Nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel byl protagonistou historické chvíle: v lednu 1977 jednal s profesorem Patočkou, mluvčím Charty 77. Ta tak vstoupila do mezinárodního povědomí a komunistický režim s ní musel počítat. V těchto dnech by politik oslavil sté narozeniny.

Byl to první představitel západní země, který při oficiální návštěvě ČSSR jednal nejen s představiteli tehdejší komunistické vlády, ale i demokratické opozice. Tak se do historie zapsal Max van der Stoel, který se 1. března 1977 setkal v hotelu InterContinetal na pražském Starém Městě s mluvčím Charty 77, s profesorem Janem Patočkou.

Dnes má v Praze park, pomník, dokonce i tramvajovou zastávku. Víme toho o něm ale stále dost málo.

Stará magnetofonová páska

„Mohl jsem to rozhodnout sám jako ministr zahraničí,“ odpověděl van der Stoel o téměř dvacet let později Rudolfu Vévodovi na otázku, zda měl setkání s předním českým filosofem předjednané ve vlastní vládě. „Jak už je to na podobných cestách běžné, jeli s námi novináři. A ti mě pořád otravovali s otázkou, jestli se setkám s těmi disidenty z Charty 77. A bylo to docela dilema.“

Vévoda coby mladý zaměstnanec Ústavu pro soudobé dějiny navštívil emeritního ministra roku 1996 v Haagu. Dosud nepublikovanou nahrávku potom měl po dlouhá desetiletí doma, než se o ní nedávno zmínil dokumentaristům Paměti národa. Původně jsme ji chtěli při příležitosti van der Stoelových nedožitých kulatin zveřejnit celou. Bohužel není v dostatečné zvukové kvalitě, podepsal se na ní zub času. V tuto chvíli se tedy musíme omezit pouze na přepis vybraných pasáží.

Oficiální cesta v době železné opony

„V pozadí toho všeho bylo, že ještě před vznikem Charty 77 jsme domluvili oficiální návštěvu Prahy. V té době panovala vzájemná shoda, že navzdory studené válce a rozdílnosti našich názorů musí existovat nějaký dialog,“ popisuje van der Stoel podmínky a očekávání, za kterých spolu tehdy jednaly diplomatické delegace z opačných stran železné opony.

„Ale pak přišla Charta 77 a objevily se také náznaky, že se proti chartistům nevybíravě zasahuje, že je utlačují. Takže jsem chvíli zvažoval, jestli nemám návštěvu odvolat jako určitý protest proti tomu, co se děje. Ale pak jsem si řekl, že ne, že to není ten správný přístup. Raději pojedu a dám najevo, že československá vláda by se měla chovat jinak, a zejména, že nesmí jednat v rozporu s dohodami z Helsinek.“

Max van der Stoel. Zdroj: By Rob Croes for Anefo – Nationaal Archief, CC BY-SA 3.0 nl, se souhlasem Paměť národa

Helsinky a Charta 77

V roce 1975 totiž všichni účastníci helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, tedy i Československo, podepsali závěrečný akt, v němž se zavázali mimo jiné respektovat lidská práva a základní svobody občanů. Včetně svobody slova, shromažďování a podobně.

„Charta 77 byla první organizace, první disidentská organizace, která se o ty helsinské texty opírala. Před Chartou 77 převažovalo mínění, že tady sice máme tyhle texty, ty řeči o respektu k lidským právům, ale očekávalo se, že zůstanou jen na papíře a že nikdy nebudou mít žádnou důležitost a žádný dopad. To byl tehdy ten převažující skeptický pohled.“

„Ale po zrodu Charty 77 se najednou dalo poukazovat na fakt, že tyhle dohody prostě nejsou v Československu dodržovány. A politikům na Západě došlo, že helsinské dohody, které se jevily tak bezzubé, jsou vlastně důležitým nástrojem, jsou zbraní.“

Jan Patočka v 70. letech. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Patočka v hotelu

S ministrem tehdy do Prahy cestoval mezi jinými i novinář Dick Verkijk, který zde již dříve žil a mediálně pokrýval události Pražského jara i následujících měsíců, dokud nebyl roku 1970 z Československa vypovězen s odkazem na údajnou špionáž. Právě on měl potřebnou znalost místního prostředí a kontakty, právě on van der Stoela tlačil do setkání s disidenty.

„Na jednu stranu jsem měl pocit, že bych se s nimi měl setkat. Na druhou stranu jsem je ale nechtěl aktivně zvát, protože jsem cítil, že je na jejich rozhodnutí, jestli na sebe vezmou to riziko, že přijdou a setkají se se mnou. Nechtěl jsem je vystavovat riziku a nedělal tedy žádné specifické kroky pro to, abych se s nimi setkal. Řekl jsem novinářům, že tohle je můj postoj, a oni to chápali.“

„Ale potom se v tom začali sami novináři angažovat a najednou seděl jeden představitel Charty 77 u mě v hotelu a setkali jsme se.“

Mluvčí poprvé promluvil

Dick Vekijk byl natolik pohotový novinář, že ze schůzky pořídil zvukový záznam, který si dnes můžeme poslechnout. Na působivé nahrávce pan profesor Patočka vysvětluje holandskému ministrovi smysl a účel Charty 77.

„Jsem sice mluvčí Charty, ale mluvit jsem doposud moc nemohl,“ říká Jan Patočka plynulou němčinou. A podtrhuje tak důležitost schůzky – mluvčí demokratického hnutí v Československu poprvé dostal příležitost oficiálně promluvit před veřejností. Alespoň tou západní.

Při schůzce van der Stoel odmítl, že by se nizozemská vláda jakkoli chtěla vměšovat do vnitřních československých záležitostí, ale potvrdil, že bude trvat na tom, aby Československo dodržovalo své mezinárodní závazky z Helsinek.

A v podobně legalistickém duchu se vyjadřoval i Patočka. „Stojíme na půdě ústavy této republiky a jejích zákonů. Jde nám o aplikaci platných československých zákonů. Děkuji vám za váš postoj, je pro nás důležitý a morálně nás posiluje.“

Reakce vlády a StB

„Šlo o širokou debatu o tom, co Charta představuje. A o něco jako první uznání Charty 77. Setkání vedlo k výbušné reakci vlády. Hrozně se zlobili. Měl jsem mít ještě jednání s prezidentem, ale to bylo zrušeno,“ popisuje van der Stoel, jak jeho počin Gustávu Husákovi ležel v žaludku. „Z jejich pohledu to bylo pobuřující, to dali jasně najevo.“

„Byli u toho novináři, kteří rozhovor nahráli, a dokonce ho vysílali v zahraničí, což je tady hrozně rozběsnilo,“ popisoval pro Paměť národa události bezprostředně po schůzce Patočkův zeť, filosof a politik Jan Sokol.

„Takže pak Patočku vytáhli na dlouhý výslech. Vrátil se extrémně vyčerpaný…“

Jan Sokol na pohřbu svého tchána. Foto: Ondřej Němec, se souhlasem Paměť národa

Profesor Patočka krátce po sérii výslechů na StB bohužel zemřel, bylo to pouhé dva týdny po setkání s ministrem.

„Bylo mi hrozně líto, když jsem se později dozvěděl, že profesora zatkli a nekonečné hodiny ho vyslýchali,“ říkal s pohnutím Max van der Stoel. „Bylo těžké slyšet, k čemu pak ty výslechy vedly.“

Následovník Mitterrand?

Van der Stoelovo gesto ovšem přesto později začali napodobovat i další politici, když jako představitele naší země už nebrali jen komunistickou nomenklaturu, ale i demokraticky smýšlející opozici. Slavná je zejména snídaně, na kterou do prostor pražského velvyslanectví disidenty pozval francouzský prezident François Mitterrand. To ale bylo jedenáct let po van der Stoelovi, tehdy už byl režim v poslední křeči.

A co sám Max van der Stoel? Pokračoval v aktivitách týkajících se Československa? „Byla tam přestávka. Trvala řadu let. Nebyl jsem v politické pozici, byl jsem jakožto velvyslanec pryč ze země,“ popisoval van der Stoel, jak v první polovině osmdesátých let zastupoval Nizozemí při OSN. „Vrátil jsem se v roce 1986 a potom jsem začal Prahu zase navštěvovat. Setkal jsem se s Havlem i s Jiřím Hájkem. A Jiří Hájek, to byl můj starý známý…“

Starý známý Hájek

A v tuto chvíli Max van der Stoel začíná odkrývat překvapivě hluboké kořeny svého vztahu k Československu. „V roce 1947 mě jako předsedu studentské organizace sociálních demokratů pozvali čeští sociálně demokratičtí studenti na návštěvu. Bylo to někde u řeky, plaval jsem v ní, bylo to moc pěkné místo. A střídali se tam řečníci, jeden z nich byl z toho levicového křídla strany – Jiří Hájek. Zapamatoval jsem si ho. A dále se stalo, že mě mezinárodní organizace sociálních demokratů poslala v prosinci 1948 do Československa, abych zjistil, co se stalo se sociálními demokraty po převratu. Někteří z nich se stali komunisty, někteří zamířili do emigrace… Zpátky do Holandska jsme jeli vlakem. A v tom vlaku jsem náhodou seděl ve stejném kupé jako Jiří Hájek. Mezi Prahou a Plzní jsme vášnivě debatovali a já mu vyčítal, že se zpronevěřil sociálně demokratickým ideálům.“

Pavel Landovský na pohřbu Jana Patočky. Foto: Ondřej Němec, se souhlasem Paměť národa

A Jiří Hájek, tehdy již člen komunistické strany, měl van der Stoelovi sdělit tohle:

„Podívej se na celou tu situaci, na geografickou pozici Československa. Neměli jsme jinou možnost. Ale chtěl bych tě ujistit, že budeme pořád mít československou verzi socialismu, nezávislou na Komunistické straně Sovětského svazu.“

Kdo tady není v domácí vězení?

To bylo samozřejmě nemožné, Jiří Hájek si to ale možná opravdu přál. V roce 1968 ještě jako ministr zahraničních věcí protestoval v Radě bezpečnosti OSN proti okupaci Československa, poté se stáhl do ústraní, z něhož vystoupil právě až v roce 1977 jako jeden ze tří prvních mluvčích Charty 77. Vedle Václava Havla a profesora Jana Patočky.

A proto to byl právě Jiří Hájek, koho se van der Stoel během své návštěvy pokoušel kontaktovat jako prvního. „Byl v té době ale v domácím vězení nebo tak něco. A Havel také nemohl přijít…“

K prvnímu setkání Maxe van der Stoela s Václavem Havlem tak došlo až v roce 1988, kdy mezinárodní helsinská federace uspořádala v jídelně pražského hotelu Paříž společnou konferenci západních intelektuálů a českých disidentů. Václav Havel ji ještě stihl zahájit, hned poté ho ale příslušníci StB v převleku za číšníky odvedli na výslech do Bartolomějské ulice.

„A další příležitost, kdy jsem ho viděl, byla chvíle, jak tančil v Laterně Magice na oslavu vítězství sametové revoluce,“ vzpomíná Max van der Stoel na svoji návštěvu Prahy v závěru roku 1989.

„Všichni měli plné ruce práce, byla revoluce. A říkali mi – tady je někdo, kdo vám může vyprávět zajímavé věci o stavu českého hospodářství. A tak jsem poznal Václava Klause.“

Vzpomínka na Maxe van der Stoela. Autor: Matěj „Dědek“ Baťha, CC BY-SA 4.0, se souhlasem Paměť národa

Splacený dluh?

Vztah Maxe van der Stoela k Československu byl tedy dlouhodobý, naši zemi navštívil v několika klíčových okamžicích. V roce 1977 zásadním způsobem přispěl k mezinárodnímu věhlasu Charty 77 a českých disidentů obecně.

Když ho Rudolf Vévoda v roce 1986 navštívil, bylo to s jasným cílem: „Udělal jsem to kvůli svému pocitu, že je potřeba mu splatit dluh.“ Snad k tomu svým dílem přispěje i tento článek, který vychází u příležitosti politikových nedožitých stých narozenin.

Autor textu Jan Blažek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.