Ministr průmyslu Karel Havlíček či generální ředitel ČEZ Daniel Beneš operují s tím, že když Česko nepostaví nový jaderný zdroj, jen se tím prohloubí česká energetická závislost na Rusku, respektive na ruském plynu. Data jim dávají za pravdu, i když skutečnost je, jak to tak bývá, mnohem složitější.

Akce Dukovany v loňském roce tak mohutně finišovala, až pomyslný běžec v cílové rovince upadl a zlomil si při tom obě nohy. Řečeno bez příměrů: i když se počítalo s tím, že tendr na dostavbu Dukovan se spustí do konce prosince 2020, premiér Andrej Babiš prohlásil, že soutěž není připravena a že by o takto významné akci neměla vláda rozhodovat tak relativně blízko před parlamentními volbami.

Zatím však platí, že rozhodnutí, zda se do mnohasetmiliardové investice pustit, nebo ne, má padnout v roce 2029; tedy ještě za funkčním horizontem nyní neznámé přespříští budoucí vlády.

Česko sice zatím patří mezi největší vývozce elektřiny, exportujeme zhruba o 23 % elektřiny více než sami spotřebujeme, navěky to tak ale být nemusí.

Dlouhá a drahá stavba nové jaderné elektrárny (jež má pokrývat jen asi 10 % spotřeby elektřiny v zemi), výhledový konec životnosti Dukovan a Temelína i zavírání uhelných elektráren nejpozději do roku 2038 vedou k nutnému závěru, že bez plynu to nepůjde. Vedle rostoucí obnovitelné energie (která ale podle odhadů stejně v budoucnu nepokryje víc než maximálně čtvrtinu české spotřeby) je nutné mít jiný stabilní zdroj – a tím je právě plyn.

Podívejme se tedy na to, jak na tom Česko s plynem je a bude, i na to, co to znamená pro českou energetickou bezpečnost.

Z uhlí rovnou na plyn

Největší podíl na výrobě elektřiny v Česku má nyní hnědé uhlí: představuje 40 % celkové české produkce elektřiny. Jenže doba uhelná má skončit. Před koncem loňského roku padlo rozhodnutí (doporučení) uhelné komise ukončit využívání uhlí pro výrobu elektřiny a tepla nejpozději v roce 2038.

Reálný byznys ale na nejzazší termín čekat stejně nebude. Už proto, že od ledna 2023 začnou platit nové ostré emisní limity, což s sebou tak či onak ponese značné náklady. Třeba Sokolovská uhelná už vloni v létě přestala vyrábět energii v elektrárně Vřesová z vlastního uhlí a přešla na nakupovaný zemní plyn, a i ve své druhé původně hnědouhelné elektrárně Tisová vybudovala dva nové plynové kotle.

Také největší energetická společnost, polostátní ČEZ, už na letošek ohlásila plán na odstavení uhelných zdrojů v teplárně a elektrárně Mělník a jejich nahrazení zemním plynem. Zatím jediný velký zdroj elektřiny, který v Česku „jede na plyn“, elektrárna Počerady II, tedy dlouho jedináčkem nezůstane.

V roce 2019 dosáhl podíl výroby elektřiny z plynu v ČR rekordní úrovně: 10,5 % (pro srovnání: před deseti lety byl podíl jen 1,2 %). To odpovídá 9,6 MWh, z čehož 7,2 MWh vyrobily právě Počerady II.

Zdroj: OTE a.s.

Bez zajímavosti není, že skoro stejný podíl elektřiny z plynu – 10 % – vykázalo za rok 2019 i Německo.

S výhledovým přechodem od uhlí k plynu souvisí i kritika managementu ČEZ za to, že svou uhelnou elektrárnu Počerady prodal za 2,5 miliardy korun skupině SevEn Energy miliardáře Pavla Tykače. Například minoritní akcionář ČEZ a hlasitý kritik současného vedení firmy, analytik Michal Šnobr, transakci opakovaně označuje za zlodějinu za bílého dne. Mimo jiné právě kvůli tomu, že by šlo elektrárnu snadno přestavět na nový plynový zdroj.

Podle ČEZ ale firmě v areálu stále zůstává dostatečně velký pozemek pro novou plynovou elektrárnu. Tu lze relativně levně – v řádu nižších desítek miliard korun – postavit zhruba za tři roky. Například zmíněné Počerady II s výkonem 834 megawattů dokončil ČEZ v roce 2015 během tří let za cenu 14 miliard korun.

Odbočka k emisním cílům

Objevují se i další kritické hlasy poukazující na to, že verdikt uhelné komise ve skutečnosti nahrává plynové lobby, že nucené vypínání spolehlivých uhelných elektráren nedává ekonomický smysl a že půjde jen o přesun peněz do kapes lidí spojených s plynárenským byznysem.

