Jak se uživí média v době bezplatné nabídky internetového obsahu? Jaká je role veřejnoprávních médií v boji proti dezinformacím? A jakou moc mají politické a finanční kruhy nad tím, co v médiích bude a co se veřejnost může dozvědět? 

O tom, nakolik se v posledních letech změnila situace novinářů v Česku a na Slovensku, v rámci Letní akademie Hejbej debatovali Robert Břešťan, šéfredaktor portálu HlídacíPes.org, šéfredaktor slovenského Denníku N Matúš Kostolný, šéfredaktor týdeníku Respek Erik Tabery a reportérka Deníku Referendum Saša Uhlová.

Debatu – s odstupem času – zaznamenal Vojtěch Boháč.

• Zástupkyně šéfredaktora Guardianu, Katharine Vinerová, řekla, že se za posledních pět let mediální scéna změnila ještě více než za 500 let od chvíle, kdy Guttenberg vynalezl knihtisk. Cítíte něco takového dnes ve vašich redakcích?

Kostolný: Je to tak, že za posledních pět až deset let se díky internetu stalo o hodně víc, než za 100 let předtím. Internet změnil média po všech stránkách, byznys médií se změnil. Dříve bylo základní schéma takové, že si lidé koupí noviny a inzerenti platí za inzerci, která se tak šíří k lidem. To v podstatě přestalo fungovat. Změnila se i práce novinářů a komunikace a kontakt se čtenáři. Nikdy jsme nebyli pod větší kontrolou, než dnes a nikdy jsme taky nemuseli pracovat tak rychle, jako dnes.

Tabery: Myslím si, že těch zlomů bylo víc. Už to, že nějakou informaci bylo možné přenášet přes kontinenty a sdílet ji rychle dál. Tenkrát to byl snad ještě větší zlom, než dnes. Dnes zažíváme průlom v tom, jak máme fungovat tak, aby zájem čtenářů umožnil existenci médií.

• Zhruba od roku 2008 se mluví o tom, že klasická média jsou v krizi, mimo jiné kvůli problémům se sháněním zdrojů financí na svůj provoz. Dá se říct, kdy se z této krize dostaneme, případně jestli jde o nějakou krizi, která bude pokračovat napořád?

Tabery: Může se stát, že naše práce skončí úplně. Může přijít nějaké další vývojové stádium, to v tuhle chvilku ještě netušíme. Teď je vidět, že u mnohých lidí převládá dojem, že informace z médií jsou zbytné. Technologická proměna se potkává i s proměnou společenskou, nejde to oddělit. Můžeme teď zažít zlatý věk žurnalistiky a můžeme zažít i její konec. Jsme stále uprostřed změny, jejíž konec nevidíme.

Kostolný: Myslím si, že žurnalistika přežije ve své podstatě. Tou je snažit se lidem pomáhat v orientaci v tom, co se děje kolem nás. Úplně nejjednodušší věc – třídit informace, důvěryhodným způsobem a nejpoctivěji jak to jde ty informace zpracovávat a odevzdávat ve srozumitelné podobě, aby dokázaly přebít ten zrychlený tok informací, který se na nás valí. Abychom dokázali nabídnout nějaký typ uceleného pohledu na to, co se děje. Jestli se to bude odehrávat na papíře, na iPadu, mobilu, na ucelených stránkách, nebo roztroušené ve feedech jednotlivých autorů, to je v tento moment v podstatě jedno. Ta služba ale bude potřebná ještě více, než dřív. Chaos, který se okolo nás děje, je obrovský.

Když jsem vstupoval před 22 lety do médií na Slovensku, četl jsem zároveň česká i světová média. Tenkrát jsem věděl, že zhruba za rok budeme mít před sebou jako novináři ty samé otázky, o kterých teď čtu od kolegů v českých médiích, za tři roky ty, které řeší v New York Times nebo v Guardianu. Dnes řešíme úplně ty samé problémy, jako řeší například New York Times. Sice v jiných dimenzích, protože u nich pracují stovky reportérů a mají své kanceláře a redakce po celém světě, ve všech krizových zónách, ale ve skutečnosti řeší ten samý problém – nevědí, jak své novináře a své noviny uživit tak, aby mohli dělat svou práci. Všichni řeší, jestli se má zpoplatňovat obsah na internetu nebo ne, všichni řeší, jakým způsobem se má pracovat pro mobily a nové platformy.

