Husák učitele vychvaloval. Přitom měli plat pod průměrem a museli dokazovat loajalitu režimu
„Sborovna byla velká a komunisté i nekomunisté tam seděli pohromadě. Vzájemně jsme si zdvořile říkali ‚dobrý den‘. Ale takové ty kádrové věci se řešily šeptem,“ vzpomíná lingvistka Jaroslava Hlavsová, která na přelomu 50. a 60. let působila jako učitelka na mělnickém gymnáziu.
„My, kteří jsme nebyli straníci, jsme si navzájem dávali rady. Šli jsme do rohu a tam jsem se třeba dozvěděla: ,Ta Nováková to má špatné, má to polepené od nějakého strejčka.‘ Nebo: ,Na toho a toho studenta dej pozor, bude proti němu velký politický tlak od inspektora‘,“ dodává Jaroslava Hlavsová.
Učitelé, kteří svěřili své vzpomínky Paměti národa, se ve velké většině shodují, že se svým žákům a studentům snažili pomáhat, aby se dostali na vysněné školy. Sami se ovšem ocitali pod mnoha různými tlaky, byli kontrolováni, prověřováni a vedle učitelské práce se po nich žádaly nejrůznější projevy loajality: od nástěnek k režimním výročím až po psaní posudků, v nichž se zohledňovaly i politické postoje rodičů žáků.
Protistátní jedničky ze slohových prací
Zora Čapková před tabulí, 2. polovina 60. let. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Na začátku sedmdesátých let postihla vlna normalizačních prověrek i základní a střední školy. Podle dobových statistik ÚV KSČ muselo školství do začátku školního roku 1972/73 opustit 2123 ředitelů, učitelů a dalších pracovníků, což představuje zhruba jeden a půl procenta celkového počtu. Zdá se to málo, mnoho dalších však bylo přeřazeno z jedné školy na druhou, kde museli nastoupit na nižší pozici. K nim patřila i Zora Čapková, učitelka češtiny a ruštiny na Gymnáziu Jiřího z Poděbrad v Olomouci.
Potíže začala mít už na podzim 1968, kdy jela s žáky na exkurzi do Prahy. Když jim potom zadala slohovou práci na téma „Mé dojmy z Prahy“, většina dětí se rozepsala o rozstříleném Národním muzeu. Všechny kompozice jí vzápětí zmizely z psacího stolu ve sborovně a spolu s nimi i nahrávky Karla Kryla, které v hodinách pouštěla. Brzy poté byla předvolána do ředitelny.
„Řekli mi: ,Soudružko, víte, proč tady jste? Vy jste zadávala protistátní témata a klasifikovala jste je výbornou.‘“
Od té doby byla předvolávána na kobereček pravidelně. V roce 1970 jí nakonec oznámili, že je na gymnáziu nežádoucí. Až později se dozvěděla, že se o to zasloužil i udavačský dopis odeslaný matkou jedné studentky. Zora Čapková poté nastoupila jako družinářka v jedné olomoucké základní škole.
Zpolitizovaný „pajďák“
Pedagogická fakulta, kde se část budoucích učitelů vzdělávala, byla v době normalizace jednou z nejvíce zpolitizovaných fakult. „My jsme byli ti, kdo předstoupí před děti ve třídách, takže nebylo možné, abychom říkali něco jiného, než co stálo v příručkách o komunismu,“ říká Ivana Málková, která začala studovat na PedF UK v polovině osmdesátých let.
Ivana Málková. Foto: se souhlasem Paměť národa
V té době už měla za sebou rok praxe na prvním stupni ďáblické základky. „Čekala jsem, že se dozvím věci, které budu moci v praxi využít. Třeba co mám dělat, když dítě zrcadlově obrací písmenka? Ale toho jsem se nedočkala.“
„Důležité bylo znát rozdíl mezi XIV. a XV. sjezdem KSČ a jaké svaly jsou zapojeny, když dítě skáče přes kozu. Ale jak mám to dítě chytit, když skáče přes kozu, to jsem se nedozvěděla.“ Nakonec jí byla škola nejvíc prospěšná v tom, že jí dopomohla ke zvýšení tabulkového platu o 350 korun.
