Stínání a upalování jako účinný prostředek pro šíření strachu a odvracení ostatních od odporu. Podle islámských vůdců takové zběsilé metody, pracující s obětí a bolestí, mohou být také užity při útocích na ekonomické cíle, zejména naftové vrty. V boji je nutno uplatnit taktiku šoku a posvátné hrůzy, aby byl nepřítel přemožen a donucen „si tisíckrát rozmyslet, než na nás zaútočí…“

I když dávají přednost boji proti blízkému nepříteli (Nádží), nebo tvrdí, že by měla být věnována pozornost blízkému i vzdálenému nepříteli (dr. Fadl a v menší míře i Muhádžir), všichni tři se shodují, že existující systém kufr (odpadlictví) je nutno svrhnout a zničit ohněm, a to bez ohledu na náklady a oběti.

Jejich klíčovým argumentem je, že salafističtí džihádisté musejí uspíšit sociální a institucionální rozklad státního systému, nastolit chaos a být připraveni tuto katastrofu řídit. Cílem je zabíjet a terorizovat ne kvůli zabíjení a terorizování samotnému, ale pro vyšší morální účel: kulturní očistu a vnucení božích zákonů odpadlíkům (kuffár).

Toto je první ukázka z knihy Fawaze A. Gergese: Islámský stát, Cesta k moci.Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Fawaz A. Gerges je profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, které představují pro dnešní svět.

V Managementu barbarství Nádží tvrdí, že „sebevíce chaotické poměry jsou daleko přijatelnější než stabilita v systému odpadlictví“, což obrací vzhůru nohama uznávanou moudrost náboženského středního proudu. Nádží popisuje salafistické džihádisty jako předvoj, který je nejlépe disponován k vyvolání apokalypsy čili konce odpadlictví, konce světa, jak ho známe, a k náboženskému znovuzrození. Tvrdí, že „musíme vtáhnout všechny lidi do boje a strhnout chrám na hlavy všech“. Dokonce „i když celá umma zahyne, budou všichni mučedníky“, dodává, aby ospravedlnil smrt milionů muslimů jako smysluplnou.

Výstava useknutých hlav

Pokud jde o jejich oblíbené metody násilí, zdá se, že autoři preferují stínání a upalování, což považují za účinný prostředek pro šíření strachu a odvracení ostatních od odporu. Tvrdí, že takové zběsilé metody, pracující s obětí a bolestí, mohou být také užity při útocích na ekonomické cíle, zejména naftové vrty. V boji je nutno uplatnit taktiku šoku a posvátné hrůzy, aby byl nepřítel přemožen a donucen „si tisíckrát rozmyslet, než na nás zaútočí…, což ho bude udržovat v defenzívě a nerovnováze“.

Nádží obhajuje útoky na obyvatelstvo a infrastrukturu za účelem terorizování nepřítele a maximalizace úrovně krutosti. V podobném duchu hájí Muhádžir užití hrůzných metod jako stínání hlav, což je jeho oblíbená taktika, jíž v Úvodu do právního učení džihádu věnuje celou kapitolu. Šíření těchto krvavých obrazů prý „posílí muslimská srdce a zastraší odpadlíky“.

Muhádžir dokonce nabízí teologické zdůvodnění pro groteskní formy potrestání jako je přeprava a vystavování hlav v boji zabitých nemuslimů v různých zemích k podpoře odstrašující síly salafistických džihádistů. Další kapitolu věnuje sebevražedným bombovým útokům, které jsou teologicky legální, protože smyslem sebevraždy tu je podpora náboženství. Nádžího instrukce Muhádžir překonává radou, aby se salafističtí džihádisté zmocnili zbraní hromadného ničení, které považuje za „nezbytné“ pro vedení totální války, s výhradou, že mohou být použity pouze na obranu proti invazi kuffár.