Uhlová: Dnes existují dva velké problémy. Lidé za informace nechtějí platit, protože mají pocit, že je mohou mít zadarmo. K tomu mají velkou nedůvěru k novinářům, protože vzrůstá pocit, že se nám něco tají. Objevují se různé konspirační teorie a podobně. A když se tyto dvě věci dají vedle sebe, tak nevím, jestli se najde dost lidí ochotných platit si za práci novinářů. Otázka, jestli jestli po žurnalistice bude poptávka nebo ne, pro mě zůstává otevřená. Nemyslím si, že se může udržet jen z nějakých dotací. Musí po ní být poptávka od čtenářů a ochota za informace a jejich třídění platit.

Břešťan: Je to klíč ke všem dnešním problémům. Bez peněz se novinařina dělat nedá. Můžete dělat fanouškovský web, nebo něco postovat na Facebook, ale to není novinařina. Paradoxně jediný model, který stále jakžtakž finančně funguje, jsou papírová média. I ta ale dlouhodobě padají. Třeba v Austrálii dnes vidíme propad zájmu o deníky o 50 až 60 procent, my jsme na tom v tomto srovnání ještě docela dobře, ale časem do té „Austrálie“ taky dospějeme. Třeba náš web funguje bez reklamy, je zadarmo, ale žije v podstatě z milodarů, bez kterých by to nešlo. Když chcete dělat novinařinu, musíte za ni dostat peníze. A konec žurnalistiky by do značné míry znamenal konec svobody a demokracie, protože novináři tu jsou od toho, aby hlídali mocné. Jestli tenhle důležitý aspekt pomine, tak si tu bude každý moct bez veřejné kontroly dělat, co chce.

• Jak je možné v době, kdy máme internet plný bezplatných informací, uživit novináře? Jaké jsou výhledy do budoucna?

Kostolný: My jsme trochu příkladem toho, že se to dá zkusit. Fungujeme primárně jako internetový deník, tiskneme i noviny, ale ty jsou jen doplňkem. Devadesát procent textů, které vydáme, je zpoplatněno a mohou si je číst jen předplatitelé. Za první rok fungování jsme se z ničeho stali čtrnáctým největším webem na Slovensku. Máme 40člennou redakci, takže nejsme malý internetový portál a jsme jeden malý krok od toho, abychom se dokázali sami uživit a vytvářet zisk i bez většího podílu reklamy. Jak klesá prodej papírových novin, tak klesá i jistota, že tu budou inzerenti ochotní platit peníze, které doteď platili za reklamu v tištěných médiích. Reklama na internetu je tak laciná a natolik ji ovládají světoví hráči jako Google a Facebook, že nemáte jistotu, že za rok budete schopni provozovat funkční model postavený na inzerci.

Zajímavým projektem bylo Piano – něco jako kabelová televize pro obsah na internetu. Piano chtělo spojit množství vydavatelů a za jeden poplatek, který byl 3,90 eur měsíčně, byste měli přístup k obsahu, který vytvářelo asi 10 různých novin a časopisů. Na Slovensku se ale nenašlo dost lidí ochotných platit.

• Zeptal bych se Erika Taberyho, jaká je zkušenost v Česku s prodejem v době bezplatných internetových obsahů? Liší se nějak problémy?

Tabery: Jestli mám mluvit za Respekt, tak ten nikdy nečetlo a nekupovalo tolik lidí, jako teď. V době, kdy většina médií klesá, my zažíváme strmý nárůst. Od začátku ekonomické krize, která většinu titulů úplně zničila, jsme zdvojnásobili prodaný náklad a nejčtenější jsou u nás dnes dlouhé texty. O stejné zkušenosti nedávno mluvil šéfredaktor New Yorkeru. Důležitý je příběh každé konkrétní redakce, který ji umožní obhospodařit to, co se nikomu jinému potom nepovede. Dobře to můžeme vidět u Denníku N. Respekt má taky obrovskou výhodu silného příběhu média, které je čtené už ve druhé generaci. Strašně nám pomohla bulvarizace Reflexu.

Když poprvé přišel Pavel Šafr do Reflexu, tak jsme jen roztáhli náruč a sbírali jsme ty čtenáře. To jsou ty momenty, které vám nějakým způsobem pomůžou a stvrdí obraz značky. I příběh Respektu může samozřejmě skončit. Mění se spousta věcí, mění se nálada ve společnosti. Titul jako je Respekt je úplně jiný, než všechna ostatní česká tištěná média a třeba se situace vyvine tak, že ta jinakost začne vadit.

• Občas zaznívá, že nějaké státní financování, koncesionářské poplatky a fondy, do kterých bude vkládat stát peníze, by mohlo být řešením dnešní krize médií. Přijde vám to jako cesta, nebo by si s tím měl poradit trh?

Tabery: Já si myslím, že v českých podmínkách by vstup státu znamenal katastrofu. Moje zkušenost z Česka je bohužel taková, že kam pustíme stát, tam chce mít hned nějaký vliv. Nemám zkušenost, že bychom tohle uměli obhospodařovat, aniž by tam byla ta touha mluvit do obsahu. Je to vidět na veřejnoprávních médiích, která strašně ctím a vím, jak jsou důležitá. Vidím ale, jak jsou stále jemnější a ustupují jen proto, aby je proboha nešlo nařknout, že mají nějaký názor, nebo že něco zjistila či udělala sama. Ve státním financování bych viděl problém. Myslím si, že je obecně mnohem složitější a těžší, ale také zajímavější, mluvit s veřejností a snažit se hledat nějakou cestu, jak jim vysvětlit, aby lidé za obsah platili. Jinak budou postrádat informace.

V Německu se dnes řeší, jestli mohou mít veřejnoprávní média placená z koncesionářských poplatků i silné weby. Vstupují tím totiž do konkurenčního prostoru jiných médií. Očekává se, že soud řekne, že tohle je neakceptovatelné. To samé se řešilo u BBC. Parlament řekl, že musí být opatrní, aby nekonkurovali komerčním internetovým médiím. Mnohdy stačí, aby stát myslel na to, jak neničit ta média, aby je pak nemusel zpětně podporovat.

Uhlová: Já překvapivě také nejsem zastáncem toho, aby intervenoval stát. Podle mě je model, kdy máme rozhlas, televizi a četku, dobrý. Budoucnost vidím třeba v tom, že budou nějaká komunitní média, na kterých se lidé dohodnou, že je podpoří a když se na tom nedohodnou, tak budou mít tisíc malých dobrých věcí na internetu, ale ne noviny, které poskytují ucelený servis.

Kostolný: Rozumím debatě o úrovni veřejnoprávních médií v Česku a sám jako divák a čtenář Četky vidím, že je to horší, než to bylo před pár lety. Kdysi jsem se díval na Události, komentáře každý večer, dnes je to nuda a raději se dívám na DVTV. Ale v porovnání se Slovenskem je to úplně jednoznačné – slovenská veřejnoprávní média byla vždy o několik tříd horší a padla na mnohem hlubší dno než česká média co se týče prostituování pro politiky. I tak jsem přesvědčený, že veřejnoprávní média jsou důležitá pro společnost a úplně jednoznačně si myslím, že stát nemá zachraňovat média jako taková, na druhou stranu jsem jednoznačně přesvědčený, že veřejnoprávní média mají svůj smysl a zvlášť v době, kdy se za média označují všemožné bludy šířící „paweby“, které se tváří jako serózní média. Úloha veřejnoprávních médií se stává velmi důležitou, protože i když jsou možná bázlivější a politici se jich snaží zneužívat, tak je to obrovský základ pro určování tónu veřejné debaty. Můžeme dělat, co chceme, ale nikdy nebudeme mít takový vliv, jako má Česká televize, Český rozhlas nebo ČTK.

