Dcera kulaka a komunista, pár z jáchymovských dolů. „Jeho tváři byste věřili,“ vzpomíná ona
Komunisté jí zavřeli otce, bratra poslali k PTP. Samotnou Juliánu Lápkovou estébáci vydírali a donutili podepsat spolupráci. V té době byla také znásilněna. Od sebevraždy ji zachránil její budoucí manžel, loajální komunista, předseda odborů správy jáchymovských táborů. Její vzpomínky patří do Příběhů 20. století.
Juliána Lápková (rozená Pecháčková) pochází z malé vesnice Vřesce nedaleko Tábora. Její rodina tam více než sto let hospodařila na šestnácti hektarech půdy. Po roce 1948 však její otec odmítl vstoupit do zemědělského družstva. Důsledky pocítila celá rodina.
Juliána žila do roku 2015 v jednom činžovním domě v Havířově. Skoro dvacet let se tam starala o svého těžce nemocného manžela. Umíral na tzv. uranovou nemoc. Ozáření mu způsobilo chudokrevnost. Její vyprávění před sedmi lety zaznamenali redaktoři Paměti národa.
Soudruh Knytych neklepal
Juliána vyrůstala na statku, který její otec miloval. Na rozdíl od ostatních hospodářů nešetřil, utrácel na vylepšení statku.
Juliána Lápková v roce 2013 při natáčení pro Paměť národa
„Nebyl to táta, který by na své děti dělal ňu-ňu. Od toho byla maminka. Když jsem přišla ze školy, čekala na mě práce na poli nebo u zvířat. Měli jsme krásnou usedlost, ne největší, ale nejhezčí. Tatínek zařídil vodovod, napáječky, takže zvířata přišla ke žlabu, čumákem zmáčkla knoflík a tekla jim voda,“ popisuje Juliána Lápková, které udřená maminka zemřela v roce 1944 na tuberkulózu.
Po roce 1948 vesnici ovládla šestice komunistů. Nejhorší byl prý jistý soudruh Knytych, vzpomíná Juliána: „To bylo široko daleko největší hovado. Dostal funkci na kraji. Tatínek si z něho dělal legraci, což ho strašně uráželo. Zakládal JZD, ale nerozpoznal krávu od vola. Byl to vyučený síťař, vyráběl taková síta na mouku. Tatínek nechápal, proč by měl vstoupit do JZD. Měli jsme všechno svoje.“
Po vzoru jejího otce se zdráhali do družstva vstoupit i ostatní. Úřady jim po roce 1950 nařídily obrovské odvody. Navíc Pecháčkovým zabavili většinu dobytka, pole, a svěřili jim neplodnou půdu u lesa. „Tatínek věděl, že je to konec. Zapřáhl posledního nemocného vola a šel k lesu. Vrátil se bez něho. To zvíře tam vysílením padlo. A pak ho zavřeli.“
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Starý Pecháček dostal u táborského soudu 8. listopadu 1951 půl roku vězení za trestný čin ohrožování zásobování. Jeho syn Josef narukoval k PTP a Juliánu vyhodili ze zdravotnické školy. V šestnácti letech zůstala na statku sama s šestasedmdesátiletou babičkou:
„Knytych přišel na statek. Zrovna jsem dojila. Ukázal mi pod klopou odznak KSČ a začal se procházet po usedlosti s takovým samolibým úšklebkem. Neklepal. Babička jen spínala ruce a volala: ´Panenko Mariá! Co s námi bude! Jeden Hitler odešel a druhý přišel!´“
„Chtěli ze mě mít prostitutku“
Pecháček si odseděl trest a vrátil se na statek, který málem nepoznal. Proměnil se v zasmrádlou žumpu. Jeho majetek postupně „jézéďáci“ rozkradli, poškodili vodovod a z jeho stodoly si udělali vepřín. Soudruzi mu sdělili, že mu byl zabaven majetek jako náhrada za náklady soudního řízení.
Juliána Lápková
Juliánu ale nakonec úřady nechaly dostudovat zdravotnickou školu a hned po maturitě v roce 1954 dostala umístěnku – do ošetřovny u jáchymovského dolu, kde trpěly tisíce politických vězňů. Juliána se ocitla v pasti.
Pohledná devatenáctiletá dívka ze statku žila na ubytovně hned vedle kasáren ruských vojáků. Milostné nabídky odmítala: „Byl jsem ve společnosti Rusáků, esenbáků a estébáků. Neustále vymýšleli, jak mě dostat do postele. Tohle ale nebyli lidé, kteří by mi imponovali. Zvedal se mi z nich žaludek.“
Každé ráno v pět hodin nastupovala v Ostrově na autobus, aby včas stihla včas službu v malé dřevěné boudě u uranového dolu Anna na Jáchymovsku. Hned u ošetřovny stála strážní budka s dozorcem: „Vězni byli milí, pochopitelně jsem se jim líbila a mně jich bylo líto. Rychle se rozkřiklo, že jsem dcera kulaka a že vězňům dám třeba čokoládu,“ vysvětluje Juliána Lápková, která skočila na estébáckou provokaci.
Uvěřila udavači, který ji požádal, zda by mohla vězňům vynést nějaké motáky. Hned druhý den si pro ni přijela policejní eskorta: „V místnosti sedělo tak pět estébáků. Ušklíbali se. Že prej všechno vědí, že jsem vynesla dopisy a jestli vím, co mě čeká?! Ale že mě nedají, ale mají podmínku. Byla jsem, jak v mrákotách. Nakonec jsem souhlasila a podepsala to,“ vysvětluje Juliána, která ze strachu, že ji znásilní, ztlučou a odstraní, souhlasila se vším.
Její svazek tajného spolupracovníka s krycím jménem „Horká“ založila Správa ministerstva vnitra v Jáchymově s registračním číslem 1375. Co přesně se tenkrát ve vyšetřovně během sedmihodinového výslechu stalo, nevíme. Paní Juliána o tom do detailu mluvit nechce. S ohledem na to, co následovalo, se můžeme domnívat, že estébákům v jejím případě o policejní spolupráci nešlo.
„Hned se mi ozval estébák a dal si se mnou rande. Byla jsem zoufalá. Estébáci si ze mě chtěli udělat kurvu, holku pro všechno,“ vzpomíná na nejhorší chvíle Juliána. Po týdnu vydírání a ponižování si pořídila tubu sedativního a hypnotického fenobarbitalu: „Už jsem nemohla dál. Jeden z vedoucích ražby se opil a na ošetřovně mě znásilnil. Nehlásila jsem to.“
Nový život v Havířově
Průkaz Miroslava Lápky
Po třech dnech váhání se rozhodla k sebevraždě. Ten den přišel na vyšetřovnu postarší předák a přivedl tři horníky otrávené metanem. Blouznili a vzlykali. Sestra jim podávala podkožní dávky kofeinu a volal na okres do nemocnice:
„Ten muž, co je přivedl, mě neustále sledoval. Byl docela sympatický, měl tvář, které byste věřili. Po službě jsem jela domů a chtěla jsem se otrávit. V autobuse ke mně přistoupl právě tento člověk a ptal se mě, co mi je? Že jsem bledá jako stěna a že mě doprovodí,“ popisuje Juliána setkání se svým budoucím manželem Miroslavem Lápkou.
Cestou k ní domů se mu se vším svěřila. Předseda odborů správy jáchymovských táborů a komunista Lápka jí slíbil, že se na něj může ve všem spolehnout a že si to s estébáky vyřídí: „Byl to rázný člověk. Báli se ho, protože nevěděli, jestli za ním nestojí někdo z vyšších míst. Tak to pro mě skončilo. V roce 1961 jsme se vzali. To už jsme žili v Havířově, kam jsme se odstěhovali do nového sídliště pro havíře.“
Její svazek v roce 1958 na pokyn vyššího důstojníka StB uložila do operativního archivu. Skartován byl v roce 1964.
Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Plátno ztratilo rám a obraz se stal mapou. Miloš Šejn nenašel u komunistů pochopení
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
20 komentářů
Historie zaznamenala i příslušníka SS, který se zamiloval do židovské dívky. Ten případ ovšem dopadl špatně, oba byli popraveni.
Jinak je to perfektní ukázka toho, že komunistický systém byl špatný jako takový, a to bez ohledu na to, že jeho součástmi byli i slušní lidé. Ti mohli v určitých případech „narušit linii“, ale neměli žádnou šanci systém jako takový změnit.
