Zrození struktur komunistické propagandy ještě před skončením druhé světové války by mělo být mementem každé doby. Znalost komunistických tezí překrucujících historii je důležitá i vzhledem k tomu, že jsou komunisty a příznivci putinovského Ruska dnes opět používány, dokazuje v knize České průšvihy 1945–1948 novinářka Lucie Sýkorová.

Zrození struktur komunistické propagandy ještě před skončením druhé světové války by mělo být mementem každé doby. Znalost komunistických tezí překrucujících historii je důležitá i vzhledem k tomu, že jsou komunisty a příznivci putinovského Ruska dnes opět používány.

Základem byl bezpochyby Košický vládní program ze 4. dubna 1945, především pak jeho článek 15. Ten doslova popsal, jak bude probíhat „očista“ a nastavení orientace Československa na Sovětský svaz:

„Bude provedena očista škol i jiných kulturních ústavů (divadel, knihoven apod.) od osob, spolupracujících aktivně s okupanty v tomto oboru. Odstraněny budou všechny učebnice, vydané v době nesvobody. Provedena bude revise žákovských i veřejných knihoven, aby z nich bylo vypleněno nacistické i fašistické býlí. Bude provedena důkladná očista v oblasti žurnalistiky, rozhlasu a filmu.“ Dále bylo v tomto článku uvedeno, že „zcela nově bude vybudován i v kulturním ohledu náš poměr k největšímu našemu spojenci – SSSR. K tomuto cíli nejen bude z našich učebnic a pomůcek odstraněno vše, co tam bylo antisovětského, mládež bude i náležitě poučována o SSSR.“

Kopeckého „ministerstvo pravdy“

Důležitým krokem, který do velké míry předurčil, nakolik budou v dalších letech přiškrcena a znásilněna prakticky všechna kulturní a tvůrčí odvětví včetně spisovatelů a novinářů, bylo zřízení Ministerstva informací. To vedl od prvního dne spoluzakladatel KSČ, zapálený demagog a stalinista Václav Kopecký.

Ministerstvo informací bylo dokonce vytvořeno Václavu Kopeckému přímo na míru. O jeho zřízení bylo rozhodnuto v Moskvě již v březnu 1945 a následně v ústavním dekretu prezidenta republiky ze dne 2. dubna 1945. Hned 10. května se Kopecký spolu s dalšími členy vlády přesunul z dočasného sídla v Bratislavě do Prahy a o čtyři dny později se ujal oficiálně funkce ministra. Sídlem jeho nového úřadu se stal Kolovratský palác ve Valdštejnské ulici.

Čtěte ukázku z nově vydané knihy

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Kopecký vyzdvihoval své ministerstvo jako „přímý protiklad a úplný opak nacistického ministerstva propagandy“. Mělo být podle něj orgánem, který „má prostředky pravdivých informací čelit lžím šířeným fašisty, nepřáteli svobody, nepřáteli demokracie, nepřáteli pokroku, kultury a civilizace…“

Jako hlavní heslo ministerstva určil dokonce slogan „Pravda vítězí“. O tom, jakým kolosem se záhy Kopeckého ministerstvo stalo, vypovídá nejlépe jedno číslo – již ke konci roku 1945 zaměstnávalo 689 lidí. Pro svou popularizaci vydávalo již od května 1945 vlastní obrázkový týdeník s názvem Svět v obrazech.

Již 18. května 1945 vydalo Ministerstvo informací vyhlášku, která přikazovala zastavit vydávání veškerých periodik kromě deníků stran Národní fronty. Ostatní listy musely žádat o nové povolení. Některé jej dostaly, některé musely změnit název a některé už dále vycházet nesměly – například deník Národní politika nebo listy Venkov a Večer, které před válkou vydávala agrární strana.

Naopak byl obnoven komunistický deník Rudé právo, který byl za protektorátu zakázán. A vznikla i řada nových titulů, například Mladá fronta (deník Českého svazu mládeže) nebo Práce (list Revolučního odborového hnutí).

