Diktát z Bruselu jako populistický bubák: „Že se tam něco peče v utajení, je nesmysl.“
Obraz debat před volbami do Evropského parlamentu se často nese v duchu nesplnitelných slibů, co bude „až nás zvolíte do Evropského parlamentu“ a jak už nedovolíme „zlému Bruselu“ kazit to dobré a krásné v české kotlině. „Nic v Bruselu se nepeče tajně a za zády členských států,“ upozorňuje advokát Kamil Blažek.
Volby do Evropského parlamentu se konají 7. a 8. června, podcast Bruselská setba se proto tentokrát zaměřil na to, jak vypadá legislativní proces v Evropské unii, co jsou to ty směrnice, nařízení, rozhodnutí nebo doporučení a jak je to ve skutečnosti s tak často kritizovaným „bruselským diktátem“.
Tématu se věnuje i další díl podcastu Bruselská setba, který HlídacíPes.org připravuje spolu s Kamilem Blažkem, partnerem právní kanceláře Kinstellar. Poslechnout si jej můžete na běžných podcastových platformách a také zde:
„O diktátu z Bruselu se často mluví proto, že říkat lidem, že nám někdo ubližuje, je dobré téma pro národní politickou debatu. V Bruselu se stejně bránit nebudou: jednak nám nerozumí a ani tím nepotřebují trávit čas,“ říká Kamil Blažek, advokát, expert na evropské právo a partner právní kanceláře Kinstellar.
Jakou roli v přijímání zákonů v EU mají jednotliví europoslanci?
Důležitou, ale současně ne úplně porovnatelnou s tím, jak to známe z českého parlamentu. Česká Poslanecká sněmovna vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě, schvaluje a mění zákony a má široké pole působnosti. Role Evropského parlamentu je jiná už proto, že EU není národní stát, je to kvazistát, byť v některých oblastech pravomoci suveréna má. Skupina poslanců v českém parlamentu má právo předkládat návrhy zákonů, to evropští poslanci nemohou. U nich je podstatné to, jak jsou oni sami aktivní, jakou politickou stranu a frakci mají za sebou, jaké mají finanční zdroje pro možnosti zpracovávat různé analýzy či popularizovat určitá témata a získávat pro ně podporu, to, jak a s kým jsou schopni a ochotni se domluvit. Nechci se dotknout českých poslanců, ale pokud tuhle práci chtějí dělat na špičkové evropské úrovni, vyžaduje to výrazně větší a konzistentní znalosti a schopnosti, než je potřeba na úrovni národní.
Podstatou je, že s legislativní iniciativou přichází pouze Evropská komise. Ta samozřejmě přijímá podněty od členských států, od europoslanců, ale i od veřejnosti.
V předvolební kampani ovšem některé strany slibují, že když jejich europoslanci budou zvoleni, že se zasadí za zrušení Green Dealu. Je to příklad z kategorie „slibem nezarmoutíš“? Tedy, že jeden český europoslanec sice může slibovat, ale nic takového ve skutečnosti nemůže prosadit?
Kdybych měl odpovědět jedním slovem, tak nemůže. Může se ale v té věci angažovat, snažit se, aby byl jeho hlas slyšet. Což se ale určitě nedělá tak, že bude něco vykřikovat do médií ve své mateřské zemi. Podstatná je schopnost komunikace s ostatními europoslanci, s dalšími stranami a frakcemi, s Evropskou komisí a jejími zaměstnanci, s členskými státy a s dalšími vlivovými skupinami v Bruselu, jako jsou průmyslové asociace. Navíc právo navrhovat nové právní předpisy – a nový právní předpis je i zrušení starého právní předpisu – Evropský parlament vůbec nemá. Tuhle pravomoc má výhradně Evropská komise. Čili poslanec může třeba přijít s návrhem na zrušení evropského klimatického zákona, může to v parlamentu přednést na plénu, ale to bude tak všechno, co se stane.
Už jsme narazili na to, že evropský a český parlament se pokud jde o pravomoci a fungování od sebe dosti liší, stejně tak je úplně jiné i přijímání zákonů na evropské úrovni…
Přesně tak. A má to své dobré důvody, protože Evropská unie zahrnuje spoustu právních kultur, má různou právní historii a ten proces je tomu přizpůsoben. Podstatou je, že s legislativní iniciativou přichází pouze Evropská komise. Ta samozřejmě přijímá podněty od členských států, od europoslanců, ale i od veřejnosti. Než něco probublá do fáze, že má smysl udělat k tomu nějaký předpis na evropské úrovni, často trvá roky. Komise má pak k dispozici odborné útvary, různá ta generální ředitelství, kde se připraví legislativní záměr. Předkládá se několik variant a sbírají se k nim podněty. Z toho pak vypadne už návrh předpisů, který pak zpracovávají – tolik oslavování, či naopak opovrhovaní – bruselští úředníci.
