Co doporučují ekonomičtí experti OECD Česku – a poslouchá je tu vůbec někdo? Jak se měří blahobyt, proč by si Česko mělo brát příklad z Jižní Koreje a opanuje v dalších letech Polsko střední Evropu? Rozhovor s ekonomem a českým velvyslancem při OECD – Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Alešem Chmelařem.

OECD je mezinárodní organizací, která by – zjednodušeně řečeno – měla pomáhat členským zemím dělat lepší hospodářskou politiku. Vznikla už v roce 1948 jako součást Marshallova plánu a měla pomáhat budovat spolupráci mezi zeměmi, které zůstaly na západ od železné opony. V 60. letech se rozšířila i o neevropské členy, v roce 1995 se členem prestižního klubu dnes 38 zemí světa stala i Česká republika.

„Dnes OECD pokrývá prakticky veškeré oblasti hospodářské politiky, v podstatě i agendu všech ministerstev naší státní správy, snad s výjimkou kultury a obrany,“ vysvětluje Aleš Chmelař v rozhovoru pro ekonomický podcast MakroMixér (připravuje ho šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš). Jedním z výstupů, které jsou známé i širší české veřejnosti, jsou například PISA testy, které mezinárodně srovnávají efektivitu vzdělávacího systému a hodnotí znalosti a dovednosti žáků a studentů napříč státy.

OECD dává řadu konkrétních doporučení, dělá různá hodnocení v pravidelných periodách. Nakolik se ale třeba nám daří ta doporučení – jež jsou obvykle přijímána kladně, jako že jde o dobré nápady a náměty – naplňovat? Řekne se, ano, to jsou skvělé nápady, to by bylo dobré udělat, ale jak to dopadá?

Ta doporučení se dají rozdělit na tři oblasti. První je ta, kdy nám řeknou – děláte to správně. To se týkalo například snah o konsolidaci dluhu nebo české měnové politiky, kterou OECD respektovalo jako snahu o vyřešení vysoké inflace, respektive toho inflačního tlaku, který přišel do České republiky prakticky ještě před válkou. Pak je to oblast, v níž se o změnu snažíme – například předškolní vzdělávání, trh práce, zaměstnanost žen, přístup ke službám pro mladé rodiny, kdy se snažíme blížit nějakému kýženému výsledku. Příkladem je i aplikace zelených politik třeba v oblasti energetické účinnosti. A pak je to oblast doporučení, se kterými nedokážeme nic moc dělat, protože politická skutečnost České republiky je příliš složitá na to, abychom je implementovali. Příkladem je, když nás OECD upozorňuje třeba na zbytečně vysoký počet obcí a malou integraci veřejných politik a rozpočtů obcí. OECD nám říká, že na to, aby naše státní správa a samospráva byla efektivní, máme příliš velkou roztříštěnost na úrovni těch nejmenších obcí. A na to reagujeme většinou jenom pokrčením ramen…

Je pravda, že konsolidace ruské ekonomiky je přes tu izolaci a sankce překvapivá, ale to neznamená, že my jako kolektivní Západ nějak zásadně prohráváme a že by Rusko vyhrávalo.

Když si najdu deset let staré texty k doporučením OECD, najdu tam v podstatě stejná doporučení ke změnám jako teď: změny v systému vzdělávání, v podpoře inovací, konkurenceschopnosti, smysluplná míra zdanění atd. Není to trochu smutné – i třeba pro úřednický aparát v OECD – když vidí, že se v dobré víře opakuje těm státům pořád to samé dokola a nic moc se nemění?

OECD, stejně jako Evropská unie, nás sice upozorňuje na to, co se ve státu nedělá úplně dobře, ale dovolím si říct, že zrovna Česko nepatří k zemím, které mají nějaké velké strukturální problémy, jako mají třeba někteří členové OECD z Latinské Ameriky. Souhlasím s tím, že některá doporučení se pravidelně opakují, ale ne všechno je prosaditelné, protože význam má i politická rovnováha a řada těch doporučení by znamenala nutnost opravdu široké veřejné debaty, například v oblasti daní. Ne vše jde jednoduše rozhodnout expertně, a je potřeba si to demokraticky a politicky odpracovat. Takhle jsme se třeba před lety ptali tehdejšího generálního tajemníka Angela Gurríi na penzijní reformu a na to, zda by nám ji OECD tak trochu nemohlo připravit. A on říkal: to nejde; my vám sice dáme nástroje, analýzy, ukážeme vám, co funguje a kdo co dělá, ale je jen na vás to politicky rozmyslet a rozhodnout.

