Robert Fremr jistě patří mezi nejkvalifikovanější a nejzkušenější trestní soudce v zemi. Na Ústavní soud by ale měl kvalifikovat také pevný charakter. A k němu bezpochyby a nutně patří schopnost přiznat chybu, nezamlčovat fakta, nevymlouvat se – a pokud fakta prokazují selhání, třeba i požádat o odpuštění.

Kandidatura Roberta Fremra na místo soudce Ústavního soudu vzbudila pozornost; a také povrchní a neinformovanou diskuzi v médiích a mezi politiky. Nikdo ze zúčastněných se nenamáhal prověřovat fakta nebo hledat v archívech dokumenty.

Je to i chyba týmu, který kandidáty pro prezidenta navrhuje. A ještě víc to platí o nepřipravenosti členů senátního výboru, který, aniž by si zajistil sebejednodušší rešerši, pozval soudce Fremra na slyšení – a nechal ho po pětatřiceti letech bez dokumentů vysvětlovat svoje tehdejší rozhodování.

V polistopadovém trestním soudnictví soudce Fremr jistě představuje právnickou extratřídu s nevídanou mezinárodní erudicí. Argumenty proti němu jsou historické. Nejde ani tak o jeho až legrační účelové jednoměsíční členství v Komunistické straně, ukončené v listopadu 1989. Dokonce ani o to, že vynesl poslední rozsudek smrti v ČSSR, který naštěstí nebyl vykonán.

Nejzávažnější profesní pochybení v jeho kariéře je proces s trojicí mladíků z roku 1988 známý jako „případ Olšanské hřbitovy“.

Pro napsání tohoto textu bylo shromážděno přes tisíc stran dokumentace a provedeno mnoho hodin konzultací s odborníky i pamětníky. A nakonec proběhl i rozsáhlý otevřený rozhovor se samotným soudcem Fremrem nad vyšetřovacími spisy Státní bezpečnosti a svazky „Vandal“, „Vandal I“, „Vandal II“ a „Božena“. Níže nabízíme výsledek.

StB zpracovala obžalované

Mezi 13. červnem a 7. červencem 1988 posuzoval pětičlenný trestní senát Městského soudu v Praze, jehož předsedou byl tehdy třicetiletý nadějný Robert Fremr, obžalobu proti třem mladíkům, z nichž jeden byl dokonce ještě nezletilý.

Soudci si nevšimli ani toho, že původní vyšetřování konkrétních činů vandalismu vedla kriminálka a teprve po měsíci ho převzala StB. A až tehdy byl zatčen Alexandr Eret.

Obžaloba je vinila z více než stovky trestných činů, z nichž nejvážnější byl dnes už neexistující trestný čin záškodnictví. Rozsáhlý trestní a soudní spis V41-822-MV se zachoval včetně obžaloby a více než stostránkového rozsudku. V souvislosti s výroky soudce Fremra přednesenými před senátním výborem se díky němu otevírá řadu otázek.

Ve svém vystoupení před senátním výborem Fremr poněkud překvapivě přiznal, že od počátku věděl, že tento případ měl politický podtext – citujeme ze záznamu: „Obžaloba byla pro záškodnictví, a to proto… že jeden z těch chlapců, který měl tatínka v zahraničí, emigranta, tak se nějakým způsobem zhlédnul v německé armádě. Měl deník, kde si psal taková mladická hesla, ale kde víceméně adoroval německé vojáky, nacistické, aby to bylo přesné. Takže oni z toho vlastně udělali, že to byla politická činnost.“

Kdo že to byli ti „oni“? Celý spis obsahuje dvacet svazků zpracovaných Správou vyšetřování Státní bezpečností a pouze jeden je svazek znaleckých posudků Kriminalistického ústavu. StB tedy připravovala celý scénář a svědky – a zpracovala obžalované.

