Ivan Štern: Prokleté slovo veřejnoprávní. A proč „každej nemůže bejt chytrej“
Kdykoli se elektronická média stanou tématem veřejné diskuse, objeví se okamžitě pochybnosti o smyslu existence medií veřejnoprávních. Diskuse se naposledy rozhořela v souvislosti s vládní prokaučovanou snahou zvýšit pro rok 2025 již tak ostudně nízké koncesionářské poplatky.
Stoupenci i odpůrci se překvapivě shodně omezují na otázku zpravodajství a publicistiky. První zdůrazňují nezávislost, zaručenou jedině médii veřejnoprávními.
Druzí zas poukazují na skutečnost, že nakonec i soukromá média nabízejí dostatečnou porci zpráv a publicistiky. Proto je zpozdilé trvat na médiích veřejnoprávních, nemluvě o otázkách účinnosti vynakládaných finančních prostředků.
Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost
Autorem textu je publicista Ivan Štern. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Je mimo jakoukoli pochybnost, že soukromá elektronická média opravdu do veřejného prostoru dodávají jak dostatek zpravodajských informací, tak i celou škálu publicistických forem. Dalo by se tudíž uzavřít, že soukromá media jsou schopna veřejnosti poskytovat službu v přijatelném rozsahu. Otázkou ale zůstává obsah.
Vzpomínka na Železného
Zakladatel a rozhodující tvůrce českého soukromého televizního vysílání Vladimír Železný, první ředitel televize Nova, na mediální konferenci, konané před lety v Českém Krumlově svým způsobem smysl existence soukromých médií, a tudíž i jejich vysílání, obrátil naruby.
Soukromé vysílání nemá v prvém plánu poskytovat službu veřejnosti, ale inzerentům. Má jim pravidelně dodávat dobře zpracovaný a mašličkou převázaný balík posluchačů, respektive diváků tak, aby odvysílaná inzerce (reklama) doznala co největší účinnosti.
Ač si to odmítáme otevřeně přiznat, snad kvůli politické korektnosti, označíme-li většinu veřejnosti za poněkud zpozdilou, emotivně vypjatou, poněkud pošetilou, nijak zvlášť vzdělanou a vnitřně ne příliš kultivovanou, pak se v řadě případů nepochybně nebudeme mýlit.
Soukromé vysílání proto své těžiště nenachází ani tak v konkrétním formátu či žánru, ale v programu, který má potenciál co nejvyšší poslechovosti či sledovanosti. Formát či žánr volí podle zjišťovaných měření.
Pozorného posluchače soukromých rozhlasových stanic jistě nezaskakuje, že převážnou část jejich vysílání tvoří dobře zpracovaná a do éteru vyvedená zvuková kulisa. Posluchače neobtěžuje, nenutí ho přijímač vypínat. Pozornost si vynucuje jen v okamžiku, kdy dochází na vysílání reklam.
Za největší a nejlépe chráněné know-how proto soukromí vysílatelé považují playlist, tedy soupis hudebních čísel řazených za sebe tak, aby žádné nevybočovalo, a naopak aby se každé rovnoměrně podílelo na tvorbě souvislé zvukové kulisy.
Když před lety ze soukromé stanice Frekvence 1 odešla po neshodách s vedením tamější programová ředitelka, vedení jejího odchodu nijak neželelo. Rozlítilo se až v okamžiku, kdy zjistilo, že si s sebou odnesla platný playlist a nabídla jej stanici Radiožurnál, soupeřící právě s Frekvencí 1 o posluchače.
Soukromé vysílání, pokud chce naplnit svůj záměr: stát se atraktivním pro zadavatele reklam, vychází v maximální míře vstříc očekáváním a vkusu většinového posluchače nebo diváka, snažíc se mu program, ať už jde o cokoli, předkládat v nekonfliktní a pokud možno zábavné formě.
Rozhodně se ho nesnaží vzdělat či jinak kultivovat. Když už, tak bezděky, nechtěně. Výsledkem je pak nenáročný, myšlenkově často vyprázdněný tok slov, tónů a obrazů, majících jediný úkol, stát se přitažlivým nosičem reklamního vysílání.
Kdysi novopečeného dramaturga jisté soukromé televizní stanice jeho zkušenější kolega v jisté nadsázce poučil, podle jakých kritérií má vybírat pro vysílání odpovídající pořad. Pokud se vám bude líbit, tak na něj zapomeňte. To je ten nejméně vhodný. Pokud nad ním váháte, zda je dobrý, anebo špatný, pak nejste stále na správné stopě. Jestliže se vám ale nad ním chce zvracet, vězte, že jste pro vysílání vybral ten opravdu správný.
