Znovuzvolený prezident Recep Tayyip Erdogan se stal nejdéle sloužícím tureckým politikem. Za jeho zatím dvacetileté působení v čele státu vyrostla jedna generace. Co se od téměř sedmdesátiletého Erdogana, který nedělním vítězstvím získal další pětiletý mandát, dá čekat dál? O mnohém svědčí už pouhý fakt, že mezi prvními gratulanty se do Ankary ozvali Vladimir Putin a Donald Trump.

Recep Tayyip Erdogan ve své finální vítězství po prvním kole prezidentských voleb věřil. Dokázal to svým bezprecedentním chováním ve volební den, kdy je zakázáno jakkoliv ovlivňovat voliče a kdy se kampaň považuje za ukončenou. Přímo před volební místností však Erdogan rozdával svým příznivcům bankovky.

Uplácením voličů v přímém přenosu dal arogantně najevo, že pravidla v jeho zemi nenastavuje zákon, ale on sám. V neděli mu tento styl chování i smýšlení posvětilo 52% tureckých občanů, kteří podle Erdogana chtějí kontinuitu a „silné Turecko,“ tedy Turecko, které je důležitým hráčem nejen regionálně, ale také na mezinárodním poli. A Erdogan takové Turecko rád ukazuje.

Netají se tím, že chce držet pozici zásadního regionálního hráče. Nejen směrem k NATO, kde Turecko blokuje přijetí Švédska do Severoatlantické aliance, ale také směrem k Sýrii. Do země by rád vrátil větší část ze tří a půl milionu syrských uprchlíků, které Turci po vypuknutí syrského konfliktu přijali a kteří po více než deseti letech už představují zásadní problém pro vnitřní stabilitu Turecka.

Uprchlící jako obchodní artikl

Na protiuprchlické rétorice stavěly kampaň všechny větší turecké strany, včetně opozičních republikánů. Erdogan, který Syřany do země přijal a svým způsobem je spoluzodpovědný za problém, jímž se syrská komunita v očích velké části Turků stala, byl osobně v kritice uprchlíků o něco zdrženlivější. Protože ale zvítězil i díky podpoře ultranacionalistů a ve vládě je jeho Strana spravedlnosti a rozvoje v koalici s nacionalisty, bude nucen uprchlické téma řešit.

Může jít o nucený návrat uprchlíků do Sýrie nebo o pokus je nějakým způsobem využít při vyjednávání s NATO a členskými státy ohledně přijetí Švédska do Aliance. Dá se očekávat, že v rámci udržení dobrých vztahů s Evropskou unií jedním z největších tureckých obchodních partnerů, ale i s NATO, nebude turecký prezident Švédy držet v šachu věčně. Je ale schopný obchodník.

Brusel se neodhodlá k tomu, aby například kvůli lidským právům tisíců politických oponentů, které Erdogan drží za mřížemi, narušil obchodní nebo diplomatické styky

Zatím spojoval své podmínečné ano či ne s kurdskou otázkou a požadavky na vydání jednotlivých oponentů režimu či zákazu kurdsky vysílajících médií z Evropy. Ačkoliv tyto požadavky směrem ke Švédsku jistě nezmizí, není zcela vyloučeno, že se během vyjednávání s Aliancí nemůže v nějaké formě objevit i téma syrských uprchlíků. Ať už ve formě požadavků více peněz na jejich další pobyt v Turecku z fondů Evropské unie nebo zvýšeným mezinárodním tlakem na Sýrii, aby si své občany za „bezpečných podmínek“ vzala zpět.

Návrat syrských uprchlíků byl ostatně tématem i syrsko-tureckých jednání, která se za asistence představitelů Ruska a Íránu odehrála počátkem května v Moskvě. Normalizaci vztahů s Ankarou podmiňuje Damašek stažením tureckých sil ze Sýrie. To je ale za současných podmínek pro Erdogana nemyslitelné.