Soudci Fremrovi nebylo divné, že StB označila za hlavu tříčlenné záškodnické skupiny devatenáctiletého Alexandra Ereta, autora údajného deníku, ale zároveň potvrdila, že nebyl účasten ani u jednoho z prokázaných hlavních trestných činů „skupiny“.

Tedy vyvrácení a poškození většího počtu pomníčků padlých sovětských a bulharských vojáků na hřbitově na Olšanech, shození kanálového poklopu z Nuselského mostu a položení betonového pražce na železniční trať.

Jeho otec byl ale německé národnosti a v roce 1979 se legálně vystěhoval do Rakouska. Soudci si nevšimli ani toho, že původní vyšetřování konkrétních činů vandalismu vedla kriminálka a teprve po měsíci ho převzala StB. A až tehdy byl zatčen Alexandr Eret.

Soudu se však dostala do ruky teprve obžaloba prokurátora, takže nemohl mít plnou představu o zapojení StB. Desítky zdokumentovaných činů vandalství jsou na první pohled jasné. Šlo o to najít motivaci a „vůdce skupiny“.

V přípravných spisech Stb to na začátku byl někdo jiný. Velmi brzy se však StB rozhodla vyrobit jinou variantu. V prokurátorské obžalobě už bylo na první pohled jasné, že trojice měla ideového vůdce právě v Alexandru Eretovi. A ten se i přiznal.

Jenomže obžaloba zpočátku ještě nebyla dost přesvědčivá. A tak byl Alexandr Eret vystaven v ruzyňské vazební věznici zvláštnímu zacházení…

Výpověď byla vynucená

Byl zařazen do cely se třemi informátory, kteří ho psychicky i fyzicky týrali. Po každém výslechu StB na pověstném 4. patře musel na cele podrobně vyprávět celý jeho průběh. Pokud „nespolupracoval“, následovaly facky, polévání studenou vodou, bolestivé chvaty a sexuální útoky.

Soudci Fremrovi ani na chvíli nepřijde divné, že šetření údajného čistě kriminálního jednání matky nevyšetřovala kriminálka, ale Státní bezpečnost.

Psychicky zdeptanému nakonec namluvili, že si může zachránit krk, když se do protokolu přizná k vymyšleným zločinům, a tak unikne trestu tím, že ho umístí do blázince. A tak zničený Eret napsal dopis prokurátorce, ve kterém požádal o zopakování psychiatrického vyšetření. Při prvním prý lhal, protože se styděl.

Nikomu nepřišlo podivné, že se najednou přiznával postupně ke žhářství, sexuálním zločinům a věcem tak nesmyslným, že, jak věřil, bude usvědčen leda z chorobné lhavosti a namísto ve vězení opravdu skončí v blázinci. Nový psychiatrický posudek ho označil za prakticky nevyléčitelného psychopata se sexuální deviací a navrhl zvážit jeho kastraci.

Když mu došlo, že „naletěl bonzákům“, detailně koordinovaným soudruhy z StB, pokusil se o sebevraždu. Byl pouze přeřazen na jinou celu.

Alexandr Eret později pečlivě popsal zážitky z ruzyňské věznice ve své básnické sbírce Hodina věčnosti a stejně tak i představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Petru Uhlovi i svému pozdějšímu obhájci (od roku 1990) Milanu Hulíkovi. Oba podávali v únoru 1990 jeho jménem žádost o milost, briskně zamítnutou úředníkem Ministerstva spravedlnosti.

Státní bezpečnost získala, co potřebovala. Zakládá na jeho matku osobní svazek KR–833331 MV s názvem „Božena“ a třetího prosince 1987 ji odveze „na chvíli“ ze zaměstnání a sdělí jí obvinění z trestného činu „ohrožení mravní výchovy mládeže“. Je konfrontována se synovým „přiznáním“, že opakovaně a v její přítomnosti několik let zneužíval svojí mladší sestru.

