Pouze demokracie je s to zajistit sociální spravedlnost. A naopak: bez rovnosti v sociální otázce je naopak demokracie nemyslitelná. Předchozí text třídílné série se zaměřil hlavně na reformaci, díky níž si lidé uvědomili, že si jsou vzájemně rovni a že i v tom mají řešit otázku sociální.

Marx s Engelsem ještě jako prvotní komunisté (než postupem času dospěli k rozumu a k sociální umírněnosti, příznačné spíše pro sociální demokraty) v roce 1848 viděli sociální problém v třídním boji, kdy „ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoasii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát“.

Tvrdí, že „proletáři mohou dobýt společenských výrobních sil jen tak, že odstraní vlastní dosavadní způsob přivlastňování, … (a) jejich úkolem je zničit všechno, co dosud ochraňovalo soukromé vlastnictví“.

Zítra tě navždy zatratím

Jeden z prvních a bezprostředních kritiků manifestu a myšlenek komunismu byl český novinář Karel Havlíček Borovský. Ve Slovanu roku 1850 nazval komunismus „bludným učením“. Jasnozřivě rozpoznal, ač se komunismus už tehdy tvářil jako pokrok sám, že jde o učení reakční, jehož výsledkem není než tyranie, zakládající svoji moc na korupci, klientelismu a řízené nerovnosti:

Každého člověka jmění se musí hájiti a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus! (…) Vláda absolutní béře celé statky některým a dává je jiným podle své libosti, uděluje některým miláčkům svým privilegie, to jest jiným slovem právo obírati své ostatní spoluobčany, není to nejrozsáhlejší a nejškodlivější komunismus?

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

(titulek a mezititulky jsou redakční)

Ačkoli muselo uplynout od roku 1850 ještě dalších sto let, abychom na vlastní kůži okusili, co je komunismus, Borovský měl jasno. Komunismus je reakční režim, který se násilím zmocňuje cizího majetku i lidí, zavádí nespravedlivé poměry, opírající se o privilegia a výsady, poskytované vybraným jedincům, kteří režimu buď slouží anebo jsou pro režim z nějakých důvodů užiteční.

Perfidnost režimu umocňuje skutečnost, že ani k lidem obdařeným výsadami není loajální, naopak nechává je v nejistotě: dnes patříš mezi vyvolené, zítra tě bez udání důvodu navždy zatratím. Ostatní drtivě většinovou společnost režim ujařmuje a drží v otroctví. O řešení otázky sociální ve smyslu sociální rovnosti tu nemůže být ani řeči.

Sociální otázka slouží jen jako jiný nástroj, jak udržovat poddané v poslušnosti. Ač deklaruje obecnou přístupnost k sociální péči, poskytuje ji selektivně a jejím prostřednictvím vybranou část společnosti tak korumpuje.

Dělnický biskup z Mohuče

Wilhelm von Ketteler byl mohučský biskup, současník Karla Marxe a také jeho velký kritik. Říkalo se mu „dělnický biskup“ a v jednom ze svých adventních kázání věnovaných sociální otázce se zabýval pochybnostmi kolem vlastnictví, v té době vyvolaných požadavkem Karla Marxe na jeho zrušení.

S odkazem na Tomáše Akvinského zdůraznil, že skutečným vlastníkem nemůže být nikdo jiný než Bůh, a že člověku je vlastnictví svěřeno jen do užívání.

Vykolejení sociální rovnováhy a rozevírání sociálních nůžek v důsledku nástupu kapitalismu laissez faire a rozvoje hromadné průmyslové výroby spatřuje v porušení této zásady, ražené Tomášem Akvinským.

Pražský sirotčinec založený roku 1912, dnes ministerstvo kultury. Pohled z ulice Milady Horákové. Foto: Ivan Štern

Vlastnictví opouští boží řád a vlastníci se tak vyviňují z odpovědnosti, již vlastnictví sebou nese. Zrod neblahého stavu přičítá vítěznému nástupu liberalismu a především odklonu lidí od víry. Tak v mohučském kostele svatého Petra zněla v neděli 19. listopadu 1848 následující slova:

Zaprvé učení katolické církve o vlastnictví nemá nic společného s pojetím, s nímž se po světě obvykle setkáváme a podle něhož člověk sebe vidí jako neomezeného pána svého majetku. Nikdy nemůže církev člověku přiznat právo se statky světa nakládat a zacházet libovolně, a pokud mluví o člověkově vlastnictví a ochraňuje je, má neustále před očima tři, její pojetí vlastnictví podstatně konstitující momenty. Opravdové a plné vlastnictví přísluší pouze Bohu, pro člověka je vymezeno pouze právo užívací a člověk je povinen Bohem stanovený řád respektovat.

Absolutní právo člověka něco vlastnit, jak se prosadilo po zkušenostech s komunismem i u nás po převratu v roce 1989, křesťanská nauka odnepaměti odmítala.

Vlastnictví čehokoli je člověku prý jen propůjčené a spojené s řadou povinností vůči těm, kteří se na jeho správě a rozhojňování podílejí. Vlastník je povinen jim nejen obstarat možnost obživy, ale v případě nastalé nouze jim účinně pomoci.

Zmíněnou povinnost respektovali podnikatelé už v 19. století. Výplatou mzdy jim péče o zaměstnance nekončila. V jejich prospěch zřizovali podpůrné fondy (včetně fondu penzijního), stavěli podnikové byty. V podnikových jídelnách se za levný peníz nestravovali jen zaměstnanci, ale i jejich rodinní příslušníci, případně zaměstnanci „na odpočinku“.

