Česká společnost je rozdělená „digitálním příkopem“. Ten však nevytváří ani tak rozdíl v přístupu k technologiím, jako spíš neschopnost využívat jejich výhody. To se ukázalo například při distanční výuce během pandemie covidu. „Stát na to mohl být připravený, ale nikoho to nezajímalo jinak než jako marketing,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org sociolog Petr Lupač z Karlovy univerzity.

V sociologické praxi se zabýváte problematikou digitální propasti. Jak tedy digitální technologie rozdělují společnost?

Jsou dva základní způsoby, jak se na tuto otázku můžeme podívat. První je obsažen v diskusi o komunikačním rozdělení společnosti vlivem sociálních médií, probíhající v posledních letech v západním světě. Rozdělení zde spočívá v tom, že lidé jsou nově schopni se navzájem propojovat s dalšími lidmi se stejnými zkušenostmi či pohledem na svět, a oslabuje se tak vliv sjednocujícího „velkého vyprávění“, zprostředkovaného dříve masmédii, školami nebo státem.

Sociolog Petr Lupač, foto: Jan Žabka, HlídacíPes.org

Starší odpověď na tuto otázku je spojená s termínem digitální propast, čímž jsou myšleny rozdíly mezi uživateli a neuživateli digitálních technologií a v jejich schopnosti tyto technologie využívat. To z dnešního pohledu nemusí vypadat jako příliš velký problém, protože v Česku jen zhruba patnáct až dvacet procent dospělé populace nepoužívá internet, podobně jako v jiných ekonomicky vyspělých zemích.

Obvykle se však digitální propast chápe především v souvislosti se seniory a nevnímá se jako příliš velký problém, jelikož již nejsou v produktivním věku a mají nějaký ustálený přístup k informacím, jako televizi nebo noviny, a mohou si dojít na úřady.

A opravdu jde jen o seniory?

Ten problém je právě složitější. Ono se to týká i lidí, kteří nemají tak kvalitní zařízení, nebo rodin, které jich zase nemají dostatek. To se projevilo právě během karantény, když děti měly studovat z domova a rodiče tam museli pracovat, jenže k dispozici měli třeba jen jeden počítač a ten ještě k tomu nebyl úplně funkční.

Digitální propast ale tvoří i soubor dovedností ty technologie využívat efektivně. Studie, které se zaměřily na schopnost využívat technologie ve svůj prospěch tak, aby z toho člověk získal nějaké benefity, ukázaly, že s tím má značná část populace výrazné potíže. Lidé na počítačích třeba často nejsou schopni vůbec dokončit stanovený úkol, mají problém s udržením koncentrace, neumí efektivně vyhledávat.

Lze nějak shrnout, koho se to týká?

Obecně platí, že na té špatné straně digitální propasti jsou chudší lidé s nižším vzděláním, pracující spíše v manuálních profesích. Jsou to častěji lidé z vesnic, což ale u nás není tak výrazné, jako v jiných zemích, zejména těch velkých.

Právo na analog

Mluvil jste o benefitech, které tito lidé neumí využít. Není výhodou už samotné vlastnictví dané technologie?

Problém je v tom, že se předpokládá, že vlastnictví počítače nebo smartphonu přináší všem stejnou výhodu. Jenže to není pravda. Samotný nástroj, ta věc, výhodu nepřináší, klíčová je schopnost tu výhodu pomocí nástroje vytvořit a pak ji umět využít.

V případě, že to někdo neumí, tak se z internetu jako výhody nutně stává pro tuto část lidí nevýhoda…

Ano. Protože když internet poskytuje některým lidem výhody, které nejsou bez internetu dostupné, tak pro ty, kteří je nedokáží využít, je internet nevýhodou. To je problém jak v komerční sféře, tak ve státní správě.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Nějaké příklady?

Například když stát řekl, že registrace na očkování proběhne pouze online, tak se tím vytvořil značný hendikep pro lidi, kteří nemají přístup k internetu a nemají nikoho, kdo by jim s tím pomohl. Dělal jsem si analýzu, ze které vyšlo, že jde zhruba o osm procent dospělé populace. Jsou to především lidé vyššího věku, kteří jsou sociálně izolovaní a mají pocit, že se nemají na koho obrátit.

Navíc i přesto, že přístup k technologiím v Česku je na dobré úrovni a k internetu se dá dostat třeba ve veřejných knihovnách, tak ani to nemusí stačit, protože to stojí nějaké náklady navíc a čas, který by člověk mohl věnovat něčemu jinému.

Jak to lze řešit?

