KOMENTÁŘ. Vláda, ať je taková nebo maková, musí něco dělat s důchody. Délka dožití se prodlužuje, ve společnosti je více starších a málo mladých. Konečně také zaznělo ze Strakovy akademie, že jsme nikoliv tržní, ale už dotační ekonomika, a že je třeba dotace seškrtat.

Je dobře, že se o něco vláda pokusila, ale jinak předkládá vzdušná čísla. Její balíček nebude mít zamýšlené výnosy, stejně jako je nemá daň z mimořádných zisků.

Zvyšování daní Česko do formy nedostane. Je jen jediná cesta: Investovat do infrastruktury a inovací. Podporovat vědu a výzkum. Zaměřit se na odvětví s vysokou přidanou hodnotou. Na vzdělání.

„Vysoké daně mají negativní dopad na ekonomický růst. Oslabují motivaci lidí k pracovním výkonům, zvětšují daňové úniky a vyvolávají únik,“ uvedl americký ekonom Arthur Laffer, který byl členem Poradního výboru pro hospodářskou politiku během Reaganovy vlády.

Lafferova křivka: Příliš velké daně = nízký výběr

– Lafferova křivka zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění. Je popisem opakovaně v dějinách vysledovaného jevu, kdy zvyšování daní má od určitého bodu negativní výnos pro stát. Termín Lafferova křivka údajně poprvé použil reportér The Wall Street Journal Jude Wanniski v roce 1974.

– Sám Laffer netvrdí, že vymyslel tento koncept, to připisuje arabskému učenci Ibn Chaldúnovi a jeho knize Mukaddima, kterou vydal ve 14. století. V poslední době se autorství přisuzuje John Maynardovi Keynesovi.

– Efekt Lafferovy křivky je zřetelný i v české ekonomice. V roce 1999 činila sazba daně z příjmu právnických osob 35 %. Podíl inkasa této daně na hrubém domácím produktu činil 2,47 %. Od té doby se daňová sazba postupně snižovala až na 28 % v roce 2004 a 20 % v roce 2009. Od roku 2010 se sazba daně z právnických osob drží na 19 %. Objem daní vybraných z příjmů právnických osob se od roku 1999 dosti podstatně zvýšil, a to při postupném snižování daňové sazby. V roce 2006 dosáhl podíl této daně na hrubém domácím produktu hodnoty 2,96 %: o pětinu více než v roce 1999.

– Lafferova křivka se projevila již dříve také u daně z příjmů fyzických osob. V roce 1993 činila mezní sazba této daně 47 %, přičemž inkaso této daně představovalo 2,7 % HDP.

V roce 2002 odvedly fyzické osoby na daních z příjmu 5,1 % HDP, a to při sazbě 32 %.

Zdroj: Wikipedia

Nejde mít všechno „zadarmo“

Z celého vládního balíčku, a hlavně divadla kolem něho, jasně vyplývá, že každá vláda se v tom bude plácat. Dluh veřejných financí a státní kasy je téměř nesplatitelný, naše kultura si zvykla žít z velkého přerozdělování a nároky rostou.

Stát se musí každou chvíli vypořádávat s velkými neplánovanými okolnostmi typu covid, váleční uprchlíci, výpadky dodávek surovin, cenami energií…

Nechci a nebudu se pouštět do politiky, ale jedno je jisté: kdo může, a není například chronicky vážně nemocný, tak se o sebe a svou rodinu musí hlavně postarat sám.

Měl jsem možnost zdarma vystudovat. Fajn. Máme v porovnání se světem špičkové zdravotnictví pokryté ze zdravotního pojištění. Výtečně.

Bydlení? To už se musí každý hodně otáčet, aby měl vlastní. Nájem je sice flexibilní, ale kdo bydlí ve svém, je z velké části zajištěn. Splátka hypotéky je chytrá forma spoření.

Život na stará kolena, ten si musíme zařídit hlavně sami. Za pětadvacet let bude už jen jeden pracující na jednoho seniora.

Ideál? Byt, stříbrňáky a rodina

Ideální zajištění na stáří podle mě je, když má člověk vlastní bydlení a na pronajímání alespoň ještě jeden byt, byť i jen garsonku, a někde pod polštářem stříbrné mince. Ty jsou vhodné na postupnou směnu. Stejně jako kousek zlata.

Smysl pak dává také nějakou dobu pracovat na Západě, ale i zde začínají být systémy napjaté. Každopádně za osm let práce v Anglii dnes dostane člověk tak vysoký důchod jako u nás za celý produktivní život.

Jednou z nedůležitějších okolností na stáří jsou potomci a to, jaký si k rodičům vybudovali vztah…

Ze státní kasy nejde všechno utáhnout pro všechny „dle jejich potřeb“. Buď se zavede školné a přímo od pacientů se zpoplatní zdravotní péče, a pak zbude ze současných odvodů na starobní důchody, anebo si ponecháme vzdělání a zdravotní péči tak široce dostupnou, ale o starobní důchod se z velké části bude muset každý postarat sám. To je prostá realita.

Někteří teď budou psát, že „pán je investor, tak je nějaký chytrý, ale každý není a nemůže být investor a podnikatel“. Ano, to je pravda, nemůže, a třeba ani nechce.

Ke slušnému životu ale nejsou třeba desítky milionů, ale stačí včas dávat stranou i po malých částkách. Pokora, rozvaha, vůle.

A hlavně nevěřit, že cesta ke zbohatnutí je snadná, že někomu strčím svých pár úspor a on mi za rok vydělá pohádkové bohatství. Peníze samy o sobě nejsou štěstí. Málokoho přivedla velká výhra v loterii ke spokojenému životu.

Pár poznámek na okraj k Ozdravnému balíčku

– Že by potraviny zlevnily o tři procenta, když vláda o tolik sníží DPH? Naivní. Obchodníkům rostou náklady a zisků se nezbaví.

– Zrušení daňového osvobození zaměstnaneckých benefitů: proč ne, ať si manažeři jdou zaběhat do lesa, nebo zajedou pomoct horalům naštípat dřevo na zimu. Nebudou je bolet záda, mít deprese a nebudu potřebovat jógu ani běhat na pásu jako myši v kolečku.

Ale vláda nemůže počítat, že z benefitů bude mít daňový příjem, když zruší osvobození, protože firmám se pak prostě nevyplatí „multisportky“ platit.

– Když vláda zdaní více neřesti, zní to oprávněně, ale hraje si s tím, že se rozjede černý trh. A je-li pivo neřest, a musí se proto podle vlády dát do 21% sazby DPH, znamená to, že víno už neřest není?

– Zvýšit odvody živnostníkům? Není férové vůči živnostníkům srovnávat je se zaměstnanci. Živnostník nemá jistotu pravidelného příjmu. U živnostníků je při větším daňovém zatížení reálné riziko, že se bude více melouchařit.

– Zvýšení daně z nemovitosti je oprávněné, protože je nízká proti světu. Ale nemělo by se to přehnat.

Autor je český investor