Dokládá to příklad bytového fondu v Hostinném. Jeho značnou část vystavěla rodina Eichmannů, vlastnící tamější papírenskou výrobu. Nemluvě už o Baťovi, Tomáši i Antonínovi. Jejich sociální zabezpečení zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků bylo tak komplexní, že se tu na rozdíl od jiných podniků odbory staly zcela zbytečnými.

Biskup Ketteler opakoval myšlenku, že zárukou sociální sounáležitosti bohatých s chudými je křesťanská víra. To najdeme například i ve známé sociální encyklice Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891:

Ale vyšší než lidské zákony a soudy je zákon a soud Krista Boha, který mnoha způsoby doporučuje zvyk prokazovat dobrodiní: „Blaženější je dávat, než dostávat“; a dobročinnost prokázanou nebo odepřenou chudým bude soudit právě tak, jako kdyby byla bývala prokázána nebo odepřena jemu: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“

Jak ale dosáhnout toho, aby se lidé opět vrátili k víře a řídili se jejími pravidly, aby opět přijali skutečnost, že soukromé vlastnictví není absolutní hodnota, ale především povinnost k těm, kteří se na jeho zhodnocování vlastní prací podílejí a kteří čas od času se mohou dostat do svízele materiální nouze?

Ze zkušenosti víme, že snahy člověka uvědomovat jsou jen zpola účinné, pokud vůbec nějaký účinek za sebou zanechaly, zato je lze velmi úspěšně užít k tyranizaci lidí a k jejich zotročování.

Zmoudření sociálních demokratů

V druhé polovině 19. století, jak se sociální demokraté začali usazovat v běžném politickém provozu, postupně přicházeli na to, že cesta k sociálním osvobození člověka rozhodně nevede skrze třídní boj a diktaturu proletariátu.

Pražský chudobinec svatého Bartoloměje z roku 1885, dnes sídlo ministerstva spravedlnosti. Foto: Ivan Štern

Má-li si politika sociální demokracie podržet ráz zacílený na člověka svobodného a za sebe zodpovědného, pak těžko toho dosáhne, jestliže bude rozehrávat soupeření jedné sociální vrstvy proti druhé s cílem si ji podmanit.

S překvapením zjistili, že třídní boj, sledující zrušení soukromého vlastnictví ve svém výsledku vede opět k nerovnováze. K podmanění si jedné vrstvy společnosti druhou. Za takových podmínek lze sotva dosáhnout opravdové sociální spravedlnosti.

Předseda našich německých sociálních demokratů Josef Seliger, když uvažoval o sociální otázce, prohlásil, že její rozřešení nemůže být vlastním cílem.

Politickým cílem strany je svobodný a emancipovaný člověk a cesta k němu vede přes rozřešenou sociální otázku. Cílem tedy nemůže být diktatura proletariátu, nýbrž parlamentní demokracie.

A přišel 1. máj 1890

Té proměny si všiml i „buržoasní“ tisk nejpozději v roce 1890 v souvislosti s celoevropskou generální stávkou, vyhlášenou socialistickou internacionálou na čtvrtek 1. května. Lidé práce se ten den vydali v Milánu, v Paříži, v Berlíně, ve Vídni a v Praze do ulic, aby požadovali zavedení osmihodinové pracovní doby, zákaz dětské práce a všeobecné volební právo.

Jak se blížil onen osudný čtvrtek, stupňovaly se obavy z nepochybně neblahého veřejného vystoupení „sršatých socanů“.

Pražský starosta Jaroslav Šolc nařídil všem magistrátním úředníkům pohotovost. Měli ji držet až do pátku ráno. Vídeňané, mající předplacen liberální list Neue Freie Presse, se ten den hned v úvodu redakčního článku dočetli, že „vojáci jsou v pohotovosti“.

Vrata domů jsou pevně uzamčena. Domácnosti si nanosily potřebný proviant a připravily se, jako by mělo začít obléhání. Obchody jsou pusté. Ženy a děti se neodvažují vyjít na ulici. Všichni jsou obtíženi velikou starostí. To je fyziognomie našeho města ve sváteční den dělníků…

Redakce vzdor obecně šířené náladě byla názoru, že by se občané za takový postoj měli stydět. Usoudila, že to není stát, ale odhodlanost občanstva, která se může stát potřebnou hrází před nastupujícím socialismem.

V témže úvodníku se dočteme, že socialismus se může vyšplhat jen po zádech občanstva, jestliže společenský řád už není ochraňován nezlomnou odhodlaností a odvahou národů, ale pouze za pomoci policie a vojska. Pak ale také není hoden toho, aby vůbec trval…

Císař František Josef si pro ten den odřekl svoji obvyklou projížďku v kočáře po Prátru.

O to překvapivější byl tón reportáže téhož listu z prvního máje následující den. List nenacházel nic než slova uznání:

S úzkostným napětím očekávaný svátek dělníků je nyní za námi a jasně ukázal, jak si protiřečila škarohlídská proroctví pesimistů. V tomto okamžiku se nese jen jeden hlas: Dělnictvo se chovalo vzorově. … Kdo ve Vídni osobně prožil ten velký den dělníků, musí být naplněn ohromnou úctou před vážností, s níž masy pracujících svoji věc předložily, před disciplínou, s níž dokázaly zabránit střetům nejen s orgány veřejné bezpečnosti, ale uchránit se i před řídkými urážkami či haněními ze strany osob jiných společenských tříd. (…) Nebylo lze spatřit jediného podroušeného. Naopak vzbuzovali silné přesvědčení, že vytvářejí nový, zdravý střední stav ve státu a nemají v úmyslu bořit stávající řád…

Text vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky