Kde končí hranice moderní vědy a začíná tvrdý byznys hraničící s šarlatánstvím? Tuto otázku si teď kladou rodiče předškoláků jedné pražské mateřské školky, kterým přišla nabídka na genetické testování vrozených vloh u malých dětí od společnosti Genomac. Funguje to? Experti jsou skeptičtí. Testování malých dětí považují v odborné rovině za sporné a navíc neetické.

Připravte si peněženky, přichází moderní věda. HlídacíPes.org našel příklad, kdy se za nabídkou bezplatné přednášky pro rodiče dětí v předškolním věku skrývá nabídka genetického testování vloh u tří- až pětiletých dětí.

Samotný popis toho, jak společnost Genomac postupuje při oslovování mateřských školek, obsahuje reportáž, kterou HlídacíPes.org natočil pro TV Barrandov.

HlídacíPes.org připravil k tématu i reportáž pro TV Barrandov. Podívat se na ni můžete zde.

Po odborné stránce je podle Genomacu vše v pořádku. Bukální stěr a následný genetický test u tříletého dítěte, který přijde na necelé 3 tisíce korun, prý dokáže zjistit například sklon k závislostem, přítomnost tzv. horolezeckého genu nebo gen absolutního sluchu. Jenže to je právě věc, nad kterou oslovení experti vyjádřili velice silné pochyby.

Co věda dokáže?

„Problém vidím v tom, pokud se na základě současných poměrně nedokonalých znalosti o vlivu různých variant genů vyvolává v rodičích dojem, že dítě se tzv. na něco hodí, respektive nehodí, v něčem bude dobré, respektive špatné,“ říká molekulární biolog Martin Pospíšek. Ten působí na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a patří k předním českým odborníkům na forenzní genetiku a molekulární biologii.

„Přiznám se, že bych ovšem v podobném testování viděl problém, i kdybychom takovéto schopnosti dovedli s vysokou určitostí předpovědět,“ dodává Pospíšek. Jenže takové schopnosti současná věda tak či tak nemá.

Například u absolutního sluchu, když pomineme fakt, že ho třeba řada význačných skladatelů neměla, se skutečně genetické předpoklady tuší, důkazy pro to jsou ale zatím slabé. Loni ale vyšla v časopise Clinical Medicine studie, podle níž je stejně důležitá hudební výchova v raném věku.

„Odepřít dítěti hudební vzdělání kvůli tomu, že jakési nedokonalé genetické testování ukáže, že údajně nemá vlohy pro rozvinutí absolutního sluchu, je nesmysl, protože právě příslušný trénink v raném věku má pravděpodobně stejně velký význam,“ říká Martin Pospíšek.

Horolezecký gen? Ano, ale…

Tzv. „horolezecký gen“ skutečně existuje. Konkrétně jde o variantu genu ACE, u které se ukázalo, že svým nositelům pomáhá při vytrvalostních sportech. Zjednodušeně řečeno má každý z nás v těle od každého genu dvě kopie. Ty často nejsou stejné. Pokud si například varianty genu ACE označíme I a D, pak každý člověk nese ve svém genomu buď kombinaci variant II, která zřejmě poskytuje výhodu pro některé vytrvalostní sporty, kombinaci variant DD, která má poskytovat údajně výhodu u některých silových sportů, nebo kombinaci ID.

E. A. Ostrander ve svém přehledovém článku publikovaném v prestižním sborníku Annual Review of Genomics and Human Genetics v roce 2009 přináší výsledky jedné z rozsáhlých studií, která sledovala zastoupení variant genu ACE u souboru 139 špičkových vysokohorských horolezců.

A výsledek? Nositelé „horolezecké“ kombinace II genu ACE v průměru dosáhli výšky 8559 +/- 565 m, zatímco nositelé „nejméně výhodné“ kombinace DD dosáhli v průměru výšky 8097 +/- 947 m. Ano, je zde zřetelný statistický rozdíl, ale na druhou stranu vrcholů nejvyšších osmitisícovek planety dosahovali zástupci obou skupin.