Rudá záře nad Československým rozhlasem

Jak to Kopecký s šířením pravdy a demokracie myslel, ilustruje mimo jiné návrh tiskového zákona, který vzešel z dílny jeho ministerstva a Kopecký jej předložil vládě v srpnu 1945. Požadoval v něm vyloučení soukromého podnikání z oblasti tisku a také například, aby „tisk sloužil lidově demokratickému režimu a vycházel z politiky Národní fronty“. To by v podstatě znamenalo i konec kritického tisku. Prosadit tento zákon jako celek se ale komunistům podařilo až po únoru 1948.

Úspěšný byl Václav Kopecký v ovládnutí Československého rozhlasu. Hned v květnu 1945 prosadil na post ředitele člověka, jehož jméno je dnes trochu pozapomenuto – důstojníka a loajálního člena ÚV KSČ Bohuslava Laštovičku.

Ten tuto funkci zastával až do června 1948, kdy začala strmě stoupat jeho politická kariéra. Později byl povýšen na divizního generála, zastával různé funkce na ministerstvech a v orgánech KSČ a získal řadu komunistických vyznamenání. V roce 1968 podepsal jeden ze zvacích dopisů, které žádaly sovětské představitele o zásah v Československu.

Činnost rozhlasu pod vedením Laštovičky ostatní politické strany Národní fronty opakovaně kritizovaly, odmítaly jeho zestátnění a prosazovaly, aby jeho řízení přešlo z ministerstva informací na vládní nebo parlamentní výbor. Nebylo jim to ale nic platné, svůj návrh nedokázaly prosadit. Obdobné spory se odehrávaly v té době také kolem zestátnění filmu, který byl rovněž zneužíván ve prospěch komunistické propagandy.

Masarykův a Benešův historik v nesnázích

Již během třetí republiky, zejména pak v posledním roce před komunistickým státním převratem, pocítila již nastupující totalitní cenzuru vedle novinářů také řada historiků. Vladimír Bystrov zmiňuje v knize Svobodná nesvoboda příběh historika a publicisty Jana Slavíka, který byl ve své době největším odborníkem na novodobé ruské dějiny a sovětskou současnost.

Ve 20. a 30. letech byl ředitelem Ruského zahraničního historického archivu při ministerstvu zahraničních věcí a T. G. Masaryk si jej zvolil jako odborníka k doplnění svého spisu Rusko a Evropa ve druhému vydání. V třicátých letech vystupoval Jan Slavík v tisku na obranu republiky proti nastupujícímu nacismu, po roce 1945 se pak snažil opět hájit ohroženou svobodu slova.

Na jaře 1947 si hned dva sovětské časopisy vzaly na mušku Slavíkovy články, které vycházely mimo jiné v lidoveckých týdenících Obzory a Vývoj. Tato periodika mimochodem ležela v žaludku již delší dobu také ministru Václavu Kopeckému, zejména Obzory se opakovaně snažil zničit. Konkrétně sovětský týdeník Novoje Vremja obvinil Slavíka z „padělání dějin a pomlouvání SSSR“, československé komunistické listy se přidaly a Slavík měl zaděláno na průšvih.

Podle Rudého práva se historik „snažil dokázat, že Sovětský svaz vždy prováděl a provádí imperialistickou politiku a je vinen dočasnou ztrátou naší samostatnosti“. Ministerstvo vnitra si následně nechalo udělat rozbor situace, podle kterého se „Slavíkova kniha nevhodným způsobem dotýká vnitřních poměrů ruské revoluce, kritizujíc správný taktický postup představitelů bolševické strany v národnostní otázce“.

Ministerstvo vnitra nakonec v srpnu rozbor založilo do spisu a věci se dále nevěnovalo. Slavík ale trestu komunistických cenzorů neunikl. Hned 25. února 1948 byl zatčen pro podezření z trestného činu za publikaci štvavého a zkresleného obsahu proti SSSR, „jimž jsou též dotčeny poměry v ČSR a které jsou způsobilé ohrozit mír v republice a její mezinárodní vztahy“.

Právě Slavíka si zval na konzultace o vývoji v Sovětském svazu i Edvard Beneš, a to i v době, kdy byl ještě ministrem zahraničí. Některé Slavíkovy teze a výroky z té doby jsou až mrazivě nadčasové. A poodhalují také, jak se naopak mýlil Beneš.

