Angela Merkelová v Praze. Emancipovaná střední Evropa versus německá Mitteleuropa
Migrační krize k úžasu evropského veřejného mínění ukázala, že země Visegrádu nechtějí být součástí „Mitteleuropy“, upozorňuje v textu pro Aspen Review CEE politoložka Varšavské univerzity Anna Sosnowska.
Krize zasadila nečekanou ránu vůdčímu postavení Německa v Evropské unii. Kancléřka Angela Merkelová, miláček liberálních elit na celém světě, osobnost roku časopisu Time a kandidátka na udělení Nobelovy ceny, byla na začátku roku 2016 kritizována ze všech stran. Její strana ztratila v místních volbách (v březnu 2016) část podpory a její někdejší chráněnci – Donald Tusk a předseda bavorské CSU Horst Seehofer – stojí v čele koalice – ať už domácí, nebo mezinárodní –, která je připravená kancléřku svrhnout.
Migrační krize ukázala zejména na podzim roku 2015 také to, že země střední Evropy – které německý a britský tisk poměrně důsledně označuje jako východ Evropské unie – mají zásadně odlišný přístup k uprchlíkům a imigrantům z Blízkého východu než západoevropské země, zejména pak Německo. Podívejme se na evropskou migrační krizi z hlediska tohoto rozdílu.
Poučení z Webera
V létě roku 2015 jsme zjistili, že se tisíce Syřanů a obyvatel jiných blízkovýchodních států přeplavily přes moře do Řecka a pak, protože se nechtěly ztratit, šly pěšky podél železniční trati ze začátku 20. století spojující Soluň s Vídní. V týdnech, které následovaly, byla tato trasa nazvána „balkánskou cestou“ a vedla z Řecka přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko do Rakouska a Německa.
Od toho okamžiku spolu v hlavách Evropanů zápasí dva způsoby myšlení – první je humanitární, druhý je založen na reálné politice. Proti sobě stojí na jedné straně humanitarismus, ať už inspirovaný křesťanskou lásku k bližnímu nebo evropskou tradicí sekulární, nebo dokonce protináboženské tolerance a otevřenosti a také přesvědčením o blahodárných důsledcích liberalismu, který je údajně neodolatelný bez ohledu na kulturu, ze které pocházíte.
Na druhé straně si pak uvědomujeme, z hlediska reálné politiky, zájmů a moci, vysoké náklady na přijímání a pomoc uprchlíkům, potíže přizpůsobit se zemím s podstatně odlišnou kulturou, nezbytné výdaje na školy, nemocnice, ubytování, jazykovou a kulturní výuku, odbornou přípravu a koordinaci mezi zaměstnavateli a migranty. Kdo toto břemeno vezme na svá bedra a ve jménu čeho?
Reálná politika často jen maskovala rasismus a xenofobii. Samotné přemýšlení o nákladech a strategiích, jak vyřešit uprchlický problém (tedy i nerovný přístup k potravinám, vzdělání a bezpečnosti), však nemusí obnášet rasovou nebo náboženskou nesnášenlivost. Přínosnější k řešení problému by byl přístup, jejž německý sociolog Max Weber nazval etika odpovědnosti.
Na rozdíl od etiky smýšlení, která definuje morálně správné cíle, ale přehlíží důsledky, zejména ty dočasné, a nezkoumá použité metody, etika odpovědnosti by měla zohledňovat všechny tyto aspekty. Takový by pak také měl být přístup profesionálních politiků.
Zdánlivý paradox
Na podzim roku 2015 docházelo na železničním nádraží v Budapešti k ponižujícím výjevům, kdy byli uprchlíci posílání do Německa, které k nim tehdy bylo stále ještě vstřícné. Pak se maďarská vláda rozhodla uzavřít hranice a Slovensko, Česká republika a Polsko, kde právě byla zvolena nová vláda, prohlásily, že nechtějí přijmout ani malý počet uprchlíků podle systému kvót, který dříve stanovila EU.
Často zaznívá otázka, jak je možné, že v Polsku, zemi s dlouhou tradicí migrace a uprchlíků, odkud odešel milion uprchlíků, jež přijaly v 80. letech 20. století západoevropské země, Spojené státy, Kanada a Austrálie, a kde je stále běžné migrovat za prací, jsme mohli být svědky nepřátelského postoje vůči cizincům, kteří potřebují pomoc.
