Internet věcí představuje velmi zajímavou oblast, plnou příležitostí pro podnikavé firmy i jednotlivce. Díky tomu, že jsme na samotném začátku rozvoje těchto technologií, nejsou karty tak jednoznačně rozdány, jako je tomu v zavedenějších oborech, a šanci prorazit má každý. Technologický evangelizátor Martin Malý se proto v sériií článků pro HlídacíPes.org na Internet věcí podíval podrobněji, bez nekritického nadšení, ale i bez neopodstatněných obav. Publikujeme první část.

Co je Internet věcí? Na začátku je vždy dobré ujasnit si pojmy, zejména ve chvíli, kdy je předmětem pojednání něco tak vágně definovaného, a zároveň hojně diskutovaného, jako je v současné době Internet věcí.

Nové paradigma

Internet věcí, anglicky Internet of Things (díky čemuž se často používá zkratka IoT) představuje koncept připojení věcí (jiných než osobní počítače, tablety a smartfony) do existující internetové struktury.

“Klasický” internet slouží především k přenosu dat mezi servery (v roli sofistikovaných datových skladů) a klienty, kde v roli klientů vystupují především koncová zařízení, ovládaná lidmi. Část přenosů tvoří komunikace mezi servery, nezanedbatelný provoz generuje síť samotná a její servisní údaje. Komunikace mezi koncovými zařízeními (uživateli) je doménou P2P sítí, především výměnných, ale stejný princip používají i některé služby, např. Skype.

Paradigma je ale takové, že obsah tvoří i konzumují převážně lidé a internetová struktura slouží především k jeho ukládání a zpracování.

Zároveň ale existuje i široká škála případů, kdy obsah vzniká strojově a člověk není v roli konzumenta, ale například v roli kontrolní, popř. řídicí. Za mnohé například různé videosystémy s vyhodnocením obrazu.

Připojená zařízení

Koncept Internetu věcí (píšeme s velkým písmenem, jde o název) rozšiřuje právě možnosti připojení i takových systémů a zařízení, které nejsou primárně určené pro tvorbu a konzumaci obsahu lidmi (jako jsou počítače, tablety, smartfony, které vnímáme jako “tradiční” internetové klienty). IoT přináší připojení celé řady dalších zařízení a kategorií, od snímačů kdečeho a inteligentních terminálů přes spotřebiče až po stroje.

Jedna z definic IoT říká, že “z věcí hloupých (dumb) dělá věci chytré (smart)”, což má být paralela s termíny, používanými ve spojitosti s telefony (“smartfony” a “dumbfony”). Samozřejmě nepřesná: žádné zařízení se samo o sobě nestane “chytrým” tím, že bude obsahovat způsob, jak jej připojit k internetu.

Mnohem přesnější je jiné označení, které se ve spojitosti s IoT objevuje, totiž “Connected devices” (připojená zařízení – myšleno k internetu).

Lednice, která vám nedá vaše pivo

Mediální pozornost se v současné době v souvislosti s IoT upírá především na vize “chytré domácnosti” a “chytrého domu”. Nijak nové, dlužno říct – s těmito koncepty pracují futurologové desítky let. Koncept chytrého domu existuje nezávisle na tom, zda je nebo není připojený k internetu, protože velkou část oné “domovní chytrosti” tvoří regulační a řídicí komunikační systémy uvnitř domu samotného. Tradiční oblastí “inteligence domu” je vytápění a další komponenty, které lze zahrnout do obecné kategorie “energie”.

“Chytrá domácnost” pak zahrnuje představy o tom, že máme domácnost, vybavenou “chytrými” spotřebiči, které spolu dokáží komunikovat a kooperovat a zvýšit tak komfort obyvatel. Nejčastějším mediálním příkladem je “lednice, která sama pozná, co v ní chybí”, což je představa sice technicky možná a v ověřovacích sériích funkční, ale zároveň pěkně ilustruje mýty s Internetem věcí spojené.

Jedním dechem se totiž často dodává “… a sama to dokáže objednat”, což naráží na zásadnější problémy, než jsou technické možnosti – totiž na právní a psychologické bariéry. Historky o tom, jak manželka manželovi nastaví režim “hubni!” a lednice mu proto odmítne vydat večerní pivo jsou pak spíš ryzí anekdoty než reálný směr vývoje celého oboru.

Bohužel, právě tyto mediální mýty a zkratky a téměř dystopické vize společnosti, úpící pod diktátem strojů, odvádějí pozornost od podstaty celého oboru.

Chytré domy a chytré domácnosti jsou sice vděčnými náměty do sobotní přílohy novin, ale hlavní rozvoj Internetu věcí se bude odehrávat v jiných oblastech – v průmyslu, v obchodu, v dopravě a v dalších oblastech, kde konkrétní zlepšení budou sice méně spektakulární, zato efektivnější.

Již zítra se dočtete:

Koncoví uživatelé se budou s Internetem věcí nejčastěji setkávat v nejrůznějších “připojených zařízeních” a spotřebičích (Smart TV, různé domácí systémy regulace teploty) a v zařízeních, která se označují souhrnným slovem “wearables” – čeština pro to nemá ekvivalentní vyjádření. Jde o různá zařízení, která člověk nosí na těle a která jsou připojená k internetu, například populární fitness náramky, které sledují fyzickou aktivitu svého nositele a dokáží upozornit například na pravidelné cvičení. Podobnou roli mají i různé “smart watches” – náramkové hodinky, spojené nejčastěji pomocí bluetooth s vaším smartfonem a přes něj s internetem…