Po nástupu totality v roce 1948 architekti ztratili nejen svobodu, ale z velké části i odpovědnost za své dílo. Jenže stavby, které dnes považujeme za produkt socialistických časů, přitom často vznikaly režimu navzdory.

„Chvíli jsem toužil být malířem. S tím jsem ale nepochodil doma, maminka mi řekla: ‚A co bys tak maloval? Komunistický papaláše?‘“ vzpomíná Josef Pleskot, jak se před maturitou na píseckém gymnáziu roku 1972 rozhodl pro přijímací zkoušky na architekturu.

V době normalizace bylo studium architektury pro mnoho studentů cestou, jak si zvolit tvůrčí a zároveň praktické povolání, které by nebylo tolik ovlivňováno dobovou ideologií. Jenže právě architektura ani zdaleka nebyla apolitická. Totalitní moc se na ní podepisovala mnoha způsoby: v padesátých letech opisováním od sovětských vzorů v duchu „sorely“, socialistického realismu, v době normalizace pak asanováním starých čtvrtí a masovou výstavbou panelových sídlišť.

Omlouváme se, vlast je nemocná

Vladimír Šlapeta a Stalin, 1961. Foto: archiv pamětníka se souhlasem Paměť národa

V roce 1949 se v Praze uskutečnila velká výstava sovětské architektury. Zatímco do té doby českoslovenští architekti navazovali na tradici předválečného funkcionalismu, „přikázáním“ se nyní stal zdobný socialistický realismus, jak jej známe například z Havířova nebo Ostravy-Poruby. V témže roce bylo československým architektům zakázáno odjet na Mezinárodní kongres moderní architektury (CIAM) v italském Bergamu. Brněnský architekt František Kalivoda tehdy napsal kongresu omluvný dopis, v němž zmínil, že „vlast je nemocná“.

Především architekti ale ztratili svou tvůrčí svobodu. Všichni se měli stát zaměstnanci podniku Stavoprojekt. Historik architektury Vladimír Šlapeta k tomu poznamenává: „Tam na ně pochopitelně čekal diktát nějakého jmenovaného ředitele a monopol lidí, kteří rozhodovali, jakou zakázku bude kdo dělat.“

Architekti tak přišli nejen o svobodu, ale také o osobní odpovědnost, což se po čase začalo neblaze projevovat na tváři československých měst. „Cenné architektonické dílo může vyrůst jen z trojúhelníku mezi architektem, kompetentním klientem a stavebním podnikem schopným dílo realizovat. Proto v komunistické éře architektura tolik utrpěla,“ dodává Vladimír Šlapeta.

„Typický příklad nesocialistické architektury!“

V šedesátých a sedmdesátých letech vstoupily do československé architektury myšlenky brutalismu, který, jak říká teoretik Reyner Banham, žádá „zapamatovatelný obraz stavby, jasné zvýraznění konstrukce a jasné vyjádření materiálu“. U nás se tento styl podepsal například na podobě hotelu Thermal v Karlových Varech, na obchodním domě Kotva, budově bývalého Federálního shromáždění nebo relativně nedávno zbořené budově Transgasu ve Vinohradské ulici.

Nedávno zbořená budova Transgasu v Praze. Foto: se souhlasem Marek Kuchařík

Dnešní laická veřejnost nemá pro „drsnou poezii“ brutalismu většinou příliš pochopení, neoceňuje, že mohutné brutalistní budovy necitlivě zastiňují okolní zástavbu, a často si tento styl spojuje s komunistickou ideologií. Architekt Václav Aulický, který stojí právě za návrhem Transgasu, ale upozorňuje, že ve své době to bylo právě naopak:

„Tehdejší Transgas byl normalizačním svazem architektů označen za typický příklad nesocialistické architektury, přesto ho režim nechal žít.“

Projekty brutalistních staveb se podle něj často zrodily v době politického uvolnění kolem roku 1968 a za normalizace se dokončovaly spíše komunistům navzdory. I později Aulický ve své tvorbě narážel na to, že jeho architektonická řešení se schvalovatelům na odboru hlavního architekta zdála příliš „drsná“. Když navrhoval budovu telefonní ústředny v Řepích, bylo mu řečeno, že „má vypadat jako mateřská školka“.

Dramatické peripetie provázely i realizaci jeho nejznámnější stavby, Žižkovské televizní věže, která výrazně změnila panorama Prahy. Dlouho se hledala vhodná lokalita na dostatečně vyvýšeném místě, uvažovalo se o žižkovském Vrchu sv. Kříže nebo Riegrových sadech, ale nakonec padla volba na Mahlerovy sady.

To ovšem s sebou neslo další kontroverzi, protože v těch místech se nacházel Starý olšanský židovský hřbitov. Stavba probíhala v druhé polovině osmdesátých let a dokončovala se až po roce 1989, kdy dokončování stavby provázela vlna občanských protestů, a dokonce dočasné zastavení prací.