Tak její matka se udřela v roce 1944 na vlastním statku ! Kolik lidí se udřelo v JZD , nebyl vstup do JZD pro sedláky a jejich rodinné příslušníky vysvobození od neustálé dřiny ?
v 1944 byla valka.
kolik lidi komunisti udreli k smrti v komunistickych koncentracich v dobe miru ???
ti sedlaci, kteri do JZD odmitli vstoupit, v tech komunistickych koncentracich casto skoncili. a to i tak, ze je tam komunisti udreli k smrti. jestlize tedy neskoncili rovnou na sibenici podobne, jako 250 tech, co komunisti povesili
Doporučuji si dát do vyhledavače “ Splinter Factor “ a “ operace Gladio “ !
jen pri velkych cistkach v CCCP v letech 1937-1939 komunisti povrazdili minimalne 3/4 milionu lidi.
komunisti celosvetove povrazdili nebo zpusobili smrt minimalne 100milionum lidi, vetsinou svym spoluobcanum.
spojenectvi komunistu s hitlerem vedlo k rozpoutani ww2.
kazdej kdo se postavil komunistum zaslouzi uctu
Máte pravdu, v JZD se neudřel nikdo. A také není pravda, že pole komunisti ukradli, to je naprosté a sprosté falšování historie.
Moje žena dědila po své matce v roce 1971 a po svém otci v roce 1973 pár hektarů polí a les (tchán byl znárodněný mlynář a po několika měsících věznění v Uh. Hradišti, pracoval jako vedoucí svého mlýna – díky místním komunistům, později pracoval v n.p. VOKD a vydělával slušné peníze). Protože na polích hospodařilo JZD a v lese Státní lesy, při přepisu v katastru nemovitostí na ni neplatila žádné poplatky právě proto, že obé měli v užívání socialistické organizace – JZD a n.p. Pole i les byly vždy zaknihovány na původní soukromé majitele, kteří i když v JZD neprcovali, dostávali podle výměry polí na kterých JZD hospodařilo, tak zvané naturálie, což bylo obilí, brambory, a poukázky na cukr a jeden čas chléb ( byl místo obilí). Tak to bylo, žádné krádeže polností nebo lesa soukromníkům, to je lež dnešních pseudohistoriků. Nemovitosti v soukromém majetku zůstávali v katastrech zapsány na ně, pokud majetek nepropadl státu v důsledku odsouzení za jiný delikt (podle tehdejších zákonů). Vlastnictví deliktem, soudně stihatelným , ani za komunistů nebylo. I moji rodiče byli při znárodńování jejich firem zatčeni a ztrávili měsíce (otec rok a půl) ve vazbě, ale nebyli nikdy souzeni a po „pražském jaru“, v roce 1969, dokonce jaksi finančně odškodněni za nezákonou vazbu a znovu odškodněni po listopadu 1989.
tatoj komunisti pole ukradli vcetne veskereho majetku. pred tim z nej podle komunistickych zakonu vyrobili imperialistickyho spiona a poslali na 15 roku do komunistickyho koncentraku podobne jako 200 tisic dalsich.
chyba byla, ze s vama komusnistama neprobehla obdoba norimberskyho procesu jako s nacistama
No, „tatoj“ určitě …
jestli ti vadi pravopis, tak bez na doucovani (napr. „…měli v užívání socialistické organizace…“)
Kdyby vás někdo vyhodil z vašeho domu a pak občas dal třeba něco k jídlu, tak to nebude krádež? Vy jste opravdu zvláštní.
Neplácejte blbosti. K jídlu nám nikdo nemusel nic občas dávat, naturálie byly náhradou užitku z polí a to podle zákona, také se dalo slušně vydělat, pokud ovšem člověk neměl odpor k manuální práci (jako dnes má většina mladých). Hlavně měly, ty naturálie, většinou větší hodnotu než dnešní zákonem stanovené nájemné z polí obhospodařovaných nájemci – většinou velkými soukromými společnostmi. Ono je to totiž mazaaně vymyšlené, pole musí být obhospodařováno ze zákona (nepožkozování sousedních uživatelů polí třeba zaplevelením z ladem ležícího pole a pod.) a tak většině majitelů nezbývá, než pole za pár šupů pronajmout nějaké agrospolečnosti. Jen pro ilustraci : cena metráku krmné pšenice byla v průměru 300 Kčs tehdy a dnes je zase 300 Kč! Ceny tehdy a dnes jsou až na pár výjimek, v poměru 1:10 až 12, ale u pitné vody a energií až 1:100 (voda).
Oba mí dědové byli kulaci , nikdo je nezavřel , vstoupili do JZD , jeden dělal dokonce předsedu , v katastru byly pole a statek pořád psány na ně a za statku je nikdo nevystěhoval ! Jejich synové byli u PTP , kde si slušně vydělali postavili po návratu pěkné domy ! Zajímalo by mě , co vyváděli ti , které komunisti zavřeli nebo dokonce vystěhovali ?!
