Komunisté kudy chodili, zaklínali se sociální spravedlností. Považovali se za její přední nositele. Sociální systém, který zavedli, jim přitom sloužil jako nástroj, jímž určitou vrstvu společnosti upláceli, a jako nástroj, jímž zbývající společnost ovládali, případně ji jím vydírali. Z toho plyne také jisté pochopení pro nechuť vyvolanou pojmem „sociální spravedlnost“.

Někdy v polovině 90. let se nechal slyšet jistý významný český komentátor, reaguje tak na opakované výzvy odborů a sociálních demokratů zachovat v co možná nejširším rozsahu sociální stát, že jimi proklamovaná sociální spravedlnost je pojem neuchopitelný, nesmyslný a nic neříkající. Měl jsem pro jeho tehdejší výrok pochopení. Považoval jsem jej za zavlečený právě z doby komunistické nesvobody.

Nedostatek politického vzdělání v té době způsobilo moje (a patrně i onomu komentátorovi) zatemnění mysli. Uniklo mi, že komunisté nejsou rozhodně autory myšlenky sociálního státu a že se na něm pouze, pokud se to mocensky vyplatilo, přiživovali, aniž by do něho cokoli lidem prospěšného kdy v dějinách vnesli. Tudíž i můj pozdější postoj k sociální spravedlnosti byl po výtce nespravedlivý.

Příliš rozevřené nůžky

Sociální spravedlnost staří sociální demokraté začali zmiňovat v souvislosti s demokracií. Zjistili, že sociálně spravedlivou umí být jedině demokratická společnost. Rozžehnali se proto s dosavadní a současně scestnou představou, podle níž k sociálnímu pokroku vede zrušení soukromého vlastnictví, třídní boj a ve výsledku diktatura proletariátu.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

(titulek a mezititulky jsou redakční)

Přišli na to, že diktatura proletariátu je jako kterákoli jiná diktatura formou otroctví a že rozhodně nevede k cíli, jejž sledovali, totiž k osvobození člověka (k jeho sociální emancipaci). S celým tímto poznáním se dobový čtenář mohl v souhrnné a srozumitelné podobě seznámit v roce 1921, kdy německý sociální demokrat Karel Kautský uveřejnil svoji polemiku s ruským bolševikem Trockým a příznačně ji nazval „Od demokracie ke státnímu otroctví“ (Von der Demokratie zur Staatssklaverei).

Způsob demokratického vládnutí, jehož základním stavebním kamenem je rovnost mezi lidmi, a to jak politická, před zákonem, tak i v oblasti sociální, vede k tomu, pokud uvnitř společnosti dojde k vychýlení žádoucí rovnosti (příliš rozevřené sociální nůžky, většinově přijatý zákon, diskriminující určitou skupinu apod.), že opakovaně nastoluje žádoucí rovnováhu.

Demokratické vládnutí vychází z toho, že jen člověk, který se nachází v rovném postavení vůči ostatním, může být svobodným. A o to v demokracii jde. A o to šlo i starým sociálním demokratům.

Sociální spravedlnost má proto své opodstatnění a svůj konkrétní obsah. Samozřejmě za podmínky, že je uplatňována v rámci demokracie cestou sociálního státu. Sama o sobě není cílem, ale cestou ke svobodnému člověku. O tom byli staří sociální demokraté přesvědčeni.

Vinu na tom, že demagogie komunistů toto jejich pojetí sociální spravedlnosti zatemnila, zneužila v mocenský prospěch vládnoucích soudruhů a ve výsledku zdiskreditovala bezmála vše, co se sociálním státem souvisí, rozhodně nenesou. Ostatně na zhoubné působení komunistů upozorňovali od samotného počátku, kdy se komunismus ruského ražení tlačil silou do Evropy.

Bývalý pražský sirotčinec z roku 1912, dnes sídlo ministerstva kultury. Foto: Ivan Štern

Rovnost mezi lidmi

Rovný a hlavně neprostředkovaný přístup k Bohu, s nímž přišla reformace, přivedl lidi k poznání, že si jsou bez ohledu na konkrétní sociální postavení i mezi sebou rovni. Jednalo se o průlomové poznání, které přineslo i jiný pohled na otázku sociální.