Ale o tom, že se „něco chystá“ jsou vždy informovány jednotlivé národní státy?
Nejenom národní státy. Ty informace jsou veřejné ve všech fázích přípravy, komunikuje se v rámci Evropské rady, což je orgán složený ze zástupců národních států, každý stát má při EU i svého stálého velvyslance, kteří jsou tam pro koordinaci přístupu, postupů a názorů jednotlivých členských států právě i v legislativní oblasti.
O diktátu z Bruselu se často mluví proto, že říkat lidem, že nám někdo ubližuje, je dobré téma pro národní politickou debatu.
To edukativní téma přijímání legislativy dokončíme, ale ještě bych se zastavil u toho, že v české debatě se pořád vrací tvrzení, že nám Brusel něco nutí. Z toho, co říkáte, ale plyne, že od začátku tu je nejen informovanost o tom, co se chystá, ale i možnosti, jak finální podobu návrhu ovlivnit.
To, že se něco v Bruselu peče v utajení, je holý nesmysl. Brusel nám diktuje předpisy asi do té míry jako Praha diktuje třeba Kroměříži nebo Hlučínu. A na jižní Moravě budou mít asi jiný názor na zdanění vína, než na jihu Čech. Takže něco se v Bruselu peče asi jen v tom smyslu, že někdo má v hlavě na počátku nějakou myšlenku, ale ve chvíli, kdy se začne nějak zhmotňovat, začíná proces, který je veřejný a transparentní. O diktátu z Bruselu se často mluví proto, že říkat lidem, že nám někdo ubližuje, je dobré téma pro národní politickou debatu. V Bruselu se stejně bránit nebudou: jednak nám nerozumí a ani tím nepotřebují trávit čas. Obvykle to také plyne i z neznalosti procesů a postupů, stejně jako z nutnosti přečíst si řadu těch návrhů a záměrů v angličtině. Bývá to spousta relativně složitých technických témat, kterým je potřeba rozumět, ale bohužel politické strany v Česku nemají odborné aparáty, které by se tomu věnovaly.
Když se říká, že Česko k evropským předpisům nemůže nic říct, není to pravda. Naopak: nejenom, že může, ale musí se povinně vyjadřovat v rámci Evropské rady.
Vraťme se teď zpět do fáze, kdy je připravený nějaký návrh, který předložila Evropská komise. Co se s ním děje v rámci toho legislativního procesu dál?
Návrhy nejprve prochází oponenturou i v rámci samotné komise, neformálně často i v parlamentu, v jednání s členskými státy. Když se pak návrh – ať už nařízení (anglicky regulation) nebo směrnice (directive) – zveřejní, je k dispozici k diskusi a k připomínkám v podstatě celé Evropě. V rámci takzvané veřejné konzultace visí na webových stránkách. Někteří účastníci včetně členských států, jsou přímo vyzváni k reakcím a měli by si v rámci svých struktur, úřadů a ministerstev ohlídat, aby se k tomu návrhu vyjádřili. Vedle toho to mohou dělat i různé organizace, třeba národní svazy průmyslu, různé celoevropské organizace, které v Bruselu zaměstnávají lidi, kteří ty předpisy čtou. A může se takto vyjádřit i každý občan, fyzická nebo právnická osoba, které se to nějakým způsobem dotýká. K jejich názoru nemusí být nutně pak přihlédnuto, protože třeba nebude tak reprezentativní nebo tak dobře vyargumentovaný, ale právo na to má. Po téhle konzultační proceduře se návrh upraví a vzniká finální návrh předpisu, který pak jde z Evropské komise do řádného legislativního procesu směrem do Evropského parlamentu a k Evropské radě.