Střízlivý, realistický, chladnokrevný, jakoby manažerský návod, nabízený Nádžím, Muhádžirem a dr. Fadlem, je v rozporu s jejich pochmurným, temným a ohavným poselstvím. Vycházejí z toho, že islámský stát může povstat pouze z „krve“ a vztyčen bude na „kostrách a lidských ostatcích“. Celá společnost se musí přizpůsobit válečným potřebám a být připravena na dlouhý boj, z nějž vzejdou historičtí vůdci.

Tito vůdci, varují autoři, budou muset snést těžké rány a utrpí velké osobní ztráty, ale bez nich nelze vybudovat džihádistickou generaci, koránskou generaci, pokřtěnou krví a ohněm. Existuje osudový zápas mezi vírou a kufr, islámem a odpadlictvím, a pouze z totální války proti nepřátelům blízkým i vzdáleným povstane islamistická utopie.

Stát, vládnutí a vojenský potenciál

Zatímco opakované výbuchy brutality odkazují k hnutí, ovládanému silou a terorem, Islámský stát soustavně rozvíjí svou schopnost vládnout zaváděním služeb jako je policie, soudní systém založený na právu šaría, identifikační karty pro obyvatele, programy kontroly spotřeby, sběr odpadků a denní pečovatelská centra. Obyvatelé ve městech Raqqa, Mosul a dalších uvádějí, že ISIS vystupuje jako v zásadě fungující stát a zajišťuje bezpečnost a zásobování nedostatkovým zbožím ve válkou zničeném Iráku a Sýrii.

Lidé jsou ponecháni na pokoji, pokud poslouchají příkazy ISIS a podřizují se jeho přísné a striktní interpretaci šaríi. Podobně jako Tálibán v Afghánistánu v 90. letech je Islámský stát s obavami vítán sunnitskými komunitami, které prožily desítky let represí, tyranie, korupce a násilí. Tito sunnité na rozdíl od vnějších pozorovatelů nevidí Bagdádího a jeho frontové bojovníky jako ztělesnění zla, což je dokladem rozpadu státních institucí a sociální struktury v Iráku a Sýrii.

Pokud si ISIS udrží kontrolu nad územím a obyvatelstvem a zajistí fungování služeb, pak – podobně jako Tálibán – patrně upevní své panství a získá tichý souhlas ovládaných. Proto je Islámský stát podstatně odlišný a mnohem nebezpečnější než Ústředí al-Káidy, která nikdy neovládala území ani obyvatelstvo, ani neměla plány, jak vytvořit vlastní stát.

ISIS naopak buduje v Iráku a Sýrii zbytkový stát a nabízí podvratnou vizi, vycházející z reality Arábie 7. století. Vzhledem k rozpadu politiky a zuřícím občanským válkám na Středním východě ohrožuje Islámský stát základny arabského státního systému daleko víc, než jakýkoli jiný nestátní fenomén v předcházející době.

Vzestup ISIS vyvolal intenzivní veřejnou debatu o dezintegraci arabského státního systému a o trpkém dědictví Sykes-Picotovy dohody z r. 1916 mezi Francií a Velkou Británií, v níž si tyto státy rozdělily kořist z poražené osmanské říše. Tímto tajným ujednáním byly stanoveny nové hranice bývalých arabských provincií říše, které s malými změnami přežily dodnes. Bagdádí a jeho druzi se netajili tím, že chtějí zrušit „kolonialistické“ hranice, jež rozdělily arabsko-islámský svět do různých států, a nahradit je chalífátem čili panislámským státem.

Aby demonstrovali, že to myslí vážně, po dobytí Mosulu a přilehlých irácko-syrských hraničních území v červnu 2014 zrušili bojovníci ISIS hranici mezi oběma státy. Byla to ukázka jejich revolučního odhodlání a apel na arabské obyvatele, kteří považují Sykes-Picotovu dohodu za nelegitimní západní spiknutí, směřující k rozdělení, oslabení a dobytí arabského světa.

