Jen demokratické uspořádání společnosti je schopno lidem práce, a nejen jim, zajistit opravdovou sociální spravedlnost. Demokracie jako jediná stojí a padá s rovností mezi lidmi. Bez rovnosti, ať už před zákonem, v politice (ve věcech veřejných) anebo v otázce sociální, o spravedlnosti pro všechny nelze mluvit.

Proměna politiky sociální demokracie byla patrná už od roku 1890. Sice ještě nějaký rok trvalo, než se pro své členy a voliče vypořádala s dosud hlásanou tezí o třídním boji a o diktatuře proletariátu, postupně ale dospívala k poznání a přesvědčení, že sociální otázka opravdu nemůže být rozřešena jinak než díky plnohodnotné demokracii.

Radikálové, z nichž se později vyklubali komunisté bolševického ražení, tu proměnu s pohrdáním označovali za revizionismus a za zradu „ve věci proletariátu“. Nicméně od odhodlání řešit sociální problémy výlučně v rámci demokracie jako základní záruky svobodného rozvoje každého člověka sociální demokraté neustoupili.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. Toto je závěr třídílného textu, který dokládá, že pouze demokracie je s to zajistit sociální spravedlnost a že bez rovnosti v sociální otázce je naopak demokracie nemyslitelná. Předchozí část se zaměřila hlavně na Havlíčkovu a Kettelerovu dobovou kritiku řešení sociální otázku v duchu Komunistického manifestu Marxe a Engelse z roku 1848 a na demokratické prozření sociálních demokratů.

František Soukup, jeden z předních českých sociálních demokratů a advokát chudých, to na demonstraci za všeobecné právo na Staroměstském náměstí 28. listopadu roku 1905 řekl více než srozumitelně, když své vystoupení ukončil slovy: Naší zbraní budiž hlasovací lístek.

Demokracie a socialismus se nepopírají

Když rakouští sociální demokraté, nejsilnější politické seskupení působící v nově zakládané rakouské republice v roce 1918, přemýšleli o budoucnosti své země, naprosto samozřejmě ji viděli jako demokratickou.

Demokracie jim byla cestou k socialismu (čti k sociálně spravedlivé společnosti). Ve vydání Arbeiter Zeitung, listu rakouských sociálních demokratů, z 27. listopadu 1918 v tomto smyslu reaguje jeho šéfredaktor Friedrich Austerlitz na právě probíhající bouře v Německu, vyvolávané ruskými bolševiky (Diktatur oder Nationalversammlung). Ne diktatura proletariátu, jak zní z Leninovy Moskvy, ale demokracie, neboť ta je „nezbytným předpokladem socialismu“.

To, že všechna moc ve státě musí být přenesena na zastupitelské sbory, jež mají být svobodně voleny veškerým lidem, bylo prvním požadavkem sociálně demokratického programu. O co jsme po celé půlstoletí bojovali, abychom to naplnili, je nyní v našich silách: Knížata jsou odehnána, panovnické domy odstraněny, volební privilegia v troskách; nyní můžeme, pokud vůbec chceme, ony staré požadavky beze zbytku uskutečnit, veškerou moc přenést na zastupitelské sbory, volené vším lidem.

Márnice chudobince svatého Bartoloměje z roku 1885, dnes součást ministerstva spravedlnosti. Foto: Ivan Štern

Pojednáním o diktatuře a demokracii z prosince 1918 německý sociální demokrat Karel Kautsky Austerlitzovy myšlenky doplňuje výkladem toho, co v politice ve skutečnosti znamená pojem „diktatura proletariátu“.

Podle něho jde o porážku demokracie a o znesvéprávnění politické opozice (Entrechtung der Opposition), tudíž ve skutečnosti se nejedná o situaci, kdy by rozhodující slovo měl proletariát, ale jednoduše o tyranii.

Proletáři soustředění ve vládnoucí straně utlačují, zotročují a zbavují rovných práv proletáře, hlásící se k jiným politickým stranám.

