Doma vede Čína ostrou kampaň za očistu škol od západního vlivu. Na Západě však zřizuje při místních univerzitách své vlastní instituce ideologického vlivu. Česká republika není výjimkou. 

Nezávislí komentátoři i akademici si v posledních letech stále častěji kladou otázku, jak daleko může zajít čínský vliv, který Čína (více či méně) nenápadně uplatňuje po světě pomocí tzv. soft power, neboli měkké síly (někdy označované také jako „kulturní diplomacie“).

Jejím principem je snaha o dosažení politických cílů nikoli „hrubou silou“ či nátlakem, ale spíše přes jemné ovlivňování a navazování přátelských vztahů a spolupráce, často právě v kulturní oblasti.

Pět set Konfuciových institutů ve světě

Jedním z nejdiskutovanějších projevů čínské soft power jsou Konfuciovy instituty zřizované čínským ministerstvem školství, kde spadají pod tzv. Hanban (Kancelář pro výuku čínštiny jako cizího jazyka).

Od roku 2004 se zakládají při univerzitách po celém světě. V současnosti jich funguje zhruba pět set a k tomu asi dalších tisíc tzv. „Konfuciových tříd“, které fungují při institucích primárního a sekundárního vzdělávání.

Jen v USA jich je přes stovku (38 % z celosvětového počtu KI) a „svůj“ Konfuciův institut má i většina evropských zemí, včetně Česka (Olomouc) a Slovenska (Bratislava).

Koncem dubna americká Národní asociace akademických pracovníků (National Association of Scholars, zkráceně NAS) vydala obsáhlou studii, ve které se podrobně zabývá některými aspekty působení Konfuciových institutů ve Spojených státech, a to na příkladu třinácti institutů fungujících na území New Yorku a New Jersey.

NAS instituty označuje přímo za „zbraně [čínské] soft power“ a varuje před tím, že „vychovávají generaci amerických studentů, kteří o Číně nevědí nic víc, než co jim prezentuje oficiální verze režimu“.

Naše peníze, naše zákony

KI jsou prostřednictvím Hanbanu financovány přímo čínskou vládou a poskytují (zpravidla zdarma) kurzy čínštiny, které zajišťují finančně, personálně i materiálně, včetně veškerých učebních materiálů a pomůcek.

Kromě toho se podílejí na pořádání různých kulturních akcí (často ve spojení s univerzitami nebo jejich součástmi), nabízejí stipendia umožňující zahraničním studentům studium v Číně a pořádají all-inclusive „pracovní cesty“ pro významné osoby z řad vedení univerzit.

Jak upozorňuje zpráva, KI se v rámci svého působení zásadně vyhýbají nepohodlným tématům, jako je politická historie Číny, lidská práva, Tibet či Tchaj-wan a snaží se k tomuto přístupu přimět i partnerské organizace.

Ještě závažnější jsou však zjištění, že se KI mají primárně řídit čínskými zákony (nikoli tedy zákony hostitelské země) a jejich působení je značně netransparentní, protože nezveřejňují žádné informace týkající se smluv s partnerskými organizacemi ani interních záležitostí, jako je například přijímání zaměstnanců (které tak nemusí probíhat v souladu se zákony dané hostitelské země).

Závěry zprávy NAS spějí k doporučení univerzitám, aby tyto instituty nejlépe rovnou zavřely (již v roce 2014 k tomu kroku přistoupili např. na univerzitě v americkém Chicagu).

Pokud se však zdráhají přistoupit k takto radikálnímu kroku, měly by se alespoň řídit několika základními pravidly, mezi něž patří transparentnost a zveřejňování informací a důsledné oddělení agendy KI od vlastní agendy univerzit a jejich součástí.

Například se doporučuje „ne-outsourcovat“, tedy nevyužívat KI k poskytování kurzů uznávaných v rámci univerzitního kurikula, a nepropůjčovat své jméno jako záštitu pro akce pořádané čínskou stranou, protože ta takto využívá prestiže konkrétních univerzit pro propagaci vlastních akcí a cílů.

CDT k publikované zprávě přinesly přehled komentářů v nezávislém tisku. Většina z nich se věnuje především otázce akademické svobody. Richard Bernstein pro New York Review of Books napsal, že zde nepanují ani tak obavy z přímého šíření propagandy v akademických kruzích v zahraničí, jako spíše obavy, že „úzké vztahy s čínskou státní organizací a závislost na čínské finanční podpoře zajistí Číně, již nelze označit zrovna za nezúčastněnou stranu, silné slovo v tom, jak je tato země prezentována žákům a studentům“.

Mnozí kritici v této souvislosti hovoří o „nevyhnutelné autocenzuře“ a Bernstein namátkou připomíná případy, kdy se Hollywood nebo konkrétní internetové společnosti podřídily čínskému nátlaku, aby si zajistily přístup na čínský trh, či případy, kdy ČLR „přesvědčila některé země, aby upustily od kritiky lidských práv“.

Perry Link, emeritní profesor čínské literatury na Princetonu, pro NYRB okomentoval mnohde běžnou praxi nechat si zajišťovat výuku čínštiny externě prostřednictvím Konfuciových institutů dvěma  poznámkami:

Za prvé to v příjemcích těchto služeb (tj. včetně samotných univerzit a jejich zaměstnanců) vyvolává potřebu autocenzury a za druhé to (studentům) zprostředkovává neúplný obraz Číny, v němž zcela chybí tabuizovaná témata, a i ta, která tabuizovaná nejsou a tváří se neškodně, mnohdy zakrývají politický podtext.

Jak upozorňuje Bernstein, celé je to obzvlášť paradoxní vzhledem k tomu, že čínské ministerstvo školství už delší dobu vede kampaň k potlačení „škodlivé západní ideologie“ na čínských univerzitách (viz například zde), v jejímž rámci došlo i na zákazy učebnic propagujících „západní hodnoty“ (viz zde).

Globalizace čínského modelu politické výchovy

Podobné debaty ohledně ohrožení akademických svobod ze strany Číny se v západních médiích i akademických kruzích objevují opakovaně. Jen v poslední době je přiživilo několik ne zcela zanedbatelných kauz, jako např. ta ze San Diega, kde čínská studentská organizace protestuje proti pozvání dalajlamy jako hlavního řečníka při studentských promocích, které se budou konat 17. června (jak o tom již referovalo Sinopsis, k tématu se nedávno vrátily NYT).

Zde je zároveň ve hře ekonomický aspekt věci, protože několik set tisíc čínských studentů platících plné školné představuje významný příspěvek do rozpočtu amerických univerzit.

Další velká kauza se točí kolem zadržení australského badatele čínského původu, profesora Feng Čchung-iho, jehož na konci března zadržela čínská policie na letišti v Kantonu.

Profesor, který se coby badatel věnuje otázce lidských práv v Číně, se vracel do Austrálie po absolvování asi měsíčního „terénního výzkumu“ v ČLR, jehož součástí byly také rozhovory s advokáty zabývajícími se lidskoprávní agendou.

Po více než týdnu byl sice propuštěn, i tak ale jeho zadržení vyvolalo v akademické obci značný rozruch.