Pravda a láska, havlisté, pravdoláskaři, sluníčkáři a pražská kavárna, lepšolidé a další nálepky opanovaly veřejnou a mediální diskuzi v Česku i v období oslav 30 let svobody. Analýza agentury Newton Media mapuje vývoj těchto pojmů v tradičních tuzemských médiích i na sociálních sítích.

Slova o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, zazněla poprvé z úst Václava Havla během listopadových událostí roku 1989. První nekomunistický prezident k tomu odstupem času dodal:

„Dopisoval jsem tehdy projev na poslední chvíli, už na mě volali, že musím jít, a já pořád neměl konec a věděl jsem, že by tam mělo být něco rázného a třeba i patetického, tak jsem rychle připsal ke starému heslu ‚Pravda vítězí‘ pár slov včetně lásky.“ (Týden 21. 1. 2008).

Znamení nepřítele

Z těch slov se pak stal slogan pokojné revoluce. Havel je filozoficky ani politicky nikdy nerozvinul, ač je s oblibou opakoval na způsob dramatické figury či provokace. A tak se stalo, že když opadl revoluční étos, ta slova tu stále více čněla jako „svědecká skála“.

Jak míjela léta, začala ta slova vadit a kolem nich se sbíralo reptání, jakkoli zatím tlumené. I těm, kterým nejvíce ležela v žaludku, bylo ovšem jasné, že je nemohou napadnout „za bílého dne“, jak se o tom přesvědčil jistý přispěvatel Havířovského deníku píšící o „pravdě a lásce, které, zaplaťpánbůh, nevítězí nad lží a nenávistí“ (21. 3. 2011).

Bylo třeba nejdříve provést úkrok stranou: snést ta vznešená slova na zem do politické arény, kde „pravda a láska“ začala v průběhu nultých let sloužit jako poznávací znamení pro politického nepřítele. Fungovalo to oboustranně: ve jménu „pravdy a lásky“ byli napadáni političtí protivníci a v jejich jménu pak diskreditován samotný Havlův apel.

Zášť vůči „žvatlání o pravdě a lásce“ tehdy prolomila izolaci Haló novin (nástupnického listu Rudého práva) a rozšířila se do dalších levicových i pravicových médií.

Kulturní válka

Nejpozději od roku 2008 se kolem inkriminovaných slov rozhořela kulturní válka na český způsob. Byl to čas, kdy všichni měli pocit, že se musí přidat na tu či onu stranu, jinak by byli podezřelí. „Čas zalehnout na matrace“, jak to vystihnl spisovatel Mario Puzzo, autor legendární knihy Kmotr o italské mafii.

Jan Švejnar se tehdy v kampani před prezidentskými volbami přihlásil k „pravdě a lásce“ a argumentoval tím, že země by měla mít ideály a vize a sebevědomím docílit hodně věcí.

Jeho pokořitel Václav Klaus se po svém triumfu nechal slyšet, že klání bylo jen „jednou z bitev nekonečné války mezi silami demokracie a moralizujícími autokraty“, čímž „pravdě a lásce“ vyhlásil džihád, jak poznamenal jeden z komentátorů.

A protože potíž válek spočívá v tom, že si hledají (a nachází) stále další a další cíle, objevili se časem dědici „pravdy a lásky“: „pražská kavárna“, „sluníčkáři“, nejnověji pak „lepšolidi“.

Využívání těchto slov ve smyslu nadávky bylo patrné zejména třikrát před posledními prezidentskými volbami (2008, 2013, 2018), které v tomto smyslu představují pro českou společnost politickou krizi zvláštního významu.

Kampaň proti abstraktním hodnotám

Pokud něco Českou republiku 30 let od listopadu 1989 charakterizuje, pak je to právě kampaň proti vznešeným apelům v politice, která podle velkých mediálních dat stále posiluje.

Ukázalo se, že abstraktní hodnoty jsou pro velkou část Čechů příliš vysoké, příliš nepatřičné a příliš vzdálené. Lidé cítí nutkání je rozebrat na prvočinitele, které jsou v jejich očích teprve skutečné.

„Vždyť je to směšný, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Všechno je to jenom byznys a kšeft. Zákon nabídky a poptávky“. Tak to v roce 1992 vysvětlil první nájemný vrah v Československu psychologovi Slavomilu Hubálkovi (MF Dnes 21. 11. 2009).

Jediný „přesah“, na kterém se většina Čechů a Češek dovede shodnout, je patrně materiální povahy a podařilo se jej trefit až Andreji Babišovi a jeho marketingovým poradcům před volbami do sněmovny na podzim roku 2013: „ANO, bude líp“.

Současný předseda hnutí ANO těmito slovy našel zřejmě nejúspěšnější korekci ke slovům Václava Havla z roku 1989.

Podívejme se v krátkosti, kdy a za jakých okolností se objevovala slova, která na „pravdu a lásku“ více či méně přímočaře navazují.

Pražská kavárna

Pojem „pražská kavárna“ se v médiích plně etabloval až v roce 2013. Lví zásluhu na tom měl tehdy první přímo zvolený prezident Miloš Zeman, který prohlásil, že rozhodně nebude jejím prezidentem.

Prezident tím vnesl do hry další štěpící osu společnosti: mezi hlavním městem a zbytkem země.

S obdobným významem používali daný výraz nicméně už v letech 2001-2002 redaktor Reflexu Bohumil Pečinka a politik Jan Zahradil s Ladislavem Jaklem. Tehdejší místopředseda ODS Zahradil hovořil o pražské kavárně jako o „pseudopolitické pražské elitě, která podepíše každou petici, kterou na stůl v té kavárně položí“.

Prvním dohledatelným otcem „pražské kavárny“ v novodobé historii je nicméně publicista Jefim Fištejn. Když v roce 2001 polemizoval proti přímé volbě prezidenta, poukazoval na nebezpečí obrovských manipulací a podotkl, že „lid nevolí tak, jak si myslí pražská kavárna“ (ČT2, 17. 4. 2001).

Sluníčkáři

Když už začala být pojmově unavena i „pražská kavárna“, zastínilo ji nové slovo s podobným významem: sluníčkáři. Za jeho duchovního otce lze (soudě podle mediálního archivu) označit novináře Reflexu Jiřího X. Doležala.

„Sluníčkové holky“ z neziskovek, které cestují světem, aniž by si uvědomovaly rizika a samy sobě si tak přivozují problémy. Tak redaktor týdeníku Reflex vylíčil čtenářům Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou, které byly v březnu 2013 uneseny v Pákistánu. Od „sluníčkových holek“ byl už jen krůček ke „sluníčkářům“.

Doležal svůj lingvistický objev představil se značným ohlasem na facebookovém profilu Reflexu. Jak vylíčil ve své kategorizaci, sluníčkář je „milovník Havla, muslimů a multikulturalismu, který by klidně poskytl azyl rodinám, které utíkají před válkou“.

Sluníčkář se poté nějakou dobu vyskytoval v médiích po boku „pravdy a lásky“, aby se od ní časem emancipoval a udělal kariéru zejména v četných zákoutích českého internetu, kde se psalo o uprchlících.

Havlisté a lepšolidi

O „havlistech“ psaly během nultých let opakovaně Haló noviny, pro něž byli hmatatelnějším a konkrétnějším výrazem než poněkud vágní „pravda a láska“. Dikci komunistického tisku si později osvojil Václav Klaus:

„Na počátku 90. let právě od havlistů nepřetržitě poučován, že po desetiletích komunismu potřebujeme hlavně morálku. Já jsem jim naopak říkával, že potřebujeme hlavně trh.“ (LN, Bez trhu by žádné morálky nebylo, 14. 11. 2009).

Jako první vyslovil slovo havlista zřejmě režisér Filip Renč, když se v rozhovoru pro Reflex označil za „jasného havlistu“ (10. 5. 2001).

Pejorativnější podoba slova „havloid“ se začala výrazněji prosazovat v roce 2015, což odráželo smělejší dikci Haló novin a boom lidové internetové publicistiky jako takové.

„Havloid“ byl zastoupen ve více než 40 % případů. Poprvé byl tento pojem zachycen na stránkách týdeníku A2, kde si šéfredaktor Respektu Erik Tabery stěžoval na to, že je v médiích představován jako „známý havloid“ (24. 9. 2008).

Nejnovějším dítkem „pravdy a lásky“ jsou lepšolidi. Sociolog Petr Hampl tak o Vánocích roku 2017 označil nižší střední vrstvu, jejíž jediné bohatství tkví podle něj v pocitu arogance a nadřazenosti, a proto si pěstuje politickou korektnost a správné názory (parlamentnilisty.cz 24. 12. 2017).

V následujícím roce pronikl výraz rychle do širšího povědomí – volil se zrovna nový prezident a volba byla pochopena jako spor mezi „lepšolidmi“ a plebsem.

V průběhu roku si „lepšolidi“ hodně oblíbil Jaromír Soukup z TV Barrandov a na jeho sklonku pojem zavedl Miloš Zeman do svého vánočního poselství. Lepšolidé jsou podle jeho slov „ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat“.

ANO, bude líp

Slogan Ano, bude líp, se kterým přišel marketingový tým hnutí ANO před sněmovními volbami v roce 2013, nemá přímou návaznost na „pravdu a lásku“. Přesto ho zde uvádíme, už proto, že stejně jako u Havlových slov jde o krédo a sebenaplňující se proroctví zároveň.

V neposlední řadě má další pozoruhodné vlastnosti upomínající na kvality „pravdy a lásky“: nenechává chladným komentátory ani veřejnost  a nelze jej jednoduše negovat, neboť „Ne, bude hůř“ nedává moc smysl.

Slogan údajně vymyslel šéf volební kampaně hnutí ANO Petr Topinka, když šel s kolegou z reklamní branže Robertem Peňažkou z kina. Zhlédli film „No“ o chilském referendu z konce 80. let a předsevzali si, že musí za všech okolností zůstat pozitivní (MF Dnes 10. 12. 2013).