Faktem je, že plynová lobby je v Česku silná, koneckonců v čele Českého plynárenského svazu stojí jako výkonná ředitelka někdejší náměstkyně ministra průmyslu, spoluautorka energetické koncepce Lenka Kovačovská, svého času vyhlášená jako nejvlivnější osoba tuzemské energetiky. Nicméně odklon od uhlí není český výmysl, ale evropský trend i nutnost při snaze naplnit schválené emisní limity.

Lídři EU se na prosincovém summitu dohodli, že EU do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů alespoň o 55 procent oproti roku 1990. „Součástí je konkrétní zmínka o plynu jako přechodové technologii, bez které bychom splnění cíle nezvládli,“ komentoval to tehdy premiér Andrej Babiš.

Důsledkem je i to, že při splnění všech podmínek budou moci být stavby paroplynových elektráren financovány ze zelených zdrojů EU – přestože je zemní plyn fosilním palivem. Při jeho spalování ale ve srovnání s hnědým uhlím vzniká jen polovina emisí.

A jaký že plyn to v Česku pálíme? Jednoznačně ruský. Ze 100 % to tak bylo do roku 1997, pak nám mix naředil postupně až z 25 % kontrakt na plyn z Norska (vrátíme se k tomu níže), který ale vypršel v roce 2017. Od té doby opět dominuje Rusko.

Domácí těžba plynu se pohybuje na úrovni přibližně jednoho až dvou procent celkové spotřeby.

Obchodně má ruský plyn na českém trhu „jen“ dvoutřetinové zastoupení, fakticky však i zbylá část nákupů pochází zprostředkovaně z Ruska, i když k nám proudí ze západu.

Vedle ruského plynu české firmy a domácnosti v mixu částečně mohou mít i plyn z Norska nebo z Alžírska. Na trhu EU přibývá zkapalněný zemní plyn pocházející nejčastěji z Kataru, Spojených států, či Nigérie a opět z Ruska.

Podle analýzy státního operátora trhu s elektřinou a plynem OTE a.s. se ruská dominance nezmění přinejmenším do roku 2035, do kdy trvá dlouhodobý kontrakt mezi společností RWE Supply & Trading a Gazprom Export.

V lednu 2009, v době svého předsednictví Evropské unii, muselo Česko řešit velkou krizi: tehdejší nové kolo sporů Moskvy s Kyjevem kolem plateb a cen za tranzit. Gazprom obviňoval Ukrajinu z neoprávněných odběrů plynu pro evropské zákazníky, Kyjev to popíral a spory nakonec zcela zastavily cestu ruského plynu přes Ukrajinu dále do Evropy. Napojení plynovody směrem na Západ a na norský plyn, v kombinaci s kapacitními zásobníky, se tedy ukázalo jako prozíravé.

Zdroj: Energetický regulační úřad

Klaus si to nepřál

U norského plynu si dovolme malou historickou odbočku. V říjnu 2019 v rozhovoru pro Babylon Revue Pavel Bratinka, bývalý ministr bez portfeje ve vládě Václava Klause, vzpomínal, jak to v roce 1996 bylo se snahou získat přístup k norskému plynu a diverzifikovat tak riziko naprosté závislosti na Rusku.

„Formálně to musel do vlády předložit Vladimír Dlouhý a jemu se do toho moc nechtělo, protože Klaus (tehdy premiér. pozn. red.) na to čpěl oheň a síru. My jsme mu dali nůž na krk, že pokud to nepředloží, tak ho z vlády sundáme. Respektive řekneme premiérovi, že ho musí odvolat. Takhle jsme tuto veledůležitou dohodu nakonec vyšolichali,“ vzpomínal Bratinka na dobu, kdy vláda rozhodla, že alespoň 25 % spotřeby plynu má jít z Norska, „abychom v případě nouze, a s pomocí různých zásobníků, přečkali ty zimní měsíce“.

Jedním z důvodů byla právě obava, že Rusové by v budoucnu mohli používat „utažení kohoutků“ jako prostředek k nátlaku. Ruského nátlaku, lobbingu a zákulisního přesvědčování bylo ostatně dost už kolem samotných debat, zda „norskou cestou“ jít, nebo ne.

Plyn z Norska nakonec začal do Česka proudit – poprvé 1. května 1997 (i když šlo i tehdy ve větší míře o přeprodávaný ruský plyn). V roce 2005 pak norské dodávky skutečně dosáhly původně zamýšlené čtvrtiny českého importu. Dvacetiletý kontrakt ale vypršel v roce 2017 a poté už nebyl obnoven. Podíl norského plynu na českém mixu je tedy nyní opět zanedbatelný.

Česko má však nyní možnost získávat plyn jak z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu a Slovensko, tak také z plynovodů vedených po dně Baltu (Nord Stream) nebo přes Bělorusko a Polsko (Jamal).

