známého herce to od jeho postojů nijak neodradilo, naopak založil společnost ICT – Mezinárodní hnutí pro Tibet, v jehož čele také sám stojí.

V rozhovoru pro The Hollywood Reporter své zkušenosti popsal mimo jiné takto: „Měl jsem něco natáčet s jedním režisérem původem z Číny, ale dva týdny před začátkem mi zavolal řekl, že se omlouvá, ale že mne nemůže obsadit. Mluvili jsme spolu přes šifrované telefony na zabezpečené lince. Kdybych s ním pracoval, jeho rodina by už nesměla opustit Čínu a on sám by už v oboru nesměl pracovat.“

Vrazte tam raději Severokorejce

Občas vede snaha filmových studií nepřijít o byznys s Čínou k pozoruhodné kreativitě. Když se v roce 2009 studio MGM rozhodlo natočit remake akčního filmu Rudý úsvit (v původní verzi z roku 1984 skupina teenagerů brání své město před sovětskou invazí), s ohledem na novou geopolitickou situaci po pádu železné opony vyřadilo z role protivníků Rusy a nahradila je Číňany.

I když film nebyl pro čínskou distribuci vůbec plánován, studio brzy pochopilo, že takový produkt by byl problém pro jiné jeho filmy s ambicemi uspět na trhu číslo jedna – například pro Jamese Bonda…

Již hotový film proto MGM poslalo expertům na speciální efekty a ti postupně odstranili z filmu všechny čínské vlajky, upravili vojenské uniformy i titulky dialogů – a z původně čínské invaze se stala severokorejská… Studio to vyšlo na miliony dolarů. „Pozoruhodné bylo, že to tehdy u americké veřejnosti bez problémů prošlo. Myslím, že situace se změnila a dnes by z toho bylo možná i slyšení před Kongresem,“ odhaduje Schwartzel.

I český divák jistě zaznamenal, jak nápadně často v amerických velkofilmech vystupují (patrné je to hlavně v posledních deseti letech) čínské postavy. Součástí toho jsou i vtípky určené specificky pro čínského diváka – tu nepřeložené poznámky čínských postav pronesené v mandarínštině, tu čínské znaky na tetování, jehož význam pochopí jen člověk znalý čínského jazyka.

Často jde o vtipy na úkor postav ztvárněných „hloupým bílým hercem“. Cokoli spojené s Čínou je naopak v trhácích ztvárněno buď pozitivně nebo alespoň neutrálně – pokud chce film projít přes cenzorský filtr.

Závislost se mění

Sami čínští komunisté v mezičase pochopili, že skrze velkolepě vypadající filmy se dá dobře budovat a rozvíjet značka Číny ve světě. A začali točit. I když Evropany a Američany filmy Made in China až na naprosté výjimky neoslovují a nezajímají, v asijských zemích a Africe se této produkce dobře daří.

Čínská vláda také v celkem 25 afrických zemích financuje projekt distribuce levných satelitů do kdejaké zapadlé vesnice, umožňující snadný příjem televize, kde primárními kanály jsou ty čínské.

„Po investicích do africké infrastruktury, spotřebitelských půjček, lékařské péče či vakcinace přichází čas na šíření kulturního vlivu,“ komentuje to Erich Schwartzel, který dopady projektu osobně viděl přímo v Africe. „Přišel jsem do obyčejné vesnice v Keni, na střeše domku tam měli zářivý oranžový satelit. Velké popularitě se tam těší čínské soap opery nebo kung-fu filmy,“ říká.

Závislost Hollywoodu na čínském trhu se ale přeci jen mění. Jak kvůli novému přístupu Pekingu k vlastní produkci, tak i vlivem covidu a nárůstu popularity streamovacích služeb se vztah v posledním roce až dvou mění.

„I velká filmová studia zjistila, že je jistější zaměřit se na konkrétní diváky a jejich požadavky než spoléhat na vyprodaná kina,“ říká Erich Schwartzel. Velké množství malých lokálních trhů dokáže vyvážit jeden velký čínský trh, kde jsou navíc streamovací služby zakázané. „A naopak sami Číňané, s rostoucí domácí nabídkou, už tolik nebaží po americké produkci. Svůj vliv mají pochopitelně i napjatější politické vztahy mezi USA a Čínou.“