Andrej Babiš se na rozdíl od Václava Havla ke svému sloganu vrací častěji. V červnu tohoto roku, v předvečer čtvrtmiliónové demonstrace na Letné, například oznámil, že jeho krédo se už naplnilo, přičemž odkazoval na výzkum Sociologického ústavu Akademie věd ČR:

„Ano, už JE líp. Tak, jak jsme slibovali, že ANO, BUDE LÍP, tak už JE LÍP. Máme to na papíře,“ objevilo se tehdy (velká písmena zachováváme dle originálu) na Babišově facebookovém profilu.

Nálepkování na sociálních sítích

Označení sluníčkářů, pražské kavárny, lepšolidí i havlistů, resp. havloidů, jsou v sociálních médiích používána téměř výhradně jako hanlivé označení liberálních voličů a zaznívají nejčastěji z úst příznivců prezidenta Zemana a premiéra Babiše.

Diskutující v online prostředí těmito pojmy pojmenovávají lidi s liberálním pohledem na sociální otázky, vítající uprchlíky i odlišné kultury a obávající se klimatických změn.

Také v sociálních médiích se projevuje geografický aspekt těchto označení – pojmy se nejčastěji váží k lidem žijícím v Praze. Charakteristickým znakem, který je této skupině přisuzován, je pocit nadřazenosti nad zbytkem společnosti a odtrženost od „problémů běžných/obyčejných lidí“.

Ačkoliv jsou představené názvy skupin sluníčkářů, pražské kavárny nebo lepšolidí co do obsahu synonyma, používají se v sociálních médiích odlišně podle toho, o jakém tématu se hovoří.

„Ti z neziskovek“

Sluníčkáři jsou nejpevněji spjati s tématem migrace a islámu. Ačkoliv označení vzniklo již v roce 2013, stále se ve větší míře neodtrhlo od tematického kontextu uprchlické krize.

Při označování pražské kavárny jsou její členové a členky pojmenováváni i jako „tzv. intelektuálové“, přičemž jednoznačně převažujícím tématem, které je s tímto označením spjato, je Evropská unie. To podporuje představu hlubokého příkopu mezi venkovem a hlavním městem, které se cítí být spíše součástí nadnárodního společenství než České republiky.

Lepšolidé jsou nejnovějším z analyzovaných pojmů. Jeho tematický kontext tak odráží aktuálně rezonující témata – zejména boj proti klimatické krizi. Častou charakteristikou této skupiny je také aktivita v rámci „neziskovek“.

Používání nálepky havlistů, havloidů a havlofašistů velmi trefně nejčastěji označuje neziskovky a intelektuály. Bylo by totiž těžké najít osobu, která by zosobňovala myšlenky nepolitické politiky a aktivní občanské společnosti lépe než Václav Havel. V případě těchto nálepek jsou ale tyto charakteristiky používány v pejorativním duchu.

Jediným označením, které není výrazněji spojeno s určitým tématem, jsou pravdoláskaři. Udržují si v sociálních médiích v posledních třech letech stabilní a tematicky vyváženou publicitu, i když mírně klesající. Pojem se tedy jeví jako nejuniverzálnější z analyzovaných označení.

Pojmy popularizuje zejména prezident – v rámci volební kampaně (počet výskytů narostl u většiny analyzovaných pojmů) nebo ve svých vánočních projevech. Předloni o Vánocích to byla pražská kavárna a loni lepšolidi. Otázkou tak jen zůstává, jakým výrazem počastuje své odpůrce letos.

Když je Okamura sluníčkář

Nejčastěji jsou za pravdoláskaře, havlisty, sluníčkáře, pražskou kavárnu nebo lepšolidi označováni Miroslav Kalousek, Jiří Drahoš a Karel Schwarzenberg. Naopak za jejich protiklad jsou považováni Miloš Zeman, Andrej Babiš, Tomio Okamura a Václav Klaus.

Skupina odpůrců pravdoláskařů nemá – na rozdíl od svých oponentů – rozšířený společný název. Občas jsou jen pojmenováváni podle nejvýznamnějších zástupců: zemanovci, babišovci nebo okamurovci.

„Sluníčkoví politici“ se zároveň netěší velké důvěře české společnosti. Podle říjnového výzkumu CVVM lidé důvěřují nejvíce naopak Zemanovi s Babišem, kteří jsou nejvýznamnějšími představiteli opačného tábora.

U některých politiků není úplně jasné, do kterého tábora patří. To je případ zejména šéfa Senátu Jaroslava Kubery (ODS) a předsedy ČSSD Jana Hamáčka, kteří jsou nazýváni lepšolidmi, ale zároveň je v ně v diskusích vkládána naděje, že „havlisty konečně zkrotí“.

Vedle naprosté většiny zmínek, které se pravdoláskařům vysmívají, ale existuje i menší skupina liberálně smýšlejících lidí, kteří pojmy převzali pro označení sebe sama nebo se pomocí těchto pojmů občas vysmívají svým oponentům. Například označují Okamuru za sluníčkáře, když zjistí, že ve svém obchodě prodává halal potraviny.

Autor první části analýzy tradičních médií: Jan Jüptner, Ph.D. – Analytik NEWTON Media

Autor části o sociálních médiích: Michal Zeman – Analytik NEWTON Media