Je to však pouze zdánlivý paradox. Nepřátelský postoj k imigrantům lze vysvětlit právě nedávnými zkušenostmi s migrací. Pro lidi, jejichž příbuzní museli odcházet za lepším životem do zahraničí, je obtížné pochopit, proč by Polsko mělo přijímat cizince v téže době, kdy Poláci z Polska odcházejí za prací a lepšími životními podmínkami. Proč bychom měli pomáhat jiným, aby se tu usadili, když naši vnuci, naše děti, přátelé nebo sousedé jsou nuceni se usadit v jiných zemích?
Tato otázka jistě vyvstávala častěji v Polsku než na Slovensku, v České republice nebo v Maďarsku, odkud do zahraničí odchází menší počet mladých lidí. Ve všech zemích střední Evropy však platí, že tradice spojená s emigrací se zásadně liší od té západoevropské.
Západoevropské země, zejména ty na severu Evropy, mají vysoce rozvinutou identitu imigrantských zemí. Od 40. let minulého století, tedy už zhruba tři generace, mají zkušenosti pouze s imigrací, přičemž příchozí pocházejí z více či méně geograficky a kulturně vzdálených oblastí. Už 150 let, tedy šest generací, lidé z Německa, Beneluxu a Skandinávie neemigrují. V případě Anglie a Francie se emigrace zastavila dokonce ještě dříve.
Střední Evropa a imigrační reálpolitika
Zkušenosti střední Evropy se více podobají zkušenostem jižní Itálie, Řecka nebo Portugalska, které – ačkoliv byly členy Evropské unie déle – mají v čerstvější paměti vzpomínky na emigraci do rozvinutějších zemí. Z jedné srovnávací studie, kterou v roce 2014, tedy před migrační krizí, provedla v sedmi zemích Evropské unie společnost Pew Global, vyplynulo, že Italové a Řekové chovají k imigrantům mnohem méně sympatií než Němci, Britové, Španělé, nebo dokonce Poláci.
Ve střední Evropě jsou migranti stále většinou spojováni s emigrací – a vzpomínkami na migraci za prací do průmyslových center v Německu, Francii a Spojených státech na přelomu dvacátého století, často předávanými v rodině, ale také se současnou emigrací (zejména v Polsku). Imigrantů je zde stále málo.
Středoevropské země nemají na rozdíl od Francie nebo Velké Británie zkušenosti s přijímáním imigrantů z bývalých kolonií, protože nikdy nebyly koloniálními mocnostmi. Nejsou tak ekonomicky rozvinuté a jejich demografická situace dosud není tak špatná, aby zvaly pracovníky z jiných zemí do svých továren a zemědělských podniků, jako to dělá Německo a Rakousko.
Z dnešního pohledu se zdá, že středoevropské země byly vedeny logikou reálné politiky, logikou nákladů a moci, již v létě a na podzim roku 2015, zatímco západoevropské země – snad s výjimkou Velké Británie – stále uplatňovaly logiku humanitarismu.
Dnes, kdy logika reálné politiky dominuje v celé Evropě, platí střední Evropa za hájemství zdravého rozumu, schopnosti předvídat a skepse vůči německým nápadům na změnu politického uspořádání v Evropě. Přála bych si, aby se reálné politika z loňského podzimu nestala politikou sobeckého nacionalismu, ale politikou, která vychází z etiky odpovědnosti.
Střední Evropa, která nemá špatné svědomí kvůli kolonialismu a osudu obyvatel bývalých kolonií, která je chudší než Západ a má zkušenosti s emigrací, jež ji řadí do zbytku světa mimo Západ, by se mohla stát nositelem etiky odpovědnosti v evropské migrační politice. Má-li k tomu dojít, musí si země Visegrádské skupiny ujasnit svůj postoj vůči Německu, evropským zemím mimo EU a vůči Blízkému východu.
