Minule jsme zde psali, že nemít Brno, museli bychom si ho vymyslet. Ono to ovšem platí i pro jiné nezpochybnitelnosti naší doby, mezi nimiž ční zejména institut Václava Klause, psáno s malým. Navíc jsme rádi, že jsme v jeho filosofii posměšného pofrkávání nad kdečím našli nám blízké téma cyklistů jako skutečného nebezpečí pro lidstvo jako celek. Nejen o tom byla Klausova nedávná návštěva Berlína.

• Klausův svět je plný synchronicit, o jakých se nám, obyčejným lidem, ani nesní. A kdyby, stejně bychom si jich neuměli povšimnout. To on jede takhle do Berlína nově naformulovat rozložení „bitevních“ linií v dnešní Evropě, jak skromně popsal důvod svého výjezdu, když tu najednou:

„A ještě jednou mimochodem, při psaní této řádky těchto zápisků v autě mezi Berlínem a Prahou jsem pozvedl oči a polekal se obrovského pole obřích strašidel – desítek novodobých větrných mlýnů (symbolů zeleného náboženství).“

Klape mu to, C. G. Jung by záviděl takovýto materiál. Ale nejsou to jen lesní hejkalové převlečení za „větráky“, co umí Klause poděsit a zatlačit hlouběji do zadního sedadla Superbu.

„V ranní berlínské dopravní špičce (a dopravním chaosu tisíců aut a kol jsme dali přednost chodkyni a téměř ji srazil vedle nás rychle jedoucí cyklista, který jí přednost nedal) proti nám jela na kole žena, která měla v jakémsi kočárku před sebou dvě malé děti a na prsou dítě třetí. To není výraz zoufalé sociální situace této ženy, to je od ní záměrná agresivní symbolika.“ 

Profesor prostě vyučuje. Až si člověk říká, zda toho není na jeden text příliš. Proč si něco neschová na příště? Lidé, co si z Klause vystřihují, už tak mají měsíc si o čem povídat a mezi sebou si obdivně ze stati citovat. Ale pan profesor je milostivý a dál nakládá like a boss:

„Berlín je zvláštní kosmopolitní město, já ho ale nějak necítím a nemusím. Mému pohledu na svět neodpovídá. Je zelené (ideově), je batůžkářské (pro mne je to nešťastný symbol revolučního zvratu šedesátých let), je cyklistické (berlínská rovina tomu nahrává, ale do měst patří auta, nikoli cyklistika), je podivně – svou architekturou – moderní (měl k tomu svou vybombardovaností nadstandardní volný prostor), je tak nějak násilně či chtěně (či „že se to patří“) kulturní v podivném post-modernistickém stylu.“

Politici a další veřejně činné osoby se den co den „dopouštějí“ zaznamenáníhodných slov, jež je dobré uvést do patřičného kontextu.

• Zpěvačka a moderátorka formerly known as Olga Pytlounová se ještě nestačila oklepat z lekce, kterou jí udělili internetoví trollové kvůli jejímu řekněme ambicióznímu plánu stát se poradkyní v oboru „Jak se stát přes noc hvězdou“, a rozhodla se preventivně vytrollit sama. Svoji starší písničku Jsem optimista opatřila novým textem, který nenuceně ždímá kimono Lukáše Krpálka.

„Co na tom, jakej je los, prostě tam nastoupím bos.
Zlato je, oč tu běží, na výšce nezáleží.
Rio je můj zlatej sen, pro něj já přiletěl jsem.
Je jedno, kdo se chystá, já budu medailista.“

Obyčejně na toto místo nepravidelného videookénka vkládáme Viewer Discretion Advised Content Warning neboli Bacha, může vám to urazit palici. Dnes to neuděláme, protože předpokládáme, že náš čtenář už je dostatečně vyspělý, otupený zdejší politikou a vybaven zásobou lexaurinu. Ale i tak pozor, je to nálož.

• Největším mistrem zábavy široko daleko je ale samozřejmě Andrej Babiš. Svým Čechům vysílá podprahové signály, ve kterých čtou jen ti největší zasvěcenci. A protože neexistuje jiné přijatelné vysvětlení, musí jít o nějaký druh humoru. Česko třeba nechal šéf hnutí ANO oblepit volebními billboardy, na kterých stojí:

„Nikdy nevzdáme boj s korupcí. I když se kluci hodně snaží.“

Nějak nevíme, které kluky měl Babiš na mysli. Třeba chlapce z jeho Agroteku, co je aktuálně obžalován kvůli korupci zakázek v České poště? Další záhadu jsme objevili srovnáním dvou kontradiktorických výroků ze dvou různých billboardů jeho hnutí:

„Řídit finance jako firmu funguje. Posíláme krajům nejvíc peněz v historii.“

Samo o sobě to samozřejmě nic neznamená. Posílání peněz krajům se snad řídí nějakými zákony a pak není, čím se má ministr financí chlubit. Nebo jsme svědky mimoděčného přiznání jakési gubernátorské praktiky, kterou je ovšem třeba popsat, zrušit a její aktéry arestovat.

„Kraje budeme řídit jako firmu. Hejtmani už nesmí prošustrovat ani korunu.„

Je to schizofrenie. Tak Babiš posílá krajům nějaký ty prachy navíc, oni z nich kradnú a všetci to vědí. Vyloučíme-li všechno nemožné, pak to, co zůstane, musí být pravda, ať je to jakkoli nepravděpodobné, říkával prý Sherlock Holmes. My pak uplatněním této zásady docházíme k nevyhnutelnému závěru: oni si z nás prostě dělají srandu.

Tak klidnou analytickou mysl při studiu volebních plakátů, nemáme to snadné.

Follow @malecak