Česko bude mít přístup i k plynu z Nord Stream 2, který se po hrozbě amerických sankcí začal znovu dostavovat vloni v prosinci.

Pokud jde o možnou maximální kapacitu, je aktuální přepravní infrastruktura zhruba trojnásobně vyšší než by odpovídalo spotřebě. Vznikly i nové velké zásobníky plynu i ropy; zásoby plynu má Česko zhruba na tři měsíce.

„Pokračuje integrace přenosových soustav s Evropskou unií a mezi zeměmi regionu. Změnil se i směr vedení plynu: v důsledku rusko-ukrajinského konfliktu nyní plyn proudí nejen z východu na západ, ale také ze západu na východ – přes další země V4. A objevily se nové zdroje dodávek: jde například o terminál LNG v polském městě Svinoústí spuštěný v roce 2015 nebo o integraci českých plynovodů s německými, což České republice umožňuje dovážet norský plyn,“ shrnula Agata Łoskot-Strachotová, analytička Střediska Marka Karpa pro východoevropská studia ve Varšavě, své přesvědčení, že ve ztahu k ruskému plynu jsou země střední Evropy přeci jen bezpečnější než dříve.

Hlavní hráč v rukou Kremlu

Doslova před pár dny společnost NET4GAS zahájila provoz nového plynovodu, který vede přes Ústecký a Plzeňský kraj a posiluje propojení České republiky a celého regionu střední a východní Evropy se západoevropskými trhy.

„Projekt zvyšuje strategickou roli České republiky v oblasti mezinárodního tranzitu plynu, a to i s ohledem na možnou budoucí přepravu obnovitelných plynů, včetně vodíku,“ uvedla firma na svém webu. Přístup bude nově i k plánovaným terminálům pro zkapalněný zemní plyn (LNG) v Německu.

Důležitost plynu v české energetice do budoucna výrazně poroste, právě proto, že se s ním počítá jako s náhradou za uhlí a jádro při výrobě elektřiny. Závislost na zdrojích z Ruska se tím ještě prohloubí. Ale ne bezpodmínečně.

Hlavním hráčem na plynovém trhu je ruský Gazprom; firma pod kontrolou Kremlu, která má monopol na vývoz této suroviny z Ruska (prostřednictvím plynovodů). V roce 2020 vytěžil 452,7 miliardy metrů krychlových plynu. Firma však byla sedm let ve sporu s Evropskou komisí, která Gazprom obviňovala z porušování hospodářské soutěže s hrozbou gigantické pokuty.

Před dvěma lety se EU s Gazpromem nakonec dohodla na vyřešení sporu a firmě uložila řadu povinností, které mají umožnit volný tok zemního plynu „za konkurenční ceny na trzích ve střední a východní Evropě“.

Mít Gazprom na uzdě je v zájmu celé EU, která je na dovozu zemního plynu závislá skoro z 90 %. Podle údajů Eurostatu mířilo do EU v roce 2018 40,1% plynu z Ruska, 18,5 % z Norska, 11,3 % z Alžírska, 4,5 % z Kataru a 25,6 % připadá do kolonky „ostatní“. Graf níže ukazuje, z jakých zdrojů se v zemích EU v průběhu času vyrábí elektřina:

Zhruba za deset let

Právě společný postup EU i závislost ruské ekonomiky na vývozu surovin může být alespoň do určité míry pojistkou, že Kreml kohoutky jen tak nevypne, byť energetický sektor běžně používá jako součást své zahraniční politiky a nátlaku. Členství v EU i Česku dává záruky, že v případném problému nebude samo.

Přístup k plynu jako ke zdroji elektřiny si ale musí vyjasnit i sama Evropská unie. Na jedné straně prezentuje plyn jen jako přechodné palivo na cestě k úplné dekarbonizaci (má vysokou účinnost a při spalování zemního plynu vzniká i výrazně méně CO2 než při spalování uhlí), na straně druhé aktivně podporuje výstavbu nových páteřních plynovodů.

Byla to právě Česká republika, kdo do závěrů loňského prosincového unijního summitu protlačil větu, podle které je plyn „přechodnou technologií na cestě k dosažení nových evropských emisních cílů“.

Je tedy možné, že zemní plyn bude v energetice EU i Česka jen dočasný prvek, který časem nahradí třeba účinnější solární elektrárny, rozvoj biometanu, vodíkové technologie, moderní metody skladování energie (třeba i formou technologie Power to Gas – výroba umělého plynu z přebytků elektřiny z obnovitelných zdrojů) či nové menší modulární jaderné reaktory.

I z tohoto hlediska je nejisté, zda si nějaká budoucí vláda za zhruba deset let řekne, že má smysl stavět nový velký a superdrahý jaderný zdroj.