Hororové titulky médií vykreslují nebezpečný svět. Ve skutečnosti je násilí na ústupu

POLEMIKA. Pro média je každá násilná událost možností zpestřit obsah textem, který přiláká množství čtenářů. Článek HlídacíPes.org „Agresivity ve společnosti přibývá. Narostl počet vražd, hrozeb i fyzických útoků“ prezentuje jako argument pro nárůst násilí fakt, že média referují o násilí. Takový argument je ovšem lichý: články o násilí se v médiích přirozeně objevovaly a objevovat budou – navzdory tomu, že násilí je méně.

Z médií – a nedávno i z tohoto textu na HlídacíPes.org – se opakovaně dozvídáme o údajném nárůstu agresivity. Data, která publikujeme ve vědeckých článcích a přednášíme kolegům na konferencích a studentům na univerzitách, ovšem ukazují opačný trend – a to jak v horizontu stovek a desítek let, tak krátkodobě, díky proticovidovým opatřením.

Klesá i počet vražd zmíněný v titulku citovaného článku. V roce 2021 se jich v Česku odehrálo 105, tedy méně než polovina  z 250-300 případů ročně, zaznamenaných koncem devadesátých let. Dále do historie pak můžeme nahlédnout s harvardským profesorem Stephenem Pinkerem v knize Lepší andělé: Proč ubývá násilí, kterou připravuje vydání nakladatelství Academia.

Počet vražd, sebevražd a vážného fyzického násilí v Česku systematicky a dlouhodobě klesá. Jsme přesvědčeni, že minulý rok byl i navzdory covidu (a i nyní navzdory válce na Ukrajině) jedním z nejklidnějších a nejbezpečnějších v celé historii lidstva jak v Česku, tak na Zemi vůbec.

Jakkoli i jeho práci lze kritizovat, už anotace k českému vydání shrnuje, co můžeme vyvodit z dat, která jsou v současné době k dispozici: „Kmenové boje byly devětkrát smrtelnější než války a genocidy 20. století. Míra vražd ve středověké Evropě byla třicetkrát vyšší než ta dnešní. Otroctví, sadistické tresty, popravy nevinných či týrání zvířat provázely lidský život po milénia. Vyspělé země už mezi sebou neválčí a ve třetím světě při válkách umírá zlomek lidí oproti dřívějšku. Díky rozšíření vlády a státu, gramotnosti, obchodu a kosmopolitismu jsme se naučili krotit své pudy, soucítit s ostatními, vyjednávat a vyvracet toxické ideologie. Násilí je, ač se to nezdá, na ústupu; nad našimi vnitřními démony převládli lepší andělé v nás.“

Co je po jméně? Co růží zvou…

Co platí v Shakespearově díle, nelze tvrdit o datech, na která odkazují články o agresivitě nebo sebevražednosti. Ta se navzdory hororovým titulkům o jejím nárůstu nezměnila ani během covidu.

Výzkumníci sice zaznamenali trojnásobný nárůst sebevražedných myšlenek, ty ale nebyly doprovázeny vzestupem úmrtí. Sebevražedností se míní právě počet úmrtí, nikoli myšlenek na vlastní smrt – rozdíl mezi obojím je asi takový jako mezi myšlenkou na zaškrcení šéfa a jeho vraždou. Ve skutečnosti se sebevražednost vyvíjí pozitivně.

Ve třicátých letech umíralo sebevraždou kolem 3 500 lidí ročně s maximem 4 007 úmrtí v r. 1934. Od té doby sebevražednost klesá až k rokům 2019 a 2020. V roce 2019 zemřelo vlastní rukou 1 191 osob. To je nejméně od zahájení evidence sebevražd v roce 1876. V roce 2020 to bylo 1224, roku 2021 potom 1221.

Oproti předpandemickému roku tedy pozorujeme tříprocentní nárůst, zároveň se stále jedná o nejnižší pozorované hodnoty od počátku měření a znatelně méně než průměrných 1389 v předcházejících letech.

Podobně i data o nárůstu násilí nejsou sycena nárůstem vražd nebo jiných násilných trestných činů, které trvale klesají, ale změnami v jejich definici. Zatímco ještě na přelomu století jsme se v odborných publikacích dočítali o násilí definovaném jako fyzická interakce mezi agresorem a napadeným, popř. vyhrožováním se zbraní v ruce, v současné době kategorie násilí zahrnuje třeba tajné čtení partnerových SMS. Jakkoli takové ponižující chování nechceme zlehčovat, pokud je započteme pod položku „agrese“, výsledné číslo nelze srovnávat se staršími daty.

Co říkají česká data o násilí?

Přinášejí dobré zprávy. V odborných publikacích jsme ukázali, že v průběhu pandemie výrazně – podle konkrétních dat a způsobu výpočtu o třetinu až polovinu – poklesl počet lidí hospitalizovaných kvůli násilnému útoku nebo počet výjezdů záchranek k napadením.

Podobný trend ukázala i analýza policejních dat o násilné kriminalitě. Jako celek klesla, jakkoli u jednotlivých typů trestných činů úbytek někdy prokázat nešlo, protože jsou – jak vidíme na příkladu vražd – příliš zřídkavé, než aby z nichž šlo něco vyvozovat v tak krátkém časovém horizontu.

Zabývat se mezilidskou agresí a násilím je samozřejmě důležité. Násilí představuje problém bez ohledu na to, zda roste, nebo ne – a média disponují mocí takovému problému částečně předcházet. Projevilo se to právě v průběhu pandemie, kdy mediální lákavost násilí ještě podpořily odůvodněné obavy z možného nárůstu násilí kvůli frustraci vyvolané protipandemickými opatřeními. Tyto obavy se nepotvrdily.

Skutečnost, že se o nějakém jevu, například násilí, více hovoří a píše, navíc nemusí být jen důsledkem jeho vyššího výskytu, ale také jeho zvýšené medializace. Dobrým příkladem je domácí násilí.

Z mediálních archivů je patrné, že na jaře 2020 novináři dělali skvělou reklamu neziskovým organizacím zabývajícím se pomocí obětem domácího násilí a jeho prevencí. Na jejich linky pak volalo výrazně víc ohrožených osob a obětí, jimž se tak mohlo dostat včasné a kvalifikované pomoci.

Odvrácenou stranou takové pozornosti ale může být zbytečné znepokojení z domnělého nárůstu násilí, který se – alespoň v datech z roku 2020 a prvním loňském kvartálu – nepotvrdil ani v jedné z minimálně tří analýz. Ty se ovšem do médií nedostaly: sdělení, že se něco nemění a neohrožuje nás o nic víc než dřív, zkrátka příliš poutavé není.

Fakta a alternativní fakta

Vraťme se k titulku: Agrese přibývá i ubývá zároveň. Pravda může být obojí: první sdělení je správné, pokud vyjdeme z toho, že se v prvních letošních měsících odehrálo o 14 vražd víc než v těch loňských. Druhé sdělení je správné, protože jak fyzické násilí, tak sebevražednost v horizontu let a desetiletí systematicky a výrazně klesá. Zdůraznění prvního přinese větší čtenost, druhé lépe informuje.

Rozpor mezi obojím vyplývá z našeho evolučního nastavení, kvůli němuž pro nás mají negativní zprávy větší význam než ty pozitivní. Jsme potomky těch, kteří raději stokrát zbytečně utekli, než aby se jednou nechali zbytečně sežrat. Proto negativním zprávám věnujeme pozornost – a proto svět z pohledu skrze média působí jako nebezpečné místo.

Důsledkem je nárůst frustrace, úzkosti, strachu a z nich pramenícího hněvu. Náš prožitek je přitom skutečný, i pokud jej spustily mylné informace.

Počet vražd, sebevražd a vážného fyzického násilí v Česku systematicky a dlouhodobě klesá. Jsme přesvědčeni, že minulý rok byl i navzdory covidu (a i nyní navzdory válce na Ukrajině) jedním z nejklidnějších a nejbezpečnějších v celé historii lidstva jak v Česku, tak na Zemi vůbec.

Zda se o tom dozvíme, zůstává v moci redaktorů i našich vlastních rozhodnutí při získávání informací.

Autoři působí na psychiatrické klinice Lékařské fakulty v Plzni