Neuvěřitelný příběh plný bezohlednosti se odehrál roku 1949. Estébáci zatkli maminku a její dvouletou holčičku Dášu nechali samotnou. Objevili ji až po dvou dnech. Dagmar pak vyrůstala u prarodičů a k rodičům se už nevrátila.

Na začátku léta 1949 vtrhla skupina estébáků do myslivny v Novém Hrozenkově. Přišla si pro polesného Jaroslava Ježe a jeho manželku Miladu. Hajný, kterého přátelé varovali, se proto už domů nevrátil, a dva roky se skrýval v lesních úkrytech a po známých. Manželku Miladu Ježovou vyvedli ven 14. června 1949 v poutech.

Dagmar Stachová při natáčení. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Ve vedlejší místnosti nechali bez dozoru dvouletou holčičku Dagmar:

„Babička mi vyprávěla, že jsem tam zůstala sama pár dní… dva nebo tři dny… Náhodou do hájovny přijeli přátelé z Prostějova, kteří tam jezdili na letní byt, a ti mě našli. Dozvěděli se, co se stalo, vzali si mě a asi čtyři měsíce pátrali po mých příbuzných. Našli v Ostravě babičku a dědečka a ti si pro mě přijeli,“ popisuje svoji záchranu Dagmar Stachová.

StB: Dítě v hájovně už nebylo…

Existují ale ještě dvě verze příběhu, který se tehdy odehrál. V pozdějších vyšetřovacích spisech stojí, že „se Ježová rozhodla, že před svým možným zatčením také uprchne. V důsledku toho odvezla svou dceru Dagmar ke své matce do Ostravy. Po svém návratu z Ostravy byla pak zatčena.“

Třetí verze příběhu zazněla v televizním dokumentu „Dáša se vrací“ z cyklu Děti 50. let. Dagmar Stachová v televizním pořadu objevila tehdy devatenáctiletou služku svých rodičů paní Mirku Šulákovou, tenkrát Piškovou: „Já jsem vás tam vyzvedla a odvezla do Ostravy za vaší babičkou,“ tvrdí v dokumentu paní Šuláková.

Dagmar Stachová s dívkou, která se o ni v hájovně starala, snímek z doby před zatčením rodičů. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Událost už nelze s jistotou rekonstruovat, její aktéři, kteří by si ji pamatovali, již nežijí. Dagmar Stachová se přiklání k té verzi, kterou jí vyprávěla babička.

Do vězení šli za ošetření muže

Jaroslav Jež roku 1938. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Proč ale policie pozatýkala rodinu Ježových z hájovny v Novém Hrozenkově? Protože hajný Jaroslav Jež a jeho pohledná manželka Milada, v odboji přezdívaní krycím jménem Pichlaví, zachránili život postřelenému protikomunistickému odbojáři Jaromíru Vrbovi.

Třicetiletý Jaromír Vrba pocházel ze Zlína, tehdy tedy Gottwaldova. Podsaditého Vrbu, legendárního odbojáře, estébáci ve spisech označují jako velitele tzv. gottwaldovské podskupiny odbojové skupiny Světlana. Společně s ním bylo obžalováno dalších třicet osob včetně manželů Ježových.

Připravovali se na světovou válku

Vyšetřovací spisy odbojové sítě Světlana působící na Moravě čítají desetitisíce stran. Soudy vynesly nad jejími členy devět trestů smrti, rozhodli o osmnácti doživotních trestech a nejméně čtyři sta lidí bylo v souvislosti se Světlanou zatčeno. Někdejší partyzáni – odbojáři se připravovali na třetí světovou válku – shromažďovali zbraně, šířili letáky, organizovali síť pomocníků.

StB například u jednoho z členů skupiny Josefa Matůše objevila tři tisíce letáků určených k prvnímu výročí února 1948 nazvaných „Občané Valaši!“ a „Národe český a slovenský“, vyzývaly k boji za svobodu. Kromě toho měl doma schované tři samopaly, dvě pušky a několik pistolí. I Jaromír Vrba, vyučený zahradník, za války partyzán na Vsetínsku, u sebe vždy nosil pistoli a neváhal ji použít.

Zatkli ho na nádraží

Dagmar Stachová roku 1966. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Začátkem února 1949 spolupracovnice Vrbu varovala, že je sledován StB. Od té chvíle se schovával po různých úkrytech, v lesích nebo u přátel. Připravoval útěk za hranice. Kdosi ho udal a 20. dubna 1949 ho zatkl strážmistr Bohumil Hýl přímo na nádraží ve Vsetíně. Odtud vedl Vrbu na úřadovnu StB.

Cestou městským sadem se Vrba vrhnul na překvapeného strážmistra Hýla, který nezkontroloval, jestli je Vrba ozbrojen. Vrba policistu prudce odstrčil, vytáhl pistoli a z bezprostřední vzdálenosti na Hýla pětkrát vystřelil. Hýl stačil vytáhnout svou zbraň a vystřelil třikrát, pak se skácel k zemi a zemřel na místě. Vrba zraněný na pravé ruce vystřelil ještě několikrát na dalšího muže, který se ho pokoušel zadržet.

Vlekl se pak dvacet kilometrů až do Nového Hrozenkova, kde vyhledal přátele. Ti ho dovedli na hájovnu k dalším spolupracovníkům skupiny, k manželům Ježovým. Milada podle policejních záznamů přivedla k Vrbovi lékaře. Vrba spěchal a pokračoval k dalším spolupracovníkům, porůznu se skrýval. Nakonec byl dopaden na začátku června 1949. Udala ho konfidentka StB v řadách Světlany Aloisie Doležalová.

Vrbu pravděpodobně nepředstavitelně mučili, udal totiž řadu svých spolupracovníků a potvrdil, že pomoc našel i u Ježů v Novém Hrozenkově. Jaromír Vrba dostal trest smrti, oběsili ho 19. prosince 1950 v Brně. Milada Ježová byla převezena do ženské věznice v Pardubicích, dostala šestnáct let. Po dvou letech ukrývání dopadli i jejího manžela Jaroslava Ježe a od soudu ho odeslali do pracovních lágrů, dostal také šestnáct let vězení.

Babička v roli maminky

Babička Anna Veverková. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Z dětství si Dagmar pamatuje cesty z Ostravy do věznice za maminkou, od které občas dostala dopis. Do vězení za tatínkem Dagmar nikdy nejela:

„Babička mu vyčítala, že v tom svoji ženu nechal. Kdyby se přihlásil, možná by nedostala tak vysoký trest.“

Tak Dagmar Stachová vysvětluje, proč prarodiče zadržovali a ničili dopisy od zavřeného tatínka pro ni. Prarodiče vnučku vychovávali v láskyplném prostředí, Dagmar říká, že je milovala jako své rodiče.

Když maminku po osmi letech v roce 1957 propustili, odmítla s ní žít, už ji neznala: „Nedokázaly jsme už navázat vztah dcery a matky. Léta, která prožila ve vězení, nám chyběla. Nemohla za to. Naši rodinu rozvrátili komunisté,“ vysvětluje Dagmar Stachová. Maminka prý nebyla schopna vyprávět o tom, co se stalo, co prožila ve vězení. Traumata z vyšetřovny a vězení chtěla zcela vytěsnit: „Byla jako zavřená kniha…“ vzpomíná paní Stachová.

Nemáš tu co dělat!

Dagmar Stachová s babičkou, 1951. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

V roce 1964 se ve dveřích objevil právě propuštěný tatínek. Zeptal se jí: „Ty jsi Dášenka?“ A ona v něm poznala tatínka Jaroslava. Babička se k němu ale chovala odtažitě. Sdělila mu mezi dveřmi, že u nich nemá co dělat. Jeho žena Milada se s ním rozvedla krátce po svém propuštění. V sedmatřiceti se totiž rozhodla začít nový život, našla si nového partnera – úředníka ekonoma, sama pracovala jako uklízečka. Dožila se sametové revoluce a zemřela v polovině devadesátých let.

Jaroslav Jež toužil vrátit se do hájovny a stát se opět polesným. StB ho po jeho propuštění sledovala a vedla jako tzv. nepřátelskou osobu. Komunisté ho donutili nastoupit na místo dělníka v chemické továrně. Zemřel ve dvaasedmdesáti letech po operaci tlustého střeva v roce 1984. Před smrtí ho pravidelně navštěvovala a starala se o něj jeho dcera Dagmar Stachová.

Autoři textu Mikuláš Kroupa a Scarlett Wilková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.