Zahraniční bojovníci a bezpečnostní dilema

Západní vlády se obávají, že rychlé úspěchy ISIS v srdci arabského světa, oblasti velkého strategického a ekonomického významu, ohrožují bezpečnost jejich arabských spojenců. Rovněž mají obavy z případného vedlejšího efektu expanze moci Islámského státu na jejich vlastní národní bezpečnost.

Obrazy stínaných amerických, britských, japonských a egyptských rukojmí, stejně jako krvavé útoky v Bejrútu, Paříži a kalifornském San Bernardinu, zesílily strach v západních hlavních městech. Zvláště alarmující je skutečnost, jak konstatoval Nick Rasmussen, ředitel amerického Národního protiteroristického centra, během slyšení ve výboru pro vnitřní bezpečnost Sněmovny reprezentantů v únoru 2015, že do Sýrie přicestovalo více než 20 000 zahraničních bojovníků z více než 90 zemí, přičemž nejméně 4300 z nich pocházelo ze západních zemí.

Počet zahraničních bojovníků trvale vzrůstal, až dosáhl na počátku r. 2016 celkem 36 500 mužů včetně 6600 ze západních zemí, jak ve shodě tvrdí zdroje OSN a ředitel Národní zpravodajské služby USA James Clapper. Bylo to poprvé od afghánského džihádu proti sovětské okupaci v 80. letech, co se takové množství cizích náboženských aktivistů vypravilo bojovat do vzdálených zemí.

Evropští a američtí politici se zvláště obávají, že zahraniční bojovníci, zradikalizovaní a zmilitarizovaní v Iráku a Sýrii, se mohou vrátit domů a provést zde teroristické útoky, což je noční můra, která nedává bezpečnostním úředníkům dle jejich vlastních slov v noci spát.

Takovým případem je Abd alHámid Abbúd. Tento osmadvacetiletý Belgičan povýšil v jednotkách ISIS v Sýrii z řadového vojáka na důstojníka. Poté byl poslán zpět do Belgie, kde zorganizoval síť devíti fanatiků, kteří v listopadu 2015 provedli masivní sebevražedné útoky v Paříži, nejkrvavější teroristické útoky ve Francii za posledních padesát let.

Obavy západních vlád vzrostly již po teroristickém útoku v Paříži 7. ledna 2015 proti redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, při němž zahynulo dvanáct lidí. S tím souvisel útok na košer supermarket ve východní Paříži o dva dny později, který připravil o život další čtyři osoby. K teroristické síti v Paříži patřili tři podezřelí: dva bratři, čtyřiatřicetiletý Said Kouachi a dvaatřicetiletý Cherif Kouachi, který byl pravděpodobně členem pobočky Ústředí al-Káidy v Jemenu a dvaatřicetiletý Amedy Coulibaly, který se prohlásil za řadového bojovníka ISIS.

Horší než al-Káida

Hrůza, vyvolaná dvěma pařížskými útoky, zasáhla nejen francouzský národ, ale rozšířila se po celé Evropě. Všude vzrostlo přesvědčení, že nábor mladých muslimů na Západě znamená bezpečnostní riziko pro Evropu i Severní Ameriku. Potvrdilo se to ostatně i v únoru 2015, kdy při útoku jako přes kopírák v dánské Kodani zahynuli dva lidé.

Představivost Evropanů a Američanů byla zachvácena hrůzou a panikou. Výrok britského předsedy vlády Camerona, že ISIS představuje „existenční“ hrozbu pro jeho zemi, byl však naprosto neadekvátní, protože z omezené hrozby učinil hrozbu strategickou. V USA požadoval prezidentský kandidát za Republikánskou stranu, ve snaze omezit nebezpečí pro svou zemi, zákaz vstupu muslimů do Spojených států a bombardování civilního obyvatelstva v Iráku a Sýrii, což je recept na podporu salafistických džihádistů jako je ISIS.