Kde se může několikrát vracet, pozměňovat, může probíhat dohadovací řízení…
Když to trošku zrychlím, tak návrh jde do parlamentu, který se řídí jednacím řádem, probíhá diskuse v rámci parlamentu, pak s komisí a s orgány rady, tedy se zástupci členských států. Takže když se říká, že Česko k těm předpisům nemůže nic říct, není to pravda. Naopak: nejenom, že může, ale musí se povinně vyjadřovat v rámci Evropské rady. Samozřejmě můžeme být přehlasováni, ale ten názor tam nejenom vyjádřit můžeme, ale musíme. Přičemž to přehlasování je taky dost přeceňované, protože Česká republika nemá tak malou váhu a hlavně – pokud je nějaké téma, které uchopíme dobře a od začátku, sledujeme ho, budujeme si koalice a vztahy s ostatními zeměmi a snažíme se přesvědčit ostatní o své pravdě, tak můžeme leccos prosadit. Bylo to jasně vidět třeba u té úspěšné snahy u směrnice o Euro 7 vedené Alexandrem Vondrou. Jde jenom o to, jestli jsme připraveni, máme nabito a chceme něco dělat. Variantou samozřejmě je i to, že se k žádnému kompromisu nedospěje a ten předpis vůbec neprojde.
Něco je nařízení, něco směrnice, často se používá i slovo akt. Jaký je mezi tím právní rozdíl?
Nařízení se v české rovině nejvíce blíží zákonu. Je to evropský právní předpis a když je schválen a vyhlášen, tak od určitého data platí a je přímo účinný ve všech zemích Evropské unie. Naopak směrnice v českém právu ekvivalent úplně nemá. Zavazuje ale členské státy k tomu, že do určité doby musí změnit své vnitrostátní zákonodárství tak, že váš – český, maďarský, německý či další – zákon bude říkat to a to. A je na každém státu, zda upraví stávající zákony, nebo napíše nový. Směrnice v naprosté většině případů také neříká do detailu, co a jak se má konkrétně udělat, ale dává rámec. Příkladem je třeba směrnice o řádné péči, která chce, aby firmy měly povinný reporting uhlíkové stopy u svých subdodavatelů, ale konkrétní pravidla, jak se to promítne do zákona o účetnictví, do zákona o obchodních korporacích či do nějakého samostatného nového zákona, to je už dáno na vůli členským státům.
Což je mimochodem ten okamžik, kdy často do té takzvaně bruselské legislativy vstupuje domácí prvek, kdy si leccos v zákonech přitvrdíme a zkomplikujeme… Kdy se ale vlastně rozhoduje, co bude nařízení a co směrnice?
To je z velké části dáno předmětem té úpravy. Něco lze udělat nařízením, čili tím „diktátem z Bruselu“, jen obtížně, protože by to zasahovalo do právních stavů, které jsou v každé zemi upravené trochu jinak. V tu chvíli je cestou směrnice, kdy si cestu k cíli každý stát ve svých zákonech upraví sám. Například – a teď fabuluji – se na úrovni EU shodneme na tom, že zadávání veřejných zakázek nad deset milionů musí jít formou veřejného zadávacího řízení. Jak se to projeví v národní legislativě bude věcí každého státu. Naopak v případě nějaké úplně nové úpravy se obvykle volí forma nařízení.
Pak tu ale máme i různá unijní stanoviska, doporučení a rozhodnutí…
I to je součástí legislativního procesu, ještě bych k tomu doplnil nařízení Evropské komise, protože jedna věc je nařízení Evropské unie, což je ten celoevropský zákon, ale vedle toho vydává nařízení i Evropské komise jako delegovaný správní akt. Trošku bych to přirovnal k tomu, co je v Česku nařízení vlády nebo vyhláška ministerstva, kdy se třeba určí limity na emise rtuti…
Což ale nemusí procházet tím legislativním procesem, jak jsme ho popsali.
Prochází to méně komplikovaným legislativním procesem. Ale opět se k tomu vyjadřují členské státy, i když formou mimo parlamentní proces. A je tam potřeba – mimo jiné – odsouhlasení většinou členských států.
Podobně jako u nás může Ústavní soud zrušit část zákona pro rozpor s Ústavou, v případě evropského práva je možnost žaloby o neplatnost podle článku 263 smlouvy o fungování Evropské unie.
A ještě tedy co je za pojmy rozhodnutí, doporučení, stanovisko?