„A to je důležité. Naše schopnosti, vlastnosti a výsledky nezávisí na jediném genu, dokonce ne pouze na vlivech genetických, ale i epigenetických, sociálních, vlivech prostředí, na našem úsilí nebo vůli. Rozhodně je nesmyslné řídit sebe, natož řídit své dítě již v raném věku podle genetických dispozic založených na našich současných chabých znalostech o vlivu jednotlivých genů na vývoj jedince a jeho život,“ říká Pospíšek. Dodává, že u mnoha sportovních odvětví navíc nebyl vliv variant genu ACE na sportovní výkonnost prokázán.

Prozkoumejte své příbuzenstvo

Strašák závislostí je v moderní společnosti obrovský a každý rodič by uvítal, kdyby dostal spolehlivou odpověď na otázku, zda má jeho dítě dispozici propadnout nelegálním drogám, alkoholu nebo patologickému hráčství. Adiktolog Tomáš Zábranský ale před takovými jednoduchými řešeními varuje.

Závislost na alkoholu, tabáku, nelegálních drogách nebo jiných psychoaktivních látkách či jejich směsích Zábranský označuje za chronickou psychickou nemoc, která skutečně může, ale také nemusí být geneticky podmíněná.

„Kromě několika málo velmi vzácných výjimek, z nichž asi nejznámější je snížená schopnost vytvářet si tzv. vnitřní opioidy, jež skutečně může vést v horším případě k závislosti na ilegálních opiátech a v tom lepším k substituční léčbě tohoto deficitu, je ale vztah mezi výskytem jakýchkoliv identifikovatelných genů a zvýšeným rizikem závislosti extrémně složitý – a nekonečně složitější, než aby ji dokázal odhalit jakkoliv sofistikovaný jednorázový genetický test,“ uvádí Tomáš Zábranský.

Celý text adiktologa Tomáše Zábranského k testování dětí a „genu závislosti“ najdete zde.

Už s mírnou nadsázkou nabízí daleko jednodušší „test“. „Stačí zapátrat v pokrevním příbuzenstvu obou rodičů tak daleko, jak jen dohlédnete,“ radí a nabízí sadu typových otázek k zodpovězení. Pradědeček byl znám tím, že si rád a zhluboka přihnul? O tetičce se vědělo, že popíjí od samého rána a zahání tak nudu paní továrníkové v domácnosti (či smutek opuštěné ženy nebo cokoliv jiného)? Má někdo z vaší krve za sebou periodu závislosti na lécích či nelegálních drogách?

Pokud odpověď na podobné otázky zní ano, má dítě zvýšenou pravděpodobnost problému „s látkami“. „Ve vhodném okamžiku – nejlépe ve věku, kdy se obvykle s takovými látkami experimentuje – byste mu to měli citlivě říci. Ničemu kromě vašeho pocitu to nejspíše nepomůže, ale ani to neuškodí,“ říká adiktolog.

Hrajeme si na bohy

Psychosomatik Jan Hnízdil upozorňuje navíc i na etická hlediska. „Genetické předpovídání nápadně připomíná zvrácené snahy o vyšlechtění dokonalé rasy a nastoluje otázku, kam s těmi, kteří genetická kritéria nesplní. Všichni víme, jak to dopadlo…“ říká.

Zmiňuje ale i riziko tzv. sebenaplňujícího – osudového – proroctví. „Jestliže je odbornou autoritou rodičům sděleno, že dítě nemá hudební sluch nebo fyzické předpoklady pro sport, tak v něm rodiče tyto schopnosti ani nerozvíjejí, přistupují k němu jako k postiženému – defektnímu. Je to geneticky dané, s tím nic neuděláme, říkají si,“ varuje Hnízdil.

Důsledky? Dítě dospěje v hudebního analfabeta nebo fyzickou trosku, v tom je naplnění proroctví. Nerozhodl o tom ale gen, nýbrž přístup rodičů k dítěti a jeho přístup k životu.

„V medicíně to dokonale funguje, jestliže zdravému člověku řeknete, že má dispozici k nějaké nemoci, spustíte v jeho mozku vědomé i nevědomé pochody a způsoby chování, které ho skutečně k nemoci dovedou. Je proto vysoce neetické a nebezpečné takové předpovědi vyslovovat, neboť si tím přisvojujeme právo zasahoval lidem do života, zahráváme si s osudem, hrajeme si na bohy,“ říká Jan Hnízdil.