Film Vlny Jiřího Mádla s nečekanou naléhavostí připomněl osudy rozhlasových novinářů čelících před 56 lety sovětské okupaci. Řadu příběhů odvážných redaktorů a redaktorek uchovává i Paměť národa.

Věra Šťovíčková, se souhlasem Paměť národa

„Soudruh Jakeš osobně trval na tom, že nejdříve ze všech musí z rozhlasu odejít zahraniční redakce jako jeden muž – plus ta jedna žena.“ Tou ženou je míněna Věra Heroldová-Šťovíčková (1930–2015) a uvedený citát pochází z její vzpomínkové knihy Po světě s mikrofonem.

Populární zahraniční zpravodajka se stala předobrazem jedné z hlavních hrdinek Mádlova aktuálního snímku, ztvárnila ji slovenská herečka Táňa Pauhofová. My v článku připomínáme kromě jejího příběhu i osudy méně známých, ale leckdy neméně statečných kolegyň z rozhlasových studií.

V roce 1949 nastoupila čerstvá maturantka Věra Šťovíčková do Československého rozhlasu, nejdřív na povinnou brigádu, pak nastálo. Bylo to v době po únoru 1948, kdy veškerou moc ve státě definitivně převzali komunisté. „Těsně předtím vyhodili řadu starších redaktorů, kteří nesympatizovali s politickým vývojem. Odešla spousta lidí a oni to řešili tak, že nahradili kvalitu kvantitou, takže místo jednoho kvalitního redaktora přijali tři blbečky,“ vzpomíná Věra Šťovíčková.

„Nikdy jsem si neuměla představit, že budu chodit po jiných chodbách než rozhlasových. Milovala jsem to.“

Měla štěstí, že soudruzi tehdy nevyhodili Františka Gela, nestora rozhlasové žurnalistiky. Od něj se naučila řemeslu, a protože uměla jazyky, postupně se vypracovala na zahraniční zpravodajku. S profesním zráním přišlo i postupné vystřízlivění z mladických komunistických ideálů. Zpravodajské ostruhy sbírala hlavně v Africe, v roce 1968 se ale vrátila do pražské redakce, protože „chtěla být u toho“T

Tanky překročily hranice

Dne 20. srpna roku 1968 večer volal Věře Šťovíčkové tehdejší šéf armádního rozhlasu, plukovník Šeda: „Věro, právě jsem dostal telefonickou zprávu, že hranice překročily tanky spřátelených mocností. Já mu poděkovala, otočila se na podpatku a jela zpátky do rozhlasu.“ Stala se jedním z hlasů svobodného vysílání v noci z 20. na 21. srpna roku 1968, kdy rozhlasovou centrálu na Vinohradské postupně obklíčily a nakonec obsadily sovětské tanky.

„Hlásili jsme zprávy z úřadů a oficiálních zdrojů, ale také odsouzení okupace a podporu pro Dubčeka od různých pracovních kolektivů a informace, co se kdy a kde bude dít.“ Zažila střelbu na Vinohradské ulici i přímo v rozhlasové budově. Vzpomínala ale i na tragikomické okamžiky.

Šťovíčková mezi kolegy z redakce mezinárodního života. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Když skončila moje relace, tak jsme šli do ředitelny o patro výš zeptat se, jak máme postupovat. A tam jsme našli pana ředitele – a to je nesmrtelná vzpomínka – jak seděl ve výklenku svého stolu skrčený na zemi. Schovával se pod svým vlastním psacím stolem.“

Po ovládnutí budovy okupanty vysílání neumlklo. Věra hlásila z provizorního studia v tehdejším kině Skaut ve Vodičkově ulici. Trvalo to do 27. srpna, kdy se vrátili z Moskvy představitelé strany a státu. Přivezli ponižující podmínky okupace, ale redaktoři se mohli do budovy na Vinohradské zase vrátit. Z návratu do normálních poměrů se ale brzy stala „normalizace“. Soudruzi opřeni o statisícovou armádu okupantů se začali novinářům mstít.

Věra Heroldová-Šťovíčková, Sláva Volný, Karel Jezdinský, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský a další redaktoři z redakce mezinárodního života v očích veřejnosti fungovali jako symboly odporu proti invazi. Takřka všichni z legendární redakce mezinárodního života museli rozhlas dříve či později opustit, také je vyloučili je z komunistické strany. Populární redaktorka měla po dvaceti letech hvězdné rozhlasové kariéry problém najít práci.

„V duchu jsem si ještě furiantsky říkala: ‚No tak půjdu dělat něco jiného, vždyť nemusím být v rádiu.‘ Ale houby, nikde mě nevzali. Ani v trafice u kina Blaník mě nevzali! ‚Kdepak, vy máte známou tvář, to nejde.‘“

Díky svým znalostem afrických reálií na chvíli zakotvila v Náprstkově muzeu. Nemohla zůstat ani tam a nakonec skončila ve skladu kyseliny sírové. Díky epizodě v muzeu se ale sblížila se svým budoucím manželem Erichem Heroldem. Útěchu a nový smysl života našla Věra Heroldová-Šťovíčková v překládání, ale až do roku 1989 směla publikovat vždy pod cizím jménem některého z redaktorů, který nežádoucí osobu takzvaně „pokryl“.

