S blížícím se odchodem amerického prezidenta Joea Bidena z úřadu mizí z mezinárodního diplomatického slovníku termín „tak dlouho, jak bude potřeba“. Řeč je o západní pomoci Ukrajině bránící se třetí rok ruské agresi. Nastupující prezident Donald Trump ve své obvyklé rétorické hyperbole prohlašuje, že konflikt ukončí v den, kdy složí prezidentskou přísahu.

Někteří analytici možnost jednání Ruska a Ukrajiny během letoška skutečně připouštějí. Upozorňují, že pro Rusko je pokračující teritoriální expanze příliš nákladná. A Ukrajina ani s podporou Západu nemá dost prostředků, aby se se jí dokázala bránit.

Ruská základní úroková sazba se vyšplhala na 21 % (u hypoték dokonce na závratných 30 %). Kurz rublu propadl od počátku invaze přibližně o polovinu (ze 75 na 100 rublů za dolar) a inflace se přes veškerou snahu centrální banky šplhá k deseti procentům.

Moskevský zpravodaj BBC Steve Rosenberg minulý týden hlásil, že obyčejní Rusové mají do nového roku dvě přání: konec války proti Ukrajině a stabilitu cen.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční. 

Ze kdysi téměř bezvýhradné podpory Ukrajiny je unavena také veřejnost na Západě, zkoušená výhrůžkami a vydíráním Kremlu, stagnující či klesající životní úrovní, nejistými cenami energií a tu a tam ruskou raketou, která přeletí vzdušným prostorem Severoatlantické aliance. Případně dopadne na území některého z členských států.

Vedlejším produktem stesku Ruska po bývalé imperiální slávě a agresivní snahy ji obnovit je růst populistických stran a hnutí v Evropě, sympatizujících (někdy s finanční podporou Kremlu) s Vladimirem Putinem.

Až se budou psát dějiny 21. století, historikové snad nepřehlédnou selhání prakticky všech evropských bezpečnostních mechanismů a mezinárodních záruk z 20. století.

Nejasnosti kolem přímých rozhovorů

Téma případných přímých rozhovorů s Moskvou cirkuluje na diplomatickém poli několik týdnů. Není přitom jasné, na jaké bázi a v jakém formátu by se taková jednání měla uskutečnit. „Nepůjde zdaleka jen o to, že právě teď nastal nejvýhodnější čas k jednání,“ zdůrazňuje v debatě magazínu Foreign Policy Emma Ashfordová z washingtonské nadace Stimson Centre a dodává:

„Existuje velké množství komplikovaných témat – od aliančního statusu Ukrajiny, po ruský majetek zadržovaný na Západě. V mnoha ohledech jsou spory o území ty nejméně problematické. A i když budou mít obě strany dobrou vůli, vyřešit sporné otázky určitě nějakou dobu potrvá.“

Evropským politikům to samozřejmě nebrání v tom, aby nabízeli svou zemi jako místo k jednáním o konci války. Nebo jako v případě bývalého britského ministra zahraničí Jeremyho Hunta aby trvali na tom, že případný mezinárodní dohled nad příměřím se nemůže obejít bez britského vojenského kontingentu.

Ve změti často protichůdných informací přitom není vůbec zřejmé, zda se Kreml vzdal nebo vzdá své v podstatě genocidní doktríny. Tedy otevřené snahy vyhladit Ukrajinu jako entitu mezinárodního práva z mapy Evropy, vojensky si ji podrobit, ovládnout a ukrajinskou samostatnost vymazat z historické paměti jejích obyvatel.

Až se budou psát dějiny 21. století, historikové snad nepřehlédnou selhání prakticky všech evropských bezpečnostních mechanismů a mezinárodních záruk z 20. století. Od institutu Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě po Budapešťské memorandum, které v roce 1994 garantovalo územní svrchovanost a nedotknutelnost hranic Ukrajiny (výměnou za to, že se země vzdá jaderných zbraní).

Jako kdyby se v Evropě na konci první čtvrtiny 21. století zhroutil právní a bezpečnostní řád. Referenda stvrzující kdysi rozpad sovětské říše (a na ně navazující mezinárodní dohody) pozbyla platnosti. A Evropě vládnou ti, kteří dokážou ad hoc zorganizovat (námezdní) půlmilionovou armádu a terorizovat obyvatelstvo sousední země raketami nejrůznějších doletů.