Rozhodnutí je evropský právní akt. To slovo akt je všeobecný pojem, každopádně rozhodnutí Evropské komise je závazné pro jeho adresáty, podobně jako u nás je třeba rozhodnutí Antimonopolního úřadu závazné pro účastníky řízení, či jiné konkrétní subjekty. Rozhodnutí Evropské komise se používá často právě v případech porušení antimonopolních pravidel, u schvalování fúzí a akvizic nebo – a to je teď v Česku aktuální – při schvalování veřejné podpory například pro nový jaderný reaktor v Dukovanech. A je to závazné pro jeho adresáty. Doporučení a stanoviska mají čistě z právního pohledu opravdu ten doporučující nebo informační význam. Jde o vyslovení názoru toho konkrétního orgánu, třeba nějakého generálního ředitelství. Svá stanoviska vydává i Evropský parlament. V jeho případě jde opravdu hlavně o vyslovení názoru, protože, jak jsme řekli, legislativní pravomoc nemá.
Navzdory tomu, že zde zaznělo, že do legislativního procesu může vstupovat takřka kdokoliv, v zásadě i řadový občan či firma, výsledné nařízení či směrnice se nám nemusí líbit. Třeba nějaká firma může zjistit, že jí vyloženě komplikuje život. Je nějaká možnost, jak to zvrátit, bránit se?
Určitá možnost obrany je. Je to jednak soudní cesta, možnost žaloby třeba na to, že je to proti předpisům nebo proti jiným rozhodnutím. Podobně jako u nás může Ústavní soud zrušit část zákona pro rozpor s Ústavou, v případě evropského práva je možnost žaloby o neplatnost podle článku 263 smlouvy o fungování Evropské unie, což je základní dokument o fungování EU. A jednotlivé subjekty, konkrétní členské státy, Evropský parlament, rada Evropské unie nebo samotná Evropská komise mohou podat žalobu k soudnímu dvoru s cílem zrušit nařízení. Výjimečně se to dá vztáhnout i na konkrétní osoby, třeba právě firmy a podnikatele nebo i fyzické osoby členských států, pokud to nařízení přímo individuálně zasahuje do jejich práv a povinností, což je ale nutné důkladně vyargumentovat. Jakkoli je ta možnost limitovaná, občas se využívá a některé státy žalují Evropskou komisi. A také u českého soudu lze požádat o stanovisko, jak se má v konkrétním případě vykonat evropské právo, či o přezkoumání, zda vůbec to evropské právo má u nás platit. Ale moc často se to neděje.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihuPop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Konec praní špinavých peněz? Střídání v dohledu nad bankovním sektorem
Kyberútoky na vzestupu. Firmy dostanou povinnost se bránit a hlásit incidenty
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
Diktát Bruselu je faktický. ČR chtěla postavit 4 jaderné bloky. Brusel povolil jeden a to proto, aby fungoval jako záložní zdroj pro Německo. Kolonie ČR postaví za vlastní peníze jaderný blok, ale elektřinu bude muset kupovat z Německa. To je Brusel v praxi.
Pěkná lež.
1/ Můžete nějak dokázat, že Brusel nadiktoval ČR, kolik může postavit reaktorů?
2/ Stejně tak nemůžete nikdy dokázat váš nesmysl, že další reaktor je pouze záložní zdroj pro Německo. Je to pouze a jenom vaše nesmyslná a falešná dojmologie.
3/ O tom, že se bude občanům ČR prodávat elektřina za ceny na burze v Rotterdamu, rozhodl největší dodavatel ČEZ a jeho největší akcionář, vláda ČR a další obchodníci s elektřinou tak učinili podle ČEZu.
Nikde na světě neexistuje nařízení, nebo zákon, že obyvatelé ČR musí platit ceny elektřiny podle burzy v Rotterdamu. Klidně bychom mohli platit ceny podle kapacit našich výrobců. To by ovšem všechny vlády ČR měly na rozdávání líným a hloupým voličům méně peněz. Byly by „jenom“ méně populární.
4/ Jako vždy si Čecháčkové kálí do vlastního hnízda a lživě obviňují „ty druhé“. Takhle lživě zapáchá celých 105 let historie Československa a ČR od vzniku v říjnu 1918.
5/ Kdyby bylo v ČR méně nechytrých lidí, kteří si dříve než začnou veřejně lhát, alespoň něco málo přečetli, tak by dnes byla ČR nejen ekonomickým rájem v Evropě. Opak je bohužel realitou.👎
Není to lež, je to pravda. Informovaní to vědí, hloupí jen nálepkují. Bývalý ředitel Čezu pan Míl, měl na toto téma skvělý článek. Informace jsou, jen hlupák si je nenajde.
Normální, slušný, pravdomluvný člověk, dokáže svá tvrzení doložit.
1/ Podle vás EU povolila ČR výstavbu 1 bloku. Asi proto drzá vláda ČR vypsala tendr na výstavbu 4 bloků a obdržela od firem KHNP a EDF též nabídky na výstavbu 4 bloků. Kupodivu EU nijak neprotestuje. 🙂
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/553277-na-stavbu-jadernych-bloku-podaly-finalni-nabidku-dve-firmy
2/ Jak sám jistě vidíte, vaše nepodložená dojmologie o povolení EU k výstavbě jednoho jediného bloku „pro Německo“ pozbylo logiku i smysl.
3/ Jediným větším německým dodavatelem el. energie v ČR je E.ON. Má lepší ceny než český ČEZ, je pružnější, vykupuje ve velkém „zelenou“ energii a proto v roce 2023, získal 100 tis. nových českých zákazníků.
https://www.tzb-info.cz/ceny-paliv-a-energii/26434-e-on-v-roce-2023-ziskal-pres-sto-tisic-zakazniku
4/ Nehodlám ztrácet čas, hledáním důkazů pro vaše nesmysly a lži.
Máte z toho lhaní nějaký pocit důležitosti, nebo jen potřebu škodit občanům ČR?
5/ Jak říkával starý Bajza v Bylo nás pět: „Kdo lže ten krade, do pekla se hrabe.“ 🙂
Brusel nám zakázal stavět jaderné bloky, kolonie ČR staví za svoje zálohu pro Německo, elektřinu musíme nakupovat v Německu ……….
V pěti větách takových nesmyslů, kam vy na ty hlody chodíte?
Tyto nesmysly, které jsou pravda vymysleli v Bruselu. Stačí umět jazyk, trochu se zajímat a i hlupákovi se může obzor rozšířit.
Komentář: Pátý blok v Dukovanech bude podle německých not. A to je problém
Jaroslav Míl
Stačí umět číst a rozumět psanému textu.
Ale ano, je to pravda. K tou je ovšem nutné sledovat ty skutecně důležité informace, a nespoléhat se na to, že nám je vládní politici nebo „ta jediná veřejně právní TV “ sdělí sama.
K tomuto, viz třeba zde
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-ocima-byznysu-komentar-paty-blok-v-dukovanech-bude-podle-nemeckych-not-a-to-je-problem-251269
Jako obvykle plácáte…Jádro pudla není v tom, co nám Brusel nařizuje, ale v tom, že chceme aby to Brusel cáloval. Je tedy jasné, že ten kdo sponzoruje má nějaké požadavky, což pan Míl jaksi zamlčel. Ty podmínky nejsou nijak drastické a případnou stavbu 4 bloků neohrozí. V praxi se pouze ukazuje, že pavlačový a nepoctivý způsob polemiky pana Míla (a nejen jeho) napáchá v hlavách laiků více škody než užitku.
… no Brusel by to v žádném případě „necáloval“, protože výroba elektřiny se bere jako „podnikání“ – a na to musí být přísnost od EK… Tedy zejména to, zda tam stát(ČR) se smí nebo nesmí na budování jaderné energie finančně podílet, protože to by mohla být zakázaná podpora a pokud ano, tak „přes to vlak nejede…“. Porušení soutěžní práva je v rámci EU nejhorším možným (skoro trestným) činem (a pokud by ještě existoval trest smrti, tak by se takovéto porušení trestalo i tak….) – je to dogma všech dogmat…
Pokud nám Brusel zcela uměle a nesmyslně zvyšuje náklady, tak je normální tlačit na něj, aby to zacáloval.
MMCH, reaktor typu pile, jedoucí i na neobohacený uran, bychom postavit zvádli i sami. Nebo bychom mohli oprášit projekt Jaslovskobohunické A1, což byla původní československá konstrukce.
Nikomu u nás nemusí vykládat advokáti nebo novináři co je zač ten Brusel,víme to dobře a ještě to snášíme.Jestli ale budou provokovat a dělat z nás blbce tak ten pohár přeteče.Co to má za smysl psát tak drzé lži ? Kdyby mlčeli a nevyhrocovali to,udělali by i pro sebe líp !
Blbce ze sebe děláte jenom sám, Vladislave…HP má výborný seriál, který umožňuje většině svých čtenářů dovzdělat se z občanské výchovy střední školy a Vy na to ještě nadáváte. Jste nevděčný ignorant!
Německá media poslala do budov EU-EK své novináře, aby „tajně“ odebrali vzorky na WC. Všechny vzorky byly pozitivní na kokain-amfetaminy. Uvedl ČRo. Takže se v Bruselu pečou daleko horší věci
Čecháčkové, co se týká drog, by měli držet „ústa“ a být pěkně zticha.
Poslanci EP možná berou kokain a amfetaminy, aby vydrželi nechrápat „v práci“. Existují ovšem mnohem devastující drogy, jako například alkohol.
Zvolit si opakovaně na 10 let těžkého alkoholika, vylitého Zemana, kterého pro jistotu posledních 5 let vůbec nikam nezvali, aby nedělal ostudu, jako například na summitu NATO (2018), kde ho museli spícího i s židlí strčit při focení do kouta, je ostudou celého státu a hlavně Zemanových voličů.
A to ani nepíšu, jak ho v deliriu přivezli (2021) polomrtvého do nemocnice s hubou spadlou na prsa… Co to jeho chlastání stálo daňové poplatníky peněz a stát prestiž.👎
Pokud to sami berou, proč to zakazují ostatním lidem? Nebo se považují za „ýbrmenše“? Ale to už jsme tu měli 1939 – 1945. Tak ať nedopadnou stejně. On ten „třetí rajch“ jel na drogách stejně jako ta EU, až se z jeho bonzů kouřilo.
Zeman má diabetické poškození céva nervů, které si ulovil při své politické práci (nedodržování životosprávy a prudké kolísání hladiny glukózy v krvi). Dálkovou diagnostiku soudružky Džamily, která vystudovala kazašskou medicínu, nebrat.
K tomu utajení: To by nesměla existovat kausa zákazu olověné munice, kterou EK utajovala a veškeré prosáklé informace o přípravě tohoto zákazu opakovaně prohlašovala za „desinformace“. Potom to náhle vypustili a bylo to ještě horší, než ty prosakující informace.
I nezařazený poslanec EP hlasuje a jeho hlas má stejnou váhu jako hlas poslance, zařazeného do nějaké frakce. Takže pokud tam bude poslanec proti GD, bude prostě hlasovat proti a nebude hrozit nějaký obchod typu: „Tuhle číčovinu jim pustíme za to, že támhletu stáhnou.“
Čtení tohoto článku či spíš rozhovoru je pro člověka který si představoval EU jako společenství svobodných suverénních a rovnoprávných států utrpením od začátku až do konce.
Hlasoval jsem za daných podmínek proti vstupu a dodnes toho nelituji. Dochází přesně k tomu čeho jsem se obával. Nicméně mírná většina rozhodla. Žije se mi s tím ale těžko, přetěžko.
Pan Břeštan má pravdu v tom, že to „není tajné“. Sice by se dalo diskutovat o tom, že spousta těch věci už se předjedná neveřejně mezi politiky, a že do uvedených institucí už jde předjednaný návrh, včetně dojednané potřebné podpory.
Nicméně věc druha, a že se to opakuje stále, informační a mediální exploze.
Jinak řečeno, není ani v možnostech našich veřejnoprávních médií, nejen aby si udržovali v Bruseli poměrně velký počet zpravodajců, analytiků (všech možných oborů) včetně právníků (na evropské právo), aby vůbec dokázali sledovat úplne všechna ta jednání, rychle zanalyzovat, jak se ten který návrh promítne do stavu naší republiky.
Ovšem, za druhé, aby tedy ta naše vřp. média poskytla ve svém vysílání dostatek času a dostatek mediální pozornosti, těmto informacím – dokud a pokud je ještě čas tomu zabránit.
To ale skutečně ani vřp média nedělají, a vláda o tom taky neinformuje, dokud nemusí, a to už je pozdě.
Jestli se o tom někde a včas píše, tak na těch opravdu ale opravdu nezávislých webech (nikoliv těch prokremelských), kde odborníci z těch rezortů upozorňuji na rizika těchto návrhů…
Jenomže, tyhle informace se právě do těch hlavních médií nedostanou. Těm více méně stačí, vulgarizace to co navrhovala BBC, „5 minut Žid, 5 minut Hitler“, ovšem právě s tou pro média atraktivní složkou, jak se při tom vzájemně napadají a vulgaristicky tituluji a obviňují ze lží, takže na ten podrobný předmět sporu už ani nezbyde v těch médiích čas….