Mohou policisté v televizních seriálech požadovat po lidech podstoupení úkonů, na které nemají nárok? Například odebírat DNA každému, koho přivedou na služebnu? Jistě, jde přece o dramatickou fikci. A nikdo neříká, že odpovídá realitě. Nebo je to problém?

Působí zde tzv. CSI efekt, kriminologický pojem, který vznikl v USA v 90. letech jako reakce na vlnu seriálů typu Kriminálka Miami. V užším slova smyslu je CSI efekt popisován jako negativní působení seriálů především na policisty, státní zástupce a soudce. Jen český Google najde nějakých 240 tisíc odkazů, celosvětově jsou jich miliony. Zjednodušeně řečeno jde o to, že chyby a nepřesnosti ukázané na televizní obrazovce se jako infekce šíří do hlav orgánů činných v trestním řízení nebo veřejnosti. Ti pak kladou na kriminalistické metody nerealistické nároky nebo slepě věří všemu, co se v seriálu řekne. I kdyby to nemělo ve vědě nebo zákonech žádnou oporu.

Kriminalisté z Novy
Hezkou ukázku přinesl nedávno devátý díl čtvrté série Kriminálky Anděl z produkce TV Nova. Na policejní stanici skončil zraněný muž, který nebyl z ničeho obviněn. Odehrála se následující konverzace:

– Já potřebuju do špitálu. Musíte mě tam odvízt.
– Odvezeme vás tam, ale nejdřív vám odebereme vzorek DNA.
– Proč?
– To je standardní postup.

Tak úplně standardní postup to ovšem není. Zákon o policii o možnosti odebrat „pro účely budoucí identifikace“ vzorek DNA říká, že je to možné osoby u obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření. I v takovém případě musí být ovšem osoba podezřelá poučena a musí o tom být sepsán záznam.

„Pokud není člověk obviněn, ani mu není sděleno podezření, tak policie nemá žádné právo provádět odběr vzorků DNA. Stejně tak mám názor, že si policie interpretuje příslušné ustanovení příliš volně, konkrétně část věty ,pro účely budoucí identifikace´,“ říká expert na analýzu DNA a soudní znalec v oboru forenzní biologie a genetika Daniel Vaněk. Při tvorbě zákona o policii neměl podle jeho názoru zákonodárce na mysli povolit policii vytvářet nikým nekontrolované databáze, ale spíše umožnit budoucí identifikaci u osoby, jejíž identifikace není v daný okamžik možná. „Tento volný a zákonem neregulovaný sběr vzorků biologického materiálu od všech obviněných a podezřelých je dle mého v rozporu s Listinou základních práv a svobod, potažmo s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva či doporučeními Rady Evropy,“ upozorňuje Vaněk.

Kriminalisté z reality
Za zmínku stojí i způsob, jakým si seriáloví policisté vzorek vynucují. „Je s prominutím naprostá prasárna, aby si policie na zraněném člověkovi, byť by to mohl být gauner, vynucovala odběr vzorku DNA pohrůžkou odepření ošetření,“ říká Vaněk.

V tomto bodě s ním souhlasí i advokát Tomáš Sokol, který jinak patří k zastáncům možnosti, aby policie ve vymezených případech měla právo vzorek DNA odebrat. „Já jsem takovou úpravu podporoval, protože si myslím, že výhody plynoucí z možnosti identifikovat, mimo jiné, podle stopy s DNA vysoce převyšují riziko spojené s držením takto jinak velmi citlivého osobního údaje. A to za nesporného faktu, že odběr vzorku je neinvazivní, neponižuje důstojnost dotčené osoby a ani nijak ji neobtěžuje anebo neomezuje,“ říká Tomáš Sokol.

Situaci, kdy by policie odběr vzorku spojovala s ošetřením, ovšem považuje za nepřípustnou. „Je to dílem pitomost, dílem by v reálu šlo o možné naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Tedy za předpokladu, že dotčená osoba by alespoň subjektivně svůj zdravotní stav vnímala jako vážnější, případně trpěla bolestmi a policista by za takového stavu podmiňoval převoz k lékaři tím, že strpí provedení stěru, tedy úkonu dle zákona,“ říká Sokol.

Ten upozornil ještě na jednu okolnost, kterou televizní seriály ne vždy zobrazují správně. Zákon totiž policistům výslovně ukládá, aby se chovali slušně. Mluví o tom paragraf 9 zákona o policii, pojednávající o zdvořilosti: „Policista a zaměstnanec policie jsou při plnění úkolů policie povinni dodržovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní.“ K tomu ještě patří ustanovení paragrafu 11, kde se mluví o přiměřenosti postupu. Policistům stanoví povinnost dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma. „Páčit bukální stěr z někoho, kdo si stěžuje na bolesti a domáhá se lékařské pomoci, je v rozporu s oběma ustanoveními,“ komentuje seriálovou situaci advokát.

 Kriminalisté z Miami

Soudní znalec Vaněk upozorňuje na další mýty, které sběr vzorků DNA často provázejí. A ty už se týkají přímo takzvané CSI infekce. „Odběr vzorků DNA je samozřejmě úkon, který lze bez problémů odložit na vhodnější dobu. Navíc je nutné si uvědomit, že policie odebraný vzorek nezpracuje hned, čeká se týdny až měsíce. Odklad odběru na dobu po ošetření nijak neohrozí vyšetřování,“ upozorňuje Vaněk. Představa, že policie na místě činu zajistí stopu, obejde dva tři podezřelé a druhý den ráno má na základě vzorků pachatele, je zcela mimo realitu.

Vůbec nejpalčivější otázkou kolem DNA v rukou policie je ovšem to, co se se vzorky děje po jejich odebrání. „Policie využívá neexistence zákona o DNA ve svůj prospěch, když provádí vlastní výklad zákona o policii v neprospěch podezřelých či obviněných,“ říká Vaněk. Tristní na celé situaci je fakt, že uchovávání vzorků neupravuje ani trestní řád, ani zákon o policii – a už vůbec ne speciální zákon o DNA, který ČR jako jedna z mála vyspělých zemí dosud nemá, ale podzákonná norma – nařízení policejního prezidenta. „To že se policie odvolává na rozkaz policejního prezidenta, je směšné, protože rozkazy se samozřejmě netýkají civilistů,“ upozorňuje Vaněk.

A co občan?

Po zákonu o DNA experti volali od roku 2007, na půdě právnického sdružení Iuridicum Remedium dokonce vznikly jeho základní body. Do legislativního plánu ale zákon zařadila až Nečasova vláda, ovšem po jejím pádu a rozpuštění sněmovny se práce zastavily. Tento stav vyhovuje nejvíc právě policii. Vychází z pokynu policejního prezidenta, který je mimochodem z podstaty tajný, a u této praxe by ráda zůstala. Co na tom, že takový stav je v rozporu s doporučením Rady Evropy, které uvádí, že „vytvoření a provozování jakéhokoli registru DNA pro účely vyšetřování a stíhání trestných činů by mělo být právně upraveno“, i z Evropské úmluvy na ochranu lidských práv, podle které státní orgány nemohou do práva na respektování soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem nezbytné v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti a předcházení zločinnosti. Za způsob vedení databáze byla česká policie navíc opakovaně postihována Úřadem pro ochranu osobních údajů.