Publikum podle Josefa Švejka
Málo citovaná myšlenka Josefa Švejka, přesto pro něho víc než charakteristická, zcela přesně vystihuje podstatu lidské bídy: „Každej nemůže bejt chytrej, … ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“ Švejk tak zároveň vystihuje náhled vysílatelů na jejich publikum.
Úkol veřejnoprávních medií je podobný úkolům, jimiž se pyšnily a pyšní různorodé vzdělávací a lid kultivující instituce, zakládané našimi prozíravějšími předky, jako jsou školy, muzea, divadla a besední domy.
Ač si to odmítáme otevřeně přiznat, snad kvůli politické korektnosti, označíme-li většinu veřejnosti za poněkud zpozdilou, emotivně vypjatou, poněkud pošetilou, nijak zvlášť vzdělanou a vnitřně ne příliš kultivovanou, pak se v řadě případů nepochybně nebudeme mýlit. Toho si byli vědomi už naši předci.
Není proto náhoda, že první, o co usilovali, bylo pozvednou úroveň vzdělanosti národa. Nelitovali nejen veřejných, ale ani soukromých prostředků, aby v každé obci vyrostla škola, aby se rozvinula rozsáhlá síť škol středních, aby vzdělání bylo přístupné i těm nejchudším vrstvám, podporujíce je různými vzdělávacími nadacemi.
Na konci 19. století se české země mohly u obou zemských národů vykázat bezkonkurenční sítí škol základních, středních a do jisté míry i škol vysokých. Ačkoli v té době byla bezmála polovička Evropy ještě negramotná, české země pojem analfabetismus prakticky přestaly znát.
Samozřejmě, že růst vzdělanosti nutně nemusí být, a také není, všespásný. Jemu navzdory, budeme-li parafrázovat Josefa Švejka, není každej chytrej a na světě je jen o něco více rozumu. Stále je ale každej druhej blbej.
Úkol veřejnoprávních medií je podobný úkolům, jimiž se pyšnily a pyšní různorodé vzdělávací a lid kultivující instituce, zakládané našimi prozíravějšími předky, jako jsou školy, muzea, divadla a besední domy.
Jestliže například regionální vysílání Českého rozhlasu má vedle samozřejmého zpravodajství a publicistiky za úkol udržovat a připomínat tradice a zvyky v dané oblasti, odrážející určitou místní kulturu, pak námitka, že takových stanic má rozhlas příliš mnoho, je mírně řečeno nepoučená.
Opodstatnění by mohla mít jedině tehdy, promění-li se regionální stanice ve stanici hudební a nabízí-li pouze nevtíravou hudební kulisu. Soukromá rádia věru tuto službu umí mnohem lépe a mnohem levněji.
Opravdu jde o poctivé měření zpravodajské vyváženosti, jestliže se sčítají jednotlivé časové úseky, během nichž mluvil ten či onen protagonista konkrétního politického seskupení, anebo jde ve skutečnosti o skrytou formu politické šikany médií?
Nicméně míry agresivity vůči regionálnímu vysílání Českého rozhlasu, již vyvinula jistá komentátorka listu Forum 24, se nedopouštěli ani komunisté. Měli na paměti, že nejspíš nestačí četba Rudého práva, přece je tam všechno, či návštěvy muzea dělnického hnutí, a že lidu obecnému, pokud si jej nechtějí proti sobě popudit, musí strpět i jeho libůstky nacházející svůj původ v místních zvycích a tradicích.
Dodnes proto musí návštěvníka zaskakovat skutečnost, jak velkoryse a mnohovrstevně byly pojímány budovy regionálního rozhlasového vysílání v Plzni, v Českých Budějovicích, v Hradci Králové, v Ústí nad Labem anebo v Brně. Bezděky a často se skřípěním zubů tak přispívali k obecné kulturní a vzdělanostní emancipaci navzdory tomu, že jejich zájmy byly právě protichůdné.
Vyváženost jako klacek
Je otázka, co bylo prvotní, zda zájem soukromých firem schopných vyhodnotit elektronický záznam zpravodajského vysílání a jednotlivé části přiřadit k té či oné politické orientaci a říkat tomu měření zpravodajské vyváženosti, anebo zda u zrodu stála politická představa, redukující vyváženost vysílání v duchu sarkasmu Jeana Paula Sartra: Když nyní pět minut hovořili Židé, svých pět minut musí dostat i pan Hitler.
Opravdu jde o poctivé měření zpravodajské vyváženosti, jestliže se sčítají jednotlivé časové úseky, během nichž mluvil ten či onen protagonista konkrétního politického seskupení, anebo jde ve skutečnosti o skrytou formu politické šikany médií?