Fenomén zahraničních bojovníků, rádoby džihádistů a osamělých vlků, není ničím novým. Avšak specifický propagandistický příběh Islámského státu měl širší dosah ve srovnání s tím, co v tomto ohledu nabízely jiné džihádistické skupiny včetně Ústředí al-Káidy.

Ředitel FBI James B. Comey v červenci 2015 prohlásil na bezpečnostním fóru aspenského institutu v Coloradu, že ISIS je pro území Spojených států větší hrozbou než Ústředí al-Káidy. Prohlásil, že se mu lépe než ostatním skupinám daří získávat snadno ovlivnitelné a „frustrované“ jedince pomocí sociálních médií: „V současnosti se jedná o hrozbu, jíž se na území USA obáváme nejvíce.“ Bílý dům také znepokojilo prohlášení Lisy Monacové, Obamovy bezpečnostní a protiteroristické poradkyně, že ISIS je „mimořádnou hrozbou“ pro Spojené státy.

Způsobilost ISIS přilákat mladé rekruty z celého světa spočívá v jeho sofistikované kampani a strategii s dalekým dosahem. Skupina se obrací na zklamané a znevýhodněné sunnitské mladíky ve světě, kteří se často zabývají otázkami týkajícími se jejich identity. Ve srovnání se svými podobně smýšlejícími předchůdci je Islámský stát mladé hnutí. Jeho propagandisté vykreslují ISIS jako mocný předvoj, schopný dosáhnout vítězství a spásy, čímž nabízejí odcizené muslimské mládeži utopický světový názor a politický projekt obnovy zaniklého chalífátu.

Idea chalífátu, politické instituce, jež zanikla ve 20. letech se vznikem Turecké republiky, ovládla představivost mnoha sunnitských islamistů, kteří v ní spatřují prostředek vykoupení a spásy a věc, za niž se vyplatí vést džihád. Jádrem této utopické touhy po vysněném chalífátu je pocit některých muslimů, že moderní národní stát selhal při budování spravedlivého řádu pro všechny.

Islámský blitzkrieg

Kromě toho, že se zaměřuje na znevýhodněné jedince a pracuje s touhou po spravedlivějším politickém systému, ISIS také využívá svých územních zisků v Iráku a Sýrii. Po obsazení Mosulu a vyvrcholení svých vojenských úspěchů v létě 2014 se Bagdádího oddíly zdály být nezastavitelné a neporazitelné, poháněné „ideologií víry“.

Více než jakýkoli jiný faktor přitahuje rekruty zblízka i zdálky rychlá expanze Islámského státu. Jako vítězný předvoj působí ISIS na zpolitizované sunnity, kteří se cítí být pod vládou šíitských režimů občany druhé kategorie a aspirují na převzetí moci a nastolení kulturní obnovy. Ideologové a propagandisté ISIS využívají tohoto podnětu k šíření strachu a hrůzy v srdcích svých nepřátel a „zjizvení jejich svědomí“. Chtějí tak rovněž vyvolat nadšení a pocit nevyhnutelnosti mezi svými stoupenci, což umožnilo ISIS porazit početnější oddíly irácké a syrské armády a provést nábor tisíců zahraničních bojovníků.

Islámský stát se zdál být na postupu v Iráku a Sýrii, což vzbuzovalo u zemí jako Jordánsko, Libanon a Saúdská Arábie obavy z možných bezpečnostních otřesů v důsledku jeho spektakulárního rozmachu. Na Obamovu vládu byl vyvíjen doma i v blízkovýchodní oblasti tlak, aby zasáhla a zastavila blitzkrieg ISIS.

Aby zbrzdil rychlý postup Islámského státu, Obama nejprve nařídil „omezené“ letecké údery na ochranu Američanů v Erbílu a na pomoc tisícům civilistů, převážně jezídů, uvězněných na hoře Sindžár po ofenzívě ISIS. Během několika dní se americká mise rozšířila a Obama prohlásil, že nyní budou USA „poskytovat vojenskou pomoc a radu irácké vládě a kurdským silám v jejich boji proti teroristům tak, aby si teroristé nemohli vybudovat bezpečné trvalé útočiště“.

K dalšímu rozšíření leteckých útoků na cíle v Sýrii došlo po popravě dvou amerických rukojmí v září 2014. Brutální vražda dvou amerických občanů spolu s bezmála kolapsem irácké armády a chabým výkonem kurdských oddílů pešmerga, donutily Obamu k tvrdšímu postupu. Přísahal, že „rozbije a nakonec zničí“ ISIS, což znamenalo obrat v americké politice. Když hrozba vycházející z ISIS nadále rostla a zasáhla koncem r. 2015 západní hlavní města i americkou pevninu, Obama rozhodl o nasazení speciálních jednotek v Iráku a Sýrii a prohloubení americké účasti ve válce v obou zemích.

Aby uklidnil nervózní národ a zneklidněné spojence, americký prezident přísahal, že „zničí“ ISIS nelítostnými leteckými údery a vybudováním lokálních sil, které se postaví do čela boje proti Islámskému státu. Obama se i nadále hodlal vyhnout nasazení pozemních sil, i když na počátku r. 2016 jeho poradci naznačují, že USA jsou ochotny rozmístit pěší síly v oblasti, aby pomohly iráckým a syrským jednotkám osvobodit Mosul a Rakku, což by byl významný taktický posun.

Zničit ISIS

Sestřelení ruského dopravního letadla Islámským státem a jeho útoky v Bejrútu, Paříži a Kalifornii nastolily shodu zájmů mezi konkurenčními globálními silami Spojených států a Ruska. Obě země naznačily ochotu nepřímo koordinovat boj proti ISIS v Sýrii, třebaže se stále rozcházejí v otázce Asadovy budoucnosti. Je důležité, že USA našly ohledně ISIS společnou řeč s Íránem a začaly koordinovat svůj postup se šíitskými milicemi v Iráku, které jsou nepřímo pod íránskou ochranou.

Sblížení mezi Íránem a Spojenými státy se po měsících intenzivních jednání promítlo do historické dohody o nukleárních zbraních, kterou od počátku ostře odmítal Izrael i republikánská strana, ale nedokázaly ji zhatit. Přinejmenším pro tuto chvíli dokázal ISIS změnit geostrategické rozložení sil, když dotlačil Obamovu vládu blíže k politické linii Iránu.

Vysocí američtí a britští úředníci připouštějí, že bude trvat léta, než se podaří dobýt zpět všechna města, obsazená ISIS v Iráku. Ohledně Sýrie jsou optimističtější, protože tam nemá Islámský stát tak širokou sociální základnu jako v Iráku. Kritici jsou skeptičtí, pokud jde o vítěznou „strategii“ západních a místních arabských vlád, která dle jejich názoru dosud jen pomohla upevnit moc ISIS.

Spojené státy a jejich evropští spojenci sice tvrdí, že jsou odhodláni Islámský stát zničit, ale nejsou ochotni rozmístit v terénu větší počet pozemních jednotek z obav před ztrátami na životech, které by hrály do karet apokalyptickým vizím islamistů.

V současnosti těží propaganda Islámského státu, založená na vlastní neporazitelnosti, z rozporu mezi západními cíli a prostředky. Také proto ISIS získal tisíce nových bojovníků, i když od konce r. 2015, kdy bojuje o přežití, jich přichází méně.

Bagdádí a jeho stratégové také využili regionální rivalitu mezi sunnitskými arabskými státy a šíitským Íránem, jež nabyla sektářských rysů a stala se zápasem o vliv bez vítěze. Zatímco křehkost státních struktur v Iráku a Sýrii je hlavní příčinou rychlého a spektakulárního vzestupu Islámského státu, regionální a globální soupeření trvá a prodlužuje jeho existenci. Dokud se to nezmění, bude těžké ISIS porazit a vypudit jej z Iráku a Sýrie.

V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy