Bývalý britský premiér Tony Blair odmítal představu liberální pravice, že stát postupně bude opouštět oblast sociální péče, „jakmile aktivní obyvatelstvo bude připraveno postarat se samo o sebe“. Čeští neoliberálové v 90. letech tvrdili cosi podobného. Jejich heslem bylo přesvědčení, že dokáže-li se každý postarat sám o sebe, dovede se tak o sebe postarat i celá společnost.

Zmíněné přesvědčení vyjadřovalo zbytnost existence sociálního státu. Dokonce ji mělo za překážku toho, aby lidé, jsouce svobodni, vyvinuli dostatek aktivity pro to, aby uměli sami sebe, případně své bližní odpovídajícím způsobem zaopatřit.

Předchozí část připomněla křesťansko-demokratickou humanizaci kapitalismu, v níž na konci 90. let nalezli inspiraci britský premiér Tony Blair a německý kancléř Gerhard Schröder.

Blair nezpochybňuje, že sociální stát v jistém smyslu trpí atrofií, nicméně je přesvědčen, že jeho existence je nutná a že, má-li ve svém konání být úspěšný, musí „v mezích svých možností vytvářet nové prostory pro spolupráci a partnerství s občanskými iniciativami“.

Nemíní tím privatizaci sociálních či jiných veřejných služeb, jak by prosazovali neoliberálové. Ani jejich totální zestátnění, jak si představovali a dodnes představují mnozí klasičtí sociální demokraté. Má na mysli co nejširší a nejtvořivější uplatnění principu subsidiarity, propojující občanskou společnost se státními institucemi.

Podle zásad subsidiarity mají být problémy zásadně řešeny v místě, kde vznikají, za účasti subjektů, jichž se dotýkají. Sociální otázku jako problém místního rázu mají tedy vždy a zásadně řešit místní občanská sdružení, případně samospráva ve spolupráci s místní odnoží sociálního státu.

Dělba práce (a samozřejmě i její financování) je na dohodě zúčastněných subjektů. Teprve stane-li se, že problém rozsahem a významem přesahuje možnosti prostředí, kde se vyskytl, musí být jeho řešení posunuto o patro výš, na úroveň kraje, země, státu, případně Evropské unie.

Iniciativa k takovému kroku musí zásadně vzejít zezdola, a ne být nadiktována „nadřazenou vrchností“.

Nové pojetí levice a sociálního státu

Gerhard Schröder ve své části prohlášení zdůraznil, že politická činnost může narušit funkčnost tržních vztahů, a proto se politika takových kroků musí vyvarovat. Má rozvoji tržních vztahů napomáhat. V případě potřeby i doplňovat.

Připomněl čtenáři, že jím na svět přiváděná „nová“ levice tržní ekonomiku podporuje, přesto zásadně odmítá jakýkoli náznak „tržní společnosti“. Společnosti, jejímž základním kánonem jsou tržní vztahy. Tak se v několika větách vymezil nejen vůči klasické sociální demokracii, ale i vůči neoliberalismu.

Ve snaze dosáhnout sociální spravedlnosti klasičtí sociální demokraté často zaměňovali zásadu rovnosti s rovnostářstvím

Cílem Třetí cesty je dosáhnout takové společnosti, v níž by měl každý možnost podílet se na společenském blahobytu, v níž by měl každý bezproblémový přístup k zaměstnání a v níž by jeden každý mohl uplatnit své individuální schopnosti a dovednosti.

Samo sebou se rozumí, že se „nová“ sociálně demokratická politika hodlá rázně vypořádat s existující chudobou a učiní takové kroky, aby zmizela místa sociální vyloučenosti“.

Jestliže ještě zkraje 70. let politika ochrany životního prostředí byla tématem pro menšinové, zeleně orientované aktivisty, obecně občanskou společností nazírané jako levicoví radikálové, pak téma životního prostředí „noví“ socialisté zahrnuli mezi svá témata stěžejní.

Schröder píše, že „je nezbytné materiální pokrok sladit s ochranou životního prostředí“ a že „politika má za úkol občanům připomínat v tomto ohledu jejich odpovědnost vůči budoucím pokolením“.