Před deseti lety také OECD poprvé představila takzvaný Better Life Index, Index lepšího života, kde se snažila hodnotit, jaká je spokojenost lidí se životem s tím, že to může být důležitější než absolutní výše HDP nebo HDP na hlavu. Hodnotil se třeba stav občanské společnosti, životní prostředí, výše příjmů a podobně. Tyhle pokusy už OECD opustila, nebo jsou tu pořád tendence hledat nějaké jiné vyjádření ekonomické úspěšnosti a kvality života než HDP?

Better Life Index stále pokračuje, každoročně je aktualizován, i když má asi už menší viditelnost. Ta tendence odhlédnout od přílišné centralizace veřejných politik kolem HDP a hledat alternativy a nové přístupy v ekonomice byla dřív silnější, bylo to tehdy spojené primárně s velkou finanční krizí a s neschopností ekonomické obce jí předpovědět. Za těch deset let se ukázalo, že žádné alternativy se úplně nenašly, i když se samozřejmě i po zkušenosti s krizí leccos změnilo ve smyslu regulací, nových kapitálových požadavků na banky a podobně.

Jedním z cílů OECD je prosazovat liberalizaci mezinárodního obchodu. Není to vlastně s nárůstem populismu ve světě a růstem idejí neliberálních demokracií pro OECD čím dál těžší – pronikat do politik s nápady na liberalizaci i tam, kde o tu liberálnost třeba už moc nestojí?

Rozhodně ano. V posledních pěti možná deseti letech je zde myslím patrná únava z těch ne úplně úspěšných velkých dohod, o které jsme se v minulosti snažili například se Spojenými státy. Vidět je to i teď na dohodách mezi Evropskou unií a zeměmi Mercosur… Nicméně OECD tyto iniciativy historicky podporuje a vezměte si, že OECD vznikla už v roce 1948, kdy žádná Evropská unie neexistovala a ve světě byla řada vysokých celních a kvótových přirážek a překážek. A OECD zde nastavila trend a základní myšlenku, která tu zůstává.

Vedeme teď i hluboké debaty o hodnotových řetězcích v souvislosti s lekcemi, které jsme se naučili, ať už během covidu nebo ruské invaze na Ukrajinu. Víme, že musíme být více diverzifikovaní v klíčových oblastech jako je bezpečnost, zdraví, produkce potravin – ať už jako Evropa nebo jako kolektivní Západ nebo i jako jednotlivé země. Celosvětově je obchod mnohem volnější, existuje EU, máme relativně malé celní překážky, ale je zde prostor pro realismus a není tu úplně globální nálada pro další významné dohody o volném obchodu.

Zmínil jste válku na Ukrajině. V roce 2022 OECD zastavila přístupová jednání s Ruskem, byť ta byla pozastavena už v roce 2014 po okupaci Krymu. Nicméně Ruskem se OECD i nadále ekonomicky zabývá: třeba v posledním Economic Outlook mu pro letošek předpovídá ekonomický růst 1,8 %. Pro srovnání třeba Spojeným státům 2,1 % a Německu jenom 0,3 %. Není to tak, že se ruské ekonomice daří lépe, než se čekalo, respektive i lépe, než bychom si vlastně v demokratickém světě přáli?

To máte pravdu. Tady, na půdě OECD, jsme probírali, jak je možné, že oproti předchozím výhledům se předpoklady horší pro Evropu, zvláště pak pro Německo, a pro Spojené státy nebo i Japonsko a že v některých státech, včetně Ruska, jsou ty předpoklady vyšší. Otázka ale je, zda se Rusku opravdu tak daří. Rusko přešlo na válečnou ekonomiku, a ekonomické parametry včetně růstu HDP jsou spojeny s větší investiční aktivitou v oblasti vojenského průmyslu. Roli paradoxně hraje i to, Rusko je odstřiženo od některých platebních systémů, takže má snadnější práci s kapitálovými toky a měnovou politikou, kdy není pod tlakem velkých finanční transakcí.

Musíme být více diverzifikovaní v klíčových oblastech jako je bezpečnost, zdraví, produkce potravin – ať už jako Evropa nebo jako kolektivní Západ nebo i jako jednotlivé země.

A třetí věc je přístup k datům, respektive to, do jaké míry vypovídají o skutečnosti a o reálné životní úrovni obyčejných Rusů. Je tedy pravda, že konsolidace ruské ekonomiky je přes tu izolaci a sankce překvapivá, ale to neznamená, že my jako kolektivní Západ nějak zásadně prohráváme a že by Rusko vyhrávalo. Ta rána pro Rusko je z hlediska životní úrovně veliká a Putinem vyvolaná válka dopadla tvrdě i na ruskou ekonomiku a na životní standardy v Rusku.

Podívejme se na chvíli do Česka. Česká ekonomika na konci roku 2023 ještě úplně nedosáhla úrovně hospodářského výkonu před pandemií, zatímco eurozóna je zhruba 4 % nad tou úrovní, sousední Polsko dokonce 11 % v plusu. Čím to je, že zaostáváme?

Ty první měsíce po ruské invazi na Ukrajinu pro nás i podle dat OECD znamenaly největší propady v reálných příjmech prakticky ze všech států. Vysvětlit se to dá částečně při pohledu na mapu Evropy tím, že jsme blíže ruskému trhu, byli jsme s ním více spjati a cenové dopady na naši ekonomiku byly vyšší než na jiné státy. Vidět je to i na baltských státech, které si prošly vysokou inflací. Druhým faktorem je pokles poptávky právě vlivem inflace a vývojem nominálních mezd. Když je kupní síla menší, tak komponenta HDP ze spotřeby je rovněž menší. Náš problém je i v tom, že my jsme vyčerpali velkou část fiskálního polštáře v době covidových opatření a následně jsme pak narazili na nedostatek nástrojů na nutnou fiskální konsolidaci v dalším období.

OECD má 38 členských zemí, kdybyste měl vybrat ty, jež jsou nám, geograficky, politicky a tak nějak kulturně, bližší, kterým se daří a u nichž bychom se mohli inspirovat, které by to byly?

Kulturně ani geograficky nám sice tak blízcí nejsou, ale určitou míru inspirace bychom si mohli vzít od Korejců. Ti jsou jedním z nejvýznamnějších členů OECD, jsou důležitou ekonomikou východní Asie a přitom to byla země zničená válkou a byla považována za rozvojovou zemi. Podařilo se jim ale vytvořit takové ekonomické prostředí, které z nich nyní dělá rozvinutou zemi a podařilo se jim to prakticky z nuly na sto. Jejich způsob, jakým se zařadili do výrobních řetězců a kdy dnes už každý zná firmy jako Hyundai nebo Samsung, je obdivuhodný.

Pokud jde o evropské země, tam sice nevidím úplně jasné premianty, ale pozornost si zaslouží Polsko a to, že krizemi procházím mnohem úspěšněji než jeho sousedé. Je to velký trh, má dostatečně velké vnitřní stabilizátory, je docela diverzifikované geograficky, má jednodušší napojení na západní Evropu a myslím, že ekonomicky budou v dalších pěti deseti letech prostoru střední Evropy dominovat. Dělají tichou, nepříliš výraznou, ale přitom docela robustní hospodářskou politiku, nechali si některé síťové sektory, které jim rovněž pomáhají stabilizovat ekonomiku a mají dobrý hospodářský výhled. Pak tu jsou samozřejmě státy jako Švýcarsko a Norsko, ale ty mají tak odlišnou situaci z hlediska nerostných surovin respektive kapitálových zdrojů, že je s Českou republikou prakticky nemůžeme porovnávat.