Kdykoli se elektronická média stanou tématem veřejné diskuse, objeví se okamžitě pochybnosti o smyslu existence medií veřejnoprávních.  Diskuse se naposledy rozhořela v souvislosti s vládní prokaučovanou snahou zvýšit pro rok 2025 již tak ostudně nízké koncesionářské poplatky.

Stoupenci i odpůrci se překvapivě shodně omezují na otázku zpravodajství a publicistiky. První zdůrazňují nezávislost, zaručenou jedině médii veřejnoprávními.

Druzí zas poukazují na skutečnost, že nakonec i soukromá média nabízejí dostatečnou porci zpráv a publicistiky. Proto je zpozdilé trvat na médiích veřejnoprávních, nemluvě o otázkách účinnosti vynakládaných finančních prostředků.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je publicista Ivan Štern. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Je mimo jakoukoli pochybnost, že soukromá elektronická média opravdu do veřejného prostoru dodávají jak dostatek zpravodajských informací, tak i celou škálu publicistických forem. Dalo by se tudíž uzavřít, že soukromá media jsou schopna veřejnosti poskytovat službu v přijatelném rozsahu. Otázkou ale zůstává obsah.

Vzpomínka na Železného

Zakladatel a rozhodující tvůrce českého soukromého televizního vysílání Vladimír Železný, první ředitel televize Nova, na mediální konferenci, konané před lety v Českém Krumlově svým způsobem smysl existence soukromých médií, a tudíž i jejich vysílání, obrátil naruby.

Soukromé vysílání nemá v prvém plánu poskytovat službu veřejnosti, ale inzerentům. Má jim pravidelně dodávat dobře zpracovaný a mašličkou převázaný balík posluchačů, respektive diváků tak, aby odvysílaná inzerce (reklama) doznala co největší účinnosti.

Ač si to odmítáme otevřeně přiznat, snad kvůli politické korektnosti, označíme-li většinu veřejnosti za poněkud zpozdilou, emotivně vypjatou, poněkud pošetilou, nijak zvlášť vzdělanou a vnitřně ne příliš kultivovanou, pak se v řadě případů nepochybně nebudeme mýlit.

Soukromé vysílání proto své těžiště nenachází ani tak v konkrétním formátu či žánru, ale v programu, který má potenciál co nejvyšší poslechovosti či sledovanosti. Formát či žánr volí podle zjišťovaných měření.

Pozorného posluchače soukromých rozhlasových stanic jistě nezaskakuje, že převážnou část jejich vysílání tvoří dobře zpracovaná a do éteru vyvedená zvuková kulisa. Posluchače neobtěžuje, nenutí ho přijímač vypínat. Pozornost si vynucuje jen v okamžiku, kdy dochází na vysílání reklam.

Za největší a nejlépe chráněné know-how proto soukromí vysílatelé považují playlist, tedy soupis hudebních čísel řazených za sebe tak, aby žádné nevybočovalo, a naopak aby se každé rovnoměrně podílelo na tvorbě souvislé zvukové kulisy.

Když před lety ze soukromé stanice Frekvence 1 odešla po neshodách s vedením tamější programová ředitelka, vedení jejího odchodu nijak neželelo. Rozlítilo se až v okamžiku, kdy zjistilo, že si s sebou odnesla platný playlist a nabídla jej stanici Radiožurnál, soupeřící právě s Frekvencí 1 o posluchače.

Soukromé vysílání, pokud chce naplnit svůj záměr: stát se atraktivním pro zadavatele reklam, vychází v maximální míře vstříc očekáváním a vkusu většinového posluchače nebo diváka, snažíc se mu program, ať už jde o cokoli, předkládat v nekonfliktní a pokud možno zábavné formě.

Rozhodně se ho nesnaží vzdělat či jinak kultivovat. Když už, tak bezděky, nechtěně. Výsledkem je pak nenáročný, myšlenkově často vyprázdněný tok slov, tónů a obrazů, majících jediný úkol, stát se přitažlivým nosičem reklamního vysílání.

Kdysi novopečeného dramaturga jisté soukromé televizní stanice jeho zkušenější kolega v jisté nadsázce poučil, podle jakých kritérií má vybírat pro vysílání odpovídající pořad. Pokud se vám bude líbit, tak na něj zapomeňte. To je ten nejméně vhodný. Pokud nad ním váháte, zda je dobrý, anebo špatný, pak nejste stále na správné stopě. Jestliže se vám ale nad ním chce zvracet, vězte, že jste pro vysílání vybral ten opravdu správný.

Publikum podle Josefa Švejka

Málo citovaná myšlenka Josefa Švejka, přesto pro něho víc než charakteristická, zcela přesně vystihuje podstatu lidské bídy: „Každej nemůže bejt chytrej, … ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“ Švejk tak zároveň vystihuje náhled vysílatelů na jejich publikum.

Úkol veřejnoprávních medií je podobný úkolům, jimiž se pyšnily a pyšní různorodé vzdělávací a lid kultivující instituce, zakládané našimi prozíravějšími předky, jako jsou školy, muzea, divadla a besední domy.

Ač si to odmítáme otevřeně přiznat, snad kvůli politické korektnosti, označíme-li většinu veřejnosti za poněkud zpozdilou, emotivně vypjatou, poněkud pošetilou, nijak zvlášť vzdělanou a vnitřně ne příliš kultivovanou, pak se v řadě případů nepochybně nebudeme mýlit. Toho si byli vědomi už naši předci.

Není proto náhoda, že první, o co usilovali, bylo pozvednou úroveň vzdělanosti národa. Nelitovali nejen veřejných, ale ani soukromých prostředků, aby v každé obci vyrostla škola, aby se rozvinula rozsáhlá síť škol středních, aby vzdělání bylo přístupné i těm nejchudším vrstvám, podporujíce je různými vzdělávacími nadacemi.

Na konci 19. století se české země mohly u obou zemských národů vykázat bezkonkurenční sítí škol základních, středních a do jisté míry i škol vysokých. Ačkoli v té době byla bezmála polovička Evropy ještě negramotná, české země pojem analfabetismus prakticky přestaly znát.

Samozřejmě, že růst vzdělanosti nutně nemusí být, a také není, všespásný. Jemu navzdory, budeme-li parafrázovat Josefa Švejka, není každej chytrej a na světě je jen o něco více rozumu. Stále je ale každej druhej blbej.

Úkol veřejnoprávních medií je podobný úkolům, jimiž se pyšnily a pyšní různorodé vzdělávací a lid kultivující instituce, zakládané našimi prozíravějšími předky, jako jsou školy, muzea, divadla a besední domy.

Jestliže například regionální vysílání Českého rozhlasu má vedle samozřejmého zpravodajství a publicistiky za úkol udržovat a připomínat tradice a zvyky v dané oblasti, odrážející určitou místní kulturu, pak námitka, že takových stanic má rozhlas příliš mnoho, je mírně řečeno nepoučená.

Opodstatnění by mohla mít jedině tehdy, promění-li se regionální stanice ve stanici hudební a nabízí-li pouze nevtíravou hudební kulisu. Soukromá rádia věru tuto službu umí mnohem lépe a mnohem levněji.

Opravdu jde o poctivé měření zpravodajské vyváženosti, jestliže se sčítají jednotlivé časové úseky, během nichž mluvil ten či onen protagonista konkrétního politického seskupení, anebo jde ve skutečnosti o skrytou formu politické šikany médií?

Nicméně míry agresivity vůči regionálnímu vysílání Českého rozhlasu, již vyvinula jistá komentátorka listu Forum 24, se nedopouštěli ani komunisté. Měli na paměti, že nejspíš nestačí četba Rudého práva, přece je tam všechno, či návštěvy muzea dělnického hnutí, a že lidu obecnému, pokud si jej nechtějí proti sobě popudit, musí strpět i jeho libůstky nacházející svůj původ v místních zvycích a tradicích.

Dodnes proto musí návštěvníka zaskakovat skutečnost, jak velkoryse a mnohovrstevně byly pojímány budovy regionálního rozhlasového vysílání v Plzni, v Českých Budějovicích, v Hradci Králové, v Ústí nad Labem anebo v Brně. Bezděky a často se skřípěním zubů tak přispívali k obecné kulturní a vzdělanostní emancipaci navzdory tomu, že jejich zájmy byly právě protichůdné.

Vyváženost jako klacek

Je otázka, co bylo prvotní, zda zájem soukromých firem schopných vyhodnotit elektronický záznam zpravodajského vysílání a jednotlivé části přiřadit k té či oné politické orientaci a říkat tomu měření zpravodajské vyváženosti, anebo zda u zrodu stála politická představa, redukující vyváženost vysílání v duchu sarkasmu Jeana Paula Sartra: Když nyní pět minut hovořili Židé, svých pět minut musí dostat i pan Hitler.

Opravdu jde o poctivé měření zpravodajské vyváženosti, jestliže se sčítají jednotlivé časové úseky, během nichž mluvil ten či onen protagonista konkrétního politického seskupení, anebo jde ve skutečnosti o skrytou formu politické šikany médií?

K větší názorové vyváženosti paradoxně vede lépe názorově vyhraněný pořad či komentář za nezbytného předpokladu, že každé zde vyslovené tvrzení je důkladně vyargumentováno.

Každý, kdo se kdy účastnil nějaké poctivě vedené debaty, nepochybně potvrdí, že oponovat názorově jinému či dokonce opačně smýšlejícímu protivníkovi se nejlépe dá, podkládá-li svá tvrzení dostatečně srozumitelnou argumentací. Sám argument obhajující tvrzení, s nímž posluchač nesouhlasí, v něm zpravidla vyvolá argument protilehlý. Na jeho pozadí si uvědomí, proč s mluvčím nemůže odůvodnitelně souhlasit.

Jednostranný názor tak paradoxně, je-li sám podložen argumenty, bezděky vyvolává i argumentaci vyslovovaný názor vyvracející.

Vysvětlení je nasnadě: názor vybavený dobrou argumentací, protože je vždy jen částí popisované skutečnosti a má, ač mu nelze upřít určitou pravdivost, k pravdě přirozeně daleko, odkrývá tak prostor pro stejně dobrou a účinnou argumentaci protilehlou. Ta vytváří komplementární výplň vnímané skutečnosti. Zcela přesně to vyjadřuje klasická židovská anekdota.

Dva obchodníci se obrátí na rabína, aby rozsoudil jejich spor, v němž oba rázně popírají tvrzení svého soka. Rabín vyslechne prvého a uzná, že má pravdu. Pak dá slovo druhému a rovněž mu dá za pravdu. Slyší to rabínova žena a rozčileně se rabína ptá, jak může dát za pravdu oběma, když jeden druhého doslova popírají? Rabín chvíli přemýšlí a nakonec řekne: Víš, že máš taky pravdu?

Kulturní statek versus byznys

Kdybychom chtěli spočítat, kolik naše soukromé rozhlasové stanice nastudovaly v podobě rozhlasových her světová nebo domácí dramata, kolik zdramatizovaly četeb světové či domácí literatury, kolik nabídly přímých přenosů světově proslulých oper či filharmonií, patrně by nám stačily prsty na jedné ruce. Dospěli bychom možná k závěru, že i těch pět prstů je příliš mnoho.

Kdyby se Český rozhlas důkladně ponořil do svého zvukového archivu, sám by s překvapením zjistil, že se může pochlubit bezmála kompletním nastudováním dramatického díla klasiků, jako byli Shakespeare, Molière či Ibsen, ale i novodobých her řekněme od Ionesca anebo Havla.

Ve zvuku tu najdeme ztvárněná literární díla Karla Čapka, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Karla Michala nebo Milana Kundery a mnoho dalších. Rozhlasové vysílání navíc tím, že umělecké slovo nepřevádí v obrázky, ale nabízí opět slovo, udržuje tak kulturu, o niž se opírá celá naše civilizace a bez níž je dokonce nemyslitelná.

Obě instituce, Český rozhlas, nakonec i Česká televize, jsou nezastupitelnými schraniteli národního a světového kulturního bohatství v oblasti literární a dramatické (a nejen zde).

Sotva je mohou nahradit sebelépe řízená soukromá elektronická media už jen proto, že jejich klíčovým zájmem je zájem inzerentů. Z toho pak plyne jejich zájem na co nejvyšší poslechovosti či sledovanosti. V závislosti na tak zvaném většinovém posluchači nebo divákovi se jejich programový výběr odvíjí od obecné míry vzdělanosti a kulturnosti.

Ctižádost publikum dovzdělat či více zkulturnět si v zájmu vlastní ekonomické úspěšnosti odpouštějí a přenechávají ji veřejnoprávním mediím. Činí tak oprávněně v duchu zcela přirozené dělby práce mezi nimi a veřejnoprávními médii.

Ta věčná zabedněnost

Ačkoli péče o svobodu slova a pluralitu názorů je nezpochybnitelným úkolem veřejnoprávních medií, takový záběr debaty je více než nedostatečný.

Teprve zabrousí-li debata o jejich opodstatněnosti za hranice zpravodajství a publicistiky, zjistí, že jde o nezpochybnitelné kulturní statky stejně klíčové, jako jsou klíčová zemská divadla, muzea, knižní nakladatelství a filmová studia.

Dozná, že mávnout rukou nad jejich údajnou pomíjivostí, jako se tak v těchto diskusích děje, je spíš projevem omezenosti a kulturní zabedněnosti jednotlivých mluvčí než projevem rozumné politické úvahy.