Ne všude to tak bylo. Babičku a dědečka mojí manželky vyvezli z majetku přes několik okresů a dali jim tam nucený pobyt a jejich potomci nesměli do zemědělství.
ti, co komunisti nezavreli, nepovesili a neukradli jim veskery majetek, nelezli komunistum do zadku jako tvi dedove.
v kazdy vesnici komunisti nekoho pro vystrahu ostatnim prinejmensim okradli a zavreli.
strejc byl v PTP a dotej je s toho rozklepanej
Moc pěkný článek. Příběh je jedním z mnoha tragických osudů lidí, které komunistický režim připravil nejen o majetek, ale i o svobodu, lidskou důstojnost a mnohdy i o život. Je důležité si připomínat tuto historii, aby ji nové generace nezopakovaly. Zároveň je důležité pojmenovat a odsoudit viníky těchto zločinů, ať už vetché staříky nebo i po jejich smrti. Proto nesmí být komunistické zločiny N I K D Y promlčeny !!!
Tedy, je mi líto, že to napíšu tak cynicky, ale ten tragický příběh končí doslova happy endem. Sehnat si jako partjii komunistického funkcionáře, kterej byl ale současně slušnej člověk a tu ženu ochránil. to bylo tenkrát terno. Jako že, ale jak znám spíše z vyprávění mých rodičů, i prarodičů, zase taková výjimka to nebyla. Řada komunistů (hlavně na nižších pozicích), se dovedla chovat k lidem slušně, protože si dovedla spočítat, že jsou na skoro stejně. Dneska já tobě, zítra ty mně. V dobrým i ve zlým.. I to byla společenská morálka té doby. kterou dnešní. komunistobijci nedokáží pochopit.
Tady jde spíš o to, že ten systém byl vyladěn tak, že ti slušní mezi komunisty neměli možnost ho změnit. Mohli dělat „dobré skutky“, vytáhnout někoho z průseru, někdy i včas zasáhnout, aby k něčemu takovému nedošlo, ale nebylo možné z jejich pozice zabránit tomu, aby nějaké, v každé demokratické společnosti normální, chování nebylo kriminalizováno. Na to musel přijít až ten rok 1989, kdy ti slušní členové KSČ způsobili, že její vedení se stalo „generály bez vojska“.
neco jako „slusnej“ komunista neni.
zadnej slusnej clovek se ke komunistum dat nemuze.
u komunistu bylo cca 2mil lidi, tedy 13mil obyvatel ceskoslovenska u komunistu nebylo, tedy clenstvi v KSC nebylo podminkou pro preziti
Hloupost:
1. V některých profesích jednoznačně platilo, že kdo je chce dělat, musí být u komunistů. Případně když nebude, tak ho vyhodí okamžitě, jak na jeho místo dostane zálusk nějaký komunista (to se týkalo např. skoro celého školství i vědy).
MMCH v nacistickém Německu to bylo podobné. Tam spojenci zjistili, že kdyby v rámci denacifikace vyházeli z německých vysokých škol členy NSDAP, tak by tam nikdo nezůstal. To samé se týkalo i justice (zejména v Západním Německu).
2. Existovali i slušní nacisté, kteří např. upozorňovali své sousedy, že si ten zahraniční rozhlas pouštějí moc nahlas, a že by je mohl někdo slyšet a udat, ale sami je neudali.
A jistě existovala i v KSČ řada slušných lidí. A to byli ti, kteří v roce 1989 silně přispěli k tomu, že členská základna KSČ byla prakticky nepoužitelná k nějaké masové akci proti obyvatelstvu. Naopak jsou doloženy i rezoluce základních organizací KSČ proti masakru na Národní třídě (viz známá „Bílá kniha“).
Ano, žena je zranitelné a křehké stvoření a musí se nějak bránit uprostřed amorální a zločinné smečky bezohledných vlků. Mnohdy nezbývá, než dát přednost někomu komu zbyla aspoň špetka charakteru a má dostatečně silnou pozici ve smečce. Ať se to komu líbí, či ne, nacisté a komunisté jsou smečka zločinců. Ženy (aspoň většinou) nemyslí jen na sebe, ale i na své budoucí děti a potřebu je chránit. Proto je zapotřebí za svobodu a demokracii bojovat a nenechat zločince komunismu nepojmenované a nepotrestané.