Velmi lakonicky se v roce 1918 k otázce vymezilo štědrodenní večerní vydání německého sociálně demokratického deníku Vorwärts. Napsalo, že bolševismus (čti komunismus) je militarismem flákačů (Bolschewismus, der Militarismus der Faulenzer).

Politika bolševiků (komunistů) neschopných jakékoli tvořivosti, mocných jen opakovaně vyvíjeného násilí, vyvolává uvnitř společnosti záměrně zas a znova konflikty, aby odkazujíc se na ně, zdůvodňovala svoji násilnou povahu. Ne jako svoji přirozenost, ale údajně jako vynucenou reakci. Proto ten militarismus. Proto to flákačství. Těžko od takové politiky lze očekávat sociální spravedlnost, byť se jí holedbá všude, kam se vrtne.

Přesvědčení sociálních demokratů o demokracii jediného sociálně spravedlivého uspořádání potvrdil i T. G. Masaryk. V druhém číslem Peroutkovy Přítomnosti v roce 1924 v tomto duchu okomentoval vítězství britských labouristů ve volbách (Impromptu historique).

V Anglii sociální demokracie zvítězila bez revoluce krvavé, v Rusku zvítězila revolucí krvavou. … Anglický příklad dokazuje už dnes, že bolševism (jako taktika marxismu) není jedině marxistickým, (to) musí být každému jasno, kdo Marxe a Engelse zná. Pro revoluci, rozuměj: revoluci krvavou, Marx byl v revolučním žáru roku 1848. Avšak později přijímal pro socialism jakožto hlavní a rozhodující taktiku parlamentarism, revoluci hlasovacím lístkem. … V Anglii tedy … zvítězil Marx zralejší, Marx socialistický, marxistický…

Ani levicová, ani pravicová

Když 17. listopadu 1881 německý císař Vilém pronášel trůnní řeč, jíž otevíral sezení parlamentu (Reichstag), upozornil poslance, že je mimo jiné čeká přijímání balíku vládních návrhů sociálních zákonů. Mezi nimi jako první figuroval návrh zákona o zdravotním pojištění (Krankehausversicherung). Na téma sociální krom jiného řekl:

Už v únoru tohoto roku jsme vyjádřili Naše přesvědčení, že nápravu sociálních škod nemůžeme výlučně hledat v potlačování sociálně demokratických výstřelků, a že se naopak musíme zaměřit na pozitivní podporu blaha pracujících. … Nacházení těch správných prostředků a cest, vedoucích k žádoucímu zaopatření, je věcí nesmírně obtížnou, také ale věcí po výtce důležitou pro život společnosti, jež se opírá o mravní základy křesťanského života lidu.“

Budova někdejšího prvorepublikového penzijního ústavu v pražské Dittrichově ulici. Foto: Ivan Štern

Takže sociální zákonodárství z dílny kancléře Otto von Bismarcka nevznikalo jen proto, aby německá vláda „vypálila rybník“ stále sílícím sociálním demokratům, o sociální zákonodárství rovněž usilujícím, ale také proto, že jeho tvůrci dospěli k poznání, že pokud chtějí ve společnosti nastolit poměry sociální spravedlnosti, nelze se spoléhat jen na „křesťanskou uvědomělost“.

Má-li být sociální systém funkční, musí se ho ujmout stát a veřejné instituce (zdravotní pokladny, penzijní pojišťovny apod.), samozřejmě „opírající se o mravní základy křesťanského života“.

Schopnost ke svobodě

I když Otto von Bismarck prvoplánově sledoval zavedením systému sociálních zákonů sebrat politický vítr z plachet sociálním demokratům, v druhém plánu se stal opravdovým zakladatelem evropského sociálního státu a je dodnes považován za jeho otce.

Vítr z plachet sociálním demokratům přesto zcela nevzal. Ti si totiž uvědomovali, že účinnost sociálního státu slábne, pokud jej obyvatelé země nepřijmou za svůj a pokud jím vynucovanou solidaritu z moci zákona nepřijmou jako sice nepříjemný, ale zcela nezbytný úděl.

Těžko ale takové chování lze očekávat od obyvatel usurpovaných autoritativním režimem, což byl do jisté míry i režim vládnoucí v Bismarckově Německu.

Potřebnou a trvale udržitelnou solidaritu, byť částečně vynucovanou zákony, je schopen vyvinout pouze člověk svobodný, emancipovaný a vědomý si své zodpovědnosti za sebe i za bližní. Prvním krokem k takovému člověku, i když ne všespásným, bylo zavedení všeobecného volebního práva.

Zcela srozumitelně to ve svém vystoupení před shromážděnými davy na pražském Střeleckém ostrově vyjádřil ve čtvrtek 1. května 1890 sociální demokrat a dělník, který představil jako Steiner. Řekl:

Jakožto členové státu tohoto, občané, máme tatáž práva jako kterýkoli jiný občan státní. … Podnes, přátelé, míní ten, kdo kupuje naši práci, že má také právo na naši osobu, vytýká nám socialismus, hledí nám takřka pod podšívku, nemáme-li tam dělnické časopisy, a propouští nás popřípadě proto z práce. S prací naší kupuje zkrátka také naše politická práva, k čemuž není oprávněn, co jest násilím a zločinem páchaným na nás. Žádáme to, co veškeré vrstvy společnosti nad námi mají, žádáme všeobecné právo volební, neboť nechceme bojovat zbraní, ale lístkem volebním…

Teoretický koncept ještě neznamenal a neznamená, že se tak skutečně stane. Demokracie, založená na politické rovnosti sice vytváří živnou půdu pro autentickou sociální spravedlnost, přesto nemusí být nutně vyhráno.

Skeptický vztah k lidem

Vrstvy, které jsou nejvíce náchylné upadnout do sociální nouze a vyloučenosti, vrstvy, s nimiž právě sociální demokraté měli a mají vůbec tu největší zkušenost, úděl zodpovědné svobody ne vždy ochotně přijímají.

Pravicoví liberálové i konzervativci, majíce zkušenost s vrstvami poněkud zámožnějšími, naopak ve svých úvahách o demokracii a sociálním státu vycházejí z člověka, který je uvědoměle svobodný a zodpovědný. Očekávají, že se tak také zachová. Sociální demokraté naproti tomu ve vztahu k lidem a v očekáváních jsou mnohem skeptičtější.

Nerozporují přesvědčení pravicových liberálů a konzervativců, že je člověk nedotknutelný ve své důstojnosti, že je tedy z povahy svobodným jedincem, nicméně se mnohokrát stali svědky toho, že lidé svoji svobodnou podstatu raději zapřou, než aby se údělu zodpovědné svobody zhostili.

Rozhodování o sobě ochotně přenechají někomu jinému, slíbí-li jim, že se o ně postará. Případný neúspěch mají pak na koho svést.

Důvodem pro takové chování nemusí být jen duševní pohodlnost, ale nejistota, již provází jejich „podřadné“ sociální postavení ve společnosti. Zde musíme hledat příčinu, proč sociální demokraté na rozdíl od své pravicové konkurence kladou na sociální otázku daleko větší důraz.

Ne proto, aby si sociálními opatřeními lidi kupovali, už vůbec ne, aby v lidech pěstovali závislost na sociálním státu, ale jednoduše proto, že poznali, že se jako svobodní a zodpovědní lidé budou chovat jen tehdy, zaručí-li jim společnost určitou míru sociální bezpečnosti.

Sociální demokraté mluví v této souvislosti o „schopnosti ke svobodě“. Bez ní myslitelná není ani solidarita, základní faktor soudržnosti, nezbytné to podmínky pro trvání demokratické společnosti.

Jaké z toho plyne poučení? Pokud v nedávné historii čeští sociální demokraté rozdávali „sociální dárečky“, aniž předem promýšleli, zda povedou k sociální emancipaci člověka, nejen že se zpronevěřili poctivému učení starých sociálních demokratů, ale vyvolali v poučeném pozorovateli i otázku, zda jsou ještě sociálními demokraty, zda je lze ještě považovat za demokratickou levici, či naopak zda už zcela nepropadli komunistickému vábení.

Text vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky