Za dva roky proběhnou v Česku sněmovní volby a od těch posledních se volební preference prakticky nezměnily. Babiš si spokojeně hoví na svých třiceti procentech a demokratická opozice jako by se už ani nesnažila získat nové voliče. Zdá se sice, že opoziční politici aspoň částečně opustili dlouhodobý plán anti-Babiš a mluví o možnosti sestavování volebních koalic, přeskočili ale tu nejtradičnější cestu k volebnímu vítězství: cestu pozitivního volebního programu.

Vize pro Česko musí obsahovat odpovědi na nejčastější a nejdůležitější problémy občanů. A má být také vyfutrována daty z volebních průzkumů. Až pak se může stát, že Andrej Babiš s patnácti procenty hlasů odejde z vlády a pravděpodobně i z politiky.

Babišova vize – populismus jako destilát průzkumů

Volební strategie hnutí ANO je prozatím velmi pragmatická. Neohlíží se na vlastní politické ukotvení a program formuluje nárazovitě dle aktuálních nálad ve společnosti. Nejdůležitějším stavebním kamenem volebních úspěchů tak nejsou vize Andreje Babiše či jiných politiků v barvách ANO, ale průzkumy veřejného mínění.

Průzkumů pak využívá Babišův volebně-analytický tým, jehož nejznámějším členem je bezpochyby Marek Prchal, který to se současným premiérem táhne už od roku 2013 a připravuje zejména facebookovou tvář hnutí. V prvních letech pomáhala Babišovi například i Anna Shavit. Tu zase proslavila kampaň Karla Schwarzenberga z první prezidentské přímé volby.

Zásadní součást Babišova volebního týmu ale stála mimo světla reflektorů, jde o mediálně méně známého Alexandra Brauna. Ten dříve spolupracoval zejména s ČSSD v éře Jiřího Paroubka – Marek Prchal Braunovi například připisuje úspěšnou kampaň pro krajské volby z roku 2008 či barvu loga sociálních demokratů. Letos mimo jiné doprovázel Andreje Babiše na jeho cestě po USA.

Právě Braun je expertem na průzkumy veřejného mínění, bez kterých už dnes takřka nelze sklidit volební úspěch. Jako určující složku volebních vítězství je zdůrazňují i David Axelrode a Karl Rove, bývalí vedoucí kampaní Baracka Obamy či George Bushe mladšího.

Pokud strany ani kandidáti neví, co konkrétně si jejich potenciální voliči myslí, sotva dokážou ze svého programu vypíchnout klíčová, ve společnosti rezonující témata. Bez důkladných průzkumů se politici uchylují ke střelbě naslepo. Jistě, někdy se s tématem a způsobem komunikace trefí, nejčastěji ale vyberou suboptimální variantu, která je pak stojí hlasy.

Andrej Babiš a jeho volební tým jsou si toho vědomi. Proto se řídí průzkumy. A proto dokázali ovládnout sněmovní volby. Už dvakrát.

Případová studie I. – Andrej jde do politiky

Hned v prvních sněmovních volbách zaznamenalo Babišovo hnutí tehdy nečekaný úspěch. Za několik měsíců se dostalo z takřka nulové podpory až na osmnáct procent hlasů, které se přetavily na čtyřicet sedm mandátů. Žádná z nově vzniklých politických stran v České republice podobný kousek nevystřihla. Do roku 2013 byla nejlepším „prvňáčkem“ TOP 09 s šestnácti procenty hlasů. Náhoda? Ani ne.

Babišův tým se v roce 2013 zaměřil na dva hlavní cíle: nepopulární vládu a zklamané voliče pravice. Obě témata sjednotil v jednoduché poselství – úspěšný podnikatel Babiš představuje skutečně autentickou pravici. Chcete úspěšné a bohaté Česko? Volte Andreje, bude líp!

Podle analýzy Jana Herzmanna získalo hnutí ANO své voliče ze čtyř hlavních zdrojů. První představovali bývalí voliči Věcí veřejných, kteří v roce 2010 uslyšeli na protikorupční program Víta Bárty a Radka Johna. Voliči ODS, kteří nad svou domovskou stranou začali ve velkém lámat hůl po zátahu na Úřadu vlády, přešli buď k TOP 09, nebo právě k Babišovi.

Třetím zdrojem přinejmenším sta tisíce hlasů byli zklamaní voliči zmíněné TOP 09. Poslední rezervoár představovali nevoliči z roku 2010. Ty k urnám vyhnal mimo jiné bezprecedentní nesouhlas s vládou Petra Nečase. Žádná jiná vláda v historii České republiky neměla nižší podporu – dle CVVM jí v lednu 2013 nedůvěřovalo 86 procent voličů.

Celý tento mix zajistil Babišovi druhé místo hned za sociální demokracií, účast ve vládě, post vicepremiéra a ministra financí.

A skvělou pozici na nepřátelské převzetí statisíců voličů ČSSD a KSČM v roce 2017.

Případová studie II. – Babiš  jde do Strakovky

Vládní angažmá a zejména postupná změna středopravicové rétoriky na středolevicovou měla jasný cíl. Převzít a udržet si voliče dvou dalších nejsilnějších stran z roku 2013 – ČSSD a KSČM. Výhod tohoto cíle je několik: obě strany měly velkou voličskou podporu, obě strany jsou si podobné levicovým zaměřením, obě strany čerpají hlasy z největší a zároveň velmi homogenní skupiny voličů – od lidí nad šedesát let.

Výsledek? Hnutí ANO dokázalo převzít přes 350 000 voličů ČSSD a na 200 000 voličů KSČM z roku 2013. Za ty Babiš „zaplatil“ odlivem desítek tisíc hlasů k Pirátům, Starostům či SPD, jak naznačuje analýza Michala Škopa.

Analytický tým hnutí ANO tak dokázal ovládnout oboje poslední sněmovní volby. Přesně určil segmenty nespokojených (ne)voličů, které následně dotáhl k urnám. Pokud někde tou cestou poztrácel pár hlasů, nemuselo se v Průhonicích hned smutnit – zisky kompenzovaly ztráty víc než dostatečně.

Andreje Babiše tak šest let od vstupu do politiky podporuje přes jeden a půl milionu voličů. Od roku 2017 to číslo spíš narostlo. Kdo ho dnes volí?

Kde je Babišovo?

Základem současného Babišova úspěchu jsou starší lidé, kteří k němu v houfu přešli od levicových stran. Fungující ekonomika, slevy na jízdné a ve srovnání s předešlými vládami nadstandardní zvyšování důchodů zařídily, že i na začátku roku 2020 vypadá Babišova volební koalice velmi podobně jako při posledních sněmovních volbách.

Společnost Kantar v říjnovém průzkumu pro ČT uvádí, že ANO dostane každý druhý hlas od voličů nad šedesát let. Podle Medianu je to o něco méně, přesto by prý ANO získalo přibližně čtyřicet procent mezi nejstaršími voliči. Čím jsou ale voliči mladší, tím podpora hnutí ANO klesá. Z takřka padesáti procent až na deset u těch nejmladších.

Babišovi mohou být mladí voliči ale úplně ukradení. Je jich málo a k volbám moc nechodí. Zatímco ve skupině 18–29 let je 1,3 milionu potenciálních voličů, ve skupině 60+ je jich 2,6 milionu. Z nejmladších ročníků chodí dlouhodobě volit do sněmovny jen pět z deseti lidí, z těch nejstarších ovšem sedm z deseti. Sečteno, podtrženo: pouhých 0,6 milionu „skutečných“ hlasů od nejmladších stojí proti 1,8 milionu hlasů od nejstarších.

Z čísel je tedy jasné, kdo nejvíce rozhoduje volby. A je to jasné i Babišovi a jeho volební mašinérii. Od skupiny 60+ má více než polovinu všech svých hlasů. A v žádné z dílčích sociodemografických skupin nemá procentuálně vyšší podporu než právě v této.

Kde sídlí základ Babišovy volební koalice, je už jasné. „Sirotky“ po ČSSD a KSČM drží stále ANO, demokratické opoziční strany (Piráti, ODS, KDU-ČSL, STAN, TOP 09) se o podporu nejstarších voličů vůbec neuchází. I proto u nich získávají jen 26 procent hlasů, zatímco u pro ně nejsnazšího cíle, těch nejmladších, mají 73 procent.

Z výše zmíněných čísel vyplývá, že cesta k vítězství nad Andrejem Babišem a hnutím ANO vede přes zisk starších voličů. Už dnes můžeme říct, že jakýkoliv pokus je obejít skončí neúspěchem.

Navíc, má-li to být pokus úspěšný, nevede přes nic menšího než přes velké politické vize české budoucnosti.

Jak na Babiše

Opoziční strany mají – oproti hnutí ANO – aspoň základní hodnotové ukotvení a zhruba ví, co by měly prosazovat. Ale od konce nultých let nedokázala žádná z nich formulovat opravdovou politickou vizi pro Česko, ve které by byly odpovědi na veškeré problémy, které naši společnost trápí. Ano, odpovědi KDU-ČSL by byly jiné, než odpovědi ODS nebo Pirátů, ale představovaly by jednoznačný směr, kterým se má Česko vydat a co od té cesty můžeme očekávat.

Vize demokratických stran jsme naposledy viděli v roce 2010 v souboji ČSSD, ODS a TOP 09. Co nabízí strany dnes, evidentně nestačí. Proto jsou už dva roky prakticky na totožných hodnotách voličské podpory.

Pro příklad sebevědomé vize pro budoucnost tak musíme sáhnout do zahraničí – můžeme použít aktuální volební program labouristů (byť neúspěšný). Obsahoval sice plno extrémně levicových návrhů, zato jednoznačně ukazoval cíl a způsob, jakým ho má britská společnost v nadcházejících letech dosáhnout. Vedle něj vypadá v říjnu představený program ODS jako leták na zlevněné párky. Demokratické strany dostaly od Andreje Babiše dva roky na to, aby své velké vize vymyslely a představily. Toho času ovšem nevyužily a už se schovávají za nefér volební systém.

Přitom jedna z možných vizí (nikoliv však jediná) z veřejných debat vykukuje už několik let – tzv. Marshallův plán pro Sudety. Ten by po desetiletích opět integroval pohraničí s rozvinutějšími oblastmi Česka. Navíc by vedle bývalých Sudet podpořil i vnitřní periferie bohatých krajů, které se často vyskytují ve velmi obdobném postavení.

„Marshallův plán pro Sudety“ ve svých textech zmiňují jak pravicovější komentátoři, například David Klimeš, tak ti levicovější jako Daniel Prokop. Samotné naplnění tohoto plánu by tedy mohlo vzejít jak od Pirátů, tak od ČSSD či ODS. Jen by tento plán vyplnily jinými programovými tezemi. Klimeš s Prokopem například navrhují následující: dokončit infrastrukturu, podpořit sociální či obecní bydlení, vyrovnat kvalitu školství v jednotlivých krajích, revitalizovat brownfieldy, navýšit příjmy pro kraje z vytěžených nerostných surovin apod. Seznam by mohl nepochybně pokračovat. Například důrazem na zlepšení dostupnosti zdravotní a sociální péče, kterou ocení pro volební úspěch klíčová skupina starších voličů z periferií České republiky.

David Klimeš napsal i možnou základní tezi, proč by byl takový plán výhodný nejen pro pohraničí: „Zaplaťme dnes miliardy korun směřované výhradně do pohraničí, abychom se zítra mohli těšit z Česka, které prosperuje jako celek a jehož okraje už nevolí antisystémové strany.“

A nemusí jít jen o stranické volby, poslední prezidentskou volbu rozhodly opět „vyloučené“ kraje, které pro druhé kolo zmobilizoval Miloš Zeman.

Ať ale bude vize té které strany jakákoliv, její následné naplnění programovými body budou muset politici konzultovat se svými potenciálními voliči. A to jak přímo – v ulicích a na setkáních s veřejností –, tak pomocí již zmiňovaných průzkumů. V samotném získávání volební podpory totiž nic nefunguje méně než program sestavený deseti dobře zajištěnými muži od stolu z pražské stranické centrály.

Průzkum volebního trhu

David Axelrod a Karl Rove, již zmínění poradci prezidentů Baracka Obamy a George Bushe mladšího, začínají každou kampaň velkým průzkumem. Ten se nesnaží mapovat stranickou podporu, ale především nálady ve společnosti a konkrétní názory oslovených občanů. Testují se i hlavní body volebního programu, jak lidé vnímají konkrétní kandidáty či volební slogany. Stejně tak se zkoumá, jak lidé reagují na nové informace o kandidátovi či programu. Zatímco při běžném průzkumu se dotazování zvládne za nízké jednotky minut, zde se rozhovor nezřídka protáhne na půl hodiny. Stejně tak počet dotazovaných není tradiční tisícovka, ale klidně i pětkrát víc. Potřebujete totiž získat dostatečné množství informací i z dílčích sociodemografických skupin, nejen z celkové populace.

Za cenu několika milionů budou strany vědět, kdo je může volit, jaké mají ti lidé názory, jaké řeší problémy a co říkají na jejich program, slogany a kandidáty. ODS například zjistí, že by měla klást větší důraz na nižší zdanění práce. Pirátům zase vyjde, že je nedůvěryhodná jejich důchodová reforma. Ne proto, že by byla špatně navržená, ale protože ji zaštiťuje příliš mladý politik. Pokud si totiž podobný průzkum strany neudělají, mohou dopadnout stejně špatně jako ČSSD v posledních dvou volbách.

V roce 2017 mohli sociální demokraté zjistit, že jim „Pochod za vyšší mzdy“ ve volbách příliš nepomůže. Politická strana s premiérem a Ministerstvem práce a sociálních věcí vypadá při podobném pochodu, mírně řečeno, neautenticky a jen těžko tím získá nové voliče. Vydané peníze a čas tak mohli v Lidovém domě investovat do nějakého vhodnějšího nápadu.

ČSSD se nepoučila a v loňských volbách do Evropského parlamentu cílila na mladé pražské voliče spotem s Milošem Zemanem, jak na stranickém sněmu slibuje hlas sociální demokracii. Co je ČSSD platné, že vydala za reklamu na facebooku nejvíc peněz ze všech stran (dokonce i víc než Babišovo ANO), když cílí na špatné publikum?

Není ostudou ptát se lidí, co je v životě trápí, kde by potřebovali pomoc a jaký mají názor na své potenciální zastupitele. A hlavně si bez toho každá ze stran snižuje šanci na volební úspěch.

Volby tu nejsou pro stranickou kasu

Pro volební klání s Andrejem Babišem tedy máme připravenou vizi a z ní odvozený program, který je upravený o přání a názory občanů. Celou volební mašinérii je ale třeba financovat. V Česku byl před posledními sněmovními volbami zaveden finanční limit na kampaň – náklady žádné ze stran by neměly překročit devadesát milionů korun.

Většina stran se přibližuje maximálnímu povolenému limitu na kampaň, což je nepochybně správně. Každá vydaná koruna – samozřejmě efektivně vydaná, od toho máme již zmíněné průzkumy – přibližuje stranu k dalšímu hlasu, k dalšímu mandátu.

Z úspěšných stran se výrazně odlišují pouze Piráti, kteří udělali v roce 2017 nízkonákladovou kampaň. Tehdy to bylo pochopitelné, nešlo ještě o zavedenou stranu. Avšak v loňských volbách do Evropského parlamentu už mohli sáhnout do stranické kasy, naplněné po volbách sněmovních. Jenže to neudělali. Přestože veřejně vyhlášeným cílem bylo porazit Andreje Babiše a získat dvacet procent hlasů.

Oproti konkurenci podfinancovaná kampaň neuspěla a Piráti se museli spokojit až se třetím místem za ODS a s pouze polovičním počtem mandátů, než mělo vítězné ANO.

Poučení pro příště – Piráti už nemohou brát volby jako zdroj peněz do stranické kasičky. Postupně se stali velkou stranou, která by měla do voleb peníze sypat, chce-li někdy Babiše porazit.

Pirátské nadšení je fajn, podobné jsme viděli třeba při slovenské prezidentské volbě. Tehdy se na drobné dárce a dobrovolníky mohla spolehnout Zuzana Čaputová. Volby to ale samo o sobě vyhrát nedokáže. I současná slovenská prezidentka nakonec na kampaň vydala stejně jako dva hlavní favoriti – Maroš Šefčovič a Robert Mistrík. V druhé polovině února, kdy Čaputové hrozilo odstoupení z prezidentské volby, jí na účet chodily tisíce až desetitisíce eur denně. Bez těchto darů by se do druhého kola velmi pravděpodobně nedostala.

Ze slovenských prezidentských voleb si musí vzít další poučení nejen Piráti: zapojte dobrovolníky.

Dobrovolníci!

Letná už dvakrát ukázala, že jsou statisíce lidí v boji za stav společnosti ochotny obětovat hodiny svého času – násobně víc, než je třeba na prosté vhození volebního lístku. Je jen na politických stranách, aby toho využily a dokázaly je oslovit, aby jim dobrovolníci pomohli v kampani na ulicích v tzv. ground game – roznášení letáků a přesvědčování dalších voličů.

Jako dobrý příklad poslouží kromě kampaně Zuzany Čaputové také sběr podpisů pro hnutí Praha sobě před volbami v roce 2018. Stovky dobrovolníků dokázaly sebrat téměř 100 000 podpisů, aby toto hnutí mohlo kandidovat ve volbách na pražský magistrát. I díky podpisové akci se Praha sobě nakonec nejenže vyrovnala největším favoritům na pražské vítězství, ale dokonce přeskočila svůj volební potenciál ze začátku září. I díky aktivitě v ulicích.

Andrej Babiš s podobnou podporou nemůže počítat a dobrovolnické lokální „buňky“ by tak mohly v příštích sněmovních volbách sehrát důležitou roli. Demonstrací na podporu premiéra jsem si nevšimnul.

Na druhou stranu se na dobrovolníky nesmí vykašlat stranické hlavní štáby, jak jsme byli například svědky v poslední prezidentské volbě – Jiří Drahoš nebo Pavel Fischer měli dobrovolníky i v odlehlejších místech republiky, jenže jim někdy nedoručili volební plakáty a materiály.

Milion chvilek pro demokracii aktivizoval statisíce lidí, které se zúčastnily nejedné demonstrace proti současnému premiérovi. Velmi pravděpodobně se jedná o přesvědčené voliče demokratické opozice či ČSSD. Pokud tento dobrovolnický potenciál strany v následujících volbách nevyužijí, nechají na zemi možná i milion dobrovolnických hodin. I kdyby se jen každou desátou hodinu povedlo přesvědčit jednoho voliče ANO na to, aby volil současnou opozici, přijde Andrej Babiš o 100 000 hlasů.

Výhody opozice

Kromě potenciální dobrovolnické základny disponují současné opoziční strany oproti ANO i dalšími výhodami. Pokud do nich totiž zahrneme i ČSSD, zjistíme, že jsou hodnotově velmi různorodé a vyplňují kompletní politické spektrum. Jak pravo-levé, tak liberálně-konzervativní. ODS a ČSSD proti sobě stojí na tradičním ekonomickém spektru, Piráti a KDU-ČSL na liberálně-konzervativním. STAN se pohybuje někde uprostřed. Mohou tak společně oslovit prakticky všechny voliče.

Pokud nevzniknou předvolební koalice, mohou se opoziční strany dohodnout na „rozparcelování“ politického spektra, a mnohem lépe tak cílit na konkrétní voliče. Andrej Babiš má pro Česko jednu nabídku, opozice jich může mít až šest velmi rozdílných.

Další výhodou opozice jsou vyšší finance, byť se to na první pohled nezdá. Miliardář Babiš si může koupit kdeco, ale jen těžko přesáhne volební rozpočet ANO devadesát milionů (90 milionů je zákonem stanoveny oficiální limit). Opoziční strany se mu v tom mohou snadno vyrovnat, ne-li ho i násobně překonat, jak naznačují čísla z posledních sněmovních voleb. ANO vydalo oficiálně za kampaň osmdesát tři milionů, opoziční strany v součtu přes 340 milionů.

Volební rozpočet ANO bude v roce 2021 opět maximálně devadesát milionů. Může sice dostávat větší slevy, ale i ty mají své limity, a navíc jich využívá i opozice. Pokud se jí podaří sehnat dostatek peněz, může snadno disponovat pětkrát větším rozpočtem než Babišovo hnutí.

A efektivně vydaná půlmiliarda může spolu s dalšími faktory stáhnout současnou nejsilnější stranu pod dvacet procent.

Cesta demokratického Česka

Soustředit se na přesvědčování voličů a vítězství ve volbách představuje jedinou dlouhodobou cestu pro současné opoziční strany. Pokud Andrej Babiš neodejde kvůli volební porážce či nevýhře, tak opozice možná získá křeslo premiéra a vládní posty – ale jenom na chvilku. Po Babišovi přijde někdo další. A nabídne osiřelým voličům vizi a program, který pro současnou demokratickou opozici a její voliče může být ještě méně přijatelný než současný babišovský korporativismus.

Česká demokracie a standardní politické strany se musí naučit odstraňovat populisty ve volbách, ale nikoli ad hoc zásahy shůry. Dokáže to Česko? To se dozvíme nejpozději na podzim roku 2021.

Autor je od roku 2016 profesionální volební sázkař. Spoluzakladatel spolku proeuro.cz. Vystudoval hospodářské dějiny na VŠE.