• Zaznělo, že veřejnoprávní média mohou pomoci v boji proti šíření dezinformací. Během ukrajinské krize se dost světových i českých redakcí vyjadřovalo k tomu, že média začala být svým způsobem paralizována tím, že po nich všichni chtěli, ať odpovídají na stovky různých dezinformačních zpráv. Jak vaši práci ovlivňuje to, že se mluví o nějaké cílené ruské propagandě, na internetu se objevuje velké množství nepravdivých informací, u kterých čtenáři neví, zda jim věřit nebo ne. Jak se dá s tímhle pracovat?

Tabery: Už nejsme v éře, kdy by měla fungovat propaganda. Jsme v éře, kdy funguje dezinformace, tedy vytváření chaosu. Česká společnost je tomu vystavena v obrovské míře skrze sociální média, skrze různé weby a různé formy nátlaku, kterým čelí například právě veřejnoprávní média. Ten tlak je v mnoha ohledech enormní. Vytváření chaosu se daří a myslím si, že bychom s tím měli jako stát něco dělat. Když jsme zmiňovali ČT, tak tam bylo vidět, že někdo omylem prohodili titulek u dvou respondentů z východní Ukrajiny a hned se ozývalo, že je to záměr televize lidmi takhle manipulovat. Je to snaha utvrzovat veřejnost v tom, že nemá ničemu věřit, že všude vládne chaos, že jsou lidé opuštění. A tohle je prostředí, které je bolavé nejen pro média, ale pro celou společnost, protože to má implikace politikou počínaje a společností konče.

Uhlová: Problém s hoaxy a všemožným bordelem na internetu není jen u nás, je to celosvětový problém. U nás určitě hraje nějakou roli Rusko, ale moje zkušenost je, že množství lidí, kteří sdílejí tyhle nesmysly, tomu ani nevěří. Je to nějaký pocit ublíženosti a nedoceněnosti, který vede k hlasování pro antisystémové politiky a ty, kteří se prohlašují za nepolitiky. Stejně tak v oblasti médií lidé sdílejí články, u kterých tuší, že to nebude úplně tak, ale dělá jim dobře, že je to proti systému a že můžou nadávat na to, že systémová ČT lže.

Břešťan: Já v tomto vidím naprosto klíčový problém současnosti a viním sociální sítě. Zejména na Facebooku se vytvářejí bubliny a zlaté klece, ve kterých se lidé utvrzují ve vlastních názorech, nejsou konfrontováni s jinými názory a pokud argumentují v nějakém jiném směru, tak jsou často seřváni a následně vyhozeni z diskuze. Kultivovanost debaty se totálně vytratila, lež se běžně prezentuje jako alternativní názor. To mi připadá jako úplně neuvěřitelné, že můžete předložit fakta ze všech věrohodných agentur, zdrojů a statistik a je jednoduché říct, že tomu nevěřím, že nám všichni lžou. Ohromný problém současné společnosti vidím v neschopnosti čtenáře pochopit, co se píše v  textu. Šíleně často lidé polemizují s texty, ale zaměří se na něco, co v těch článcích vůbec není. Projektují vlastní názory do textu, které s tím nijak nesouvisí. Nevidím tedy problém jen na straně médií, ale i na straně čtenářů a příjemců informací. Důležité je systematicky budovat kritické myšlení a mediální gramotnost.

Uhlová: U nás je i dost velkých deníků, které občas zveřejní nepravdivou informaci. Už dvacet let sleduji, že velké deníky běžně publikovaly lži týkající se romské problematiky.

Tabery: V Česku je problém, že nemáme vysloveně kvalitní média, která určují normu kvalitní novinařiny. U řady titulů, jako je například MF Dnes, navíc letí kvalita strmě dolů. Stala se chyba, že spousta titulů začala redukovat redakce, takže de facto dopředu řekly veřejnosti, že se u nich moc zajímavých a kvalitních informací nedozví.

• Dostali jsme se pomalu k tématu finančních vlivů na média. Často je slyšet, že média jsou prodejná, že píší na zakázku. Tomu jde naproti, že všichni vědí, že současná finanční situace médií není nejlepší. Jak silné jsou dnes finanční tlaky na média, aby se něco nezveřejnilo, aby se nějaká reportáž nenapsala?

Břešťan: Role inzerentů je obrovská a jejich schopnost zatrhnout publikaci nějakého textu je stejně tak obrovská. Myslím, že v redakcích běžně drnčí telefony jedné velké nejmenované energetické společnosti s varováním, že stáhnou inzerci kvůli nějakému publikovanému článku. Jedna velká automobilka bojkotovala nějakou dobu kvůli článku tuším Mladou frontu nebo Lidovky. Je otázka, nakolik je médium a vydavatelský dům sebevědomý a dokáže tohle ustát. Já si myslím, že když to ustojí, tak se to nakonec v dobré obrátí. Ta bouře trvá tři dny nebo týden a pak se to urovná. Ale ty pokusy jsou trvající a neustálé. Média jsou v krizi a vyhrůžka stažením inzerce je vnímána s ohledem na finance jako vážná věc.

• Chtěl bych se zeptat Matúše Kostolného na to, že vy jste se stáhli ze SME kvůli potenciálnímu vstupu Penty. Je to příklad, jak mohou finanční zájmy ovlivňovat mediální scénu a skrze to politickou, nebo šlo spíš o něco symbolického?

Kostolný: Jde o dvě různé věci. Jedna věc je, kdo se stal vlastníkem médií. U nás to je Penta, která skupuje média, jak se to jen dá. V porovnání s vámi je to nic, protože kde klíčová média v zemi vlastní ministr financí, náš exportní artikl, pan Babiš, to je tak absurdní situace, že nechápu, jak se dokážete tvářit, že je to v pořádku. Posouvá to celou debatu o médiích, jejich roli a nezávislosti tak, že to bude mít vliv na česká média ještě roky. Druhé téma je vliv inzerentů a inzerce.

Před 15 lety bylo naprosto jednoznačné, že svět inzerce a svět redakčního obsahu je oddělený. Petr Šabata, který byl dlouhé roky šéfredaktorem v Pravdě, který přišel z Prahy, měl ve zvyku říkat, že je to velká čínská zeď, která tyto dva světy odděluje. Dnes je to jen pletivo, jen malý plot, který už nebrání těm dvěma světům, aby se prolínaly. Každé jedno médium si bojuje ten svůj zápas o to, nakolik dovolí, aby se to stalo. Já mám konkrétní příběhy ze SME, kde největší inzerenti v zemi přestali inzerovat, protože se jim nelíbilo, co se o nich psalo. Pak se buď vrátili nebo nevrátili. Takové příběhy jednoduše mluví o tom, že velké firmy jsou na tom trhu zjevně zvyklé, že jim média ustupují a byly šokované, když se jim to najednou nepovedlo.

Břešťan: Myslím si, že kromě Babiše máme ještě jednu specialitu, kterou je agentura Médea. Ta prodává inzerci takřka do všech médií a vlastní ji Jaromír Soukup a čínská CEFC, jejímž představitelem v ČR je Jaroslav Tvrdík. Tahle čínská investice dává v kontextu nátlaku na média konečně smysl. Skrze ni se dají nějaká více náchylná média ovlivňovat a zrazovat od psaní kritických textů třeba o Číně nebo o skupině CEFC. Mediální agentury mají velký vliv a Médea má u nás ten vliv největší.

Otázky z publika

• Vzhledem k tomu, že se dezinformační kampani v demokratické společnosti asi nedá přímo zabránit, myslíte si, že by to mohlo dojít až tak daleko, že bychom o demokracii mohli přijít?

Břešťan: O demokracii asi úplně nepřijdeme, ale záleží na tom, jakou formu demokracie budeme mít. Nemluvím o nějaké revoluci jako v únoru 1948, ale plíživým způsobem o nějaké z našich svobod můžeme přijít a myslím si, že už přicházíme. Není to úplně v kontextu kremelské propagandy, spíš jde o ochotu naslouchat lžím a dezinformacím a šířit je, což posiluje různé populistické a alarmistické strany.