Rovnost nesmí vyústit v rovnostářství

Ve snaze dosáhnout sociální spravedlnosti klasičtí sociální demokraté často zaměňovali zásadu rovnosti s rovnostářstvím.

Míru sociální spravedlnosti měřili rozsahem sociálních výdajů, aniž brali v potaz „nejen jejich účinnost, ale i skutečnost, že daně, potřebné k jejich financování, mají vliv na konkurenceschopnost ekonomiky, na míru zaměstnanosti a neposlední řadě na obecnou životní úroveň“.

V neposlední řadě podcenili poznání, že míra bohatství národa je závislá na míře soukromých iniciativ, a ne na sebelépe uspořádaném státu

Zcela pomíjeli, že smyslem opatření sociálního státu je pomoci lidem potřebným postavit se na vlastní nohy, „umožnit jim, aby opět mohli o sobě samostatně rozhodovat“, a ne cestou jejich zaopatření je postupně dostávat do závislosti na sociálním státu.

Tak se stávalo, že „práva byla nadřazována nad povinnosti, z nich plynoucích“ a že lidé byli vedeni k tomu, „aby odpovědnost za sebe, za své rodiny i za místní společenství, v němž se pohybují, přenesli na stát“.

To, že díky tomu docházelo ke vzájemnému odcizení a postupnému mizení vědomí sounáležitosti a solidarity, je nabíledni.

Chcete blahobyt, neznásilňujte tržní svobodu

O trhu byli klasičtí sociální demokraté přesvědčeni, že si jej mohou prostřednictvím státu kolonizovat a podle potřeby regulovat. Podlehli mámení, že stát je ve stavu ovládat trh natolik, že má ve svých rukou libovolné možnosti zajistit společnosti nejen dostatek pracovních příležitostí, ale i odpovídající hospodářský růst, a s ním i požadovaný blahobyt.

Vedla je k tomu (mylně vyložená) zkušenost z 50. a 60. let minulého století. Z doby společnosti hojnosti, která nejen nezaznamenala nezaměstnanost, ale dokonce byla nucena, pokud měla dostát potřebám průmyslu, dovážet hostující dělníky (Gastarbeitery) z chudých evropských a mimoevropských oblastí.

V neposlední řadě podcenili poznání, že míra bohatství národa je závislá na míře soukromých iniciativ, a ne na sebelépe uspořádaném státu. První ránu této představě daly krize (ropná) na začátku 70. let. Rostlo veřejné zadlužení, průmysl chřadl, začala narůstat nezaměstnanost a vznikat oblasti sociální vyloučenosti.

Proto bylo nezbytné, aby byla:

• podporována pružná a konkurenceschopná ekonomika
• prohlubováno vědomí, že jen konkurenceschopnost a svobodná výměna zboží a kapitálu a svobodný pohyb lidí představují nezbytnou podmínku pro hospodářský růst a růst produktivity práce;
• a aby daňová politika neoslabovala, naopak posilovala investiční zdolnost podnikatelských aktivit, zvláště pak mezi malými a středními podniky.

Sociálně demokratické vlády, kladouce důraz na podporu malého a středního podnikání, musí podle autorů Třetí cesty působit tak, aby se malé a střední podniky (zpravidla rodinné) bezproblémově dostávaly ke zdrojům financování, a to i na nadnárodní úrovni.

Mezi malými a středními podniky, nesvázanými vnitřními byrokratickými strukturami, příznačnými pro velké korporace, se lze totiž nadít značného rozsahu inovativního a tvořivého myšlení.

Sociálně demokratické vlády musí proto vytvořit vhodné podmínky, aby i zde vznikala vazba mezi podnikáním a vědeckým výzkumem a aby výsledky takové spolupráce našly svoji okamžitou odezvu ve výrobních či jiných podnikatelských programech.

Riziko chronického neúspěchu a frustrace

„Lidé, kteří nikdy nepracovali anebo se nacházejí příliš dlouho bez práce, zcela ztrácí schopnost na trhu práce uspět. Pokud se prodlužuje doba bez odpovídající práce, snižují se i ostatní životní možnosti a šance. V jistém ohledu nevratně mizí schopnost člověka se ve společnosti uplatnit i jakýmkoli jiným způsobem.“

Na vině podle „nových“ sociálních demokratů je i sám dosavadní systém sociální péče. „Ničí schopnost člověka nalézt si práci“, a to proto, že zaopatřuje-li ho, dostává jej do fatální závislosti na sociální péči. Vytváří tak jen jinou podobu odcizení a dehumanizace člověka.

„Noví“ sociální demokraté sociální péči rozhodně nezatracují, je přece jednou z podmínek člověčího svobodného rozvoje, avšak pod podmínkou, že jde o péči působící jako trampolína a že „člověka vrací zpět k jeho osobní zodpovědnosti“.

Pokud se má stávající rigidní sociální systém stát „trampolínou“, vracející člověka potřebného zpět k osobní zodpovědnosti a k samostatnému rozhodování a konání, musí „noví“ sociální demokraté podle autorů Třetí cesty svoji politiku řídit následujícími zásadami:

• pracovat, a ne zůstat na dávkách, se musí vyplatit, a to nejen rodinám, ale i lidem samostatně žijícím,
• daňovými slevami motivovat zaměstnavatele, aby nacházeli pracovní uplatnění i pro prvozaměstnance,
• zavést adaptační programy pro lidi, kteří se dlouhodobě nacházejí mimo trh práce, a pomoci jim vytvořit si možnost opět se na trh práce vrátit,
• přehodnotit dosavadní podmínky pro poskytování sociálních dávek tak, aby jejich pobírání bylo méně výhodné než samotná práce (samozřejmě jen u příjemců, u nichž lze předpokládat určitou míru práceschopnosti),
• úřady práce změnit v agentury práce, které lidem práceschopným na základě individuálního rozvojového plánu budou k ruce při jejich návratu na trh práce,
• podporovat podnikavost a maximálně zjednodušit proceduru zakládání vlastní firem jako jednu z cest, jak se vymanit ze závislosti na sociální pomoci.

Pád sociální demokracie

Sociální demokraté se po druhé světové válce ocitali v jakémsi politickém vzduchoprázdnu. Jejich představa sociálního pokroku v podobě demokratického socialismu, opírající se o marxistické učení, postupně začala brát za své, jakmile se jí zmocnili komunisté a seč mohli, ji diskreditovali.

První ranou, která znamenala značnou ztrátu jejich důvěryhodnosti jako demokratického a sociálně orientovaného hnutí, bylo jejich selhání na počátku první světové války.

Opustili dosavadní politiku mezinárodní solidarity, dali přednost nacionalistickým postojům a svým národním vládám a umožnili jim pustit se do válečného dobrodružství.

Mezinárodní vzájemnost, jíž se vyznačovali ještě do roku 1912 a již deklarovali na podzim toho roku na basilejském kongresu své internacionály, se sice pokusili po válce obnovit, ale dosavadní setbu nedůvěry obtížně překonávali.

Doslova školský příklad toho, jak se vůči sobě navzájem obezřetně chovali, podezřívajíce se vzájemně z nacionalismu až šovinismu a z dalších nekalostí, lze doložit příkladem vztahu mezi českými a sudetoněmeckými sociálními demokraty po roce 1918.

Ačkoli obě tato politická seskupení ještě několik let po válce byla s to dát dohromady parlamentní většinu a na příkladu vzájemné spolupráce položit zcela jiné základy pro soužití Čechů a Němců v nově založeném Československu, než jaké se nakonec díky vzájemné česko-německé nevraživosti poskládaly a vyústily v zánik republiky, tak se raději vzájemně napadala, obviňovala ze šovinismu a z nedemokratických úmyslů.

To všechno v době, kdy dominantní roli v levicové politice začali sehrávat ruskými bolševiky infikovaní komunisté. Jejich politiku rozhodně nebylo možné řadit do kategorie levicové politiky demokratické.

Zničující role komunistů

Zmíněný trend, kdy na politické scéně roli levice stále výrazněji obsazovali antidemokratičtí komunisté, se umocnil ještě více po druhé světové válce. Nevyčníval jen tam, kam dosáhla noha sovětského vojáka, ale i v řadě zemí západní Evropy.