Návrat „Mitteleuropy“
Pojem „Mitteleuropa“ proslavila stejnojmenná kniha Friedricha Naumanna vydaná roku 1915. Mitteleuropou se zde rozumělo území, na němž v historii dominovali Němci nebo kde k tomu měli potenciál. Podle této knihy tvořilo tento region Německo a země s významnými skupinami německého obyvatelstva, na které měla velký vliv německá kultura. Kromě Německa tak zahrnovalo rozsáhlá území na východ od pruských hranic v ruském vnitrozemí a směrem k pobřeží Černého moře, ale také území bývalé habsburské říše.
Mitteleuropa byla zde chápána jako prostor pro německý Drang nach Osten, oblast, kterou je třeba dobýt a osídlit a která může poskytnout Lebensraum pro rozvíjející se německý národ. Součástí tohoto rétorického trojúhelníku je i to, že v současném Německu se pojem Mitteleuropa používá záměnně s pojmem Zentral Europa. Odhlédneme-li od jiných následků mezinárodní migrační krize, ukázalo se, že – ke značnému úžasu evropského veřejného mínění – země Visegrádu nechtějí být součástí Mitteleuropy.
Naopak pojem střední Evropa zažil znovuzrození v 80. a 90. letech 20. století, tedy v době začátku konce společenství socialistických států a rozdělení světa za studené války. Mezi těmi, kteří propagovali „střední Evropu“, byli spisovatelé, intelektuálové, antikomunističtí disidenti, často též emigranti lobbující za kulturu své země – Polska, Československa, Maďarska a řidčeji též Jugoslávie.
Ohrazovali se proti na Západě převažujícímu názoru, že jejich země jsou ztotožnitelné se Sovětským svazem a z historického hlediska s Ruskem. K nejznámějším z nich patří Czesław Miłosz a Milan Kundera.
Analytici středoevropského diskurzu zdůrazňují, že emancipační hnutí v 90. letech za vydělení České republiky, Maďarska a Polska z východní Evropy mělo výlučně politickou úlohu. Vytvořilo nové rozdělení a stalo se ideologií upřednostňování několika zemí v tom, kdo první přistoupí k Evropské unii.
Historik Larry Wolff, nejvyváženější a nejopatrnější z uvedených analytiků, v roce 1994 napsal v úvodu své knihy Inventing Eastern Europe: „Zastánci střední Evropy jsou oddáni cíli intelektuálně rozbít skličující představu východní Evropy a vymanit z ní Českou republiku a Maďarsko, možná Polsko a patrně asi i Slovinsko. Stále je ale možné používat škatulku „východní Evropa“, chceme-li i nadále vyčleňovat ostatní země [země mimo střední Evropu] a zachovávat rozdíl, z něhož pramení naše vlastní [západoevropská – pozn. aut.] identita.“
Hledání rozumu
V 90. letech, během válek v Jugoslávii a úsilí o přistoupení k EU, střední Evropa přestala být emancipačním pojmem a stala se restriktivním a vyčleňujícím pojmem. Ten již nesloužil k emancipaci slabších zemí z imperiálních spárů Sovětského svazu a Ruska, ale k vydělení se, k odsunutí ještě slabšího Balkánu a postsovětských zemí dál od Evropy a Evropské unie.
Po přistoupení k EU v roce 2004 byla Visegrádská skupina mrtvá, neboť splnila svůj jediný cíl. Současná migrační krize však ukázala, že pokud jde o zájmy a identitu střední Evropy, má blíže k Balkánu než k západoevropským zemím.
Poprvé za 30 let se nyní zdá, že se střední Evropa (tedy východní země Evropské unie) může znovu stát politickým hráčem s pozitivním programem, který určuje další jednání a neslouží jen k tomu, aby se vůči někomu vymezoval. V kontextu migrační krize se tedy zdá, že střední Evropa má příležitost stát se regionem, který není pouze sférou německého vlivu a který se pouze pokouší odlišit se od Západu a zbytku východní Evropy.
Její zkušenosti s migrací za prací a migrací z politických důvodů, závislost na impériích (a nikoliv kolonialismus) a hospodářská slabost ji zřetelně odlišují ani ne tak od zbytku světa, jako spíše od západní Evropy a zejména Německa. Tyto prvky mohou přispět k utváření společné identity. Bylo by dobře, kdyby se střední Evropa vrátila na evropskou scénu jako síla politického realismu a etiky odpovědnosti, ne jako výspa Evropy nebo křesťanství, ale jako strážce zdravého rozumu a lakmusový papírek německého radikalismu.