K větší názorové vyváženosti paradoxně vede lépe názorově vyhraněný pořad či komentář za nezbytného předpokladu, že každé zde vyslovené tvrzení je důkladně vyargumentováno.
Každý, kdo se kdy účastnil nějaké poctivě vedené debaty, nepochybně potvrdí, že oponovat názorově jinému či dokonce opačně smýšlejícímu protivníkovi se nejlépe dá, podkládá-li svá tvrzení dostatečně srozumitelnou argumentací. Sám argument obhajující tvrzení, s nímž posluchač nesouhlasí, v něm zpravidla vyvolá argument protilehlý. Na jeho pozadí si uvědomí, proč s mluvčím nemůže odůvodnitelně souhlasit.
Jednostranný názor tak paradoxně, je-li sám podložen argumenty, bezděky vyvolává i argumentaci vyslovovaný názor vyvracející.
Vysvětlení je nasnadě: názor vybavený dobrou argumentací, protože je vždy jen částí popisované skutečnosti a má, ač mu nelze upřít určitou pravdivost, k pravdě přirozeně daleko, odkrývá tak prostor pro stejně dobrou a účinnou argumentaci protilehlou. Ta vytváří komplementární výplň vnímané skutečnosti. Zcela přesně to vyjadřuje klasická židovská anekdota.
Dva obchodníci se obrátí na rabína, aby rozsoudil jejich spor, v němž oba rázně popírají tvrzení svého soka. Rabín vyslechne prvého a uzná, že má pravdu. Pak dá slovo druhému a rovněž mu dá za pravdu. Slyší to rabínova žena a rozčileně se rabína ptá, jak může dát za pravdu oběma, když jeden druhého doslova popírají? Rabín chvíli přemýšlí a nakonec řekne: Víš, že máš taky pravdu?
Kulturní statek versus byznys
Kdybychom chtěli spočítat, kolik naše soukromé rozhlasové stanice nastudovaly v podobě rozhlasových her světová nebo domácí dramata, kolik zdramatizovaly četeb světové či domácí literatury, kolik nabídly přímých přenosů světově proslulých oper či filharmonií, patrně by nám stačily prsty na jedné ruce. Dospěli bychom možná k závěru, že i těch pět prstů je příliš mnoho.
Kdyby se Český rozhlas důkladně ponořil do svého zvukového archivu, sám by s překvapením zjistil, že se může pochlubit bezmála kompletním nastudováním dramatického díla klasiků, jako byli Shakespeare, Molière či Ibsen, ale i novodobých her řekněme od Ionesca anebo Havla.
Ve zvuku tu najdeme ztvárněná literární díla Karla Čapka, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Karla Michala nebo Milana Kundery a mnoho dalších. Rozhlasové vysílání navíc tím, že umělecké slovo nepřevádí v obrázky, ale nabízí opět slovo, udržuje tak kulturu, o niž se opírá celá naše civilizace a bez níž je dokonce nemyslitelná.
Obě instituce, Český rozhlas, nakonec i Česká televize, jsou nezastupitelnými schraniteli národního a světového kulturního bohatství v oblasti literární a dramatické (a nejen zde).
Sotva je mohou nahradit sebelépe řízená soukromá elektronická media už jen proto, že jejich klíčovým zájmem je zájem inzerentů. Z toho pak plyne jejich zájem na co nejvyšší poslechovosti či sledovanosti. V závislosti na tak zvaném většinovém posluchači nebo divákovi se jejich programový výběr odvíjí od obecné míry vzdělanosti a kulturnosti.
Ctižádost publikum dovzdělat či více zkulturnět si v zájmu vlastní ekonomické úspěšnosti odpouštějí a přenechávají ji veřejnoprávním mediím. Činí tak oprávněně v duchu zcela přirozené dělby práce mezi nimi a veřejnoprávními médii.
Ta věčná zabedněnost
Ačkoli péče o svobodu slova a pluralitu názorů je nezpochybnitelným úkolem veřejnoprávních medií, takový záběr debaty je více než nedostatečný.
Teprve zabrousí-li debata o jejich opodstatněnosti za hranice zpravodajství a publicistiky, zjistí, že jde o nezpochybnitelné kulturní statky stejně klíčové, jako jsou klíčová zemská divadla, muzea, knižní nakladatelství a filmová studia.
Dozná, že mávnout rukou nad jejich údajnou pomíjivostí, jako se tak v těchto diskusích děje, je spíš projevem omezenosti a kulturní zabedněnosti jednotlivých mluvčí než projevem rozumné politické úvahy.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
XTV a tichá dohoda s politiky. Funkční systém, na němž vydělávají všichni
Čau lidi jako nový normál. Politici obcházejí média, vyhýbají se veřejné kontrole
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
Nemyslím, že trnem v oku posluchače veřejnoprávních médií je obsah. Spíše jej dráždí celková suma, kterou tyto organizace spotřebují za účetní období. Obzvláště při srovnání nákladů na totožné pořady. Navíc se do vysílání nepozorovaně vplížila super korektnost, která umí taky své. Viz rozmazaný Adidas na bundě zpovídaného respondenta. Dalo by se toho vyjmenovat více, to je jenom příklad naivnosti a servilnosti. Čí ? To ví ČT i Čro.
Jaroslav Hlava
Ad rozmazaný Adidas na bundě zpovídaného respondenta: Mám dojem, že loga začli mazat v souvistlosti se zavedením „product placementu“ (PP) do svý děl. Když nezaplatíš, tak ti naopak logo rozmažeme. Viz též Spolumajitel končícího železářství v Nuslích požaduje za rozhovor 200 tisíc korun
https://www.prahain.cz/byznys/spolumajitel-konciciho-zelezarstvi-v-nuslich-pozaduje-za-rozhovor-200-tisic-korun-20019.html
Je mi líto. Pokud by ČRo a ČTv dělali to, co autor popisuje v oné části „Kulturní statek…“, tak by asi proti jejich aktivitám nebyly námitky. A nebyly by námitky proti přisypání peněz.
.
Problém je zde skutečně v nevyváženosti informací o politice a s ní souvisejících dalších oblastech. MMCH ultralevičák Sartre, kterého autor cituje, byl nepřítelem demokracie (což ukazuje jak jeho politická angažovanost, tak i prakticky celé jeho dílo). A když jsme u toho, tak oněch „pět minut pro Hitlera“ nám minimálně ukáže, proč za ním Němci šli jak krysy za krysařem, což by nám mělo pomoci, abychom se takovému chování vůči nějakému krysaři v budoucnu vyhnuli.
Veřejnoprávní média by nás měla seznámit s co nejširším spektrem politických názorů a postojů. Vyloučeny by měly být jedině ty, které jsou v rozporu s obecně platnými zákony (a to ještě s pořádnou dávkou opatrnosti, protože kritika určitého zákona a snaha prosadit demokratickou cestou jeho změnu nebo zrušení, je naprosto legitimní.
V reálu nás veřejnoprávní média seznamují pouze s jednou úzkou linií, zastávanou menšinou obyvatelstva (nemá podporu ani všech poslanců vládních stran) a v její prospěch jsou ochotna lhát i překrucovat fakta, až se z redaktorů kouří námahou.
A právě tento jev je spojen s neoblibou „veřejnoprávních“ (protože ve smyslu definice rozhodně veřejnoprávní nejsou) médií a neochoty jim sypat do koryt – protože ať si je platí ti, v jejichž prospěch lživě agitují. Už proto, že s tou neoblibou klesá počet občanů, kteří je poslouchají, takže se postupně dopracují k tomu, že je skoro nikdo poslouchat nebude, a přesto je bude muset platit.
Bohužel. takto obecně to sice vypadá rozumně.
Ale asi to chce si vzít celé programy (třeba za týden) všech stanic CT – a spočítat
1) kolik procent pořadů je těch kvalitních vzdělávacích které by ty jiné komerční stanice určitě nevysílaly.
2) a naopak, kolik procent je těch jiných pořadů které by ty komerční stanice mohly převzít hned (od StarDance až po detektivky).
3) Jenomže, pak se podívat zpět na ty vzdělávací pořady z 1) a podívat se u nich na sledovanost (kterou a kupodivu i ČT sleduje). A jestli je ta sledovanost v desetinách jednoho procenta, tak se pak skutečně těžko vysvětluje, proč by si takové pořady měli platit skrze TV poplatky všichni.
V čem se liší soukromá média a média veřejné služby? V článku je totiž malá nepřesnost.
Když před lety ze soukromé stanice Frekvence 1 odešla po neshodách s vedením tamější programová ředitelka, vedení jejího odchodu nijak neželelo. Rozlítilo se až v okamžiku, kdy zjistilo, že si s sebou odnesla platný playlist a nabídla jej ÚDAJNÉ VEŘEJNOPRÁVNÍ stanici Radiožurnál, soupeřící právě s Frekvencí 1 o posluchače.
Kvůli zpravodajství poslouchám Radiožurnál, ale jen do chvíle, kdy zazní první tóny hudby. Pak je bohužel nutné okamžitě přepnout. Když se veřejnoprávní rádio řídí playlistem se zoufale omezeným výběrem hudby, je to smutné. (Marek Eben)
Radiožurnál rád poslouchám, a přestože se nepovažuji za hudebního specialistu, takřka pokaždé se začátkem hudby vypínám, abych se nerozčílil. (Jan Hřebejk)
Radiožurnál je nejposlouchanější rádiovou stanicí v ČR. Navazuje na rádio Hvězda, nejposlouchanější stanici za bolševika. Mluveným slovem se liší, hudba zůstává stejná. Bezpohlavní, tupá, profesionální už jen z pohledu bolševických přehrávek, vymývající mozek, nezajímavá. Hudba pro všechny, střední proud, vlastně pro nikoho. Neomylně bez kořene a identity, pouhé vnucování nevkusu. Kvůli té hudbě Radiožurnál neposlouchám. (Jaroslav Hutka)
Pouštění hudby v rádiu je obrovský kšeft, a jak mi říkala jedna redaktorka, je nebezpečné se o to zajímat. (Jaroslav Hutka)
My na Radiožurnálu nehrajeme spoustu interpretů. To je prostě volba naší strategie. My na Radiožurnálu nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu. (Petr Král)
Ještě pamatuji dobu, kdy rádia zajímalo, co člověk dělá a chtěla slyšet novou písničku. Nabízel jsem nový singl, ale bylo mi řečeno, že tohle Radiožurnál nedělá. (Janek Ledecký)
Michala Davida nemáme v playlistu. (Jan Pokorný)
K otázce playlistu Radiožurnálu se již v roce 2011 nedá vyjádřit s chladnou hlavou. 800 písní v playlistu na veřejnoprávním rádiu, to je zhovadilost, která zapříčiňuje, že 40 % uslyšíte znovu do patnácti hodin. A to už zavání demagogií, vymýváním mozků, děláním idiotů z posluchačů a především dobami dávno minulými. (Tomáš Tenkrát)
Konglomerát veřejnoprávních stanic Českého rozhlasu (vysílající za naše společné peníze) jménem Radiožurnál, Dvojka, Vltava, Česko, Wave, Leonardo, Regina, Region, Plzeň, Pardubice, Hradec Králové, Ústí nad Labem a další jsou vlastně státem a námi dotované pseudokomerční stanice, které se snaží zalíbit – nikoli objevovat nové, ještě neohrané a neprověřené. Prioritou je poslouchanost, nikoli poslouchatelnost. (Zdeněk Vřešťál)
Bloudím mezi stanicemi a slyším tu i onde skladby ve stejném pořadí. )Albert Salický)
Jako posluchači mi na Radiožurnálu chybí větší žánrové rozpětí a důraz na výběr toho nejkvalitnějšího z dostupné populární hudby. Největším nedostatkem je nízký počet skladeb v playlistu. Má kolem 890 písniček, mělo by jich být dvakrát tolik. (Peter Duhan)
Když si občas naladím v autě rádio, udělá se mi fyzicky zle. (Martin „Řezník“ Pohl)
Kvalitní pop tu je, akorát se nedostane do éterových rádií. (Jarda Konáš)
Paní Hikelová, ředitelka zpravodajských stanic Českého rozhlasu, v televizních zprávách řekla – Gotta a další z minulé éry u nás nehrajeme, posluchači si to nepřejí. Nemluví se přitom o podstatě věci – že je, tak jako v dřívějších dobách, vydán zákaz nehrát některé interprety nebo skupiny. Nevidím v tom velký rozdíl. Mně to připomíná třídní boj. (Karel Gott)
Lidem v klubech a kavárnách pouštím hudbu, kterou na Radiožurnálu neuslyší. (Jan Rejžek)
Zdá se mi to být nějaký těžký, dostat ty moje přemýšlivý písně k lidem. Rádia vydělávají peníze na reklamách, takže jim o hudbu moc nejde. Ta je jen takový věšák na veselé třicetivteřinové reklamní spoty, takže písničky jsou spíš výplň. Ono to funguje, peníze to generuje, tak proč by to mělo být jinak. Takový je kapitalismus a nic lepšího zatím nemáme. Rádia nemají ambici, aby hudba, kterou pouštějí, byla co nejpestřejší. Ustát pozici moci je těžký a hudební dramaturg v jakémkoli českém rádiu, i v tom nejméně úspěšném, zakouší velký pocit moci a důležitosti. Je tolik písní a všichni chtějí, aby je rádia hrála. I Michal David je smutný, že mu nechtějí hrát jeho nový písničky. A v každém rádiu je jeden pomazaný odborník a ten rozhoduje, co se bude hrát. S tím souvisejí všemožná pokušení. Nechat se uplatit. Barevné papírky v obálce a malá křeč v úsměvu. A my písničkáři buď přistoupíme na tu hru a zaplatíme 400 tisíc i víc, o které si ten drzý pán řekne, nebo čekáme na zázrak. Je to Hlava 22: rádia argumentují, že posluchači jsou nějak vychovaní a chtějí slyšet ty jejich písničky, ale sama si je k té omezené zvukové kulise vychovala. (Jan Budař)
Proč skoro neposlouchám rádio? Protože se většinou poslouchat nedá. Tedy pokud nejste „většinovým“ posluchačem, který ocení neustálé přehrávání stejných „hitů“ pořád dokola. Stále to samé, pořád dokola – diktát manažerů a producentů je neúprosný. Talentovaný interpret nebo skupina se bez pomoci prostě neprosadí, i kdyby předváděla kdovíco. (Jan Handl)
Zaprděnost dvou hlavních českých rádií pro mladé mi čím dál tím víc leze na nervy. Proč kvůli hudebním „dramaturgům“ Evropy 2 nebo Fajn rádia musíme být za totální hudební losery? Proč tahle dvě hudební rádia, která nám tvrdí, že hrají to nejnovější a tuhle a tuhle písničku nám přinesla jako první, neříkají pravdu? Proč skutečně nehrají novou muziku? Proč u nás musíme být i v tomhle 100 let za opicemi? Práva na vysílání singlů pro ČR problém nejsou, spousta menších rádií nové písničky hraje. Proč jsou Evropa 2, Fajn a jejich dramaturgové tak pozadu? Čeho se bojí? Nedokážou sami odhadnout, co se bude a co nebude hit? Jen zbytečně vyčkávají, až co vyjde z průzkumů a jestli se to někde začne hrát nebo ne? (Vítek Havliš)
Každá soukromá stanice hlásá, že hraje staré české hity, a všechny tyto stanice znějí úplně stejně. Žádná z nich se nesnaží objevovat nové tváře české populární hudby a dostat do vysílání byť jedinou novou písničku je nadlidský úkol. Je to jako z Hellerovy Hlavy 22 – „my vám tu písničku hrát nebudeme, protože ji nikdo nezná…“ Když se jich zeptáte, jak to udělat, aby se známou stala, poradí vám stejní fiškulové, že ji přece musíte nejdřív dostat do vysílání nějaké rozhlasové stanice… To znamená, že v soukromém sektoru nemám jako autor a interpret žádnou šanci. Komerční stanice bude vysílat jenom to, co je známé, protože populární písničky jsou pro ně jenom jakousi vatou mezi reklamami. (Zdeněk Vřešťál)
Nad českými komerčními stanicemi jsem dávno zlámal hůl – na rozdíl od západních je na nich zajímavé, že nepřinášejí vůbec žádnou přidanou hodnotu. Jdu-li do obchodu a vyměním-li tam své peníze za bochník chleba, provedl jsem transakci, kdy jsem za něco dostal něco. Jak jsem však za poslední měsíc občas byl nucen poslouchat české komerční rozhlasové stanice, tam pro mě žádná taková férová transakce neprobíhá: České komerční stanice se bezostyšně prezentují jako projekt, jehož cílem je zmanipulovat občana tak, aby na něm vydělaly. Žádnou přidanou – tedy informační – hodnotu ty komerční stanice nepřinášejí. (Jan Čulík)
Společnost je kapitalistická a všechno funguje na bázi peněz. Co je úžasně dobré, se prosadí samo. čemu se ale až tak nedůvěřuje, to je třeba zaplatit. Nemám na mysli úplatky. Pokud ovšem někdo chce, aby se jeho písnička hrála v celoplošném rádiu, musí si její vysílání zaplatit jako reklamu. Málokterá kapela si to může dovolit. (Míra Chrástka)
Na jednu stranu je hezké slyšet v rádiu naše staré hity, na druhou stranu mě štve, že nehrajou i naše nové písničky. Tenhle problém mají snad všechny kapely, dostat novinku do celoplošně vysílajícího rádia je dnes skoro zázrak. (Jiří Lang)
Ještě pamatuji dobu, kdy rádia zajímalo, co člověk dělá a chtěla slyšet novou písničku. Nabízel jsem nový singl, ale bylo mi řečeno, že tohle Radiožurnál nedělá. (Janek Ledecký)
To doprošování, dávání cédéčka do rádií, kde vám pak třeba řeknou: To my nehrajeme. Připadala jsem si jako nějaká poslední začínající zpěvačka. Ponižovalo mě to. (Věra Špinarová)
To doprošování, dávání cédéčka do rádií, kde vám pak třeba řeknou: To my nehrajeme. Připadala jsem si jako nějaká poslední začínající zpěvačka. Ponižovalo mě to. (Věra Špinarová)
Podle našeho názoru nedávají česká rádia příliš prostoru novým, mladým kapelám. Je to dáno i tím, že většinu celoplošných rozhlasových stanic koupili zahraniční investoři. (Ondřej Polák)
Je to paradox, protože když má člověk určité množství známých písní, tak je velmi složité prosadit novou věc, protože lidé chtějí poslouchat pořád jen ty staré, notoricky známé. Na Slovensku přitom v rádiích hrají i nové písně od zpěváků mé generace, zatímco u nás to je stále Hurikán, Kaskadér… (Dalibor Janda)
V dnešní době rádia nechtějí hrát nové písničky, novou tvorbu, televize nevysílají žádné novinkové hitparády – jen desítky let staré pořady, a zaplaťpánbůh za ně! Neustále se škatulkuje, co je správná muzika a vysvětluje se lidem, co mají poslouchat. Veřejnoprávní televize je pak v tom případě úplně k ničemu! Sedí tam jakási tajná porota, která vyhodnotí, kdo tam může být a o kom se naopak nemá mluvit, kdo má skoro absolutní tabu nebo kdo je tam naopak neustále – takže když se v kulturních zprávách objeví informace, kdo třeba vydal novou desku, tak jen po odsouhlasení jakéhosi cenzora… Vám proto zbývá jediná věc – zaplatit si reklamu, abyste prosadil i to, co třeba není dobré. Dneska většina začínajících zpěváků a zpěvaček bohužel musí mít nějakého sponzora nebo bohatého milence, případně dobrého kamaráda na správném místě, který jim umete cestičku. S kvalitou to ovšem často nemá nic společného. My jsme malý český stát, a pokud jsme vytvořili něco zajímavého a dobrého, tak se snažíme to pošlapat a poplivat. Já jsem v 90. letech nezapadl. Ale to je zase ta česká povaha, když jste první nebo druhý a pak najednou šestý, tak se řekne »to je v háji, ten už zhasnul«. Ale tenhle »chytrák«, určitě velice vzdělanej, možná nebyl v ničem nikdy ani dvacátý, natož desátý… Sláva zhasla? V 90. letech jsem vydal asi pět desek, a poměrně úspěšných. Jenže právě proto, že jsem si založil vlastní vydavatelství a nedělal pod těmi stávajícími velkými, tak se mě snažili vymazat. Všude měli svoje lidi… V té době se zpěváci 70. a 80. let přestali hrát skoro úplně, ale to nebyla vina naše. Za to mohli právě tehdejší lidé z médií, kteří měli pocit, že jsou posluchači nabažení toho všeho z minulosti a že to už nepotřebují. (Dalibor Janda)
Kdo zahrál tu hnusnou máničku? Vedení Dvojky ČRo pobouřili Plastici v Nočním Mikrofóru
https://hlidacipes.org/kdo-zahral-tu-hnusnou-manicku-vedeni-dvojky-cro-pobourili-plastici-v-nocnim-mikroforu/
Mimochodem, zase se to nedá vykládat tak, že jedna stanice ukradla druhé nějaký geniální playlist a pak je vysmátá, jak jí furt posluchači žerou.
Sice o tom psal kdysi i HP
https://hlidacipes.org/playlist-si-rozvracet-nedame-vydavatel-undergroundove-hudby-pise-vedeni-rozhlasu/?hilite=playlist
ale podstatné je až co je dole v komentářích „Výběr playlistu v rádiích je často opravdu řešen softwarově algorytmem) a zásadní vliv na to mají dále smlouvy s vydavatelstvími a ochrannými autorskými svazy…atd.
Čili, takto vlastně nelze ten playlist převzít, ale ty smlouvy si musí udělat každá ta stanice sama..a až podle nich si udělat svůj playlist.
Jestli bych si dovolil ještě k tomu argumentu že
„Úkol veřejnoprávních medií je podobný úkolům, jimiž se pyšnily a pyšní různorodé vzdělávací a lid kultivující instituce, zakládané našimi prozíravějšími předky, jako jsou školy, muzea, divadla a besední domy.“..
Jenomže, snad se nepletu, tak základními podmínkami pro tehdejší rozvoj těchto vzdělanostních zařízení a kulturních, byly dobrovolnost a osobní zájem.
Jinými slovy, dával (a podle svých možnosti) dobrovolně kdo chtěl – a na jaký účel chtěl, Aby to byla vrchnost, kdo by nutila jednoho každého platit další takovou speciální berni na to či ono, to často vedlo k různým protestním peticím, a rebéliím, nebo dokonce revolucim. Tomu se každý moudrý vladař raději vyhýbal .
Ať si tam to divadlo nebo besedu radši postaví, a třeba jim na to sám i přispěl..:))))
Radní Českého rozhlasu vytkli managementu nesplnění poslechovosti!
Ředitel rozhlasu přišel o dvě stě tisíc na odměnách
https://domaci.hn.cz/c1-63742110-plat-reditele-ceskeho-rozhlasu-odmeny-peter-duhan-hovory-z-lan-milos-zeman-vulgarismy
Poslechovost radní hlídají kvůli tomu, že jim Duhan při svém zvolení slíbil, že ji zvýší. Stanovené cíle tedy postupně zvyšují tak, aby za dva roky, kdy Duhanovi končí mandát, dosáhlo veřejnoprávní médium čtvrtinového podílu na rozhlasovém TRHU.
„Poslechovost vyjadřuje důvěru v instituci Českého rozhlasu,“ říkal předseda Rady Českého rozhlasu Miroslav Dittrich.
https://www.mediar.cz/reditel-ceskeho-rozhlasu-zavoral-dostal-plny-pololetni-bonus/
Ředitel veřejnoprávního rozhlasu má mj. odměny za poslechovost.
Šéf Českého rozhlasu dostane za pololetí odměnu 544 tisíc
https://www.novinky.cz/ekonomika/clanek/sef-ceskeho-rozhlasu-dostane-za-pololeti-odmenu-544-tisic-40352081
Velmi dobře napsaný článek a v kontrastu pod ním diskuse rádoby oponentů, kteří ale svými „moudry“ dávají najevo, že ten článek, pod kterým diskutují, ve skutečnosti vůbec nečetli a jenom sem přišli dát najevo svou pudovou nenávist k demokratickému uspořádání naší společnosti, anebo pokud náhodou článek četli, nebyli vůbec schopni porozumět jeho obsahu. Nakonec tady ta diskuse naprosto přesně potvrzuje pravdivost oné v článku uvedené citace Švejka trefně charakterizující rozsah lidské blbosti.
Dovolil bych si ještě jednou a krátce shrnout, co jsem napsal.
1) Ředitel ČRo má mj. odměny za poslechovost, tedy za podíl na rozhlasovém trhu.
2) Zvýšené poslechovosti dosahuje mj. stejným playlistem, jako mají komerční rádia.
3) ČRo nehraje nové písničky. Někteří posluchači jsou znechuceni hudbou v ČRo (Eben, Hřebejk, Hutka Tenkrát, Vřešťál a další).
4) J. Hutka dokonce vyjádřil podezření, že „pouštění hudby v rádiu je obrovský kšeft, a jak mi říkala jedna redaktorka, je nebezpečné se o to zajímat“.
5) ČRo přímo cenzuruje některé interprety.
1. Veřejnoprávní média nejsou atributem (nezbytnou podmínko) demokratického státu
2. naše média nenaplňují atributy veřejnoprávních médií; desinformují, informují jednostranně a některé informace zamlčují
Tohle by mělo stačit.
Jinak demokracie = diskuse a diskusi je nutno vést na jakékoli téma, i takové, které by „demokrati“ rádi z diskuse vyloučili. Nicméně pokud to udělají, nelze hovořit o demokracii.
To byla vlastní tvorba, nebo vám do toho hodila vidle VŠŽ???
Ještě nikdy v dlouhém svém životě jsem nevlastnil televizi.
Rádio mám v autě a poslouchám Rádio Beat (málo kdy). Přes internet poslouchám Bluesradio Athens, občas Radio1, (když vařím).
Mám doma knihu Čtyři důvody pro zrušení televize. – Doporučuji přečíst!
Žiju celý život v otrokářském systému, tak mi vydírání, že bych měl platit za hypnotizaci a sugesce nepřijde vůbec divné 🙂 🙂 🙂 Desátek kostelu je povinný 🙂 🙂 🙂
Nefér zločiny jsou i hlavní jistič, vodoměr, plynoměr … vše s montáží stojí pár korun. Ale platit poplatky za tento „kus“ musíte měsíčně v nemalé výši po desítky let. Státem podporovaná lichva
Tohle je ovšem dáno tím, že platíte nejen za odebranou vodu, elektřinu a plyn, ale i za to, že si tato média můžete kdykoli pustit (protože i s tím má poskytovatel výdaje). Netvrdím, že ty poplatky nejsou přemrštěné, patrně částečně ano, ale nějaké asi být musejí. Druhá možnost je „trestání“ odběratelů za úspory.