Když komunisté na počátku 50. let kolektivizovali český venkov, nechtěli se Bláhovi z jihočeské Smetanovy Lhoty vzdát svého dvanáctihektarového hospodářství a vstoupit do družstva. Statek patřil prarodičům Magdy Konvalinové, která tam dodnes žije. Místní komunisté na rodinu nevybíravě tlačili a Magdin otec František byl v roce 1953 poslán do vězení pro údajnou protistátní činnost.

To všechno se stalo před Magdiným narozením a významně jí to ovlivnilo život. Magda Konvalinová dnes skládá rodinnou historii z útržků vzpomínek a nalezených dokumentů, protože jí rodiče nikdy nic neříkali – a teď už se jich vyptat nemůže.

Narodila se 18. června 1957 v Pacově na Vysočině jako jediná dcera Františka a Marie Bláhových. Rodiče pocházeli ze selských rodů, otec z výše zmíněné Smetanovy Lhoty u Písku, matka z Horní Světlé u Pacova. Když přišla Magda na svět, na obou statcích se ještě soukromě hospodařilo, a protože těžce přežívající sedláci si nesměli najímat nikoho na práci, rodiče i s dcerou jezdili vypomáhat, cestovali z jednoho statku na druhý.

Musíš to vydržet

Pak si našli byt v Táboře, kde začala Magda chodit do první třídy: „V Táboře jsem nikoho neznala. Vytrhli mě z vesnického prostředí a z přírody, najednou jsem byla ve městě a neuměla jsem si najít kamarádky.“

Statek ve Smetanově Lhotě, dítě je otec Magdy Konvalinové s rodiči a strýcem (foto: Post Bellum)

Jako dcera politického vězně a vnučka vzdorujících sedláků měla mizerný tzv. kádrový profil – komunistický aparát například určil, že nebude studovat. Jenže Magda neměla tušení, že je dítě „druhé kategorie“. Ačkoli se dobře učila, byla na základní škole přeřazována do horší třídy. Měla pak pocit viny, ale nevěděla, co přesně provedla, co dělá špatně. Rodiče jí říkali, že „takové věci musí vydržet“, ale už neříkali, proč.

Potom chtěla jít studovat zemědělskou školu, líbila by se jí práce u koní, avšak navzdory slušnému prospěchu ji nepřijali.

„Rodiče mi zase nic nevysvětlili, jenom řekli, že s tím nemohou nic dělat a že táta nemůže být v komunistické straně – tehdy už jsem věděla, že když měl někdo rodiče v KSČ, tak se na školu dostal. Říkali také, že když jsem holka, tak se stejně vdám a školu potřebovat nebudu. Kdybych věděla, že jsem nebyla přijata kvůli tátovi, třeba bych víc bojovala, zkusila bych dálkové studium nebo něco podobného. Ale takhle jsem to vzdala.“ Vyučila se tedy prodavačkou.

Co je to kulak?

V rodině se mlčelo o minulosti, o politice, dokonce i o náboženství – Magda například nevěděla, proč se slaví Vánoce, protože ve škole se žákům neříkalo nic o křesťanství, byly to zkrátka „svátky klidu a míru“. Když jí bylo sedmnáct let, zeptal se jí trochu výsměšně její budoucí manžel: A víš, že tvůj táta byl ve vězení?

„Znala jsem tátu, věděla jsem, že je dobrý člověk, tak jsem si myslela, že třeba neúmyslně zavinil nějakou nehodu nebo něco takového. Ale neměla jsem odvahu se ho zeptat. To byla chyba, ale když oni mi rodiče stejně na nic neodpovídali. Jindy mi budoucí manžel řekl, že jsem dcera ´kulaka´ – a když jsem se doma ptala, co je to ´kulak´, zase jsem nedočkala žádné odpovědi,“ vzpomíná.