Etika odpovědnosti vzešlá z historických zkušeností střední Evropy, by nám měla umožnit, abychom pochopili touhu migrovat jako problém, který je dán rozdíly v ekonomických podmínkách a životním stylu, a to včetně rozdílů v bezpečnostní situaci. Rozdíly v míře rozvoje a životní úrovni jsou nejenom nespravedlivé, ale v globalizovaném světě z dlouhodobého hlediska též neudržitelné – hrozí, že kvůli tomu dojde k povstáním, migračním invazím, jako je ta současná, nebo ke zintenzivnění teroristických útoků.
Současná migrační politika Německa a Francie, která se zakládá na využívání zdroje levné pracovní síly z chudších zemí (první generace migrantů je možná fascinování novou zemí), není rozumná. Čerstvé zkušenosti obyvatel střední Evropy s emigrací by mohly mít vliv na utváření rozumné migrační politiky Evropské unie.
Anna Sosnowska
Autorka působí na Varšavské univerzitě, napsala knihu Zrozumieć zacofanie. Spory historyków o Evropu wschodnia (1947-1994)
Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.
Aspen Review vydává Aspen Instute Prague o. p. s. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Kdo je vlastně bohatý? Na pěkný důchod už miliony nestačí
Investor Brůna: Realitní perly na dálniční sňůře na jih. Hluboká, Písek, Budějovice
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
14 komentářů
Se obávám že skutečné důvody proč se západní státy (zejména Německo) rozhodly k tak masové podpoře imigrace budou zkoumat generace historiků a společenských vědců. Tohle je fenomén, řekněme na úrovni státního antifašismu či antinacionalismu..(těžko říct jak to historici nazvou). Zatím tedy už bezpečně víme, že důvody které západní politici proklamují jsou nesprávné. Ostatně i když vezmeme do úvahy i zmíněný humanismus, tak západní státy poskytují poměrně vysokou podporu do rozvojových států bud přímo humanitární pomocí, a nebo vysokých (a často nenávratných) půjček přes MMF.
A ani není pravda že by státy střední Evropy neposkytovaly pomoc imigrantům – ty totiž absorbují imigrační vlny z východu.
No uvidíme co řeknou historici za několik desetiletí, možná dospějí k závěru, že Merkelová byla šílenec asi jako Hitler, a všichni Němci jí museli poslouchat i když nesouhlasili 🙂
Tomu se říká přání otcem myšlenky.
Autorka by si přála, „aby se reálné politika z loňského podzimu nestala politikou sobeckého nacionalismu…“ – což už je poněkud pozdě, když mají populističtí nacionalisti v Polsku prezidenta i parlamentní většinu.
Dále Mitteleuropa byla i kulturním fenoménem (architektura, životní styl) a v tom smyslu se do ní počítala i severovýchodní Itálie, ale ne Polsko (nanejvýš jeho rakouská část, ale spíš ani ta ne).
V každém případě je strategickým zájmem ČR i SR orientovat se na Rakousko (a Slovinsko). Visegrád je mrtvý, zabil ho nacionalismus.
Autorka si to vyřizuje s liberalismem přes imigranty, ale to je naprostý nesmysl. Autorka je zastánkyně současné pravicově konzervativní polské vlády a tak je ten její myšlenkový zkrat spíše přání otcem myšlenky.
Také její vysvětlení, že Poláci nejsou příliš ochotni přijímat uprchlíky protože sami jsou „nuceni“(!) emigrovat, je mimořádně nelogický a lze o něm silně pochybovat.
Článek je bohužel argumentačně hodně slabý.
Pro vysvětlení či dokonce obhajobu postoje východoevropských zemí to nestačí. Snaživý pokus, ale úplně na vodě, tomuhle nikdo neuvěří, že jde o nějaký skutečný realismus a odpovědnost. To bychom museli umět navrhnout jiné lepší a reálnější řešení pro uprchlíky z války a my to neumíme. Žádný vznešený důvod neexistuje – prostě jsme chudí a nechceme se dělit a taky že se bojíme cizinců, protože k nám nikdy nikdo neutíkal jako do Západní Evropy.
Je směšné, když se ze svých nedospělostí snažíme udělat naopak vyspělost. Vyspělé Polsko se svou poloklerikální vládou? Nebo vyspělé Česko volící Anofert a Zemana?
Asi jste je špatně poslouchal, protože oni ti politici východoevropských zemí řešení nabízejí – a to tedy řešit ho přímo na místě, v zemích kde krize probíhá. Jak politicky snažit se situaci v místě stabilizovat, tak ekonomicky a humanitárně přímo na místě. Bohužel, tedy pokud se toto dít nebude a problém se omezí jen na otázku co „má dělat Evropa s migranty“ (protože řada z nich ani nejsou váleční uprchlíci), za situace kdy těch migrantů jsou miliony ročně tak žádné „vznešené řešení“ – o které se dodnes snažily západní státy, dlouhodobě neexistuje…Nebo tedy přesněji, když už tedy píšete o „ochotě dělení“,záhy by musely i západní státy přijmout „bolševické metody“, zestátnit privátní majetky a z nich potom omezeně rozdělovat všem, včetně těch nových příchozích… Tohle by jste chtěl?
To tzv. „řešení na místě“ není bohužel možné bez vytvoření bezpečných bezletových zón ve kterých by uprchlíci byli v bezpeční před Asadovými letadly. A vytvoření těchto zón není možné kvůli opakovaným vetům Ruska a Číny v Radě bezpečnosti OSN proti jejich vytvoření. To tzv. řešení na místě je tedy jen docela cynická výmluva politiků zemí východní Evropy, kteří dokonce ani nedokázali ukázat na viníky toho, proč toto řešení není možné. Je celkem ostudné, že neinformovaní lidé ve východní Evropě jim to věří a dokonce tyto bláboly zvyšují jejich popularitu.
presne tak .. vynnik je assad s rusmi, ktori brania syriu .. mna by zaujimalo akurat , kto a za ake peniaze proti assadovi bojuje. Cize sekularny assad je zlo a tureckom a usa podporovani dzihadisti su bojovnici za slobodu a demokraciu ..vidim ze us a saudi + katar +turkey propaganda funguje skvele .. pritom staci tak malo .. dat si do googlu syria za assada v roku 2010 a syria po importe US demokracie a slobody .. to su slova syrskeho obchodnika zijuceho na svk par rokov
Západoevropské elity nemají zkušenost se opravdovou zodpovědností, protože všechny existenciální problémy tohoto regionu od r. 1945 za ně řešily USA. Takže nejsou schopné a ochotné řešit jakékoliv kritičtější problémy a naopak ony jsou proto nedospělé – což se projevuje právě tou „etikou smýšlení“, popsanou autorkou výše, která jim dává alibi pro naprostou neschopnost.
Stř. Evropa se musela po r. 1989 postarat o sebe sama (i když pravda i zde USA hodně pomáhaly) a dále stř. Evropa má velmi špatnou, reálnou zkušenost s ideologicky motivovaným politickým rozhodováním (tj. modifikací „etiky smýšlení“) bolševických režimů, takže je velkou otázkou, kdo je zde dospělý a kdo nedospělý.
Migrační krize ukázala neschopnost politiků EU, kteří dokázali za obrovské platy zničit Evropu.
Idea čistokrevné germanské rasy, kterou národ zfanatizoval Hitler, vzala za své krátce po prohrané válce. Kdo nahradil při budování rozvráceného Německa padlé?
Turci „Jugoslávci“ a další. Migrace jako nedoceněná pomoc. V současnosti v dúsledku rozvráceného středního a Blízského východu pokrytecky přijímá EU další vlnu migrantů, kteří díky vývozu demokracie NATem přišli o své domovy. Tentokrát se jedná o pochybnou pracovní sílu.
„..Kdo nahradil při budování rozvráceného Německa padlé?“ Zajímavá otázka, když si uvědomíme že jednou z příčin téhle války byla hospodářská krize 30.let, kdy pro miliony lidí ta práce vůbec nebyla:) „Prostě “ rostoucí automatizace výroby způsobila že tolik pracovních sil pro dosažení potřeb všech už není potřeba. S tímto problémem (v dlouhých ekonomických cyklech) si nedokážeme poradit dodnes. Pravda, komerční producenti ho mohou pro sebe vyřešit tím že ty přebytečné zaměstnance propustí, at se o ně postará sociální stát…
Měl bych k této zajímavé debatě několik poznámek. Německo přes své ztráty ve druhé světové válce se muselo vyrovnávat již s jejím koncem s masovým přílivem etnických Němců z oblastí vně Německa, včetně těch, které mu třeba patřily i před r. 1938, ale které ztratilo v důsledku své válečné porážky (z českomoravského pohraničí, polského Slezska a Pomořan, Východního Pruska, atd. atd.). Tento proud početně převyšoval souhrn německých válečných ztrát a obětí, i když mi teď není známo, jak vysoký počet z nich skončil nakonec někde jinde (ony vůbec migrační pohyby v době druhé světové války a po jejím skončení můžou zpochybnit tvrzení autora článku, jenž Německo řadí k zemím, z nichž „150 let, šest generací, lidé neemigrují“. Pokud jde o příliv zahraničních pracovníků, tzv. gastarbeitrů, ten začal v 50. letech 20. století s obrovským boomem západoněmecké ekonomiky (která už krátce po r. 1950 dosáhla předválečného objemu). Nakonec z nich početně převážili Turci, ale ještě dříve se jednalo spíš o Italy, Španěly, Portugalce… Ale primárním konceptem bylo vnímat tyto lidi spíše opravdu za cizí pracovníky, kteří se snad nakonec vrátí domů, ne o to, co dnes někteří zastánci stávající migrace prezentují jako prakticky kolonizaci Evropy (a což může být opravdu nebezpečné pro evropskou kulturu do budoucnosti, a stačí si jen porovnat rozdíl v demografickém vývoji, jaký už dlouhé desítky let existuje mezi evropskými národy na jedné a blízkovýchodními či africkými národy na druhé straně). Jinak bych možná mohl ještě dodat, že přitahování gastarbeitrů do NSR po r. 1950 mělo vlastně své určité, částečné (!) precedenty jak za nacistického Německa za druhé světové války (víme o našich totálně nasazených v Říši, tak jako o Ukrajincích, Francouzích aj., kteří měli nahradit německé muže na frontách), tak již i za první světové války (kdy maršál Ludendorff, ze stejného důvodu, nechal do Německa přitáhnout snad až statisíce Belgičanů).
Kvoty.
Je rozdíl, když poskytnete někomu pomoc za podmínek které stanovíte vy a tím když je vám někdo vnucen za podmínek které určí někdo jiný a ještě se tak děje hrozbami a vydíráním.
Emigranti a imigranti.
Typický československý ale i polský a východoněmecký emigrant se sám po překročení hranice přihlásil úřadům bezpečné země a na místě žádal o azyl a povolení k pobytu v zemi kam ho srdce táhlo.
Typický imigrant poté co se dostane do bezpečné země dál ignoruje zákony a pravidla a nelegálně, mnohdy násilně pokračuje kam chce. Předpokládat, že když se dostane do Litomyšle bude z něj náhle jiný člověk, bude dodržovat zákony a nebude se zalétat s podsvětím jako byli převaděči je více než optimistické.
Ale jo, lidi z V4 chápou „touhu migrovat“. Jenom ty zájemce o migraci odmítají živit a podřídit se jejich agresivnímu náboženství…
Pojem „Mitteleuropa“, „Zwischeneuropa“ a pod. nevymyslel protestant Friedrich Naumann v roku 1915, ale katolik Svaty Vojtech, biskup prazsky, uz v 10. stoleti jako koncepci proti tehdejsimu „kocovnickemu Vychodu“. Mimochodem ve spolupraci s nemeckym kralem resp. rimskym cisarem. Tato „katolicka“ politicka koncepce se da sledovat od Premyslovcu do Habsburku. Na tuto tradici se odvolava i Vysegradska skupina, ktera ma v tom bode jen jiste problemy s nacionalni interpretaci dejin. O tom svedci uz tradice setkani v Visegradu v roce 1335, o kterem se nejmin starsi ceska historie ani nezminila. I v teto souvislosti hraje nehistoricka propaganda nemeckeho „Drang nach Osten“ funkcni roli.