Udání od vlastního žáka
Ivana Málková hovoří o tom, že ve třídě při práci s dětmi pociťovala volnost: „Ve třídě jsem si připadala svobodná. Nebyla jsem pod přímou kontrolou. Jen jsem musela počítat s tím, že děti to budou doma vyprávět a interpretovat.“
„Jedno dítě si třeba ve třídě začalo zpívat písničku od Karla Kryla. Hned jsem věděla, že mám ve třídě spojence. S rodiči jsme se pomaličku oťukávali. Všichni byli vůči ostatním ostražití.“
Helena Koníčková při slavnostním předávání občanských průkazů se svými žáky. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Ivana Málková postupně navazovala s rodiči svých žáků vztahy plné důvěry. Helena Koníčková, která v 70. letech učila na druhém stupni základní školy v Dolním Bousově, však získala opačnou zkušenost: udal ji totiž její vlastní žák. Když jí do sborovny přinesl třídní knihu, ohlásil se slovy: „Soudružko, nesu třídní knihu.“ „Já u tebe nejsem žádná soudružka,“ ohradila se Helena Koníčková. Myslela to tak, že ji měl oslovit „soudružko učitelko“. Matka žáka si na ni ale stěžovala, a dokonce hrozilo, že ji přeřadí do školy v Horním Bousově, kde byl jen první stupeň.
K povinnostem třídních učitelů patřily také nástěnky připomínající režimní výročí. „Když jsem nastoupila do školy, první, co jsem dostala, byla krabička, v ní rudá písmena a úkol udělat nástěnku ke Slovenskému národnímu povstání. Jindy to byly Aurory nebo továrny. Naopak plakát s vodopádem jsem ve třídě mít nesměla,“ vzpomíná Ivana Málková.
Pod dohledem vždy a všude
Zdeněk Adamec. Foto: se souhlasem Paměť národa
„Práce dobrého učitele zasluhuje úctu všeho našeho lidu,“ řekl v jednom ze svých projevů Gustáv Husák. „Komunistická strana považuje učitele za svého významného pomocníka v ideově výchovné práci a při realizaci své politiky.“ Učitelka Jindřiška Švajdová, která působila na venkovské škole v Dolních Bojanovicích, jeho fráze plné chvály překládá do běžného jazyka:
„My jako učitelé jsme museli tu ideologií do lidí ,klavírovat‘. Stejně to nikdo neposlouchal, ale dělat se to muselo.“
Kromě toho byli učitelé jako známé tváře pod dohledem kdekoli na veřejnosti, dokonce i ve chvílích, kdy si to sami nepřipouštěli. To se nevyplatilo Zdeňku Adamcovi, učiteli ze základní školy ve Štěchovicích. Už koncem 70. let mu zakázali vyučovat občanskou nauku a dějepis kvůli jeho přátelství se signatářem Charty 77 Vilémem Hejlem.
Nějaký čas nato si situaci ještě zhoršil, když se před vánoci s kolegou Jiřím Svěrákem vraceli z vánočního večírku v lehce podnapilém stavu do Prahy. V autobuse se hlasitě bavili o tom, že Stalin a Lenin byli vrazi a lotři. Nikdo z cestujících si jich nevšímal až na jednoho, který prohlásil, že kdyby věděl, jak se jmenují, oznámí je na policii.
„To jsou učitelé ze Štěchovic,“ informoval ho iniciativně řidič autobusu. Asi za týden se do školy dostavili příslušníci StB a začalo vyšetřování, které skončilo Svěrákovým přeložením.
Posudky, které rozhodovaly o životech
Helena Koníčková. Foto: se souhlasem Paměť národa
Asi nejtěžším úkolem třídních učitelů posledních ročníků základních a středních škol bylo psaní posudků na žáky, takzvaných komplexních hodnocení. V něm se kromě charakteristiky samotného žáka zohledňovaly i postoje rodičů, jak říká Helena Koníčková:
„Muselo se uvádět, že rodiče jsou v KSČ nebo že byli vyškrtnuti nebo vyloučeni ze strany. Tahle věta tam musela být, to bylo nařízené. Bez toho žádný posudek nemohl odejít.“
Učitelé si uvědomovali, že politický škraloup může talentovaným žákům zhatit vyhlídky na další studium, zároveň ale „přitěžující okolnosti“ nebylo možné zamlčet, protože posudek procházel několika kolečky schvalování. V komisi, která se oním komplexním hodnocením zabývala, zasedali kromě učitelů i lidé ze SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy), tedy angažovaní rodiče, a zástupce krajského výboru KSČ. Zejména na menších městech, kde se lidé navzájem znali, se žádný kádrový prohřešek nedal utajit.
Druhé povolání: uklízečka nebo revizorka
Ačkoli práce učitelů byla režimem vychvalována, platové ohodnocení tomu rozhodně neodpovídalo. Po celou dobu normalizace zůstávaly platy učitelů pod celorepublikovým průměrem a ve srovnání s jinými vysokoškoláky zůstávali podhodnoceni i dlouhou dobu poté.
Začátkem sedmdesátých let vydělávala začínající učitelka 1300 korun, za třídnictví mohla dostávat příplatek 50 Kčs.
Učitelé se proto snažili různě si přivydělávat: někteří chodili na prázdninové brigády, učitelé jazyků vyučovali ve večerních jazykových kurzech, další uklízeli ve školách, kde byli zaměstnáni. Jedna profesorka pražského gymnázia si přivydělávala jako revizorka v tramvaji, což jí na popularitě u studentů nepřidalo.
Udržet si nadšení pro pedagogickou práci navzdory všem klackům házeným režimem pod nohy tak vůbec nebylo jednoduché.
Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
20 komentářů
Pamatuji se, jak jsme v roce 88 slavili MDŽ.
Na schodech před kulturní místností místní předseda KSČ vítal soudruha z okresního výboru a já zaslechl, jak se ten činovník ptá „Kolik toho do nich mám pustit?“. „Stačí tak deset minut.“ zněla odpověď.
Pozoroval jsem, jak to bude probíhat a bylo to k popukání.
Soudruh spustil a bylo vidět, že sám nevěří tomu co povídá.
Podíval jsem se na lidi a také bylo vidět, že nevěří tomu co soudruh povídá.
Na soudruhovi bylo vidět, že ví, že lidé ví, že nevěří tomu co povídá.
Na lidech bylo vidět, že ví, že soudruh ví, že oni ví, že soudruh ví, že nevěří tomu co povídá.
A tak byli všichni spokojeni.
Za deset minut soudruh ukončil projev a začalo se roznášet pohoštění.
Začalo se točit pivo, na pódium nastoupila vrčka, složená ze zaměstnanců aspoň trochu ovládajících nějaký hudební nástroj a začalo se tančit.
Byla sranda, lidé z různých středisek se lépe poznali a mezi nimi se vytvářel pocit sounáležitosti. Sounáležitosti mezi sebou i firmou!
Kupodivu nikomu nevadilo, že pak bylo v álejích nablito.
Dnes už se to neděje. Jenom si nejsem jist, zda je to dobře.
Je to furt stejný, kdo nejde s proudem, jde proti, jak jinak by se dala vysvětlit záležitost, že si jedna pani učitelka dovolila říct, že bude volit Babiše….
Jakou „záležitost“? Soudružce učitelce nesbrali odměny, nevyhodili ji z práce ani ji nevyhrožovali zločinci z stb jako za bolševika.
Už nějaké učitelky z práce vyhozeny byly.
Bohužel, druhé zaměstnání si museli mnozí učitelé hledat i v posledních 30 letech. A byla nedávno doba, kdy někteří ředitelé propouštěli učitele před letními prázdninami a přijímal je pak po prázdninách, aby ušetřili. A chaos reforem a pseudoreforem je dnes permanenní a ani na základních školách nejde bez problémů přestoupit na jinou školu, protože se chaoticky učí na každé něco jinak a jindy i ve stejném ročníku. Bez placených nalévacích kurzů se jde těžko zvládnout přijímačky i na obyčejné gymnázium. A s každou novou politickou koalicí a ministrem nové, často i hodně hloupé nápady. Rostu, když čtu od nějaké podivné pamětnice, že „Důležité bylo znát rozdíl mezi XIV. a XV. sjezdem KSČ a jaké svaly jsou zapojeny, když dítě skáče přes kozu. Ale jak mám to dítě chytit, když skáče přes kozu, to jsem se nedozvěděla.“ Záchrana při základní gymnastice na nářadí, to musel umět před sametem i pomocný cvičitel ZRTV (základní rekreační tělesná výchova) z vesnické tělovýchovné jednoty, natož vysokoškolsky v TV vzdělávaný učitel. Jen neschopný nebo nedbalý by si snad mohl stěžovat, že ho to neučili a nenaučili a že se zapomněl zeptat.
Že píšete o tom že „..druhé zaměstnání si museli mnozí učitelé hledat i v posledních 30 letech“, není to tak dávno (za tohoto režimu), jak se vyprávěl tenhle vtip.
Nasedne ministr školství do taxíku, hned ho zdraví taxikář – Dobrý den pane ministře, pro Vás grátis.
Vy mne znáte? Jo, já jsem bejvalej učitel.
Vejde ministr školství do restaurace hned ho zdraví majitel – Dobrý den pane ministře, pro Vá grátis.
Vy mne znáte? Jo, já jsem bejvalej učitel.
NA ulici prosí ho prosí žebračka, že má hlad . tak jí hodí pětikorunu.
– Děkuji, pane ministře.
Cože, taky bejvalá učitelka? Proč bejvalá, já má akorát přestavku na oběd. )))
Problém vidím v tom, že pak jsou peníze na chod pajdáků v podstatě splachovány do záchodu. Já taky potkal jednu svou bývalou studentku (učil jsem tam jako externista zdravovědu a zdravotní prevenci) a ta se ke mě bouřlivě hlásila, řka: „Jsem za vodou, prodávám mobilní telefony!“
Nastoupila jsem na školu po studiu Pedagogické fakulty na podzim v roce 68. Finančně jsem s platem vystačila, nečinil 1 300, ale jen 1250. V Praze jsem shodou okolností také byla s dětmi na výletě hned příští rok, začaly v autobuse zpívat Běž domů Ivane, čeká tě Nataša. Tak jsem je uklidnila s tím, že bych mohla mít velké problémy. Když přišly prověrky, nikdo z dětí nikoho neudával, ze školy vyhodili 4 kolegy- všichni byli členy KSČ.
Udával dospělý- kolegové v době, kdy jsem na škole ještě nebyla, podepsali 2000 slov.
Nikdy jsem dětem neříkala nepravdy, pokud jsem suplovala VŘSR, pak jsem jen uváděla fakta a stejně tak i jindy. A odmítla jsem vstoupit do SČSP- napsali mi to do papírů a ten šel se mnou.
Jen důvod jsem uvedla jiný- mám malé dítě, nemám čas.
Před rokem 89 jsem měla plat už téměř 4 000, v zápětí mi bylo ,,přidány“- 2000, což byl vlastně propal. Podražilo všechno- od bytu přes jízdné…Výpověď kolegyně se mi zdá poněkud neobjektivní.Ale nevím, jak tomu bylo v Praze. Rozhodně bych při kantořině
nemohla dělat ještě jedno zaměstnání. Opravy písemných prací, slohů, desetiminutovek
a přípravy spolu s prací doma….to nebylo možné dělat kvalitně s jiným zaměstnáním.
Přátelé, za totáče měli všichni zhruba stejně, tj. romský pomocný dělník jako učitel. Mimochodem náš tehdejší ředitel podniku si nechal udělat něco jako hitparádu platů a zjistil, že v třítisicovém podniku byl na desátém místě. Zkrátka někteří přední dělníci na tom byli líp. Mělo to ale i své přednosti, tehdejší managerové nemohli dělat moc machra a lidi si nezáviděli peníze.
6,000 za robotu smenoveho predaka ve Statnim Podniku Spolana .Bylio mi osmnact v 1968,ovsem zacatekem normalizace mi doslo ze to slo od 10 ku 5 a rychly odchod do zahranici byl nevyhnutelny.
To jsou lži národa, s cílem pošpinit minulý režim. Až se bude v kapitalismu žít tak dobře, jako v socialismu, lidi sami budou kapitalismus chválit.
Dnes, kdy 1.500 000 lidí žije v chudobě nebo je chudobou ohroženo, je totální prohrou nového režimu. A žádné pomluvy režimu minulého na tom nic nezmění. Za socialismu jsme byli bohatou, průmyslovou zemí s vyspělým zemědělstvím, kulturou a sociálním zázemím. Dnes máme jen tu chudobu a bídu. Plyšák jaksi nepřinesl nic dobrého. Jen zmar.
Radka má, bohužel, do značné míry pravdu, byť přehlíží řadu nedostatků minulého režimu. Faktem ovšem je, že se tehdy nikdo nemusel bát, že zemře hladem, a matky samoživitelky neřešily problémy typu „koupit dítěti hračku, nebo mu dát do školy svačinu“, protože i se svým bídným příjmem (dokonce i když otec dítěte naplatil alimenty) měly na obojí. Dnes statisíce lidí řeší dilema, zda v bytě mrznout, nebo si koupit něco k jídlu, protože na obojí nemají. A bude hůř – viz nové šílenosti, schválené EP tento týden.
Vydat příkaz k povinnému plošnému zateplování může vydat jen naprostý diletant.
Náš sto čtyřicet let starý dům s metr silnými kamennými stěnami zateplit zvenku je čirý nesmysl. Zplesnivěli bychom za živa.
Já zateplil zevnitř severní a západní stěnu a to 5 cm deskami z minerální vlny hlavně proto, že od těchto stěn šla zima.
Snad se to podařilo. Už je to 6 let a zatím žádná plíseň. Ovšem ona zatím nebyla pořádná zima. Nevím co by to udělalo, kdyby bylo 14 dní -25°C.
Navíc topím klimatizacemi z nichž fouká teplý vzduch a tak má vzduch v místnostech nucený pohyb.
Problém při tom zateplení zevnitř spočívá v tom, že se rosný bod, tedy místo, kde se přeměňují páry ze vzduchu na kapalnou vodu, posune dovnitř. Voda se potom začne vracet v kapalném stavu na vnitřní povrch zdí a podporovat růst kde čeho. A v přítomnosti kapalné vody jsou prakticky všechny „EU povolené“ protiplísňové a antibakteriální prostředky nestabilní a velmi rychle se rozkládají na neúčinné látky (zlatej, ale zakázanej, Lastanox).
Proto jsem to dělal minerální vlnou a tu nalepil na stěny celou plochou, aby nebyl přechod, kde by vznikal rosný bod. Před tím tyto stěny v zimě trochu vlhly, teď zatím ne. Musí se ale neustále topit, aby neprochladly stěny.
Kupodivu se neprotopí až tak moc, stačí doplňovat tepelné ztráty. Kamenné stěny mají dobrou akumulaci. A v létě skoro klimatizaci na chlazení nepoužívám.
Musím uznat, že ti naši předci nebyli hloupí a i když měli jen přírodní materiály, uměli si poradit.
Silné kamenné stěny a hlinitovápené omítky, není až tak špatný nápad.
Horymíre, ten rosný bod tam nakonec stejně vznikne,. ale možná ta minerální vata rozvede tu vodu líp.
Nicméně, EU zakazuje i dřevěné stavby, které sice splňují příslušnou normu (naši předkové nebyli blbí, když v horách stavěli sruby nebo domy z trámů), ale až po pár letech, až to dřevo doschne a usadí se.
Druhá věc je, zda vám tu izolaci uznají, když jste použil neakreditovaný materiál a nedal vydělat akreditované firmě – protože jen a jen o tom tahle nařízení jsou. Na ekologii soudruzi kálejí z vysoka; chtějí prachy a nic jiného je nezajímá.
Tedy, že bych si dovolil upozornit, pokud píšete, „1.500 000 lidí žije v chudobě nebo je chudobou ohroženo. “ Ona je to trochu jiná chudoba. Těch 1.500 000 lidí v chudobě by mělo brát přiměřené soc dávky, aby jim to stačilo na základní živobytí (včetně bydlení, atd, taky péči o děti a jejich výchovu,..).
Nedá se to srovnávat ani s chudobou za Marxe ani za tatíčka Masaryka, kdy na tom byli mnohem hůř.
Nicméně ale píši „.. by mělo brát“, ale někdy neberou, čili to je asi tení státní problém – za který je ale zodpovědná vláda..To že tu je sociální siť říkával už tatík Klaus, a pro jistotu to i Fiala nedávno zopakoval, „kdo potřebuje, ať si o tu soc dávku řekne a dostane jí“…Možná kecal..
Se špiněním minulého režimu není třeba se příliš namáhat. Zvládl to bohatě sám. Usilovně na tom sebešpinění pracoval více než 40 let.
Současný dělá to samé, a řekl bych, že to zvládá i o něco líp.
Erik Tabery, Opuštěná společnost, Česká cesta od Masaryka po Babiše, vydalo Nakladatelství Paseka v Praze roku 2017, strana 168 elektronické verze, citát z deníku básníka a překladatele Jana Zábrany:
Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého mého života, rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo o otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu. Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály.
Dodatek pro vás Pergille/Šimůnku: tak toto ten současný režim přece jen ani zdaleka nedělá. Nepřekvapuje mě však, že právě vy jste to Pergille/Šimůnku nezaznamenal.