Za prvních dvanáct let komunistické totality se počet dětí v dětských domovech zvýšil patnáctinásobně. Odebrání dítěte byl nejen nejčastější nástroj, jímž stát řešil jakékoliv problémy v rodinách, ale také mocná hrozba pro rodiny politických odpůrců.

„Máma na mě čekala před školou, a už se mě nedočkala. Vůbec nic rodičům neřekli. Ničemu jsem nerozuměla, ale jsem provokatér odjakživa, takže jsem první den držela hladovku a dělala jim i jiné naschvály,“ popisuje Marie Ronešová, jak se v roce 1954 ocitla v dětském domově v Krnsku u Mladé Boleslavi.

Marie Ronešová o prázdninách s matkou. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Skutečný důvod, proč se zde ocitla, se nikdy nedozvěděla. „Celé se to stalo na základě rozhodnutí lidového soudu, kde pořád dokola tvrdili, že máma není schopná se o mě postarat. Rodiče nebyli ani alkoholici, ani narkomani. Táta se každý rok odvolával, ale soud si vedl svou, že když je táta v práci, máma není schopná se o mě postarat. Že neuměla moc vařit a uklízet? Ale takhle žilo spousta lidí a nebyl důvod jim odebrat dítě a dát ho do dětského domova.“

Šestiletá Marie marně doufala v zázrak: „Modlila jsem se, aby mě Bůh vysvobodil z děcáku, ale nic se nedělo, tak jsem postupně poznávala, že musím spoléhat jenom sama na sebe.“ Postupně tak musela přivyknout polovojenskému režimu:

„Nástup, ve dvojstupu odchod do koupelny, ve dvojstupu odchod do jídelny, jeden oddíl asi po třiceti dětech – pět oddílů od první do páté třídy.“

Na prázdniny ji sice pouštěli domů, ale v září se vždy musela do dětského domova vrátit: „Koncem srpna jsem už zase s hrůzou čekala, kdy si pro mě přijedou.“

Socialismus pěstouny „nepotřeboval“

Zatímco v roce 1948 žilo v dětských domovech v Československu jen okolo 1400 dětí, po nástupu komunistů k moci se tento počet razantně zvýšil. Už o dva roky později to byl téměř šestinásobek. A v roce 1960 žilo v ústavní péči celých dvacet tisíc dětí. Velkokapacitní dětské domovy vznikaly v zestátněných zámcích a zrušených klášterech, menší zařízení byla považována za nehospodárné plýtvání státními prostředky.

Marie Ronešová roku 1963. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Pěstounskou péči komunisté odmítali stejně jako sociální práci, která by rodinám v krizi pomohla vypořádat se s problémy a lépe se postarat o své děti. „V socialismu nic takového není zapotřebí,“ znělo obvyklé heslo. Jediným receptem na jakékoli, byť domnělé rodinné selhání se stalo odebrání dítěte a jeho umístění v dětském domově.

Tak tomu bylo i v případě Marie Ronešové, která strávila v dětských domovech sedm let, přestože rodiče u soudu bojovali o její navrácení domů, navštěvovali ji a posílali jí dárky. Postupně se v drsném prostředí „otrkávala“. Naučila prát se s dívkami i s kluky, byla zvolena velitelkou své světnice. Nakonec jí v mysli uzrál plán, jak se osvobodit.

„Když jsem viděla, že si s tím dospělí neporadí, že jsem pro ně pořád jenom nějaká ‚nezletilá‘, vzala jsem to do svých rukou.“

V zimě začala chodit rozepnutá a záměrně onemocněla. Vychovatelky nic nezaregistrovaly a nechaly ji chodit do školy. Když pak ale Marii přijela navštívit matka, hned si všimla jejího kašle a horečky a odvezla ji k lékaři. „Tam jsme se dozvěděly, že mám zápal plic, a později i to, že mě nechali přechodit spálu. Máma se na místě rozhodla, že už mě tam zpátky nedá a vzala mě domů do Prahy. Už to mohla odůvodnit.“ Následovala závěrečná soudní bitva, která tentokrát skončila úspěšně. Marie se jako třináctiletá konečně mohla vrátit do svého, byť nijak ideálního domova.

