Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Vyšetřovatel Vladimír Dzuro. Foto: Nguyen Phuong Thao
,

Jak potrestat válečné zločiny páchané na Ukrajině? Cestu ukazuje bývalá Jugoslávie

ROZHOVOR. Tribunál pro souzení válečných zločinů v bývalé Jugoslávii položil základ pro vznik stálého Mezinárodního trestního soudu pro válečné zločiny, se sídlem v nizozemském Haagu. U něj by – teoreticky – mohl být souzen i ruský prezident Vladimir Putin.

O svých zkušenostech s vyšetřováním válečných zločinů v následujícím rozhovoru mluví Vladimír Dzuro, český policista, který jako vyšetřovatel pracoval právě pro Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii. Dnes pracuje jako vyšetřovatel ve službách OSN a je i autorem knihy Vyšetřovatel, v níž popisuje své zážitky a zkušenosti se stíháním válečných zločinců.

Co je podle vaší zkušenosti principiálně zapotřebí pro souzení válečných zločinů před mezinárodními tribunály?

Když jsem v roce 1995 nastoupil k Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii, tak jsem o těchto věcech vůbec nepřemýšlel. Tehdy jsem chtěl vyšetřovat a zatýkat válečné zločince. Při ohlédnutí zpět na počátek 90. let minulého století zjistíme, že tehdy nikdo nevěděl, co je potřeba k založení válečného tribunálu a kolik to bude mezinárodní společenství stát. Jediná zkušenost se souzením válečných zločinů byl Norimberský a Tokijský tribunál, což byly tribunály ustanovené vítěznými mocnostmi po skončení 2. světové války. Mezi tím, kdy v roce 1946 ukončil činnost Norimberský tribunál, a ustanovením tribunálu pro bývalou Jugoslávii v roce 1993 uplynulo dlouhých 47 let a svět se obrovským způsobem změnil.

První exhumované tělo z masového hrobu na farmě Ovčara Foto: se svolením Ralph J. Hartley

Nicméně oba tyto soudy se osvědčily…

Jugoslávský tribunál, zejména jeho úspěšnost, položila základy pro založení Mezinárodního trestního soudu pro válečné zločiny, který rovněž sídlí v Den Haagu. Jugoslávský tribunál také jasně ukázal že vedle politické vůle potřebné k souzení válečných zločinů je nezbytná připravenost mezinárodního společenství takový proces financovat. Za 24 let své činnosti Jugoslávský tribunál obvinil 161 válečných zločinců, 90 jich odsoudil a na svoji činnost spotřeboval dvě miliardy dolarů (přibližně 44 miliard korun). To je značná částka, kterou je potřeba zajistit pro financování mezinárodní spravedlnosti. Bylo by naivní si namlouvat, že souzení ve 21. století by mohlo být méně finančně nákladné, než to, které jsme my prováděli v bývalé Jugoslávii.

Co nejblíže k místu činu

Když si vzpomenete na práci vyšetřovatele v bývalé Jugoslávii, nakolik bylo běžné, že se jednotlivé strany konfliktu obviňovaly z válečných zločinů?

Historicky to bylo zcela běžné, a samozřejmě to bylo součástí válečné propagandy v průběhu válek na Balkáně. Z mnoha známých případů bych uvedl ty, které jsem sám nějakým způsobem zaznamenal v době mé práce pro tribunál. Například v listopadu 1991 srbská media rozšířila zprávu o tom, že Chorvati, ještě před tím, než 18. listopadu 1991 složili ve Vukovaru zbraně, podřezali 40 srbských děti. Výsledkem bylo povraždění více než 260 chorvatských mužů a žen na prasečí farmě Ovčara. V průběhu konfliktu v Bosně a Hercegovině srbská média rozšířila lživou zprávu o tom, že bosenští muslimové naházeli srbské děti do klecí jako potravu lvům v sarajevské ZOO. Výsledkem byla střelba ostřelovačů na bosenské děti. Mohl bych pokračovat. Každé takové nepravdivé obvinění zveřejněné v médiích přirozeně útočí na emoce, a často vyvolá brutální reakci.

Dnes jsou mediální manipulace, propaganda a dezinformace ještě mnohem sofistikovanější a díky sociálním médiím se rychle šíří.

V současném konfliktu na východě Evropy sledujeme nebezpečné mediální manipulace doslova v přímém přenosu. V době sociálních sítí, bezbřehého internetu a chytrých telefonů musíme být velmi opatrní, abychom nebyli vmanipulováni do mocenských her válčících protivníků. Kritické myšlení a ověřování zpráv z několika nezávislých zdrojů by pro nás mělo být naprostou samozřejmosti. Tohle platí jak pro vyšetřovatele válečných zločinů, tak pro každého z nás v běžném životě.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Probíhalo vyšetřování válečných zločinů už v průběhu války? Pokusy o to vidíme i nyní na Ukrajině a v Rusku, respektive v samozvaných separatistických republikách…

Moje zkušenost z vyšetřování válečných zločinů mi jasně říká, že spravedlnost co nejblíže k místu činu a v co nejkratší době po spáchání zločinu by byla pro poškozené nejlepší. To platí stejně pro běžné zločiny jako pro zločiny válečné. Souzení Srbů v Chorvatsku a Chorvatů v Srbsku za válečné zločiny v bývalé Jugoslávii nepředstavovalo takový problém jako souzení Chorvatů v Chorvatsku a Srbů v Srbsku. V průběhu konfliktu to bylo zcela nemožné, a ještě v současné době je to velmi obtížné. Situace v mnohonárodnostní Bosně a Hercegovině je z tohoto pohledu ještě komplikovanější. Právě proto byl Radou bezpečnosti OSN ustanovený Mezinárodní tribunál, který měl vyřešit situaci, kdy válčící strany nebyly schopny a ochotny válečné zločiny, bez ohledu na národnost pachatelů, vyšetřovat a soudit.

Ten ale nemohl přirozeně ani odhalit, ani soudit všechny.

Tribunál ani neměl za úkol vyšetřovat a soudit všechny pachatele válečných zločinů. Už v názvu této instituce bylo jasně stanoveno, koho má stíhat a soudit „Mezinárodní tribunál pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná v bývalé Jugoslávií od roku 1991“, což jasně říká „osoby odpovědné“ a ne všechny pachatele. Velká zodpovědnost ležela na jednotlivých státech bývalé Jugoslávie, ale ty se s tímto úkolem nedokázaly úspěšně vypořádat a aby svoji neschopnost ospravedlnily, obviňují ze selhání Mezinárodní tribunál. Já osobně věřím, že historie bude k tribunálu milosrdná.

Jak tedy k souzení přistupovaly jednotlivé strany konfliktu?

Jako názorný příklad bych uvedl Vladimíra Vukčeviće, srbského prokurátora pro válečné zločiny a plukovníka Ivana Grujiće, chorvatského vládního představitele pro pohřešované osoby. Prokurátor Vukčević je v Srbsku veřejností obviňován a nenáviděn, protože zatýkal Srby, plukovník Grujić zase musel opustit své místo, jelikož svědčil v procesu, kde byl za válečné zločiny obviněni Chorvaté. To na něj vytvořilo takový mediální tlak, který nechtěl snášet, tak raději odešel. Tohle je samozřejmě jen příklad toho, s jakými obtížemi se dodnes potýká souzení válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. Nad některými usvědčujícími, ale i osvobozujícími rozsudky doslova zůstává rozum stát.

Stávalo se, že zajatí vojáci druhé strany byli postaveni před soud a souzeni? Podobně jako se to teď stalo na Ukrajině – ruský voják byl odsouzen na doživotí za vraždu?

K tomu, co se odehrává na Ukrajině, se nemůžu vyjadřovat, ale za zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii v průběhu konfliktu byli pachatelé souzeni, a to zejména před Mezinárodním tribunálem. Jako příklad bych uvedl Boško Tadiće, který byl 12. února 1994 zatčen v Německu a v dubnu 1995 vydán tribunálu. V květnu 1997 byl Tadić odsouzen k dvaceti letům nepodmíněně. Informace o souzení chorvatských vojáků v Srbsku a srbských v Chorvatsku v průběhu konfliktu nemám, ale věřím, že pokud taková souzení proběhla, jsou informace o nich veřejně dostupné.

Zůstává vražda stále vraždou – i bez ohledu na to, zda je válka?

Ano, vražda je vraždou jak v míru, tak ve válečném konfliktu s tím rozdílem, že v průběhu válečného konfliktu může být posuzována jako válečný zločin. To ale záleží na podmínkách, za kterých k vraždě došlo. Nakonec na to pamatuje i trestní zákoník platný v České republice. Například v §401 se uvádí (1) Kdo se v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu dopustí ,… i) vraždy… Ze znění zákona tedy jasně vyplývá, za jakých podmínek je vražda považována za válečný zločin.

Může tedy cizí země soudit vojáka, který se dopustil vraždy, znásilnění a podobně?

Tohle je opět otázka spíše pro právníka než pro vyšetřovatele, ale odpovědět se pokusím. Ano, cizí země soudit vojáka může, protože takové jednání spáchané během mezinárodního konfliktu může naplnit znaky válečného zločinu, eventuálně zločinu proti lidskosti a v případě těch platí takzvaná univerzální jurisdikce – možnost stíhat spáchání takového zločinu, i když se stal v zahraničí a dopustil se ho cizinec, tedy ne občan státu, který to vyšetřuje. Z mezinárodního práva dokonce státům vyplývá povinnost stíhat nebo vydat ke stíhání (jeho vlastnímu státu nebo mezinárodnímu tribunálu) pachatele těchto mezinárodních zločinů. Je ale třeba uvést, že vydání do státu, kde pachateli hrozí beztrestnost nebo trest smrti, nepřichází v úvahu.

Bez digitálních expertů to nejde

Už jsme zmínili moderní technologie jako prvek válečné propagandy. Ale co naopak – jak moderní technologie ovlivňují vyšetřování válečných zločinů?

Zcela zásadně, a to hned v několika směrech. Zmínil bych zde tři, které si myslím, že jsou pro práci vyšetřovatelů klíčové. Tím prvním jsou počítače a chytré telefony. V roce 1994, kdy prakticky začínala práce tribunálu na vyšetřování zločinů v bývalé Jugoslávii, byly počítače ještě v plenkách, pokud můžu použít tenhle výraz, a mobilní telefony měly velikost příruční tašky a dalo se s nimi jen telefonovat, a to ještě jen omezeně. Komunikace probíhala většinou v listinné podobě a fax byl velkou vymožeností. Dnešní vyšetřovatel se neobejde bez digitálních expertů, kteří pomáhají se zajišťováním dat z počítačů a chytrých telefonů, přes které probíhá většina současné komunikace.

Tou druhou oblastí je satelitní fotografie, která pomáhá vyšetřovatelům v mnoha směrech, třeba ve vyhledávání masových hrobů. Nalézt masový hrob v neznámém terénu, který může být na území vyšetřovatelům nepřístupném (například ve válečné zóně v místech, která jsou zaminována), byl v minulosti zcela zásadní problém. Satelitní fotografie jsou v tomto směru velkou pomocí.

A do třetice?

Testování pomocí DNA. To je důležité pro přesnou identifikaci těl v masových hrobech. V druhé polovině 90. let už sice testy DNA existovaly, ale byly velmi nákladné. Dobře si pamatuji že v roce 1997, kdy jsme exhumovali masový hrob na farmě Ovčara v Chorvatsku, vyšel jeden test na asi 500 dolarů. Když to vynásobíte počtem těl, kterých tam bylo dvě stě, a nutností zajištění kontrolních vzorků od příbuzných, tak to byly opravdu vysoké částky. A masový hrob na farmě Ovčara nebyl tím největším, který tribunál vyšetřoval. Moderní technologie proces identifikace pomoci DNA nejen zlevnily, ale také podstatně zrychlily.


POZN. Názory vyjádřené v tomto rozhovoru jsou názory Vladimíra Dzura a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

7 komentářů

  1. Tondach napsal:

    Bohužel se ze všeho nejdřív musí nějak chytit Putin (a Lavrov)! Jinak žádný soud nebude!
    A ti dva jsou tak hlídaní, že by to nezvládl ani James Bond!