Tabery: Je zajímavé sledovat, jak před druhou světovou válkou německá propaganda měnila názory a náladu ve společnosti a stát proti tomu nic nedělal. Já jsem se vždycky sám sebe ptal, jestli byli čeští politici tak hloupí, že jim to nedocházelo. A teď najednou žijeme v tom samém. A zároveň je třeba říct, že to není proto, že bychom byli tak hloupí, ale proto, že je vážně těžké tomu čelit. U médií ta cesta zákazu není možná, pokud konkrétní média neporušují nějaký zákon, což nyní ostatně často i porušují. Největší malér je, že kdyby ta společnost byla silná a funkční, tak se tahle kampaň moc nechytne. U nás se ale ta snaha říkat, že nikomu nemáme věřit, že novináři jsou lháři a intelektuálové vždy selhali, potkává s tím, co říká náš prezident. A dezinformace se tak propojuje s legitimitou. To pak lehce začne vytvářet dojem, že nejde o dezinformaci nebo chaos, ale že to tak vážně je. A kdo tvrdí opak, tak je lhář nebo zrádce. Zpětně se ukazuje jak fatálně důležitá byla volba prezidenta a jak fatálně se mýlila spousta lidí, která říkala, že vlastně o nic nejde a že je to sranda, že bude šašek na hradě. A proto taky budou důležité příští volby.

Jsem přesvědčený, že když na Hradě bude někdo jiný, tak bude i společnost vypadat dramaticky jinak. Samozřejmě to může skončit ještě hůř, když skončíme s prezidentem a premiérem, kteří budou oba vykládat svět v tomhle duchu. Zlikvidovat potom privátní nebo veřejnoprávní média jde strašně lehce. Zastrašovat lidi jde taky lehce. V tom vidím riziko a potenciál doby. To napsal myslím Die Zeit při Brexitu, že výhoda brexitu je v tom, že Británie nemůže spadnout do sféry vlivu Ruska. Když to řeknu přeneseně, tak jestli by vystoupilo Česko, tak se balím a jedu, protože vím, že už to nemůže dopadnout dobře. Berte to s nadsázkou, protože vím, že se to nestane.

Uhlová: Trochu si myslím, že ta nedůvěra obyvatelstva vyplývá z toho nemocného optimismu novinářské obce. Už to slyším 20 let, že se máme fajn, ale já znám spoustu lidí, kteří se fajn nemají a je významný segment společnosti, který má oprávněně pocit, že je nějakým způsobem mimo tu možnost mít se líp. Když potom slyší takovéto postuláty, tak jsou naštvaní a žene je to právě k  Zemanům a Babišům. Ti jim nějakým způsobem umějí dopřát pocit, že jim rozumějí. Lidé ten pocit potřebují a já si myslím, že ten jejich původní pocit je, že vlastně nežijí v demokracii, že na to nemají vliv, že jsou na tom z nějakých důvodů špatně, je oprávněný. Elity musejí najít cestu a způsob komunikace s populací, který ji nebude urážet. Pořád to cítím z mainstreamových médií a myslím, že lidi tento styl komunikace už štve. Mají potom pocit, že tomu nemůžou věřit, protože se to nesrovnává s jejich zkušeností nebo zkušeností jim blízkých lidí, kteří třeba přišli o práci.

Břešťan: Roli hraje i ten ohromný pragocentrismus médií. To souvisí zase s podfinancováním. Schopnost a ochota redakcí poslat někoho třeba jen na půl dne, nota bene na dva dny do regionu, natož ještě do ciziny, je pod bodem mrazu. Souhlasím, že z Prahy se nedohlédne ani do Ústí nad Labem, natož do Šluknovského výběžku nebo do Bruntálu.

• Zajímalo by mě, jaký máte názor na rozhovory DVTV? Dnes jsme mohli několikrát slyšet, že ji zmiňujete.

Břešťan: V DVTV se na počátku prezentovali jako někdo, kdo vytváří zprávy, jako někdo, kdo přichází s něčím novým. Dnes myslím fungují více jako odraz dění na sociálních sítí. Škromach vleze do bazénku opilý, dá to na Facebook a za dva dny je na DVTV. Legitimizují totální trotly tím, že jim dávají prostor. Samozřejmě, že dělají svou novinářskou práci, oponují jim, tlačí na ně, ptají se. Navzdory tomu, že Martin Veselovský za to dostal novinářskou cenu, tak si myslím, že by neměli zvát lidi typu Konvička do vysílání. Chápu, že potřebují generovat nějaký počet diváků. Bylo by ale myslím lepší, kdyby se drželi původního étosu, že budou kvalitnější než Události, komentáře, že oni budou pomáhat vytvářet události a přinášet rozhovory, ze kterých se budou dát psát nové zprávy.

• Na DVTV vycházejí myslím čtyři rozhovory denně. Je možné v takovém množství dělat kvalitní rozhovory, které stanovují agendu dne?

Tabery: I u týdeníku narážíme pořád na otázku, s kým udělat rozhovor. Lidé se v Česku opakují, protože je to malý prostor. V drtivém většině jejich rozhovorů ale s obdivem koukám, jak rychle dokážou sehnat hosta a jak dobře se dokážou ptát. Obecně ale mám problém se žánrem rozhovoru, který má své limity. V Česku se dnes řeší de facto všechno přes rozhovory. Politici musejí být nadšeni, protože si mohou říkat, co chtějí. Média dají před diváka dvě strany a já mám teď rozhodnout, která z nich má pravdu. Jak to mám ale vědět, jestli má pravdu jeden nebo druhý? Podle mě je dobrá novinářská práce to, když někam novinář zajede, zjišťuje, pátrá, sbírá a nakonec předloží, co zjistil. To je pro mě novinařina. A rozhovor je doplňkový žánr. U nás se to teď otáčí. Miloš Zeman se stal prezidentem právě díky formátu rozhovoru, prakticky nikdo jej hlouběji neanalyzoval, nepsal o něm pořádný materiál. A jak Zeman nemá problém lhát, tak proti němu nemáte šanci. Proto souhlasím, že se nedá dělat rozhovor s Konvičkou. Nemůžete dělat rozhovor s někým, u koho víte, že si polovinu rozhovoru klidně vymyslí. Otázka, jestli mají mít extrémisté prostor v televizi, nebo ne, není jednoduchá. Nemůžete je vytlačovat.

Kostolný: Řešíme to na i Slovensku kvůli tomu, že máme v parlamentu Kotlebu. Je to člověk, který je ještě dál, než Konvička. Otevřený fašista, který se hlásí ke slovenskému fašistickému státu a veřejně pronáší rasistické řeči. Je to ale člen parlamentu a proto je otázka, jestli se s ním bavit nebo ne. Taky si myslím, že rozhovory nejsou řešením a u nás v redakci jsme se dohodli, že s ním rozhovor dělat nebudeme. Část redakce to považuje za defétistické a slabošské, že jsme se vzdali té šance porazit ho v souboji založeném na argumentech a faktech. Ale tady máte proti sobě člověka, který neváhá lhát a ovládá techniky, jak to dělat. Lidé jako Kotleba, Trump nebo Konvička jsou v tomhle školení. Podle mě je to obrovské téma, které musí média řešit. Nebavit se s nimi znamená taky problém, protože je nedokážete dostat do veřejné diskuze a nutit je, aby se stali její součástí. Tady neexistuje dobré řešení. Máme úlohu jako novináři například zjišťovat, jak je financovaný, mluvit o jeho názorech, ukazovat je v historických souvislostech, konfrontovat je s realitou. Nemyslím si, že rozhovor je žánr, který nám to umožňuje. Ale uvědomuji si, že se tím sami obíráme o možnost ukázat našim čtenářům, co si ten člověk myslí, jak reaguje nebo jak se chová.

Uhlová: V médiích se málo reflektujeme skutečnost, že je poměrně malý rozdíl mezi Zemanem, Konvičkou, Křečkem, Foldynou, Škromachem a nevím, kým ještě i z pravicových politiků. Někteří jsou ocejchovaní jako extrémisté a druzí jsou v tradičních stranách. Přijde mi, že jim prochází příliš lacino, jak celou debatu posouvají právě v tomto směru. Na jednu stranu díky nim nemají extrémisté takový úspěch, protože v každé straně někdo takový je a lidé s těmito názory si mohou dál volit své strany. Na druhou stranu to vulgarizuje celou politickou scénu a i otevřeně rasistické a nepravdivé řeči se stávají mainstreamem.

• V Česku a asi i na Slovensku se moc nerozlišuje mezi pravicovými a levicovými médii. Většinou se novináři snaží působit nějakým způsobem nadstranicky. Chtěl bych se zeptat, jak se díváte na novinářskou objektivitu. Existuje něco takového? Mělo by být spíš jasně deklarované, z jaké politické perspektivy novinář píše?

Tabery: Nejsem si úplně jistý, že o sobě média říkají, že jsou čistě objektivní, že nemají nějaký názor. Respekt má nepochybně nějaká východiska, já o sobě říkám, že jsem pravostředový liberál, ale teď jsem si přečetl rozhovor s kolegou Kamilem Filou o tom, že je levicový, což jsem zjistil z toho rozhovoru. Byl u nás nevím kolik let a že jsem to nevěděl, ukazuje, nakolik mi to je jedno.

Uhlová: To mě překvapuje, protože když šel Kamil Fila do Respektu, tak jsem se divila, že jde takový levičák do Respektu. Tys to vážně neviděl?

Tabery: Neviděl, protože v tom psaní se to nikde neprojevovalo. A mě je to jedno, pokud mě to čtení baví. Jaký vlastně je Respekt? Já mám každý den zával v debatách, kdy mi jednou vyčítají, jací jsme pravičáci a podruhé, jací jsme levičáci. A mě je to jedno. Já vím, že já jsem pravý střed a ve spoustě věcí mám jiný názor, než má celá redakce, ale nějak jej neprosazuji. Držím nějakou kontinuitu názorů, které ten časopis má, a to je celé. Kdyby někdo tvrdil, že respekt je středový nebo pravostředový, což by bylo asi odvozené od komentářů, tak nejspíš ano. Ale kdybychom to brali třeba z pohledu Velké Británie, tak bych Respekt strčil asi doleva. Jsem ale velký zastánce toho, co děláme vždy před volbami, že se snažíme dojít k závěru, která z těch stran a politiků je podle nás nejlepší. A jednou se u nás dočtete, že je to TOPka, podruhé zelení, pak že by byl dobrým premiérem Sobotka. Podle mě hlavní není, jestli jsme objektivní, ale že jsme féroví. To říkal šéfredaktor Washington Post, že objektivita neexistuje, důležitá je férovost. V tom je podle mě definice všeho.

Uhlová: Ať člověk chce nebo ne, tak je ovlivněný tím, jaký je, jaké má zkušenosti, co vidí, čeho si všímá. Když píše názorový text, je to v pohodě, tam se s tím počítá. Ale když píšete zprávu, tak něco upřednostníte, něco potlačíte, protože to nepovažujete za důležité. Ale třeba někdo jiný by mohl říct, že to je důležité a vyčíst vám to. Vůbec nezávidím veřejnoprávním médiím, když mají být objektivní nebo vyvážená. Nevím, jestli to řešit tak, že zvete lidi z jednoho i druhého extrému, nebo jak to uchopit.

Kostolný: Je jasné, že objektivita neexistuje a férovost je zásadní. Zajímavé je ale to porovnávání s anglosaskou žurnalistickou školou. Rozdíl, který je zřejmý, ale ještě tu nebyl pojmenovaný, je, že v anglosaských novinách názory píšou redakce. Jsou to nepodepsané texty, které zastupují názor celé redakce. Většinou speciálně v Americe, ale i v Britských novinách je proces tvorby toho názoru takový, že lidé debatují a nakonec to někdo sepíše ve jménu redakce, ne ve svém jménu. Když anglosaské noviny podporují před volbami nějakého politika nebo stranu, tak to znamená, že se redakce shodla na nějakém názoru. Zatímco v našich médiích komentáře píší konkrétní lidé, tak v anglosaské novinařině jsou tohle spíš sloupkaři. Lidé, kteří píší sloupky, které jsou vyloženě osobní a zastupují jejich konkrétní názor. Vždycky jsem měl v redakci lidi, kteří byli víc doleva, víc doprava, kteří byli víc liberální, víc konzervativní a měli absolutní svobodu to psát a za nejvíc vzrušující jsem považoval, když noviny samy otevíraly diskuzi, která následně probíhala i na jejich stránkách.