Téma Green Dealu, Zelené dohody, se ve veřejném prostoru stále vrací. Nejčastěji jako otloukánek – tu od protestujících zemědělců, tu od milovníků spalovacích motorů, případně od Andreje Babiše, navzdory faktu, že to byl on, kdo jako premiér Green Deal za Česko podepsal. Co to tedy ten Green Deeal je – a jde zrušit, jak by si leckdo přál?

Green Deal je stručně řečeno příslib, že se Evropská unie stane do roku 2050 klimaticky neutrální. Tedy, že bude vypouštět minimální množství skleníkových plynů a to, co se i tak vypustí, by měly pohltit třeba lesy nebo nové technologie k zachytávání a ukládání CO2.

„Nálepka „,fuj Green Deal‘ se na demonstracích sice hezky vyjímá, ale samo o sobě to reálně nic neznamená. Říct, že zrušíme Green Deal, reálně nejde. Navíc proti řadě opatření a předpisů Green Dealu a jejich praktickému obsahu ani nikdo nic nenamítá, protože jsou všeobecně prospěšné, jako třeba energetická úspornost budov,“ říká právník Kamil Blažek.

Rozhovor je přepisem nového podcastu Bruselská setba. Spolu s Kamilem Blažkem, partnerem právní kanceláře Kinstellar, představujeme témata a opatření, jež se chystají (či již vznikla) zejména na úrovni EU a o nichž by se mělo vědět, protože dříve či později budou mít dopad i na Česko.

Poslechnout si jej můžete i zde: 

Když bychom se lidí ptali, jestli chtějí chránit přírodu, jestli chtějí rozmanitost, hodně druhů rostlin, ptáků, motýlů a tak dále, tak asi všichni řeknou ano. Když se jich ale budeme ptát, jestli chtějí Green Deal, jestli chtějí biodiverzitu, tak bych dost možná čekal jasné ne, i když je to v zásadě to samé. Není tedy problém vlastně v tom PR Green Dealu, v těch pojmech a nesrozumitelnosti?

Problém vidím hlavně v té nesrozumitelnosti. Obecně komunikace smysluplnosti legislativy, nařízení, opatření a politik, které se na evropské úrovni prosazují, je v České republice velmi špatná. Lidé dost často vůbec nevědí, o čem je řeč a myslím, že v případě Green Dealu to neví naprostá většina osob, které se k tomu vyjadřují. Obvykle se to nazírá skrze to slovo green, zelený, přes ekologii. To je ale jen jedna část. Podstatou a hlavním cílem je klimatická neutralita Evropy do roku 2050, což, ve velké zkratce, vychází z teze, že globální oteplování způsobují emise oxidu uhličitého. O fakticitě se sice vedou diskuse, ale myslím, že obecně sdílený závěr je, že planeta se otepluje a že by se s tím mělo něco dělat. S tím má jít však ruku v ruce podpora ekonomického růstu Evropy, dostupné energie a lepší životní úrovně pro všechny. Jenže v důsledku možná ne zcela promyšleného zadání a současně ne úplně dobré komunikace, se tyhle základní myšlenky dostávají do konfliktu. Kdyby všichni chápali, že politika Green Dealu sice směřuje ke klimatické neutralitě, ale že s tím měla být spojená i jasná politika podpory ekonomického růstu, zvyšování životní úrovně a toho, aby Evropa byla úspěšná, a především viděli, že se to v praxi i děje, tak by myslím ta podpora pro Green Deal byla úplně jiná než dnes.

Často se to ale prezentuje tak, že si Evropa spíše podkopává svou vlastní konkurenceschopnost…

I já jsem v tomhle trošku skeptický. Rozhodně by bylo ideální, kdyby to naše evropské úsilí více směřovalo k větší technologické výkonnosti.

A do toho vidíme Čínu, která se s něčím, jako je Green Deal, moc nezabývá a přesto již v mnoha ohledech Evropu válcuje.

Bohužel je to tak, že Evropská unie, respektive politici, kteří ji řídí, k tomu často přistupují tak, že mají nějaký cíl a chtějí udělat vše, abychom se k němu dostali, ale už nechápou souvislosti a dopady, jež to vyvolá a neřeší ani tu nutnou ekonomickou základnu, která je k tomu potřeba. Kdyby základní motiv bylo heslo Make Europe Great Again a cílem by bylo být na špičce světové ekonomické a technologické výkonnosti, rozvoje vědy a techniky, tak bychom si v klidu mohli dovolit dělat spoustu věcí i v oblasti klimatické neutrality. Můžeme tyto věci samozřejmě dělat i tak, jenže pokud pak budeme zaostávat a v podstatě chudnout, tak se nakonec zastavíme někde v půli cesty, a na klimatickou neutralitu budeme moct zapomenout, protože na to prostě nebudeme mít. Navíc ten ústup pak pravděpodobně přijde ve ztrátě politické podpory pro síly, které ji prosazovaly, a to přinese další nestabilitu. A to je něco, co by bylo bývalo dobré si rozmyslet dříve, než jsme se na tu cestu vydali.

Dá se říct, že Green Deal je obecná vize, ale konkrétní kroky se schvalují a prosazují a budou se prosazovat zvlášť a ad hoc a budou se vyvíjet v čase?

Jedním slovem ano, ale je nutné zdůraznit, že Green Deal není jenom vize, je to něco, čemu se anglicky říká, policy, politika v tom širším slova smyslu. Není to jedna věc, která se dá jednoduše popsat a vysvětlit, ale je to směřování ekonomiky a společnosti, které se řídí základními zásadami, které jsou základem Green Dealu.

Podívejme se konkrétně třeba na očekávaný zákaz spalovacích motorů od roku 2035. To je jedna z věcí, která je pro lidi problematická, protože si zkrátka představí to svoje auto a řeknou si: Oni mi ho chtějí vzít… Jak to tedy je s těmi spalovacími motory ve vztahu ke Green Dealu?

Je to součást Green Dealu, ale zdaleka ne jediná, celkově je to soubor asi padesátky opatření. Pokud jde o spalovací motory, předpokládá se, že by se od roku 2035 neměla v Evropě prodávat žádná nová vozidla se spalovacími motory. Tím se myslí motory, které produkují emise. Součástí toho je mimochodem diskuse, zda jsou vlastně elektromobily bezemisní vozidla, nebo ne. Když se podíváme čistě na samotný provoz, tak asi ano, ale pokud se řeší i celý životní cyklus výroby automobilů, výroby baterií, jejich likvidace, dobíjecí infrastruktury a výroby elektřiny, tak ten obrázek bude vypadat trochu jinak. Je i velká diskuse o tom, jestli je vůbec možné mít – a navíc v masovém měřítku a s ekonomickou udržitelností – vozidla se spalovacími motory na bezemisní paliva. Tedy ne na fosilní paliva, ale na paliva takzvaně „uhlíkově neutrální“. Pracuje se na tom, ale je velký otazník, zda to bude možné.

Tím se myslí třeba auta na vodíkový pohon?

Třeba na vodík, případně alternativy jako jsou syntetická paliva. Každopádně spalovací motor je spíše mediální zkratka, v Green Dealu je cílem bezemisní pohon. Ten limit roku 2035 tedy existuje, ale s ohledem na to, že jde o konkrétní zákonný předpis, je stále možné jej změnit. Pokud tedy nebude v roce 2035, respektive už řadu let předtím, alternativa pro bezemisní dopravu, je celkem možné, že zákaz nebude. Zakázat spalovací motory s důsledkem, že se přestaneme dopravovat, to je asi nepředstavitelné a hlavně nemožné. A náběh elektromobility je zatím mnohem menší, než optimisté očekávali.

Jak to vůbec je s možností zrušení Green Dealu, nebo jeho části, či „odstoupení od Green Dealu“, jak jsme to slyšeli od protestujících zemědělců, jak v Česku, tak i v zahraničí. Můžeme si teoreticky z něho něco ukrojit, část si nechat, část vynechat?

Možná si stejně můžeme položit otázku, jestli můžeme zrušit vzduch nebo třeba štěnice. Třeba v kosmickém prostoru není vzduch, takže někde takové prostředí je, jenže my ho tedy k životu potřebujeme. Samozřejmě charakteristika Green Dealu je trošku jiná, než charakteristika vzduchu a někdo by radši volil to přirovnání ke štěnicím. Chci tím říct, že Green Deal je politika, která je už teď reálně implementovaná řadou závazných právních předpisů. Čili je to právo zakotvené v evropském a národním zákonodárství a to se nedá zrušit jen tím, že nějaký politik řekne, že z toho chce odstoupit. Musel by najít politickou shodu na změnu platného práva. Muselo by to být navíc v rámci celé Evropy, protože Evropa je z právního pohledu dnes jeden kvazistát. Evropská unie, a řada lidí si to pořád neuvědomuje, je prostě jednotné právní prostředí – a pokud něco platí na evropské úrovni, tak my si nemůžeme vzpomenout, že na Česko to platit nebude. To prostě nejde.

Chceme-li být nadále součástí Evropské unie…

Ano, jinak bychom museli zvolit nějaký postup pro její opuštění a tam by bylo těch negativ stokrát více, než jakýchkoliv pozitiv. Zvláště pro Českou republiku. To je myslím zcela mimo diskuzi. Ale měnit, modifikovat jednotlivá opatření Green Dealu samozřejmě můžeme, podobně jako se mění jiné zákony. Je na tom ale potřeba najít politickou shodu a začít to prosazovat. A to, v čem Česká republika dlouhodobě velmi kulhá, je právě naše schopnost efektivně prosazovat naše národní stanoviska na evropském poli. Což není nijak dáno naší velikostí. My nejsme malá země, jsme v rámci Evropské unie středně velká země. Je to dáno naší schopností, schopností politiků, vládní reprezentace, ale i celé společnosti a zájmem vůbec tyto věci dělat. Místo toho tu obvykle jen naříkáme nad rozlitým mlékem, místo toho, abychom byli u toho, když se to mléko z těch struků teprve dojí, nebo když se ta kráva teprve krmí trávou. Až když nám to mléko přijde na talíři a rozlijeme ho, tak křičíme, že se nám to nelíbí.

Ale zase možná pozitivní ukázkou, a velmi aktuální, je změna emisní normy Euro 7. To se Česku přičítá k dobru, že se podařilo tuto restriktivní normu uhladit, omezit, změnit…

Určitě ano, konkrétně je asi potřeba zmínit Sašu Vondru, ale i další a je určitě super věc, že se to podařilo. Bylo to ale výjimečné, byl v tom náš zájem a povedlo se ho začít prosazovat v nějaké rozumné fázi. Jsou však země jako je Dánsko nebo Polsko, které k tomu celkově přistupují mnohem systematičtěji. Mají týmy, mají aparát, zkušené a dobře placené lidi, kteří dlouhodobě dopředu analyzují evropské záležitosti a říkají, co dělat, na co se zaměřit, jaký vyjednat kompromis, kde zatlačit. Nám se to povedlo u Euro 7, ale mohli bychom to dělat dlouhodobě, stabilně a pořád. K tomu je ale nutné mít názor na to, co vlastně chceme dělat a zadání, kam to chceme tlačit.

Nicméně zpět k možným změnám v Green Dealu. Stručná odpověď tedy zní, že je to v zásadě zákon jako každý jiný a každý zákon lze novelizovat, pakliže se na tom najde dostatečná shoda?

Ano, jen bych opět podtrhl, že Green Deal sám o sobě není zákon, je to politika, která má řadu oblastí. Jsou v něm témata, které souvisejí s emisními povolenkami, s obchodováním s emisemi, je tam oblast „farm to fork“, neboli od zemědělce až k vidličce, čili oblast, která se týká zemědělství a řada úprav, která s tím souvisí. Jsou tam tolik citovaná pravidla taxonomie nebo velmi obecný Evropský klimatický zákon, který je spíše deklaratorní. Je tam oblast čisté energie, podpora obnovitelných zdrojů, jádro. Jsou tam renovace budov, zateplování, řada právních předpisů s tím spojených. Jde o úspory energií, udržitelnost výstavby budov, silnice, železnice. Součástí je i zachování biodiverzity, tedy předpisy, které se týkají toho, jak má příroda, životní prostředí, být různorodá a co je potřeba pro to dělat. A na to všechno existují nějaké směrnice a zákony, které se buď připravují, nebo už platí. Takže říct, že zrušíme Green Deal, reálně nejde. Navíc proti řadě z těch věcí a jejich praktickému obsahu ani nikdo nic nenamítá, protože jsou prospěšné.

Dá se říct, že i běžní lidé v Česku se s Green Dealem v praktické rovině setkávají, aniž to vlastně vědí? To je třeba ta oblast oprav budov, zateplování, různá dotace na tepelná čerpadla, čisté kotle a podobně?

Přesně tak. A v oblastech běžného života bychom toho našli ještě víc, protože se to týká například i oblasti chemického průmyslu a eliminace zdraví škodlivých látek z ovzduší nebo z výrobků. Nálepka „fuj Green Deal“ se na demonstracích sice hezky vyjímá, ale samo o sobě to reálně nic neznamená.

Ovšem i na začátku jsme řekli, že se na to dá dívat z různých úhlů pohledu. Třeba i z toho, nakolik to podvazuje naši konkurenceschopnost, nakolik to pomáhá či proč je to tolik zbyrokratizované…

Tak zrovna požadavek na snižování byrokracie, respektive té spousty předpisů, které nově přibývají, smysl dává. To je opravdu závažný problém, ale obávám se, že hned tak nezmizí. Evropa jako taková, včetně České republiky s její tradicí staré rakousko-uherské byrokracie, je prostě zvyklá pracovat s příkazy a zákazy. Když si vymyslíme, že něco chceme změnit, tak vytvoříme nějaký úřad, který na to bude dohlížet, vznikne systém pokut, které musí někdo vybírat a ukládat, vytvoříme reporting a vyplňování dotazníků, aby se dalo sledovat, jestli to ti lidé dělají, nebo ne. Vlastně každý nový nápad, ať už jde o úspory energie v budovách nebo – například – snaha o odstranění škodlivých látek, ve své podstatě vede k nárůstu byrokracie. Jako moderní komplikovaná a komplexní společnost nejsme schopni tyhle věci řešit jiným jednodušším způsobem. O to důležitější by mělo být si rozmyslet, jaká opatření dělat chci a dělat jich spíše méně než více. A nevylívat s vaničkou i dítě a Green Deal aplikovat tak, aby z toho Česká republika respektive Evropská unie profitovala. Ve chvíli, kdy ta opatření budou přinášet jen náklady, které budou snižovat ekonomickou výkonnost Evropy, tak to povede pouze k tomu, že se někde na půl cesty zastavíme a zbude nám jen průšvih a zmatek.

Téma podpořila mezinárodní novinářská organizace Free Press for Eastern Europe v rámci projektu Science+