Ve dvaceti letech se Magda Konvalinová vdala, měla dvě děti – a protože manželství podle jejího vyprávění nebylo šťastné, neměla také čas zabývat se minulostí. Říká, že jí rodiče do sňatku „trochu tlačili“ – snad chtěli, aby dcera byla zajištěna. Teprve po roce 1989 jí babička ze Smetanovy Lhoty řekla, kdy a proč otce zavřeli: „Našli u něj prý leták proti komunistům. Někdo mu ho dal schválně do kapsy. A na základě toho ho odsoudili na dva a půl roku. To udělali místní lidé ve vesnici, protože chtěli dostat prarodiče do družstva.“

Monstrproces jako z čítanky

Archivní dokumenty o otcově případu se Magdě dostaly do rukou teprve nedávno, v souvislosti s natáčením rozhovoru pro Paměť národa. Z vyšetřovacího spisu a soudních listin vyplývá, že František Bláha byl v roce 1953 na vojně, sloužil u 21. mechanizovaného pluku v Čáslavi. Byl zatčen – a posléze obviněn, že sabotoval službu v komunistické armádě.

Hospodářská část statku ve Smetanově Lhotě (Foto: Post Bellum)

Údajně měl usilovat o převelení k Pomocnému technickému praporu (PTP), tedy k trestní pracovní jednotce pro politicky nespolehlivé vojáky, aby v případě války se Západem nemusel bojovat proti „imperialistům“. Také prý chtěl u PTP pracovat, aby si něco vydělal, neboť tzv. pétépáci někdy dostávali za nucenou práci pár korun.

Podle obžaloby napsal František Bláha na vojně dopisy, v nichž „štval proti družstvu“ a nezalepené je poslal na náhodné adresy, údajně doufal, že si toho všimnou jeho nadřízení a jako politicky nespolehlivého ho přeřadí k „pétépákům“. Dle rozsudku měl také vyrobit osmnáct protikomunistických letáků a rozhodit je po kasárnách. Spáchal tím trestné činy „pokus o vyhýbání se služební povinnosti“ a „pobuřování proti republice“ – a 8. dubna 1953 byl odsouzen k odnětí svobody na dva a půl roku, ke ztrátě občanských práv na šest let a k pokutě deset tisíc korun.

Nemůžu mu vyčítat, že se bál…

Dokumenty ukazují příznačně absurdní politický proces z 50. let. Magda Konvalinová říká, že její otec byl postižen v souvislosti s kolektivizací a že se na tom snad měli podílet lidé z jeho vsi. V nějakém ohledu to tak být mohlo, ale také nemuselo, těžko to ze spisu vyčíst. Pravda je, že ve spisech se v duchu dobové nenávistné ideologie konstatuje, že František Bláha je synem soukromého zemědělce a že byl vychován „podle zásad kapitalistických“.

Když v roce 1948 „zvítězil v našem státě pracující lid“, byla rodině Bláhových dle archivního trestního oznámení „vzata možnost rozšiřování vlastního majetku na úkor druhých a finančně slabších“, tehdy se stali „nepřáteli lidově demokratického zřízení“ a „štvali proti JZD, které bylo v jejich bydlišti založeno.“

Zatím nevíme, kde byl František Bláha vězněn. V archivech to lze zjistit, avšak už asi nikdy nevyjde najevo, co přesně se s ním během vyšetřování a poté ve vězení dělo. Zdá se pravděpodobné, že ho vězení zlomilo, že zatrpkl a uchýlil se do mlčení, aby chránil sebe a rodinu. Mohlo to být i tak, že věděl, jak snadno se lze do vězení dostat – a ani za nic si tu zkušenost nechtěl zopakovat. Magda Konvalinová říká, že otci jeho mlčení nemá za zlé: „Rodiče mi to všechno měli říct, to ano. Ale myslím, že to otci nemůžu vyčítat, že to dělal ze strachu, že se bál.“

Po listopadu 1989 získala rodina v restitucích lesy a pole, ale na usedlosti ve Lhotě se nehospodaří. Magda Konvalinová tu pěstuje květiny – a říká: „Vesnice už je jiná, než kdysi bývala. Trvalých obyvatel je málo, jsou tu samí chalupáři, ale takhle se asi změnilo leckde. Ten statek je strašně velký, spousta střech, náročná údržba. A je to nevyužité, všechny ty hospodářské budovy jsou dnes k ničemu.“

Autoři textu Adam Drda a Martina Kovářová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.