Sounáležitost s lidmi chudými a potřebnými není jen otázkou dobrovolně projevované útrpnosti, ale povinností lidí šťastnějších a movitějších s lidmi chudými a potřebnými jejich nouzi sdílet a dělit se s nimi o své vlastní statky, pokud chtěli obstát v křesťanském výkladu vlastnictví a pokud chtěli se vůči Bohu osvědčit jako opravdoví křesťané.

Už nestačila zprostředkovaná solidarita církevních institucí. Osobní zodpovědností za míru sociální rovnováhy ve společnosti se začala měřit kvalita křesťanské společnosti. Odtud už jen krůček k sociálním zákonům. Začaly se rodit v druhé polovině 19. století a umožňovaly státu solidaritu si na těch šťastnějších s těmi méně šťastnými vynutit.

I když máme za to, že si mají být lidé rovni v přístupu k materiálním i k duchovním statkům (například v přístupu ke vzdělání), že je povinností společnosti soustavně se starat o to, aby byla nastolována sociální rovnováha i za cenu přerozdělování vytvořených statků, byli bychom pošetilí, kdybychom z toho měli vyvozovat, že si lidé jsou rovni fakticky.

Je to právě nerovnost v dispozicích i v nestejném sociálním původu, které opakovaně vyvolávají sociální nerovnost a které soustavně hrozí rozevíráním sociálních nůžek a následným rozpadem soudržnosti tak potřebné pro svobodný a tvořivý vývoj každého lidského společenství.

Křesťanská uvědomělost jako cesta

Jan Kalvín v roce 1555 soudil, že bohatství lidi zámožné zavazuje dělit se o ně s lidmi chudými, pokud se chtějí osvědčit jako křesťané:

Jedno je ale jisté: Bůh statky světa rozděluje nerovnoměrně, aby vyzkoušel, jak nám lidé leží na srdci. Uskutečňuje tak svoji zkoušku. … Posílá nám chudé svým způsobem místo sama sebe. Jako své výběrčí. I když naše dary přicházejí k dobru smrtelnému stvoření, přesto to Bůh nahlíží, jako bychom to, co jsme dali chudému, dali do rukou jemu samotnému. Ve vztahu k Bohu naše konání není darem, který mu dáváme. Jde o dlužný dík za statky, kterými nás opatřil. … Proto platí, kdo křiku chudého uzavírá svůj sluch, nebude Bohem vyslyšen, až on sám se rozkřičí…

Ve své době, v 16. století, Kalvínova slova byla doslova průkopnická. Moderní jsou i pro naše dnešní uši. Nejen, že se tu zmiňuje o povinnosti bohatých postarat se o své chudé, ale vymezuje tu také způsob, jakým se poctivý a upřímný křesťan opravdu vůči Bohu osvědčí.

Není podstatné, zda usiluje o pečlivé dodržování rituálních příkazů a zvyklostí. Pomoc bližnímu potřebnému nenahradí ani hojné snahy usmířit si Boha příspěvkem na postavení kostela či kaple nebo jiného modloslužebného stánku. Nejsou tou správnou obětí, jíž své křesťanství jedinec osvědčuje a již nakonec Bůh přijme.

Podobný náhled o 400 let později na otázku sociálního postavení lidí a jejich vzájemně nerovného vztahu má i papež Lev XIII. V první katolické sociální encyklice Rerum novarum v roce 1891 píše obdobně jako Jan Kalvín:

Když se však tážeme, jak se má statků používat, církev bez jakýchkoli rozpaků odpovídá: „Pokud se toho týká (totiž užívání statků), nemá člověk vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi. Pročež apoštol píše: ‚Bohatým tohoto světa přikazuji, aby byli štědří, sdílní.‘“ Nikomu se zajisté nenařizuje, aby rozdával z toho, čeho nutně potřebuje pro sebe a pro svou rodinu; ani nemusí dávat jiným ty statky, které sám potřebuje, aby mohl být živ slušně a přiměřeně svému stavu: „neboť nikdo není povinen být živ nepřiměřeným způsobem“. Když však takto již bylo postaráno o to, co je potřebné a stavu přiměřené, je povinností z přebytku přispívat nuzným. Co přebývá, dejte jako almužnu.

Všimněme si jednoho. Zatímco v Kalvínovi lze vysledovat, že sociální sounáležitost bohatých s jejich chudými je jejich křesťanská povinnost, bez níž jednoduše se jako křesťané neosvědčí, papež Lev XIII. soudí, že projev sociální spravedlnosti není povinností, ale výrazem křesťanské lásky, tedy výrazem, který z člověka vzchází jaksi samovolně, díky jeho křesťanskému podloží.

V zásadě nelze s postojem Lva XIII. nesouhlasit. Sociální spravedlnost si opravdu „nelze vysoudit“. Její úroveň se odvíjí od křesťanské uvědomělosti každého jedince. Solidarita mezi lidmi se stává skutečnou solidaritou teprve, vychází-li z vnitřní potřeby jednotlivce sdílet s bližním jeho krušný životní úděl. Tento předpoklad se žel spoléhá na neexistující ideální stav. K němu se možná křesťanské hnutí krůček za krůčkem blíží, rozhodně jej zdaleka nedosáhlo a kdoví, zda někdy vůbec dosáhne.

Chudoba jako věc osudová

Kalvín upozornil na to, že chudí tu budou vždycky. Nepřímo řekl, že chudoba je věcí osudovou. Narodí-li se někdo jako chudý, musí se se svou životní situací v tomto duchu vyrovnat. Může se ale spolehnout na solidární účast té šťastnější části společnosti. Jeho pojetí sociální pomoci se nijak nelišilo od pozdějších křesťanských představ.

Zcela zásadně se ale liší od pojetí sociální otázky, jak ji praktikovaly židovské obce. Chudobu Židé nepovažovali za něco osudového, ale za prokletí. Britský zemský rabín Jonathan Sacks v pojednání Trhy a mravnost (Střední Evropa, srpen/září 2000) píše, že „rabíni o (chudobě) říkali, že jde o jistý druh smrti a že je horší než padesát morových ran dohromady“. Proto židovské učence tolik nezajímalo, jak chudobu potlačit přerozdělováním daní, ale jak zatlačit na bohaté, aby vytvářeli pro chudé potřebná pracovní místa.

Ke každému, kdo v židovské obci nuzoval, měla obec povinnost mu pomoci. Pomocí ale vždy sledovala, aby se sociálně potřebný (šnorer) dříve nebo později postavil na vlastní nohy a mohl si pomoci svépomocí. Sociální pomoc v židovském pojetí snižovala možnost vzniku rizika, že by se kdokoli, kdo se ocitl v nouzi, dostal trvale do závislosti na vnější pomocné ruce, byť by to ta ruka myslela co nejušlechtileji.

Byla proto mnohem svobodomyslnější než pomoc, k níž nabádal Kalvín, ale i papežská sociální encyklika. Blížila se řešení sociální otázky, jak s ním přišli staří sociální demokraté, odvrhnuvše nejprve myšlenku třídního boje a diktatury proletariátu.

Nespoléhat na lidskou uvědomělost

Křesťanské pojetí sociální pomoci by bylo žádoucím stavem, kdyby tomu tak mohlo být. Jeden každý by se dobrovolně chápal své odpovědnosti za společnost, v níž žije, zejména pak odpovědnosti za své bližní, nacházející se v nouzi.

O takové společnosti bychom mohli mluvit jako o společnosti veskrze svobodné. Plně si uvědomuje nejen svou svobodu, ale i odpovědnost z ní pro ni plynoucí. Ač složena z jedinců sobě navzájem nerovných, přesto bychom v ní nacházeli autentickou sociální spravedlnost, upřímnou snahu dosahovat sociální rovnováhy ve prospěch svobodného rozvoje každého jednotlivě, a ne ve prospěch sebestředných individuálních či skupinových politicko-mocenských ambicí.

Vyznačovala by se optimální sociální průchodností. Každému by v ní byla nabídnuta reálná šance bez ohledu na sociální původ propracovat se vlastními silami až do nejvyšších vrstev. Jedinou překážkou k postupu vzhůru by byl pouze on sám. Bezpodmínečný respekt k důstojnosti každého jedince, nezávisle na jeho sociálním postavení by tu byl naprostou samozřejmostí. Pojmy „sociálně vyloučený“ či „sociální vyloučenost“ by se tu staly neznámými.

Jenže taková společnost neexistuje a obávám se, že v té podobě, jak je tu líčena, nikdy ani vzniknout nemůže.

Text vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Následovat budou dvě další pokračování, jež budou popisovat, že jen v demokracii lze dosáhnout sociální spravedlnosti a že bez rovnosti v otázce sociálně je naopak demokracie nemyslitelná.