Po mnohahodinovém výslechu se zhroutí a podepíše protokol, který při nejbližší příležitosti opět do protokolu prohlásí za vynucený. Neví, že její byt a telefon jsou odposlouchávány. Neví, že jsou proti ní vedena „operativní opatření“, založená ve svazku, s příkazem „provádět (je) v úzké součinnosti s vyšetřovatelem StB v návaznosti na vývoj důkazní situace v akcích VANDAL II“ – tedy v souvislosti s trestním stíháním jejího syna. Nakonec ji StB dokonce zařadí do stejného procesu.

Soudci Fremrovi ani na chvíli nepřijde divné, že šetření údajného čistě kriminálního jednání matky nevyšetřovala kriminálka, ale Státní bezpečnost. Nemá k dispozici vyšetřovací spis StB, takže nemůže vědět, že obžalovaná v protokolech opakovaně popřela svoji první „výpověď“.

Podle svědectví Alexandra Ereta jeho matka prohlásila svoji výpověď za vynucenou Státní bezpečností dokonce přímo v soudní síni. Soudce jí prý pohrozil vězením za „křivou výpověď“.

Robert Fremr je dnes tímto tvrzením doslova ohromen: „Nikdy a v žádném případě jsem to neudělal. Tohle kategoricky odmítám. Vždyť stačilo takové tvrzení zaprotokolovat a později ho vzít nebo nevzít do úvahy. Konflikt s obžalovaným ničemu neprospěje“.

Odsouzení matky Alexandra Ereta, byť „jenom“ k podmíněnému trestu, Robert Fremr ovšem senátorům i prezidentské poradní výběrové komisi zapomněl zmínit. „Zní to divně, ale já jsem to asi opravdu vytěsnil z paměti“.

Rakouský státní úředník

Soudce Fremr měl ale údajně reagovat stejně i na prohlášení svědka Přemysla Košana; i on měl soudu říci, že jeho výpověď Státní bezpečnost zmanipulovala. I jemu Fremr prý pohrozil, že pokud výpověď změní, zavře ho za křivé svědectví. Svědek se prý přímo v soudní síni zhroutil a po přestávce se přizpůsobil stanovisku soudu. I toto tvrzení ale Robert Fremr s odstupem desítek let jednoznačně popírá.

Na první výročí „sametové revoluce“ 17. listopadu 1990 se Alexandr Eret nevrátil z povolené vycházky a v ten samý den překročil zelenou hranici do Rakouska. Vystudoval právo a dnes je vysokým rakouským úředníkem.

Alexandru Eretovi, obviněnému i z propagace fašismu, prokázanému podle StB z jeho literárních prací zabavených při třech domovních prohlídkách, podle jeho vlastního svědectví odmítl návrh, aby se tyto práce na soudu přečetly a přesně byla označena místa, která údajně fašismus propagovala. Ani s tím dnes Robert Fremr nesouhlasí.

Členům senátního výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice sdělil že všechno bylo v pořádku: „Skutky spolehlivě prokázány, všichni obžalovaní se doznali. Poznám, když by bylo doznání vynucené, člověk má přece zkušenost“.

Nezmínil ale nebývalou mediální kampaň, která tehdy případ a jeho soudní projednávání doprovázela. Jen Rudé právo otisklo nejméně šest článků s citacemi četných rozhořčených „dopisů čtenářů“, včetně velitele Pohraniční stráže generálporučíka Františka Šádka, Svazu protifašistických bojovníků a jednotek Lidových milicí.

Na druhé straně proti procesu diplomaticky protestovalo rakouské ministerstvo zahraničních věcí. Podle vyjádření soudce Fremra v Senátu však „soud proběhl v klidu“.

Veškeré důkazní materiály celého případu, včetně zmiňovaného „deníku“, byly zničeny 11. srpna 1989 na základě „usnesení Městského soudu v Praze“. Zatím se nepodařilo zjistit, kdo ke zničení důkazů, které by mohly sloužit k novému posouzení případu, vydal příkaz. V té době však soudce Fremr už na Městském soudě nepracoval. Sám dnes podobný postup označil za nezvyklý.

V roce 1990 byl Alexandr Eret propuštěn z vězení. Ze zabavených věcí mu byl vrácen pouze psací stroj, ale ani jedna písemnost, na jejichž základě StB a soud prokazovaly jeho údajnou „propagaci fašismu“.

Před branou věznice v Ostrově nad Ohří na něj čekala policie, která ho na základě dodatečného rozsudku proti jeho vůli převezla do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Po řadě vyšetření lékaři prohlásili, že jde o zcela normálního člověka, a nevědí tedy, proč ho tam policie vůbec zavřela. Soudem nařízenou „léčbu“ proto vůbec nezahájili.

Na první výročí „sametové revoluce“ 17. listopadu 1990 se Alexandr Eret nevrátil z povolené vycházky a v ten samý den překročil zelenou hranici do Rakouska. Vystudoval právo a dnes je vysokým rakouským úředníkem.

Zmanipulovali nás, říká soudce

Kandidát na místo soudce Ústavního soudu Robert Fremr v Senátu podle záznamu uvedl: „Tam se objevuje spekulace, že ta věc byla, nějakým způsobem zmanipulovaná. Přísahám tady na svoji smrt, že mě nikdo nekontaktoval, aby mně někdo říkal: Prosím tě, odsuď to takhle.“

Musím to promyslet. Cítím lítost nad tím, co jsme způsobili paní Eretové a Alexandru Eretovi.

Autor tohoto textu absolvoval se soudcem Fremrem nad dokumenty StB k této kauze dvouhodinovou diskusi. Pro oba zúčastněné byla bolavá. Autor je bývalý disident se zkušeností s chováním StB i bonzáky v ruzyňské cele. Soudce Fremr viděl vyšetřovací spisy StB v této kauze vůbec poprvé a byl viditelně otřesen.

„Je to šok. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bylo nás tam pět, a nikdo jsme neviděli ani náznak, že to bylo zmanipulované. Ten psychiatrický posudek tří renomovaných soudních znalců nás přesvědčil. A všichni se přiznali. Vždyť tady z toho vyplývá, že řada těch důkazů byla pořízena zjevně protiprávním způsobem a my bychom je vůbec nesměli použít. Paní Eretovou bychom s největší pravděpodobností vůbec nemohli soudit. Strašné vědomí. Bylo to tak dobře připravené a já musím přijmout, že jsem byl naivní. Zmanipulovali nás,“ říká Fremr a dodává:

„Jako soudce jsem nikdy nebyl něčí loutka – a už vůbec ne loutka StB. Vždyť v polovině osmdesátých let jsem jako samosoudce osvobodil umělce Tomáše Rullera, kterého obžalovali z výtržnictví, za to, že se při představení vynořil z hromady písku nahý. Na chodbě byly desítky jeho známých a rozsudku aplaudovali. Předseda soudu se raději hodil marod, aby to nemusel soudit. Tohle je ale něco jiného. Musím to promyslet. Cítím lítost nad tím, co jsme způsobili paní Eretové a Alexandru Eretovi. U těch dalších dvou odsouzených pochybnosti necítím“.

Autor ponechává hodnocení celého popsaného případu i výše řečeného na rozumu a svědomí čtenáře.

Každopádně platí, že procedura výběru kandidátů a senátního schvalování soudců Ústavního soudu by zasluhovala v zájmu spravedlnosti poněkud pečlivější rešerše minulosti než tomu bylo v tomto případě.

Jde též o důstojnost a profesionalitu diskuze. Především v případě Senátu, kde každý senátor má minimálně dva asistenty přesně k takovýmto úkolům, je nepochopitelné, že taková pasáž života kandidáta na ústavního soudce prošla bez detailnějšího zkoumání.

Autor děkuje za cenné rady a poskytnutí archívních materiálů badateli Radku Schovánkovi z Muzea paměti XX. století a dalším přátelům, detailně seznámeným s tímto případem.