  2. petrph napsal:

    Tedy děkuji za podrobný popis složité problematiky. Ovšem asi je nutné doplnit dvě podrobnosti.
    1) Ono už totiž stejně zahraniční vyšetřování Ruska probíhá, v případě sestřelení letadla MK17 z roku 2014, šetří a soudí to v Nizozemí, po dlouhých 8 let a konce procesu nevidno. Nezdá se, že by to ruské papaláše nějak zneklidňovalo.
    No a
    2) Taky je nutné upozornit, že už dnes ono vyšetřování zločinů na Ukrajině probíhá, a provádí ho i naše policie a státní zastupitelství, tím že vyslýchá přihlášené svědky z řad uprchlíků u nás.. A že tedy, a jak je u nás zvykem, z toho vyšetřování probíhají úniky do médií, čili striktně právně k určitému mediálnímu ovlivňování dochází..
    Ovšem, když vezmeme v úvahu doslova rigidní právnický formalismus západní justice, tak způsob jakým by mohla právnicky čistě předat naše policie a státní zastupitelství zápisy z tohoto vyšetřování, pro potřeby mezinárodního soudu, by asi nedokázal vymyslet ani pan Rychetský,..

  3. Husak napsal:

    A kdy budeme soudit amiky, nato.

    • petrph napsal:

      No, pokud sledujete západní média, že Amíci už jsou tak vycvičený, že se v tomhle souděj sami. Tedy, souděj svoje vlastní vojáky.
      Což sice vypadá hrozně mravně, akorát jak se dá taky dočíst, zájem americké omladiny o čestnou ochranu světového míru opadá.
      Nechat na sebe střílet teroristama a pak se ještě nechat soudit za to, že při opětované palbě to v tom chumlu chytil nějakej civilista. Tak to otráví.

      Tedy. sice by se to dít nemělo, ale aby pak za to soudili ty vojáky a média na ně řvala že jsou vrazi, to asi nemá nikdo zapotřebí.

      • josef napsal:

        … no ale pán třeba myslel ty „vůdce“… Vyskytuje-li se dnes mnoho názorů, že Putin, Lavrov, atd. patří před mezinárodní soud, tak přece by muselo platit pro všechny „válečné mírotvůrce“ typu Bush, Condoleezza, Hillary, naše Madeleine už asi ne, Clinton, Stoltenberg, Robertson,Blair, Sarkozy, Cameron, Fogh Rasmussen… a další celá škála světových mírotvůrců… Souzením vojáků „obyčejných“ se vlastně snímá ta základní odpovědnost, že „někdo“ je poslal bránit „mír“ na druhý konec svět, respektive že ten či onen stát na jiné polokouli je „naším“ bezprostředním ohrožením, že to musí bránit i třeba až i Island, který ač sám armádu nemá, tak vyšle alespoň cvičené velryby jako mořská kadetka NATO za potlesku samotného Stoltenberga…

  4. A. S. Pergill napsal:

    Haagský tribunál se v minulosti kompromitoval zjevným nadržováním jedné straně konfliktu. Tak silným, že to přimělo k odchodu část soudců a prokurátorů. Pochopitelně, těch slušných.

  5. A. S. Pergill napsal:

    Problém těch mezinárodních soudů vidím i v tom, že právo není k něčemu podobnému ani určeno (jakási kontrola mezinárodních dohod je maximum možného, a i tam to ledaskdy skřípe).
    I Norimberský tribunál se dopustil fauxpas, když odsoudil Německo za masakr v Katyni. A v podstatě tím dodal munici všem popíračům holokaustu (a dle mého tím oběti holokaustu znectil). Zvláště zlé jazyky tvrdí, že v sovětské části NT seděli soudci a prokurátoři, kteří se toho masakru aktivně účastnili.
    Aby bylo jasno: Německo muselo být potrestáno, a IMHO daleko tvrději, než v reálu bylo. Klidně i miliony popravených. Ale rozhodování o tom nemělo mít formu parodie na soudní proces.

Přidávání komentářů není povoleno