„Moje prvá slyšení u ministra Beneše spadala do doby, kdy Stalin dovršil své vítězství nad Trockým vyvezením poraženého protivníka ze sovětské země (…) Připomenul jsem také několik výroků Stalinových, mezi nimi i jeho výrok na XV. sjezdu strany, že bolševici nesmí zapomínat na slova Lenina, že konflikt Sovětského svazu s kapitalistickými státy je neodvratný, ale že Sovětský svaz, poněvadž je dosud sláb, musí obratně tuto srážku oddalovat do doby pro komunisty příznivé, to jest do doby, kdy se dostaví nová revoluční situace, buď následkem toho, že v západní Evropě vybuchnou revoluce, buď následkem revoluce v koloniích nebo následkem toho, že soupeřící kapitalistické státy se poperou mezi sebou. Připomenul jsem také slova Lenina, že sovětská vláda má kapitalistické státy do války seštvávat. Beneš se při mých výkladech usmíval, ale s mým závěrem, že bolševici budou se pokoušet Společnost národů rozložit z vnitřku, nesouhlasil jako příliš akademickým. Vývoj událostí prý nutí, aby Sovětský svaz v zájmu své bezpečnosti zvolil tábor demokracie proti německému a japonskému fašismu,“ píše Jan Slavík ve svých vzpomínkách.

Slavík strávil v roce 1948 čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě a jeho tvorba byla zakázána. V následujících letech bylo možné v oblasti (nejen) historie vydávat a šířit už jen komunistické propagandistické pamflety.

Bez papíru není novin

Československo se po válce potýkalo s velkým nedostatkem papíru a jeho přidělování jednotlivým vydavatelstvím se vzápětí stalo nástrojem cenzury v rukou Václava Kopeckého. Rozdělování papíru spadalo totiž do kompetence jeho ministerstva informací. Vyhláška z 26. října 1945 stanovila, že od 1. prosince 1945 budou moci vycházet jen ta periodika, která schválí ministerstvo informací na základě nové žádosti o povolení k tisku. Ministerstvo mělo rozhodovat také o nákladu, rozsahu i periodicitě každého titulu.

V listopadu 1945 musela všechna vydavatelství podat na ministerstvu informací novou žádost o povolení vydávání svého periodika, v níž musela být uvedena i předpokládaná spotřeba papíru.

Ministerstvo informací v čele s Václavem Kopeckým tak doslova rozhodovalo o tom, které listy budou moci být vydávány a které nikoliv. Tiskový odbor ministerstva vypracoval návrh seznamu povolených periodik, který byl 28. listopadu 1945 schválen zástupci politických stran a zájmových organizací na poradě u ministra informací.

Vyhnout se této regulaci nebylo možné. Pokud by si vydavatelství papír sehnalo jiným způsobem než od ministerstva, ale nepřihlásilo jej, porušovalo by zákon. Obdobný systém byl tehdy zaveden také pro knižní produkci. Nakladatelství musela předkládat ministerstvu informací ediční plány, u některých autorů musel být předložen ke schválení i rukopis. Regulace byla prezentována jako podpora domácí umělecké tvorby a obrana před šířením literárního braku.

Kopeckého ministerstvo také stanovilo pravidla pro omezení tiskových titulů. Pokud bylo podáno více žádostí o vydávání časopisů stejného zaměření v jednom oboru, byl nově povolen jen jeden. U oborového tisku tak ve srovnání s rokem 1940 klesl celkový počet titulů o dvě třetiny. Téměř na polovinu klesl také počet deníků a večerníků, a to z 55 na 28.

Jak se záhy ukázalo, ministr Kopecký skutečně začal využívat novou regulaci k politickému boji. Pokusil se například zničit lidovecký časopis Obzory, v němž publikoval i výše zmíněný historik Jan Slavík. Kopecký rozhodl, že týdeník nedostane v rámci nově nastaveného systému povolení k vydávání. List mu byl trnem v oku mimo jiné i tím, že na podzim roku 1945 uveřejňoval informace o divokém odsunu sudetských Němců, zabýval se poměry ve sběrných táborech, kde byli shromážděni lidé určení k odsunu, i dalšími aktuálními politickými tématy. Časopis nejprve povolení skutečně nedostal, redakce přesto pokračovala v práci. Kopecký následně donutil všechny deníky vytisknout prohlášení, že se redaktoři týdeníku Obzory vystavují trestnímu stíhání, protože týdeník vychází v rozporu se zákonem. Od trestního stíhání redaktorů i úplného zákazu časopisu nakonec Kopecký ustoupil. Časopis Obzory pak vycházel až do roku 1948, než jej spolu s dalšími smetla rudá revoluce.

Povereník Husák o krok vpředu

Na Slovensku měli tamní vydavatelé pouze oznamovací povinnost. Stačilo nahlásit vydávání nového listu příslušnému okresnímu národnímu výboru. Oznámené tituly evidovalo Povereníctvo Slovenské národní rady pro informácie. To ale nemělo výlučnou pravomoc rozdělovat papír, takže vydavatelský sektor neovlivňovalo jako Kopeckého ministerstvo informací.

Slovenský úřad před rokem 1948 sice na rozdíl od českého Ministerstva informací nevyužil přidělování papíru k tomu, aby přímo rozhodoval o struktuře trhu s tiskem, ale co se týká obsahu, Slováci zavedli v podstatě úplnou cenzuru už v lednu 1947. Tehdy Sbor pověřenců, jehož předsedou byl Gustáv Husák, schválil dokument s názvem Tiskové pokyny k provádění cenzury tisku.

Ty zakazovaly například uveřejňovat „zprávy o pobytu členů vlády v lázních, na dovolené, na koncertech apod., pokud jsou tam soukromě“, nebo „útoky, zlehčování a ironizování hlavy státu, vládních činitelů, národních výborů, armády a státních úřadů a jejich orgánů“.

Pokyny zakazovaly rovněž „všechny zahraniční zprávy, které ze stanoviska mentality a psychologie nevyhovují československým poměrům“. Jako nepřípustná byla označena dále „kritika zákonných předpisů, pokud se v ní skrývá útok na prezidenta republiky, vládu, sněm nebo jeho předsedu pro jejich úřední činnost“.

Část pokynů s názvem „Vojenské“ pak zakazovala uveřejnit „cokoliv, co by mohlo poškodit dobrý poměr a vztahy Československé republiky k jejím spojencům, jmenovitě se SSSR, zejména hanobení, útoky, zlehčování nebo ironizování SSSR, Rudé armády, státního zřízení SSSR a komunistického hospodářského a sociálního systému“.

Při referování o neočekávaných zahraničně-politických událostech se měl tisk držet úředního stanoviska. K zahraničním zprávám nebylo povoleno „připojovat takové komentáře, jimiž by mohla být narušena politická linie, kterou náš stát sleduje v zahraniční politice“.

Dokonce ani ve sportovním zpravodajství nebyla přípustná kritika, která „by mohla narušit dobré přátelské mezinárodní vztahy“.

Boj o srdce a mysl lidí

Odstavení historiků a autorů typu Jana Slavíka z veřejného prostoru a zároveň vyzdvižení loajálních propagandistů, bylo součástí boje o srdce a mysl lidí. Boje, který započal dlouho před 6. květnem 1945, kdy američtí vojáci dorazili do Plzně, ve které bohužel zastavili svůj postup. Boje, který podle not napsaných v Moskvě realizovala Komunistická strana Československa.

Dnes se tomu říká hybridní válka. Její současná podoba se kromě využívání technologických nástrojů, sociálních sítí a umělé inteligence, liší ještě v jedné věci – je sofistikovanější i z psychologického hlediska. Základní taktikou už není prosté nahrazování faktů dogmatickou lží, ale jejich relativizace. Cílem už není prvoplánový brainwashing, ale znejistění, zda se vůbec lze dobrat pravdy, a úplně ideálně pak rezignace lidí na snahu ověřovat fakta a rozvíjet kritické myšlení.