KOMENTÁŘ. Kupovat dětem, co se jim zamane, je velká chyba. Už od základní školy je dobré vštípit jim princip, že to, po čem toužím, nejde mít hned, a že si to musím zasloužit.

Od rodičů jsem na prvním stupni základky dostával dvě koruny týdně. To bylo v 80. letech na velkou zmrzlinu. Na střední škole už mé kapesné činilo 200 korun měsíčně. Další peníze jsem si přivydělal na brigádě.

Na vysoké škole, kolem roku 2000, jsem dostával tři tisíce korun na měsíc. Kolej tehdy stála 600 korun, autobusy mne vyšly na tisícovku, měsíční kupon na MHD dvě stovky. Peníze od rodičů mi akorát pokryly výdaje spojené se školou, zbytek na zábavu jsem si musel vydělat.

Babička mi také začala od druhého stupně základky šetřit na vzdělání. Do osmnácti let mi našetřila 18 tisíc Kč. Naučil jsem se tím, co je úročení a pravidelné spoření. Peníze od babičky jsem později investoval do stavebního spoření, bral jsem je jako železnou rezervu, do které se nešahá.

Nejčastěji 300 korun měsíčně

Pětina rodičů v průzkumu České bankovní asociace přiznává, že svým ratolestem nedává žádné kapesné ani odměny. Podle dotazování Raiffeisenbank mezi tisícovkou klientů dává kapesné více než polovina rodičů. Nejčastěji je to hotovost ve výši tři sta korun měsíčně.

Z mé malé ankety na LinkedIn, v níž hlasovalo devět desítek lidí, vyplynulo, že 65 % rodičů dává dětem 200 až 500 korun měsíčně, do dvou set korun 22 % a žádné pak sedm procent. Zbytek řeší kapesné jinou částkou.

„Asi není jedno správné řešení. Dítěti v šesté třídě dáváme 450 korun měsíčně a druhému v deváté 900 korun,“ napsal mi třeba investor Matěj Turek.

Podle investora Jan Linharta jeho potomek něco dostane a něco si musí zasloužit.

Marketingová a brand konzultantka Margarita Fries oceňuje, že rodiči vytvořené zázemí s pokrytými základními potřebami ji motivujícím způsobem vedlo k tomu, aby si na lepší věci musela přivydělat.

Během pracovních cest rodičů dostávala ke správě větší obnos peněz, ze kterých se musela naučit hospodařit a rozumně plánovat jejich útratu.

Platby autorizuje maminka

Domnívám se, že mladší děti na prvním stupni základní školy by měly dostávat kapesné týdně a menší částky, starší děti by pak měly dostávat kapesné měsíčně, aby se naučily hospodařit.

Jsem také zastáncem toho, že rodiče by pak neměli dětem zasahovat do toho, za co své peníze utratí. Kapesné by také nemělo být jen za odvedenou práci; dítě by mělo pomáhat doma i bez kapesného a mělo by mít své povinnosti.

Ne všichni jsou ale zastánci kapesného. Třeba úspěšná investorka a mentorka Marcela Hrubošová dávala dceři v 8. třídě kapesné tisíc korun měsíčně. Pětistovka paušálně a pětistovka v závislosti na prospěchu a uklizeném pokoji. To později změnila.

„Jen jsem ji přidělovanými penězi naučila závislosti na dávce. Dnes v prváku na střední škole žádné kapesné nedostává,“ říká. Má přístup ke společnému účtu, ale platby navíc doma konzultuje – mají s dcerou nastavenou autorizaci plateb. „Nebyla jsem zastáncem kapesného a vlastní zkušeností s dcerou jsem se v tom ještě utvrdila,“ konstatuje Marcela Hrubošová.

Podle ní je důležité do hospodaření rodiny potomky zasvětit a zapojovat. „Jako rodič se až do dospělosti svých dětí a mnohdy i déle staráte o sebe a svou rodinu. Vždy ale nastane okamžik, kdy se o svou finanční stránku budete muset se svými dětmi podělit,“ připomíná Marcela Hrubošová.

Autor je podnikatel a investor