Tak jako řada vyhozených rozhlasáků podepsala Chartu 77, ale veřejně se neangažovala. Odmítla i návrat do rozhlasové redakce po sametové revoluci. „Řada mých kolegů se po roce 1989 vrátila, a nebyli vítáni. Když se někdo vrátí, vždycky ohrožuje ty, kteří tam jsou. My jsme navíc byli zvyklí na jiný způsob práce. A já jsem tehdy byla zaběhnutá v překládání, tak jsem si říkala, proč to opouštět a vrhat se do konfliktů? Jsem ráda, že jsem odolala tomu pokušení.“

Nejdelší směna mého života

Jana Čipáková v roce 2014. Foto: se souhlasem Paměť národa

Jana Čipáková (*1941) vystudovala češtinu a dějepis na brněnské filosofické fakultě. Nějaký čas učila, ale hledala práci, která by ji více naplňovala. „To se mi podařilo v roce 1966 v malém rozhlasovém studiu, které patřilo městu Brno, ale řízeno bylo Československým rozhlasem.“

Jako redaktorka a zároveň hlasatelka zajišťovala denně tři dvacetiminutové vstupy. „Šlo o nejrůznější zprávy o tom, co se děje v Brně, zvali jsme rozmanité hosty na rozhovory a dělali jsme soutěže pro posluchače.“ Regionální program tehdy vysílal rozhlas po drátě, lidově zvaný ,dráťák‘. Obešel se bez vysílačů, signál se šířil kabelem podobně jako tehdejší telefony.

To se během dramatických dnů invaze vojsk Varšavské smlouvy ukázalo jako velká výhoda. Rozhlas po drátě totiž okupanti nedokázali zaměřit. „Vzbudil nás hluk, běželi jsme k oknu. Manžel, který pracoval na letišti, poznával typy letadel. Bylo jasné, že je zle. Pak zazvonil telefon, volal šéf z rozhlasu, kam jsme všichni redaktoři přijeli. Ani na okamžik jsem nezaváhala a nastoupila jsem do toho svého malého studia, kupodivu se dostavil sám od sebe i technik a spustili jsme podzemní rozhlasové vysílání.“

Vysílalo se ze skutečného podzemí, ze sklepa pod brněnskou novou radnicí. Nakonec tam spolu s technikem a manželem, který jim chodil pomáhat, setrvali dlouhých sedm dní. „Byla to nejdelší směna mého života,“ vzpomínala. Pouze jednou se za tmy odvážila vyjít do ulic a plížila se podél zdí domů, kde mezitím babička hlídala její malou dcerku.

Do studia jí kolegové z rozhlasu i lidé z radnice nosili čerstvé zprávy o dění ve městě. Vysílala tak například, kde zrovna hoří tank, aby tam lidé nechodili, nebo do kterého obchodu přivezli chleba. Lidé jim také nosili jídlo a nutné vybavení.

„Někdo nám tam dokonce přinesl šedesát růží, celého upečeného králíka i dort.“

Když ve studiu zkolabovala vzduchotechnika, do hodiny byl na místě opravář. Sověti intenzivně pátrali, odkud se brněnské vysílání – šířící se rozhlasem po drátě, ale také přenášené do městských tlampačů – vysílá. Neuspěli. I když o studiu vědělo tolik lidí, nikdo novináře neudal. Podzemní vysílání skončilo po několika dnech. Prezident Ludvík Svoboda v projevu vyzval lidi, aby ukončili protestní akce a vrátil život do starých kolejí. „Svobodův text jsme odvysílali a pak jsme pustili hymnu. Kamarádka mi přišla říct do studia, že posluchači stojí u tlampačů v pozoru a pláčou. Rozplakali jsme ale i sami sebe. Byli jsme smutní a unavení.“

Jana Čipáková působila v rozhlase ještě dva roky. Tehdejší vedení omezilo vysílání jen na dva vstupy týdně a Janu postupně odstavovali od práce. Po prověrkách v roce 1970 ji propustili. Neúspěšně obešla celkem šestadvacet pracovních míst. Všude ji odmítali. „Nebyla jsem rozmazlená a nestěžovala jsem si. Manžel vykládal vagony a ani já bych nepohrdla čímkoli.“ Po roce 1989 se ještě na pár let vrátila před mikrofon. Opět se podílela na vysílání rozhlasu po drátě, a to až do jeho definitivního ukončení v roce 2002.

Sověti chodili po budově se samopaly

„Tatínek mě probudil a šeptal mi do ucha: ‚Evo, vstávej, jsou tady Rusové. Přijeli na koních,‘“ vybavila si tehdy dvanáctiletá Eva Mudrová rozená Kunertová (*1933) vzpomínku z května roku 1945. Tak jako jiní sousedé v Mladči u Litovle tehdy sovětské osvoboditele vítali. O 23 let později Eva Mudrová spolu s manželem pobývala v hotelu v Praze. Tentokrát je probudil telefon. „Volala dramaturgyně Jarmila Krylová, která nám oznámila, že přijeli Rusáci s tanky.“ Ty už ale nikdo nevítal. Manželé Mudrovi sedli do svého trabantu a po dlouhé anabázi se vrátili do domovské Ostravy.

Eva Mudrová, první televizní vysílání z Ostravy, 1955. Foto: se souhlasem Paměť národa

Už jako středoškolačka v roce 1952 Eva uspěla v konkursu do redakce Československého rozhlasu v Ostravě, a když o tři roky později z Ostravy vysílala poprvé televize, byla opět u toho. Účinkovala v běžných dobových reportážích. „Dělali jsme třeba přenos z odpichu vysoké pece. Byla tam pro naše vybavení hrozná tma, tak byli povoláni vojáci se světlomety, aby nám posvítili. Náročný byl přenos z válcovny trub, kde byl strašný hluk a kde jsem s mikrofonem přeskakovala přes rozžhavené trubky.“

Eva Mudrová, televizní přenos z dolu, 1956. Foto: se souhlasem Paměť národa

Eva Mudrová vítala politické uvolnění konce 60. let. „Všichni jsme byli nadšení a doufali ve změny k lepšímu.“ Pamětnice tehdy třeba spolupracovala na dokumentu o soukromém zemědělci, který se domáhal náhrady škody vzniklé během násilné kolektivizace. Tohle období ale razantně ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Vypukl zápas o ovládnutí éteru.

„Někdo v Praze dostal ohromný nápad na štafetové vysílání z celé republiky.“

Eva Mudrová jako televizní hlasatelka v roce1968. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Začala Praha, pak se přihlásil Hradec Králové, České Budějovice, Brno, Olomouc, samozřejmě Ostrava a další města včetně slovenských. Ze všech míst zněl nesouhlas se vstupem vojsk. Sdíleli jsme společný vzdor. Bylo to úžasné, lidé nám nosili na vrátnici chlebíčky, buchty, kávu, minerálky,“ vzpomínala Eva Mudrová na hektické dny bezprostředně po invazi. Jeden důstojník prý ocenil práci rozhlasáků tím, že jim daroval svá vojenská vyznamenání.

I v Ostravě redaktoři a technici museli čelit snahám okupantů zmařit jejich úsilí. Ale tak jako jinde si poradili. „Vysílali jsme ze studia, kde se natáčely rozhlasové hry. Nebyla tam žádná signalizace, byli jsme zamčení. Sověti chodili po budově se samopaly a hledali, odkud se vysílá. Vedli je do hlasatelny a říkali jim: ‚Vidíte, tady se nic neděje. To by se muselo svítit.“

Po návratu představitelů státu z moskevské cesty přišel z Prahy pokyn provizorní vysílání ukončit. Dne 28. srpna Eva Mudrová společně s kolegou Neoveským četla rozloučení s posluchači. Neubránila se tehdy slzám.

„Z Prahy jsme obdrželi příkaz vlády všem studiím Československého rozhlasu, abychom se dočasně odmlčeli. Loučíme se s vámi. Děkujeme vám za důvěru a pomoc. Nikdy na ni nezapomeneme.“ V rámci normalizace byl do čela ostravského rozhlasu dosazen nový ředitel Josef Strna a rozjely se prověrky. Ten v článku v deníku Nová Svoboda z června 1970 nazval rozhlasové vysílání z prvních pookupačních dnů osmi dny hanby a zrady. K tomu, aby se z okupace stala „bratrská pomoc“, stačily necelé dva roky.

Eva Mudrová. Foto: se souhlasem Paměť národa

Samotné pohovory s ředitelem Strnou byly pro Evu otřesným zážitkem. „Říkal, že ani neví, co jsem dělala za války. Nespočítal si, že jsem tehdy byla ještě školačka. Jako by naznačoval, že jsem měla fašistické sklony a teď jsem proti komunismu. Nakonec mi oznámil, že v hlasatelně nemůžu pracovat a že musím odejít.“ V rámci stranických prověrek ji samozřejmě vyloučili i z komunistické strany.

Nějakou dobu se snažila v rozhlase udržet. „Všechno to vypětí na mě dolehlo. Měla jsem velké zdravotní problémy, tak jsem nakonec sama odešla.“ Se svým kádrovým posudkem nemohla dlouho sehnat zaměstnání, zatímco její manžel prověrkami prošel a směl dál působit v televizi. Eva do roku 1990 pracovala jako sekretářka náměstka ředitele podniku Severomoravské mlékárny. Do ostravského rozhlasu se poté vrátila v penzijním věku jako externistka.

Autoři textu Michal Šmíd, Vilém Faltýnek, Petra Verzichová a Petra Sasínová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.