Zejména Itálii a Francii hrozilo, že se komunisté v zemi ujmou vlády podobně, jako se to stalo v Československu, a to, aniž by byli k moci dosazeni sovětskými bajonety, jak tomu bylo v Polsku, Maďarsku anebo v Rumunsku a Bulharsku.

Neoliberálové řešení problémů spojených se zadlužujícím se sociálním státem hledali v jeho radikálním omezení (v případné likvidaci)

Sociální demokraté, pokud ještě existovali, s výjimkou Velké Británie, kde řádně vyhráli volby a ujali se vlády, sehrávali více než trapnou roli levicových „podržtašků“. Zesílili teprve pod ochranným deštníkem západních křesťansko-demokratických vlád po tom, co v rámci obnovy poválečné Evropy přišli se sociálně tržním hospodářstvím, s alternativou ke klasickému kapitalismu průmyslové velkovýroby a k autoritativně řízené komunistické ekonomice, a s myšlenkou evropské integrace.

Když se německá sociální demokracie v roce 1959 s konečnou platností rozloučila s marxismem jako základem jejího politického směřování, paradoxně se ocitla v jakémsi ideologickém vakuu. Na zásadách demokratického socialismu ale trvala, přesvědčena, že socialismus, tedy společnost sociální spravedlnosti, není fikcí.

Lze k němu dospět, ale výlučně cestou demokratickou. Sociální spravedlnost vymezovala jako rovnost mezi lidmi nejen před zákonem, ale i jako rovnost sociální. Sociálně spravedlivá společnost si podle nich musí umět poradit s libovolnými projevy sociální vyloučenosti a v lidech dovede vytvořit schopnost k zodpovědné svobodě. Sotva jí ale lze dosáhnout útokem na soukromé vlastnictví. Jeho likvidací se zrodí jen další nerovnosti. Tedy nikoli rovnost, ale rovnostářství, jež je samo o sobě krajně nespravedlivé.

Opisovat od předvídavějších

To, s čím by býval rád pracoval demokratický socialismus, dávno a velice úspěšně používala křesťansko-demokratická koncepce sociálně tržního hospodářství. Šanci se prosadit sociální demokraté nakonec dostali.

V Británii nejprve musel selhat socialistický koncept státního kapitalismu. Jediným řešením, jak odvrátit hrozící úpadek hospodářství, byla sázka na neoliberalismus. Nastala doba hromadné privatizace státních podniků a celé řady veřejných služeb v duchu zásady, že s ekonomickými problémy si trh poradí vůbec nejlépe. Krátkodobě si opravdu poradil. Inspiraci v něm našly i ostatní evropské země, Německo nevyjímaje.

Restrukturalizace ekonomik, částečný odchod od průmyslové výroby a její nahrazení službami, posílení finančních institucí, stěhování řady průmyslových odvětví za levnější a méně chráněnou pracovní silou a vznik tazvaného finančního průmyslu, začínajícího se chovat, jako by šlo o samostatné hospodářské odvětví, to vše však vyvolalo neúměrnou zátěž na sociální stát.

Nezaměstnanost, odchod lidí do předčasného starobního důchodu a vzrůst chudoby, sociální potřebnosti a vyloučenosti byly ve veřejných financích nejen znát, ale způsobovaly i jejich chronické zadlužení.

Neoliberálové řešení problémů spojených se zadlužujícím se sociálním státem hledali v jeho radikálním omezení (v případné likvidaci).

Tony Blair, předseda britských labouristů, a premiér a Gerhard Schröder, předseda německých sociálních demokratů a spolkový kancléř, pochopili, že právě v této chvíli (v druhé polovině 90. let minulého století) nadešel okamžik, kdy mají šanci dosud ideologicky skomírající socialistické hnutí resuscitovat a dostat je zpátky na politické výsluní, pokud nabídnou tu správnou reformu sociálního státu.

Nebudou muset sociální stát, jak navrhovali neoliberálové, ořezávat na kost, pokud otevřou prostor pro dynamickou a tvořivou tržní ekonomiku.

Text vznikl díky finanční podpoře NADAČNÍHO FONDU NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY