Jakékoli vychýlení z demokratického uspořádání vede k nerovnováze ve společnosti a začnou se prosazovat výsady a privilegia vybraným společenským skupinám, držící zpravidla politickou a ekonomickou moc. Stát takto vychýlený přestává být institucí dohlížející a vynucující si rovná postavení všech, naopak prosazuje na úkor zbytku společnosti zájmy skupin, obdařených výsadním postavením.

Když Tony Blair a Gerhard Schröder uveřejnili své prohlášení, v němž jako liberálně orientovaní sociální demokraté razili odchod od dosavadního pojetí klasických sociálních demokratů, sázejících na státní kapitalismus, a současně odmítali bezbřehou liberální hospodářskou politiku nové pravice (Thatcherová, Reagan), pozornému čtenáři neuniklo, že inspiraci hledali a nacházeli u ordoliberálů křesťansko-demokratického ražení.

Ti ve snaze zhumanizovat kapitalismus už po válce přišli s koncepcí sociálně tržního hospodářství.

Předchozí část popsala konkrétní kroky britského premiéra Tony Blaira a německého kancléře Gerharda Schrödera po tom, co se rozhodli rázně resuscitovat skomírající sociálně-demokratickou politiku, nacházejíce inspiraci i pojetí humanizace kapitalismu z dílny křesťanských demokratů.

Reformní úsilí obou socialistických premiérů se souběžně navracelo k původním myšlenkám sociální demokracie. Pominu-li její bezradnost, jak naložit se stále proklamovanou diktaturou proletariátu, dospěla sociální demokracie už před první světovou válkou k přesvědčení, že sociálně spravedlivou společností může být výlučně společnost demokratická.

Jen ta je s to lidem zaručit rovnoprávnost, a to ve všech oblastech života, oblast sociální nevyjímaje.

Vliv komunistů na sociální demokracii

Po desetiletí byla sociální demokracie ve vleku komunistů. Dokonce připouštěla, že komunisté s ní tvoří demokratickou levici a, ačkoli se původně s představou nadřazenosti proletariátu nad zbytkem společnosti rozžehnala, opět začala sdílet komunistický postoj, usilujíc o nastolení jeho diktatury, což v počátečních fázích (zejména po druhé světové válce) představoval státní kapitalismus. Zdánlivě mělo jít o tržní ekonomiku.

Rozhodující roli v ní sehrávaly státem vlastněné korporace a státní finanční instituce. Ve snaze s komunisty držet krok jim unikalo, že tento „státní kapitalismus“ lze snadno překlopit v komunistické hospodaření, že tak v ekonomice postupně mizí lidský rozměr, lidé práce se opět ocitají v nerovném postavení, národní ekonomika postupně zaostává a ztrácí na konkurenceschopnosti.

V době, kdy se světový trh otevřel volnému pohybu kapitálu (globalizace), nezaměstnanost a sociální vyloučenost roste doslova masově.

Přes počáteční zdání úspěšného nakročení podobné výsledky s sebou přinesla i reakce neoliberálů na zatuhlost národních ekonomik. Pokusili se ji sice rozbít privatizací podniků a řady veřejných služeb, což rozhodně nebyl krok zavrženíhodný. Nicméně otevřel cestu oligarchii, která se v podobě nadnárodních korporací usadila v lůně ekonomiky.

Od demokracie k tyranii

Základním předpokladem pro demokratický rozvoj společnosti je sice tržní ekonomika, avšak složená z drobných a středních podnikatelů. Ti jsou garancí, že společnost zůstane demokratickou, a to proto, že pro ně samotné je svobodný rozvoj a nezávislost, rovné postavení na trhu životně důležité.

Velké kapitálové korporace díky ekonomické mohutnosti naopak usilují o výlučné postavení na trhu, o stát, který víc „poslouchá“, než aby vynucoval fair podmínky pro všechny, a osud demokracie je v zásadě netrápí.

Hravě se bez ní obejdou. Kapitalismu tohoto druhu se přece nejlépe daří v komunistické Číně, v zemi, která označení demokratická spíš považuje za politickou urážku než za uznalé ocenění.

Není tak překvapivé, že Třetí cesta liberálních socialistů, která měla vyvést chřadnoucí západoevropské ekonomiky opět na výsluní, na němž se vyhřívaly v 50. a 60. letech minulého století, sice vsadila na tržní ekonomiku, hlavní slovo v ní ale dávala malým a středním podnikatelům.

Respektovala sice, že součástí tržní ekonomiky jsou i velké korporace, často nadnárodní, nicméně stále platilo, co již před před sto lety napsal do Peroutkovy Přítomnosti anglický spisovatel Gilbert K. Chesterton, zjistiv, že kapitalismus a komunismus jsou blíženci a že zárukou demokracie nejsou korporace, byť by se chovaly sebetržněji. Neboť „věc, která je skutečným protikladem komunismu, není kapitalismus, nýbrž drobný majetek, jaký má malý hospodář nebo malý kupec“, a to proto, že „nedá to mnoho práce změniti ohromné zásoby ve státní majetek…“, nicméně „mohlo by státi občanskou válku změniti malé hospodářství ve státní majetek, neboť to znamená zničiti nezávislost a individualism…“ (Přítomnost z 2. dubna 1925 – Nebezpečí bolševismu).

Demokracie bez sociální rovnováhy přestává být demokracií a postupně se mění v tyranii. I kdyby se autoritativní režimy tisíckrát zapřísahávaly bezmeznou sociální citlivostí, nejsou sociálně spravedlivé. V otázce sociální nerovným přístupem k lidem potřebným produkují prostředí sociální korupce.

Vadná je i představa klasických sociálních demokratů typu Špidly anebo Škromacha, že sociální rovnováhy lze dosáhnout intenzivním vyplácením sociálních dávek. Uvádějí tak sociálně potřebné pouze do závislosti na sociálním státu. Ve své podstatě nejde o nic jiného než o útok na důstojnost a svrchovanost svobodného jedince.

Řešení? Stará dobrá práce

Třetí cesta, zatím lidé nic lepšího neobjevili, za optimální pomoc považuje nalézt sociálně potřebným (zejména dlouhodobě nezaměstnaným, případně z jiných sociálních důvodů nezaměstnatelným) odpovídající práci tak, aby v ní našli sami sebe, sebe si uvědomili a získali nazpět vědomí vlastní důstojnosti.

Němci proto za vlády Gerharda Schrödera zrušili úřady práce, soustředěné na výplatu podpor, a nahradili je pracovními agenturami. Ty dostaly za úkol na základě individuálně sestaveného plánu pomáhat nezaměstnaným (hlavně těm dlouhodobě) nalézt cestou dalšího vzdělávání nové uplatnění na trhu práce.

V oblasti vzdělávání, které neslouží jen k poznání světa a věcí s ním souvisejících, ale i k poznání sebe sama, se nespoléhají pouze na obecně deklarovaný svobodný přístup k němu. Zohledňují hlavně sociální hendikep, jemuž jsou vystaveny děti z vrstev s nižším a zanedbaným vzděláním, z vrstev sociálně vyloučených.

Uvědomují si, že často může jít o děti talentované, které jen díky zanedbanosti prostředí, do něhož se narodily a žijí, nikdy v sobě případný talent neobjeví. Nedostává se jim odpovídajícího vzdělání, tudíž i možnosti sebepoznání.

Východisko kupříkladu nacházejí v zavedení základních škol s celodenní péčí. A aby nešlo o jalové plácnutí do vody, Němci přijali zákon, který rodičům dětí školou povinných dává právo posílat děti do takových škol a na státu, pokud v okolí žádná není, vymáhat (třeba i soudně) její zřízení.

Třetí cesta si uvědomuje, že průběžný systém financování starobních penzí, navíc dynamicky se vyvíjejících (v závislosti na růstu průměrné mzdy), nelze udržet účetními triky, byť se tváří sebereformněji, pokud není splněn základní předpoklad, pokud se nerodí dostatek dětí. Měnící se styl života vede k tomu, že se dětí naopak rodí čím dál méně. Jedno z protiopatření představuje zákon o předškolním vzdělávání.

Němci jím zavedli zákonný nárok rodičů malých dětí mít možnost je v okolí umístit do některého z předškolních zařízení (jesle, mateřská školka).

Sociální reforma Třetí cesty v Německu předvídavě nečekala, až se obce a spolkové země zmohou na výstavbu jeslí, mateřských školek a škol s celodenní péčí. Naopak dala do rukou rodičům zákonný nástroj, jak si na obcích a spolkových zemích zřizování takových zařízení vynutit.

Postupovala přesně v protikladu k tomu, jak to bylo dosud běžné a jak je běžné i u nás, že žádný sociální zákon není přijat, dokud pro něj nejsou vytvořeny materiální podmínky.

Německý postup nutí státní a veřejnou správu, aby pro nezpochybnitelný právní nárok rychle vytvořila odpovídající materiální podmínky. Není proto možné, aby mateřská školka pro nedostatek kapacity odmítla nějaké dítě. Nemá pro to oporu v zákoně.

Skutečnost, že pojetí společnosti 21. století z pera liberálních sociálních demokratů se blíží pojetí křesťansko-demokratického sociálně tržního státu, potvrzuje i fakt, že sociální reformu Gerharda Schrödera (Agenda 2010) neodmítli ani pozdější německé křesťansko-demokratické vlády a řadu v ní obsažených opatření dotahovaly buď ve spolupráci se sociálními demokraty v rámci velkých koalic, anebo, pokud vládli v jiné sestavě, i bez nich.

Co z toho plyne?

Třetí cesta vrací zpátky do lůna demokratické levice to, co již věděli staří sociální demokraté, když se rozžehnali s představami o zrušení soukromého vlastnictví, kdy na místo diktatury proletariátu nabídli společnosti aktivní účast na budování demokratické společnosti.

Cílem jejich politiky byl svobodný a emancipovaný člověk. V tom se od pravicové konkurence nijak nelišili. Rozdíl tu byl pouze v míře důvěry v člověka na sebe vzít úděl jedince sice svobodného, ale i za sebe zodpovědného.

Zatímco pravice sází na jeho uvědomělost, plynoucí z poznání, že je z povahy věci člověkem svobodným, levice má za to, že člověk, zejména pak nachází-li se v jisté sociální tísni, je ochoten svoji svobodnou podstatu zapřít a raději přenechat řešení svých problémů někomu jiného (zpravidla o poznání hlasitějšímu).

Proto levice, majíc na paměti stejný cíl jako její protipól na pravicové straně, je přesvědčena, že je člověku nutné pomoci, aby si nejprve v sobě vytvořil schopnost ke svobodě. To ale nelze bez zajištění určité míry jeho sociální bezpečnosti. Nezastupitelnou roli tu sehrává právě sociálně orientovaný, demokratický stát.

Text vznikl díky finanční podpoře NADAČNÍHO FONDU NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY