Pokud bychom hledali nejvýznamnější událost polistopadové éry, výsledek je po mém soudu jasný: je to úplné stažení sovětských vojsk z Československa. Zejména ve světle ruské brutální války na Ukrajině je dobré si připomenout tuto slavnou kapitolu novodobé historie. Dne 26. února uplyne 33 let od podpisu Dohody o úplném odchodu sovětských vojsk z území Československa.

Neprodleně po svém jmenování ministrem zahraničních věcí (10.12.1989) zahájil Jiří Dienstbier potřebné kroky k otevření jednání se Sovětským svazem o odchodu jeho vojsk z našeho území.

Bylo 21. prosince 1989 a s tehdejším premiérem Marianem Čalfou odletěl Dienstbier na pracovní návštěvu do Moskvy. Otázku sovětských vojsk nastolil hned na své první schůzce se sovětským ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem. Do Prahy se vracel s příslibem, že jednání budou zahájena během ledna 1990.

Rozčílení sovětští generálové

Ministr okamžitě jmenoval diplomata Jaroslava Šedivého hlavním stratégem pro tato jednání a pověřil ho koordinací přípravy. Bylo třeba urychleně vypracovat perfektní argumenty, k tomu byly ustanoveny týmy odborníků, zřízeny rezortní komise, byl předložen odhad materiálních škod, proběhly nesčetné pracovní schůzky.

Z praktických důvodů byl formálním vedoucím naší delegace náměstek předchozího ministra zahraničí Evžen Vacek, znal totiž mentalitu sovětských vyjednavačů a osobně se znal s vedoucím sovětské delegace, náměstkem ministra zahraničí Abojmovem.

První kolo jednání bylo zahájeno v Praze 15. ledna 1990. Šedivý zvolil taktiku přímosti, otevřenosti, zdvořilé neústupnosti a naprosté rovnocennosti, což sovětské generály zaskočilo. Byli zvyklí jednat z pozice síly, zastrašovat, vydírat a vydávat rozkazy.

Ilustruje to i fakt, že sovětská delegace se dostavila v početní přesile, do jednacího sálu bylo nutné donést další židle, sedělo se i mimo stůl podél zdi.

Ihned v úvodu odmítli Sověti vůbec jednat o odchodu vojsk. Abojmov argumentoval tím, že k tomu nemá mandát, že má dojednat nové podmínky pobytu vojsk, nikoliv jejich odchod, a teatrálně zaklapl desky s tím, že odchází.

Nestalo se tak a náročná jednání další den pokračovala. Slovo okupace zvedalo sovětské generály ze židlí, naše strana ale neustoupila, naopak. Šedivému velmi účinně nahrával Luboš Dobrovský, tehdy mluvčí ministerstva, později ministr obrany, který byl tvrdým a nesmlouvavým vyjednavačem.

Výsledkem dvoudenních jednání bylo přistoupení sovětské strany na formulaci „jednání o pobytu vojsk na území ČSSR včetně jejich odchodu“. To znamenalo bod pro nás.

Ale my odjet nemůžeme!

Našemu úsilí zbavit se sovětských vojáků napomohla i tehdejší mezinárodní situace, kdy v Evropě probíhal odzbrojovací proces, jehož cílem bylo stručně řečeno snížení počtu sovětských i amerických ozbrojených sil v Evropě.

Po určitých peripetiích a kličkování sovětské strany přišlo druhé kolo, které se odehrávalo v Moskvě ve dnech 7. – 22. února 1990. Zásadní posun znamenala schůzka ministra Dienstbiera se sovětským ministrem zahraničí Ševardnadzem na začátku února v rámci konference Open Skies v Kanadě.

Ševardnadze tehdy slíbil, že sovětská delegace bude jednat o odchodu a slib splnil, stažení sovětských vojsk z našeho území již nebylo zpochybňováno. Následovalo dohadování o konkrétním průběhu odjezdu sovětských vojsk včetně zbraňových systémů, munice a osobních věcí důstojníků.

Tvrdým oříškem bylo stanovení data, k němuž bude odsun dokončen. Sovětská strana měla nereálné požadavky, přicházela stále s novými argumenty, volila nejrůznější způsoby, jak dosáhnout prodloužení pobytu, uváděla sociální problémy, nedostatečnou kapacitu železnice, bezpečnostní rizika, problém s průjezdností vlaků, zdržení kvůli proclení, vymýšlela nejrůznější záminky.

Naši železničáři v té době přišli s velkorysou nabídkou: navrhli, že v zájmu urychlení odjezdu vojsk budou pracovat nonstop, bez nároku na proplácení přesčasů.

Ke slavnostnímu podpisu Dohody o úplném odchodu sovětských vojsk z našeho území oběma ministry zahraničí došlo 26. února 1990 v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova.

Termín ukončení odchodu byl stanoven na 30. června 1991.

Konečně suverénní a nezávislí

Samotný přesun sovětské armády mělo v gesci ministerstvo obrany, řádný průběh odchodu řídil dle pečlivě vypracovaného harmonogramu generál Ducháček, na plynulém odsunu se podílelo ministerstvo dopravy a další rezorty.

Federální shromáždění přispělo vytvořením Komise pro dohled nad odchodem vojsk, jejímž předsedou byl zvolen Michael Kocáb. Komise plnila zejména kontrolní funkci, žádné kompetence zasahovat do průběhu jednání či samotného stahování neměla.

Dne 25. 6. 1991 oznámil generál Vorobjov prezidentu Havlovi, že odsun vojsk byl k tomuto dni ukončen. Teprve tehdy jsme se stali suverénní a nezávislou zemí.

Autorka je bývalá česká diplomatka. Počátkem prosince 1989 náležela k první skupině nových pracovníků, kteří přišli na tehdejší ministerstvo zahraničí s prvním postkomunistickým ministrem Jiřím Dienstbierem. Působila jako vrchní ředitelka sekce ministra, později na velvyslaneckých postech ve Finsku, v Egyptě či Malajsii, naposledy jako generální konzulka v americkém Chicagu. V listopadu 2019 jí byla udělena rezortní medaile Za zásluhy o diplomacii. O svých zkušenostech z diplomacie napsala dvě knihy: Sametová diplomacie a Matka diplomatka.