Rodiče za mříže, děti do ústavu

Průzkum z roku 1951 ukázal, že pouze čtyři procenta dětí žijí v dětských domovech kvůli nezájmu rodičů. Nejčastějším důvodem svěření do státní péče bylo „zaměstnání rodičů, které brání řádné výchově dětí“, „selhání ve výchovné péči“ nebo „poskytnutí špatných vzorů“. Důvody k odebrání dítěte z rodiny byly v zákoně formulovány tak vágně, že se snadno mohly stát další hrozbou pro odpůrce komunistického režimu. V ústavech často končily děti politických vězňů.

To byl i případ Josefa Sorbana, jehož otec byl v roce 1952 zatčen za ilegální převádění lidí na Západ a odsouzen na patnáct let. O rok později zavřeli i maminku. Přestože pětiletý Josef měl babičku v Žilině, poslali ho do domova pro předškolní děti v Chotěboři a o rok později ho přesunuli do domova pro školou povinné děti v Holicích. Josef Sorban na něj vzpomíná: „Jako nejmladší jsme byli šikanováni těmi staršími. Vychovatelky se o nás moc nestaraly.“

Josef Sorban s matkou v Praze, 1961. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Josefova matka si po roce a půl hladovkou vynutila informaci, kde se její syn nachází. Poté si pro něj přijela babička ze Žiliny. Ta byla členkou KSČ, a tak využila svých známostí a po třech měsících získala vnuka do své péče. Teprve ex post se ukázalo, že jedna z učitelek ze školy, kterou Josef začal navštěvovat, už měla potvrzený souhlas k jeho adopci.

„Všichni se mě štítili“

Polovojenský řád a šikana, to jsou dvě vzpomínky, které se ve vyprávění pamětníků o dětských domovech padesátých let objevují nejčastěji. „Oblečení složené do komínků, vyčištěné boty, ustlaná postel, budíček v šest hodin ráno. Zvykli jsme si, že si člověk musí poradit a že je to samozřejmé,“ vzpomíná výtvarník Miroslav Koval. V ústavu se ocitl v necelých osmi letech poté, co byli jeho rodiče, aktivně pracující pro katolickou církev, odsouzeni jako „špioni Vatikánu“.

Ariana Petrová vzpomíná na šikanu ze strany vychovatelky, která nutila chovanky dětského domova, aby pro ni v cizích zahradách trhaly třešně. Kdyby je někdo přistihl, trest by pochopitelně padl na ně. „Potom si ty třešně zavářela a něco těm holkám dala,“ dodává Ariana Petrová.

Rodina Ariany Petrové, Ariana je dívka v čepečku vzadu. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Angelina Čmolová má v paměti kruté chování vychovatelky vůči dívce, která se pomočovala: „Nevím, kde se v ní vzalo tolik zloby a nenávisti vůči tomu tvorečkovi.“ Vychovatelka se prý holčičce nejen vysmívala, ale ponoukala k tomu i její vrstevnice. Pokud jde o vzájemnou šikanu mezi dětmi, Angelina Čmolová si vybavuje i extrémní situaci, kdy dvě starší dívky nechaly viset jednu šestiletou za nohy z okna.

Angelina Čmolová roku 1953 v dětském domově Nové Hrady. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

S dalšími ústrky se pak děti setkávaly v rámci školní docházky, když chodily do školy s dětmi z běžných rodin. „Všichni se mě štítili. Když učitelka řekla, ať utvoříme kroužek a podáme si ruce, nikdo mi ruku nepodal,“ vypráví Ariana Petrová. Když se na Mikuláše rozdávaly dětem sladkosti, které pro ně předtím připravili jejich rodiče, Ariana jako chovanka dětského domova pochopitelně nedostala nic. „Učitelka říkala: ,Nechcete někdo něco dát tý Matoušový?‘ Ale nikdo mi nic nedal. Ani sušenku. Tak jsem tam seděla a brečela.“

Eliška Fořtíková zase vzpomíná na cenzuru dopisů: „Museli jsme je dávat číst vychovatelkám. Když jsem chtěla mámě napsat, že jsem měla hlad a omdlela jsem, musela jsem to psát ve škole. Sběrem jsem si vydělala pár drobných, za to jsem koupila známku.“

V té době nikdo neřešil skutečnost, že děti z dětských domovů odcházejí na prahu dospělosti zcela nepřipravené na běžný život, často zatížené silnými komplexy.

„Dlouho jsem bojovala s pocitem méněcennosti, protože jsem nebyla jako ostatní. Do školy jsem chodila v hadrech, které už přede mnou někdo nosil. Nikdy jsem neměla novou věc. Nikdy,“ vypráví Františka Hocková. Nedostávala ani žádné kapesné. Jako čtrnáctiletá jednou dostala po hudebním vystoupení od jednoho starého muže z obecenstva tři koruny. Poprvé v životě si zašla ke kadeřníkovi a byla vystavena dalšímu ponížení, když se ukázalo, že ostříhání stojí o korunu víc.

Hrozba pro každého, kdo se odlišoval

Dětští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier již od konce padesátých let studovali důsledky psychické deprivace v dětství a upozorňovali na to, že ústavní výchova může být příčinou řady vývojových, psychických i emocionálních poruch. Pod jejich tlakem se věci začaly pomalu měnit.

V době politického uvolnění kolem Pražského jara narušilo jednotný koncept ústavní péče hnutí SOS dětských vesniček, v nichž se o skupiny opuštěných dětí staraly pěstounky, a prostředí se tak více podobalo běžným rodinám. Období normalizace ale SOS dětským vesničkám nepřálo, jejich budování se zastavilo a začala se nad nimi vznášet hrozba zrušení.

Damoklův meč odebrání dětí znovu visel nad rodinami, které se jakkoli vymykaly běžnému průměru: ať už šlo o početné věřící rodiny, romské rodiny nebo rodiny disidentů. Signatářka Charty 77 Eva Joachimová například vzpomíná, že každý půlrok si ji předvolávali na sociální odbor národního výboru.

„Každého půl roku se mě ptali, kolik mám dětí, jak se jmenují, kdy se narodily, jako by se to za ten půlrok změnilo. Trvalo to několik hodin. Na jaře 1989 to už bylo docela drsné. Sdělili mi, že mi děti odeberou. Muselo jim být jasné, že přes ty děti jsem zranitelná. Tehdy jsem opravdu nevěděla, co dál.“ Naštěstí přišel listopad 1989, a dříve, než „sociálka“ přikročila k akci, poměry se změnily.

Petr Hejna. Foto: se souhlasem Paměť národa

V osmdesátých letech už i u nás dostaly zelenou dětské domovy rodinného typu, v nichž děti žily v menších, věkově smíšených skupinách. Vedle nich ale stále existovala i velká zařízení, kde byly děti rozděleny podle věku. Petr Hejna v té době pracoval jako vychovatel v dětském domově v Horních Počernicích. V šedesátých letech byl členem skautského oddílu a ideály skautské výchovy se snažil uplatňovat i jako vychovatel skupiny mladších chlapců. Narážel ovšem na limity dané dobovou ideologií:

„Sice jsme měli suplovat rodinu, ale to končilo ve chvíli, kdy jsme večer museli s dětmi sednout k Televizním novinám, pohovořit s nimi o tom, co jsme tam viděli, a udělat z toho stručný zápis.“

Požadovaná politická výchova byla spíše formální záležitostí, vychovatelům ale samozřejmě ubírala energii, kterou by mohli věnovat dětem. Petr Hejna hovoří i o tom, že vedení dětského domova se obohacovalo na úkor dětí a nejlepší vychovatelé byli pod různými záminkami propouštěni. Těsně před listopadem 1989 dospěl k zásadnímu rozhodnutí: „Tam se děly hrozný věci, já už jsem to nemohl vydržet. Už jsem nechtěl to svinstvo tolerovat a napsal jsem asi desetistránkovou výpověď. To jsem netušil, že se to za pár dní zlomí.“

Pád režimu přinesl velké změny i do pojetí sociální práce a života v dětských domovech. Osudy desetitisíců dětí, které za čtyřicet let totality prošly soukolím socialistické ústavní péče, zůstaly ale poznamenány natrvalo.

Autor textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí