Jedni emise snižují, druzí jich vypouštějí stále více. Pařížská konference a 10 let s Kjótským protokolem

Před deseti lety vznikl Kjótský protokol, který měl dostat pod kontrolu emise skleníkových plynů. Místo toho těchto látek, které ohřívají atmosféru a podle některých studií přispívají ke globálnímu oteplování, do ovzduší uniká mnohem více.

Nyní začala nová velká konference o klimatu v Paříži. Má tedy dohoda, ke které se nepřipojili největší producenti skleníkových plynů – Čína, Indie a USA, nějaký smysl? Vracíme se k textu klimatologa Radima Tolasze z letošního února – i nadále aktuálního.

Mezinárodní vyjednávání a dohody zpravidla těžce vznikají a v mnoha případech jsou i s těžkostmi dodržovány.  V oblasti životního prostředí můžeme z poslední doby zmínit dva příklady důležitých mezinárodních dohod. Jedna se týká ochrany ozónové vrstvy (Montrealský protokol) a druhá snižování emisí skleníkových plynů (Kjótský protokol). Montrealský protokol lze považovat za úspěšný. Úspěšnost Kjótského protokolu je velmi sporná.

Pravidla pro plnění

Své kořeny má v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC) přijaté v roce 1992, která zcela jasně deklarovala svůj cíl – stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti.

To byl hlavní důvod, proč se část zemí v roce 1997 v japonském  Kjótu zavázala v pětiletém období 2008-2012 snížit své emise skleníkových plynů o 5,2 % v porovnání s rokem 1990.

Protokol začal platit více než sedm let po svém vzniku -16. února 2005. Pro jeho platnost byly totiž stanoveny dvě podmínky, které musely být splněny: Ratifikace alespoň 55 státy a ratifikace tolika státy Dodatku I (tedy průmyslově vyspělými zeměmi), aby jejich podíl na emisích všech států Dodatku I v roce 1990 činil alespoň 55 procent.

Se splněním první podmínky nebyl větší problém, neboť rozvojovým zemím protokol neukládá žádné významnější závazky a řada ostrovních či přímořských států má na opatřeních proti změnám klimatu velký, někdy přímo existenční zájem.

Mnohem komplikovanější bylo splnění druhé podmínky. I státy, které Kjótský protokol jednoznačně podporovaly, čekaly s ratifikací na dobu, kdy budou přijata přesná pravidla pro její plnění.

Závazky je možné plnit snížením emisí nebo započtením zvýšeného ukládání uhlíku v půdě. Na obrázku je porovnání závazků jednotlivých zemí a skutečná změna emisí v roce 2012 v porovnání s rokem 1990. Zelená čára odděluje země, které svůj závazek splnily (horní dvě třetiny) od zemí, které závazek nesplnily (dolní třetina).

Pro úplnost je nutné dodat, že některé z uvedených zemí nakonec Kjótský protokol neratifikovaly a závazek tak pro ně není závazný (Chorvatsko, Monako a USA). Kanada je jedinou zemí, která svou ratifikaci v prosinci 2011 odvolala.

Vznik emisních povolenek

Kjótský protokol umožňuje zemím, které sníží produkci emisí více, než se zavázaly, část svého přebytku prodat ve formě emisních povolenek. Česká republika takto prodala část ušetřených emisí do Japonska a výnosy investovala do programu Zelená úsporám. Z tohoto pohledu lze tedy i Kjótský protokol považovat za úspěšný. Je zde však několik ale.

1. Ratifikace Kjótského protokolu byla podmíněna minimálním podílem zemí dle Dodatku I na celkových globálních emisích ve výši 55 %. V okamžiku, kdy ratifikaci se svým 36% podílem definitivně odmítly USA, závisel osud protokolu na Rusku. A dnes už můžeme jen spekulovat, co Rusko k ratifikaci nakonec přesvědčilo (podle některých komentátorů výměnou za to, že Evropská unie podpoří jeho vstup do Světové obchodní organizace – WTO). Před začátkem srovnávacího období v prosinci 2004 byl podíl 37 zemí z Přílohy I na celkových světových emisích 62 %. Jednoduchá matematika nám říká, že Kjótský protokol by při 100% splnění snižoval globální emise skleníkových plynů o 3,2 %. A to je hodně málo.
2. Ve srovnávacím období Kjótského protokolu (2008-2012) vzrostly celkové globální emise skleníkových plynů o 11 %.  V období 2000-2010 se zvýšily emise oxidu uhličitého např. v Číně o 130 % a v Indii o 70 %. Celosvětové statistiky UNFCCC ukazují, že přirozený rozvoj a hospodářský růst v zemích třetího světa zcela nahradil snížené emise skleníkových plynů v zemích, které své závazky plynoucí z Kjótského protokolu plnily.  A je pravdou, že některé země si při plnění svých závazků vypomohly přesunem výroby do zemí, které nejsou Kjótským protokolem vázány.
3. Princip emisního obchodování výsledný efekt pro klima dále snižuje. Na jednom konci světa emise snížíme více, než jsme se zavázali, ale na jiném konci snížíme emise o množství prodaných emisních povolenek méně. Regionální efekt to samozřejmě má, navíc jsou takto získané prostředky opět investovány do životního prostředí daného regionu. Ale globální přínos pro klima se tím zmenšuje.

Potřebuje tedy svět a globální klima další Kjótský protokol? Je správné, že se zástupci téměř všech zemí světa snaží na Kjótský protokol navázat a pokračovat ve snižování emisí skleníkových plynů?

Další pokus o dohodu

Z pohledu klimatologa jsou skleníkové plyny přirozenou součástí klimatického systému, ale příroda jejich velkou část milióny let ukládala a není přirozené je do atmosféry vrátit za několik málo století zpět. S takovou rychlostí si příroda neporadí. Již dnes vidíme, že vyšší globální teplota po rychlém růstu ve druhé polovině 20. století znamená častější a intenzívnější výskyt extrémního počasí.

Další růst teploty vzduchu je v posledním desetiletí snižován růstem teploty oceánů. Nevíme, jak dlouho bude oceán fungovat jako brzda, ale fyzika nám říká, že teplejší oceán absorbuje z atmosféry méně oxidu uhličitého. A z historie víme, že po oteplení globální atmosféry se zvyšuje koncentrace skleníkových plynů (oceán pravděpodobně začne oxid uhličitý vracet do atmosféry).

Kruh se tak uzavírá. Řada klimatologů ale upozorňuje na to, že se nejedná o kruh, ale o spirálu. A lidstvo dnes stojí před úkolem „uzavřít spirálu“ a snižováním emisí skleníkových plynů zastavit antropogenní tlak na změny klimatu.

Nepříliš úspěšný Kjótský protokol by měl nahradit dohodou, která bude mít lepší výsledky. Letošní klimatická konference UNFCCC (COP 21) v Paříži (30. listopadu až 11. prosince 2015) je dalším pokusem o globální dohodu. Prvním postupným krokem je zastavení každoročního růstu emisí skleníkových plynů.