ROZHOVOR. V českých věznicích aktuálně pobývá 19 254 vězňů, od začátku roku jich přibylo přibližně pět stovek. V evropském srovnání na tom vůbec nejsme dobře, víc vězněných na obyvatele už mají jen v Turecku, Gruzii, Litvě, Ázerbájdžánu a přirozeně v Rusku. Evropský průměr se pohybuje kolem stovky lidí za mřížemi na 100 tisíc obyvatel, Česko atakuje dvojnásobek. K tomu se nyní přidal i akutní nedostatek dozorců, chybí jich 900. Jak situaci řešit?

Prezident Soudcovské unie Libor Vávra mluví v rozhovoru pro HlídacíPes.org o tom, že u nás ukládáme docela dlouhé tresty, navíc se všechny vykonávají poměrně dlouhou dobu. „V novinách si třeba můžeme přečíst, že někdo od nás na západ dostal strašidelný trest, ale on se reálně z jeho výkonu různými nástroji, podmínkou, domácím vězením, náramkem a podobně, dostane relativně dřív než náš vězeň s nižším trestem,“ říká soudce pražského Městského soudu.

• Chybějících 900 dozorců je poměrně varovné číslo. Máme ale zároveň ve věznicích opět ke 20 tisícům lidí, což je vždy hranice, kdy se stát zamýšlí, jak s vězněním dál. Máme nějaké nástroje trestní politiky, jak situaci rychle změnit?

Skokově to přes rozhodování soudů nejde. To vždycky má nějaký časový odstup. Zvýšili jsme předloni výrazně hranice škod trestného činu, za což jsem rád, že se k tomu parlament odhodlal. A mělo by to mít po měsících nebo podobně dopad. Ale myslím, že problém je hlubší.

• Jak konkrétně?

Na jednu stranu nám klesá trestná činnost, i když teď, jak se začíná projevovat ve společnosti nervozita, se pokles možná trochu zastaví. Ale spolu s tím nám na straně druhé stoupá procento těžších a těžších recidivistů. Tedy lidí, kteří vůbec nevystoupí ze spirály vězení – zločin – vězení – zločin. A je evidentní, že s těmi neumíme pracovat. Jako soudce už málokdy vidím prvotrestaného nebo člověka, který jednou za čas udělá nějakou lumpárnu nebo volovinu, ale máme zde tvrdé recidivistické jádro, které tvoří významnou většinu pachatelů. U nich se samozřejmě zmenšuje možnost udělit alternativní trest, protože jejich způsob života je takový, že to nefunguje.

• A nejsou k tomu ani splněny zákonné podmínky.

Jistě, zákon počítá s tím, že musí mít nějaké zázemí, pracovní, sociální, rodinné. Což tito lidé většinou nemají, protože je odvrhli i blízcí příbuzní, které oni na své pouti navíc okradli a podobně. A druhá věc je, že my sice dobře využíváme alternativních trestů, neboli není nic, co by Evropa znala a my ve svém systému neměli. Pokud máme s něčím problém, že my člověku na začátku jeho kriminální kariéry dlouho ukládáme různé typy alternativních trestů, pořád mu dáváme šanci a u některých z nich se to povede. Ale u části z nich ne a pak, když se najednou začnou všechny ty alternativní tresty přeměňovat, tak z toho vyjdou roky vězení. Odsouzený jde poprvé v životě do vězení, a už rovnou na takovou dobu, že by se to očekávalo u nějaké závažné trestné činnosti.

• Jak to upravit?

Já v tomto odkazuji na Jakuba Drápala, to je učitel trestního práva na pražské Právnické fakultě, který se otázkám trestání věnuje jako akademik: Jsou systémy, které by toto dokázaly zlepšit. Tak, aby nepřicházela ta rána, kdy člověk, v podstatě netrestaný, za relativně ne příliš závažnou trestnou činnost – třeba krádeže v obchodech a podobně – najednou skončí ve vězení na čtyři roky.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

• Čísla hovoří jasně. Věznice se znovu naplňují, na 100 tisíc obyvatel máme skoro dvojnásobek počtu odsouzených, než je průměr evropských zemí. Není v tom nějaká systémová chyba?

Ale my také ukládáme docela dlouhé tresty, navíc u nás se všechny vykonávají poměrně dlouhou dobu. V novinách si třeba můžeme přečíst, že někdo od nás na západ dostal strašidelný trest, ale on se reálně z jeho výkonu různými nástroji, podmínkou, domácím vězením, náramkem a podobně, dostane relativně dřív než náš vězeň s nižším trestem. To je jedna věc. Ale pozor! Tady je pro politiku jeden velký problém: My jsme extrémně úspěšní. Jsme mimořádně bezpečná země, v Česku neexistuje lokalita, kam bych se bál v noci jít. O čemž si většina západoevropských zemí může nechat jenom zdát, ty mají lokality, kam nejde ani policie. Čili konfrontovat politickou reprezentaci s tím, že má dál dekriminalizovat, když je to vlastně úspěšné, je politický problém. Vy na to hledíte jako novináři, já jako insider-právník, ale kdybych měl pak hlasovat v parlamentu, co si vyberu?

• Amnestie bývá považována za řekněme ornamentální znak změny prezidentského úřadu, zároveň má ale nepřiznanou regulační úlohu. Třeba známá kritizovaná amnestie Václava Klause z roku 2013 snížila počet osob ve věznicích z 22 tisíc na 16 tisíc. Je toto cesta, jak nynější situaci řešit?

Ani pro jednoho z předchozích prezidentů amnestie nedopadla dobře. A jestli chce někdo na bývalé prezidenty začít nadávat, většinou začne právě u amnestie. Což už o něčem vypovídá – že se to nikdy nepodařilo dobře vybalancovat nebo dobře vysvětlit. Tak si nejsem jist, jestli bude chtít současný prezident opakovat totéž.

• On už dokonce řekl, že o tom neuvažuje.

Dobře, ale Miloš Zeman řekl o spoustě věcí, že je nikdy neudělá, a pak je udělal. To bych nepřeceňoval, ale každopádně to není systémové řešení. Bývaly doby, kdy jsme ve věznicích měli hodně nad dvacet tisíc lidí, mnohem víc lidí jsme měli ve vazbě, což je pro Vězeňskou službu ještě obtížnější. Čili ano – je to otázka nákladů, pro co se vláda rozhodne, a je možné, že na prezidenta tlačit budou. Ale já si především myslím, že bychom měli vymyslet jiný způsob přeměn alternativních trestů. Tím bychom zkrátili ten první trest, kdy jde člověk fakticky do vězení za spoustu různých rozsudků, a třeba do roka už bychom mohli vidět výsledek. Kratší dobu těžko, zákon se musí napsat, přijmout a pak se začne realizovat.

Tématu krize vězeňství v Česku se HlídacíPes.org detailněji věnuje i v textu pro tištěný Týdeník Forum, který vychází ve čtvrtek 16. června.