Dokud se Kyjev nebude moci adekvátně bránit a mít dostatečnou odstrašující sílu proti útokům na svou kritickou infrastrukturu, Rusko bude pokračovat v ofenzivě, dusit ukrajinskou ekonomiku a odrazovat Západ od investic do rekonstrukce země.

V kontextu možných mírových rozhovorů s Moskvou stojí za pozornost prosincová stať Marka Montgomeryho a Johna Hardieho v magazínu Foreign Policy, která vyšla pod titulkem Trump by měl přinutit Putina, aby ucukl, než s ním zasedne k jednacímu stolu.

„Má-li znovuzvolený americký prezident uspět při dojednání trvalého míru mezi Moskvou a Kyjevem, musí změnit perspektivu, kterou Kreml a osobně prezident Putin konflikt nahlíží,“ píše se tu kromě jiného. Trump podle magazínu bude muset k tlaku na Moskvu vyztužit americkou a ukrajinskou páku. A to rychle a neodkladně a také bez restrikcí, které charakterizovaly Bidenovu pomoc Ukrajině, píší američtí experti.

Putinovy a Trumpovy ambice vs. realita

Diplomatické úsilí bude přitom čelit nepříjemnému faktu, že Putinovy ambice sahají mnohem dále, než je podrobení několika ukrajinských provincií a jejich obyvatelstva. Chce udržet celou Ukrajinu ve sféře ruského vlivu a přepsat bezpečností řád v Evropě. Na tom se nic nemění. A nezmění na tom nic nejspíše ani Putinův odchod.

Případná jednání navíc začnou v situaci, kdy jsou ukrajinské síly na ústupu. Jejich snahu udržet frontovou linii podkopávají nedostatečné početní stavy vojáků a nedostatek materiálu. Míra počtu mobilizovaných ukrajinských vojáků klesla a těm, kteří se dostanou na frontu, hrozí vysoké ztráty. Ruská armáda dostává stále více dělostřelecké munice než Kyjev ze Západu a ruský postup se od loňského června zrychlil.

Dokud se Kyjev nebude moci adekvátně bránit a mít dostatečnou odstrašující sílu proti útokům na svou kritickou infrastrukturu, Rusko bude pokračovat v ofenzivě, dusit ukrajinskou ekonomiku a odrazovat Západ od investic do rekonstrukce země.

K maximálnímu tlaku na Putina by měla přispět také ekonomická válka. Primárním cílem by měly být zisky z exportu energií, které tvoří základ ruského státního rozpočtu.

Hlavním úkolem pro Ukrajinu a její partnery je najít způsob, jak nastavit jednání mezi Moskvou a Kyjevem tak, aby Západ vyjednával z pozice síly. Znamená to stabilizovat frontu a vystupňovat vojenskou pomoc. Kyjev potřebuje více výzbroje a stálý přísun munice, nové jednotky. Musí dokázat ubránit svá města a kritickou infrastrukturu a udržet obrannou linii.

Jakmile převezme Donald Trump úřad, měl by začít čerpat veškeré zdroje, které zůstaly po Bidenovi, z pomoci  Kongresem již jednou odsouhlasené. Cílem by mělo být především výrazně zvýšit dodávky dělostřelecké munice, protitankových zbraní, obrněných bojových vozidel a další pomoci, která odlehčí vyčerpaným ukrajinským pozemním silám.

K maximálnímu tlaku na Putina by měla přispět také ekonomická válka. Primárním cílem by měly být zisky z exportu energií, které tvoří základ ruského státního rozpočtu.

Čím těžší bude pro Moskvu udržet svou ekonomiku v chodu, tím pravděpodobněji přijme Kreml nějakou formu spravedlivé dohody. Trump by mohl například oznámit záměr výrazně snížit ceny ropy – třeba formou dohody se Saúdskou Arábií, která má nezanedbatelnou rezervu v těžbě.

Ukrajinci vědí, že potřebují páky na to, aby donutili Kreml jednat za přijatelných podmínek. Ale má-li je Kyjev získat, jeho západní partneři včetně Spojených států se musí víc snažit. Trump jako společný autor knihy Umění dohody dobře ví, že nejsnáze se vyjednává z pozice síly. Pokud chce Trump dobrou dohodu na ukončení války na Ukrajině, měl by také využít (každé) příležitosti maximalizovat tlak na Rusko.