Obecným doporučením je, aby ta část populace, která by měla být znevýhodněna, měla alternativní kanály, které nebudou zatíženy citelně vyššími náklady. Aby si mohli třeba o dotaci na nový kotel zažádat i jinak než na internetu. A zároveň, aby ta zátěž, jak pro úředníky, tak pro tyto občany, byla nějak efektivně rozložena mezi to, jak strukturovaně a přehledně je ta informace poskytnutá na internetu, a mezi další kanály, které by přednostně využívali lidé bez internetu. Mohou to být centralizované infolinky nebo „offline“ možnost objednání v úředních hodinách.

Mělo by existovat nějaké právo na analog, tedy právo každého občana vyřídit nutné záležitosti nedigitální formou? 

Stát musí počítat s tím, že tady vždy budou neuživatelé a lidé se špatným vybavením. Stejně tak tady vždy bude skupina lidí, kteří z nějakého důvodu nebudou ochotní řešit některé věci digitálním způsobem, třeba kvůli jejich životnímu stylu nebo protože nebudou mít tak rozvinuté potřebné dovednosti. Proto by právo na analog mělo být integrální součástí státní správy. 

Názory rozdělené digitální propastí

Podobně by mohlo být pro značnou část české populace hendikepem, kdyby politici využívali internet, tedy dnes hlavně sociální sítě, jako hlavní komunikační kanál…

Pokud by šlo o informace zásadní, pak ano. Zajímavé bylo, jakým způsobem vláda a krizový štáb prezentovala informace související s očkováním a restrikcemi. Jako primární kanál zvolili televizní tiskové konference, což je podle mě správné rozhodnutí, protože televize je stále nejrozšířenější médium. Jenže už bylo občas problematické, když některé dílčí kroky zazněly nejdříve na Twitteru. Tam pak hraje roli to, jak moc ta informace hoří a zda je problém, že se to lidé mimo tuto sociální síť dozví o půl hodiny později. Na Twitteru jsou totiž v podstatě všichni novináři a funguje jako diseminační nástroj. Počítá se s tím, že se daná informace dostane do médií, a tak i k lidem.

Když se vrátíme k původní otázce, dá se i obrátit a říct, zda a jak digitální technologie společnost naopak spojují?

Podle mě ji na úrovni společnosti moc nespojují. Přesto digitální technologie například dokáží propojit to, co bývá označováno jako občanská společnost. Dokáží se díky nim mobilizovat lidé, kteří mají nějaký společný cíl na základně horizontální komunikace. Lidé díky nim nepotřebují žádného prostředníka a formální organizaci, například na rozdíl od nějaké neziskové organizace nebo případně státu. To se pěkně ukázalo u moravského tornáda nebo na začátku pandemie s rouškami a šitím. Jde bezesporu o obrovskou výhodu, která je však dána tím, že v těchto situacích byla společnost sjednocená především centralizovanými médii. Lidé se dostávali k podobným informacím šířeným podobným jazykem, a tedy i k podobným hodnotám. Některé náhledy na svět, jako rasismus nebo xenofobie, se tam jednoduše neobjevily, protože neprošly přes novinářský kodex. 

Takže schopnost digitálních technologií spojovat, konkrétně třeba na sociálních sítích, závisí na tom, jak homogenní je mediální obraz o dané situaci?

Vezmeme-li si třeba otázku geopolitické orientace české společnosti, ať už na Sovětský svaz před rokem 1989 nebo na Západ v devadesátých letech, tak ten mediální obraz byl v tomto tématu poměrně jasně homogenní. K rozbití došlo až později právě vlivem digitálních technologií. Došlo k tomu, že soudržnost národních společenství, která se tady formovala kolem 18. a 19. století, je najednou silně narušená a společnost s tím neumí pracovat. Zejména starší části populace vyrostly, byly vzdělávány a dlouhou dobu se pohybovaly v hodnotově homogenním prostředí, které nevyžadovalo nějakou kritickou práci s informacemi. To vede k tomu, že tito lidé využívají i nové technologie starým způsobem. Dochází tak k hodnotovému rozdělení společnosti hlavně ve vypjatých tématech, jako je migrace nebo teď očkování a koronavirus. 

Na to, jak si vykládáme svět, má tedy vliv i zmiňovaná digitální propast, která se projevuje například v rozdílných informačních dovednostech?

Přesně tak. Informační dovednosti, práce s informacemi a jejich kritické zpracování, hraje v rozdělení společnosti rozhodující roli. Nejde pouze o starší populaci, ale třeba o to, zda se daný člověk s digitálními technologiemi setkává v zaměstnání. Nelze to nikomu úplně vyčítat, je to spíše určitý fakt, který má vliv na to, proč se jisté části populace ztotožňují s konkrétními výklady světa.

Kdybychom vzali mapu, která by ukázala, jak lidé v jednotlivých českých obcích využívají digitální technologie, a mapu volebních výsledků, našli bychom nějakou souvislost?