V jeho zájmu je udržet status quo v Idlíbu, který má pod kontrolou islamistická skupina Tahrír al Šám za vydatné turecké pomoci. Navíc Erdogan tureckým voličům a nacionalistickým koaličním partnerům, na kterých je závislý, slíbil, že bude bojovat s teroristy. Za ty považuje Kurdy žijící na severovýchodě Sýrie, tedy v bezprostředním tureckém pohraničí.

Plán na vytvoření třicetikilometrového „bezpečnostního pásma“ zasahujícího do kurdského území sice Erdogan na nátlak NATO dočasně před volbami opustil, teď ale s nově získanou legitimitou bude chtít minimálně licitovat o tom, co by za zrušení invazních plánů mohl po Alianci požadovat.

Nerozzlobit Araby

Nevýhodou pro něj ale může být fakt, že proti vojenské přítomnosti Turků v Sýrii se staví i arabské státy. Liga arabských států obnovila Sýrii počátkem května po dvanácti letech členství a ve společném prohlášení z 19. května odsoudila vměšování Turecka a Íránu do syrských záležitostí. Silný vliv Íránu v oblasti Blízkého východu vadí nejen Arabům, ale i Spojeným státům.

Podle serveru Al-Monitor je možné, že Američané tiše podpoří alternativu propagovanou Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, a sice, že by se jednotky kurdských Syrských demokratických sil (SDF) integrovaly do syrské armády. To by významně snížilo manévrovací prostor Turecka i Íránu v oblasti. I když by měl Erdogan s podobným krokem určitě problém, arabské státy teď jsou pro něj klíčové.

Jsou pro něj zdrojem půjček a navýšení devizových rezerv, které kvůli tristní ekonomické situaci Turecko potřebuje. Saudská Arábie půjčila Turecku nedávno pět miliard dolarů, postupné půjčky do výše deseti miliard pak slíbil Katar. Prezident Erdogan alespoň podle svých předvolebních komentářů nehodlá nijak zásadně měnit nastavení ekonomiky, tedy nechce například zvýšit úrokové sazby a přijmout další opatření doporučovaná nezávislými ekonomy. Není tedy v pozici, kdy by si mohl dovolit se s bohatými arabskými státy dostat nově do sporů.

Kredit od Putina

Stejně tak chce mít dobré vztahy i Vladimirem Putinem, který rovněž prosazuje „syrskou politiku v zájmu Damašku“. S Ruskem Erdogana pojí také důležité ekonomické vazby. I z Moskvy přišla před volbami finanční injekce v podobě odložených plateb za plyn a Erdogan s Putinem mají i další plány, dlouhodobě spolupracují v oblasti energetiky. Rusové staví v Turecku jadernou elektrárnu a prezident Erdogan měl podle ruské agentury TASS začátkem týdne potvrdit plány na stavbu ruského plynárenského centra na severozápadě země.

Prezidenti obou zemí už vloni uzavřeli dohodu o stavbě plynovodu, který by měl částečně nahradit poškozené plynovody Nord Stream I a II. v zásobování Evropy ruským plynem. To je ale v rozporu se sankcemi, které na Rusko kvůli válce na Ukrajině uvalila Evropská unie. Pro ni nicméně Erdogan i nadále zůstává pomyslným prostředníkem mezi Moskvou a Západem a Putin Erdoganovi tento „kredit“ v půlce května navýšil souhlasem s prodloužením dohod o vývozu ukrajinského obilí.

Zásadní změny ve vztazích Turecka s EU ani s NATO se tedy nedají očekávat. Brusel se neodhodlá k tomu, aby například kvůli lidským právům tisíců politických oponentů, které Erdogan drží za mřížemi, narušil obchodní nebo diplomatické styky. Stejně tak Severoatlantická aliance se navzdory komplikovaným vztahům nebude chtít zbavit důležitého partnera, jakým Turecko je.

Erdogan je tvrdý pragmatik a tak se ze vztahů s Ruskem, EU i NATO bude snažit pro sebe a Turecko vytěžit maximum. Co to v jeho podání nakonec bude, naznačí i blížící se červencový summit Seroatlantické aliance v litevském Vilniusu.