Mýtus levných paneláků

Výstava proti asanaci starých pražských čtvrtí, na snímku vlevo Ivan Vavřík a vpravo David Vávra, 1988. Foto: archiv pamětníka se souhlasem Paměť národa

Hlavním urbanistickým počinem normalizačního režimu však bezpochyby byla masová výstavba panelových sídlišť, kterou se režim snažil alespoň částečně vyřešit zoufalý nedostatek bytů v Československu. O nutnosti revitalizace sídlišť, jejichž neosobní, nevlídná atmosféra a nedostatečná občanská vybavenost činila z celých městských čtvrtí masové „noclehárny“, se mluvilo už v druhé polovině osmdesátých let, šlo ovšem o politicky značně citlivou otázku.

Témtatem se zabýval pražský Útvar hlavního architekta, kde projekt revitalizace sídlišť dostal na starosti architekt Ivan Vavřík. Při práci se dostal k několika citlivým materiálům o výstavbě panelové zástavby poukazující na její nehospodárnost. Zadanou práci týkající se revitalizace zakončil větou: „Humanizovat sídliště je jako humanizovat Osvětim.“

Do týdne ho z práce vyhodili. Později se jako občanský aktivista stavěl proti asanaci pražského Žižkova, kdy původní zástavbu z přelomu 19. a 20. století měly nahradit paneláky. Díky materiálům z Útvaru hlavního architekta Prahy dokázal, že celý projekt je ve skutečnosti dvakrát dražší, než by byla rekonstrukce původních činžáků.

Sepsal na toto téma hned několik článků, které se formou samizdatu distribuovaly mezi přátele, kolegy a obyvatele Žižkova. K článkům se vyjádřil dokonce i vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán: ve Večerní Praze kritizoval skupinu individuí, která „obhajují pozůstatky buržoazie“.

Liberecké „hnízdo pravice“

Velmi výrazným centrem architektů se od 60. let stal Liberec. Absolventi architektury sem byli posíláni na umístěnky tak trochu za trest podobně jako do jiných měst v Sudetech. Postupně tu ale začala vznikat zajímavá intelektuální komunita a pod vedením Karla Hubáčka zde vzniklo architektonické družstvo SIAL podepsané pod řadou pozoruhodných českých staveb, k nimž patřil třeba pražský obchodní dům Máj.

Po přednášce Vladimíra Šlapety ve Stavoprojektu Liberec – SIAL k 50. výročí úmrtí A. Loose, září 1983. Foto: archiv pamětníka se souhlasem Paměť národa

Bezpochyby nejznámějším projektem družstva SIAL je ale televizní vysílač a horský hotel Ještěd, jehož základní kámen byl položen v roce 1966. Když v roce 1968 přijela do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy, tvůrci se o osud rozestavěného projektu obávali: „Nahoře na kopci už byl dřík, který dělal Průmstav Pardubice,“ vzpomíná spoluzakladatel SIALu Otakar Binar.

„Hubáček měl strach, aby mu dřík nerozstříleli, protože stříleli po všem možném, co jim bylo podezřelé, a tady si mohli myslet, že je nahoře nějaká raketová základna.“

Josef Pleskot (vlevo) během studií architektury 1977–1978. Foto: archiv pamětníka se souhlasem Paměť národa

V době nastupující normalizace se Karel Hubáček stal personou non grata. Nepřízeň režimu pocítil i při slavnostním otevření Ještědu v roce 1973. Byl sice pozván, ale ve slavnostních projevech ani jednou nepadlo jeho jméno. Otakar Binar na to vzpomíná: „Jako když tam autor objektu není. Když se vyskytla nenápadná chvilka, tak jsme barák opustili.“

Ateliér mohl v činnosti pokračovat, i když nyní už pod hlavičkou Stavoprojektu, a architekti, kteří jím prošli, vzpomínají na svobodnou tvůrčí atmosféru i možnost pracovat na zahraničních zakázkách. „Liberec byl považován za košaté hnízdo pravice,“ říká například Martin Rainiš.

V průběhu osmdesátých let architekti založili hned několik občanských iniciativ. Jan Sapák v roce 1980 inicioval vznik Společnosti pro rekonstrukci moderní architektury a podílel se na tvorbě dokumentů Charty 77 o památkové péči. Ivan Vavřík založil sdružení VESPA (Volné entuziastické sdružení architektury). Více různých skupin se na konci 80. let setkalo v širší architektonické platformě Obecní dům, která se o pár měsíců později přeměnila v Občanské fórum architektů.

„Dnes, když ty věci promýšlím už úplně svobodně, si říkám, že vždy byli architekti dobří a špatní,“ uvažuje Josef Pleskot: „A těch dobrých architektů bylo hodně. Jen pracovali ve špatné době, ale přesto dokázali postavit věci, před kterými dneska i mladá generace stojí s údivem.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.