Trochu nějaké překrytí by tam asi bylo, ale to by spíše souviselo s jinými faktory. Česká republika pro to není dobrý příklad.

Proč?

Máme zde silně urbanizovaný prostor a vysokou hustotu osídlení. I přes velké množství vesnic a měst střední velikosti máme vždy poměrně malou dojezdovou vzdálenost do nějakého většího města, jako je Praha, Brno, Ostrava, ale na české poměry i Plzeň či České Budějovice. To znamená, že je v podstatě nemožné žít v nějaké skutečně okrajové oblasti a žít nějakým diametrálně jiným životním stylem než v těch městských oblastech. Pak je tady taky docela dobrá kvalita pokrytí internetem a signálem. 

Online výuka? Jen nové tablety nestačí

Koronavirus způsobil to, že se hodně služeb, ale i práce a školství, přesunulo do digitálního prostoru. Jak to ovlivní českou společnost?

Jednak došlo k výraznému nárůstu toho, co se nazývá digitální gramotnost. Část populace se najednou musela naučit využívat nové digitální funkce a efektivně zacházet s novými technologiemi, například videohovory. To svým způsobem souvisí s určitým zacelováním digitální propasti.

Obrovský dopad to ale mělo zejména na komerční sféru, kde se to ještě bude hodně dlouho projevovat, třeba v nutnosti firem vlastnit kanceláře, což může ovlivnit i strukturu celých měst. Stejně tak struktura osídlení se pravděpodobně promění, protože lidé i firmy zjistili, že jezdit do centra je potřeba klidně i jen jednou týdně, takže lze bydlet i někde dále. To jsou krátkodobé a střednědobé dopady.

A ty dlouhodobé?

Dost možná bude mít distanční výuka vliv na vzdělanost. Nemám k dispozici data z České republiky, ale ze zkušeností z jiných zemí vyplývá, že dojde k určitému zvýhodňování některých žáků. Ukázalo se, že se část dětí dokáže naučit probíranou látku mnohem rychleji než za ten čas, který k tomu mají vyhrazený ve škole. Pak je ale zase skupina dětí, které by potřebovaly více času nebo jiný přístup. To by mohlo vést k nějakým systémovým změnám, jak organizovat výuku a přizpůsobit ji individuálním potřebám. Online prostor ukázal, že to je možné. 

Online výuka vedla také k tomu, že u některých žáků nedošlo k žádnému propadu ve vzdělávání, zatímco u jiných – právě kvůli tomu, že jde o děti z hůře situovaných rodin nebo i škol – k tomu propadu došlo. Nešlo přitom jen o technické vybavení, to se nějakým způsobem řešilo třeba erárními tablety, ale šlo i o schopnost rodičů pomoct svému dítěti s technickými problémy nebo o objem času na dítě. Vliv mělo také to, zda na tu výuku byl učitel připravený a jaká byla jeho digitální gramotnost nebo ochota se učit nové věci.

Jak v oblasti školství hodnotíte reakci státu?

V podstatě žádná nebyla. Stát na to měl připravené odborné podklady a rozsáhlý systém financování, na kterém jsem se konzultačně podílel. Šlo o strategii digitální gramotnosti pro Českou republiku na roky 2015 až 2020. V rámci toho měly být přidělené výrazné finanční prostředky na zvyšování digitální gramotnosti učitelů, úředníků, zaměstnanců atd. Zůstalo to ale na papíře a z mé zkušenosti to reálně nezajímalo nikoho jinak než jako marketingové heslo. Premiér se sice vyfotil s dokumentem o Digitálním Česku, ale na rozhodujících postech už chyběla kompetence a vůle k systematické realizaci. 

Byla také schválena strategie vzdělávání, která měla i poměrně dobře koncipované pasáže o nevhodnosti plošného a centralizovaného řešení v oblasti digitalizace školství. Autoři upozorňovali na nutnost zaměřit pozornost a finance na konkrétní aspekty vzdělávání, jako je příprava učitelů a studentů na využívání digitálních technologií. Kdyby se to reálně aplikovalo, tak se dalo předejít řadě problémů v období covidové krize.

Byly na to určené evropské peníze a stát by to téměř nezatížilo, ale nebyla schopnost ty prostředky využít. Ono je totiž jednoduché říct, že zvyšujeme digitální gramotnost v českém školství tím, že nakoupíme počítače, ale důležitější je promyšlená organizace konkrétních kurzů, změna zákonů a inovace infrastruktur. To ale už vyžaduje tomu věnovat čas a dostatek lidí, kteří se o to postarají, což tady dosud nebylo prioritou. Přitom zrovna ve školách to nemuselo být tak složité, protože měly velké množství zkušeností a postupů, které někteří učitelé a vedení škol už využívali, ale podpůrná aktivita státu byla v tom nízká až nulová.