ROZHOVOR. Nový rok se pro většinu lidí pojí s novými začátky, novou životní nadějí nebo předsevzetími, co na svém životě zlepšit. Vánoční svátky a atmosféra rozjímání, která se k nim váže, tomu svým způsobem připravují cestu. Zbavit se „starého“ a přijmout „nové“ ale leckdy může být složitější, než se zdá.

„Není to určitě jednoduchý proces. Jak říká jedno přísloví: Co je staré, je dobré. A nové se vždy váže s menší či větší mírou nejistoty,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Petr Glogar, psychoterapeut a představený komunity bosých karmelitánů v Praze.

Glogar založil a vede klášter Fortna na Hradčanském náměstí, který spolu s kolegy pojal jako prostor spirituality pro současnou dobu otevřený široké veřejnosti.

Zbavit se starých vzorců přesvědčení, návyků nebo životních situací, se kterými už nejsme úplně spokojeni, se k začátku Nového roku pojí tak nějak automaticky. Jenže novoroční předsevzetí mají často jepičí život… Proč je tak těžké opustit „zajeté“, byť třeba nefunkční vzorce chování či vnímání?

Staré je jednak zvyk a nové s sebou vždy nese nějakou nejistotu, nevíte, co z toho bude. Když bych použil příběh z Bible, který říká: „Když víš o nějaké perle, tak musíš nejdřív všechno prodat a teprve pak můžeš perlu koupit.“ Jenže tam právě vzniká obrovské napětí. Něco prodám a to znamená, že to staré už nebude, a to nové ještě nemám…

To staré máme nějak osahané, máme to pod kůží a najednou máte učinit krok k tomu, že to odložíme. Vlastně je to určitý rituál. A takové rituály v životě máme. Vezměme si například svatbu. To je svým způsobem jednoduchý rituál opuštění starého. Nebo loučení se svobodou je vlastně ritualizace přechodu k novému. Staré se musí pustit a přichází něco nového.

Pro řadu lidí jsou ale svatby, a možná pohřby, jedním z mála přechodů, které doprovází nějaký rituál. Chybí nám v době postmoderní obecně rituály?

Myslím, že chybí, ale zároveň vím, že jich přibývá. Dají se najít různé rituály, jakkoliv některé jsou trochu zvláštní… Ono je podstatné si uvědomit, co je vlastně rituál. Protože jde svým způsobem o „vypnutí“ ratia, opuštění našeho způsobu myšlení nebo logiky a přestoupení do prostoru emocí. Prostoru prožívání a v tom jsme si nejistí, protože žijeme ve společnosti, která má ráda věci racionalizované, uchopené a pochopené. Jenže rituál se nedá pochopit, nedá se dovysvětlit, ten se musí prožít. Pokud ho neprožijete, tak zůstane v rovině ratia, kdy jste schopen popsat, co se stalo, jak se to stalo, ale je to pak spíše zážitek než prožitek. Abyste rituál prožila, musíte svým způsobem přestat myslet. Jenže říct dospělému „přestaň myslet“ je jako když řeknete dítěti „přestaň zlobit“.

Tak těžké je pro nás dostat se k emocím? Skutečně prožít než jen zažít?

Lidé se obecně řídí na základě tří složek nebo jak to nazveme – rozumem, emocemi a vůlí. A dá se říct, že historicky se v naší kultuře akcentoval především rozum. Rozumová složka. A rituály jsou způsob, který nám dovoluje vstoupit do emocí, do prožívání a já bych řekl, že v dnešní době se už jeví jako nutnost.

Rituálem ale nemusí být pouze něco „viditelného“ jako vítání občánků, přechod z puberty do dospělosti nebo svatba, ale může se týkat mnohem niternějších věcí? Čistě vnitřního nastavení třeba?

Když bych se držel třeba církve, tak ta pojmenovává sedm svátostí. Což je sedm zásadních zlomů nebo kroků v životě, které od narození zažijeme. Nejdříve je to křest, pak biřmování, pak třeba právě svatba…Nicméně jsou to rituály, které vznikly pro jasně danou etapu života. Pak jsou ale také rituály třeba smíření nebo odpuštění a ty se nedají odbýt jen nějakým: „Promiň, vždyť se zas tak moc nestalo.“

„Vyprázdněné“ obřady

V tomto ohledu se dá závidět věřícím nebo členům církve, že pro takové situace, když to řeknu pragmaticky, mají k dispozici rituál. Jenže co chudáci ateisté?

Já se domnívám, že to lze transformovat. Stojí to nějakou práci, my jako Církev, jak to řekl jeden významný jezuita, jsme zůstali dvě stě let nazpátek. Já myslím, že se mnohým jeví církev jako zkostnatělá instituce, která nerozumí současnému člověku, a proto i posvátné rituály které provádí, jsou často nic neříkající a to je mnohdy zoufalé. My je do nich srozumitelně neuvádíme. Používáme jazyk minulého století. Každý rituál potřebuje vtažení dovnitř a vysvětlení, co to znamená. K tomu potřebujete mít minimální vhled do psychologie a sociologie. A tady se otevírá velké téma rozdílu mezi náboženstvím a spiritualitou, protože lidé dnes hledají spiritualitu. Náboženství, tedy tu hierarchickou část, současný člověk zas tak moc nepotřebuje. My jsme ale ty rituály přesunuli do náboženství a tím jsme je vyprázdnili. Z rituálů se staly obřady.

Souhlasím, že pro řadu lidí můžou být například rituály spojené s církevními obřady spíše odrazujícím faktorem. Že jim nedávají úplně smysl, že je považují za příliš formální…ano vyprázdněné.

A já se jim ani nedivím. Potenciál, který rituály mají, jsme vytunelovali, abych tak řekl.

Když si vezmete Bibli a začnete listovat od první stránky, tak je to poeticky řečeno zpráva o stvoření světa, o tom, jak tam všechno bylo krásné. Až pak dochází k utržení jablka, k tomu takzvanému prvotnímu hříchu.

Vy jste spolu s kolegy vybudovali v klášteru Fortna prostor otevřené spirituality, předpokládám, že se tam snažíte o nějaký únik z toho tunelu, pokud to řeknu obrazně?

Řekl bych, že jsme ve Fortně vlastně velice tradiční. V tom smyslu, že pracujeme s tradičními církevními tématy, která se akorát snažíme převést do nějakého srozumitelného jazyka. Když uvedu příklad. Kdo dnes nepotřebuje odpuštění? Kdo dnes nepotřebuje naučit se smíření a usmíření? Kdo dnes nepotřebuje v životě udělat nový začátek?

To nemusí být jen křest, ale rituál může být o tom, že život znovu začíná nebo den znovu začíná… Je to vlastně jedno, ale je potřeba to přeložit do jazyka, kterému současný člověk bude rozumět, bude to pro něj zajímavé, osloví ho to.

Umění odpouštět je zásadní

Když se vztáhnu zpět ke zlomu roku. Myslím, že důležitou schopností k přechodu od starého k novému je schopnost odpuštění. Nejen druhým, ale i sama sobě. Katolická církev to kdysi řešila odpustky…

Dobrej kšeft.

No bezesporu skvělý podnikatelský plán… Ale to už se dnes neděje a najít v sobě sílu odpustit, odpustit si je podle mne, jakkoliv se to nezdá, velmi těžká disciplína.

Velmi těžká práce. Odpuštění je proces…

Anebo právě rituál?

Já bych použil konkrétní příklad. Ve Fortně pořádáme pravidelná setkání mužů, kde sdílí své životní zkušenosti, bolesti. Já tomu říkám přechod z mládí do zralosti. V rámci semináře přechodu do zralé dospělosti máme jeden den, kde se věnujeme práci s bolestí. S tím, že nám někdo ublížil nebo my jsme někomu ublížili a ta bolest, která je uvnitř jakoby uzamčená, se má možnost vyplavit. Máme často tendenci v sobě bolest zabetonovat. Když nám někdo ublíží, mávnout rukou a říct si: „Je to debil.“ Ale stejně tak emoce z toho, když já někomu ubližuji nebo jsem ublížil. Zkrátka, jak už jsem zmínil, máme tendenci i tyto emoční věci racionalizovat a nedovolíme, aby to šlo ven. Takže zabetonujeme srdce, hlavu, ale přitom jediná cesta, jak propojit ratio s tím srdcem, je hrdlo. To znamená, my o tom potřebujeme mluvit, potřebujeme to pojmenovat. Pokud a dokud to nevyjádříme, tak se vlastně nestane nic, protože hlava a srdce se nepropojí, což pak může způsobovat i řadu psychosomatických obtíží. Takže téma odpuštění je v rámci terapie velké téma. Odpuštění a úlevy.

Protože jedině vyslovené můžeme skutečně propustit?

Já potřebuji pojmenovat tu bolest a také potřebuji, aby mi někdo naslouchal. Jedině při pojmenování toho, co mě trápí a co to se mnou dělá, může přijít úleva z odpuštění a z toho, že to můžeme ze svého života propustit. Odpuštění to je krásné slovo, že? Odpustit, propustit, pustit, připustit.. Já si připustím, že jsem se choval jako kretén nebo připustím, že se tak někdo choval ke mně. A odpuštění neznamená, že to zapomenu, to není nějaká operace mozku, která mi vyoperuje paměť. Křivdu si budu pamatovat do konce života, ale při zpracovaném odpuštění, pak možná s tím člověkem, když ho potkám na ulici, nemusím přecházet na druhý chodník a možná s ním půjdu i na kafe. To není zas tak důležité, důležité je, že už mě to nemusí trápit.

Zpytování svědomí není o chybách

Dříve se říkalo zpytuj svědomí. Jak důležité je zkoumat vlastní myšlenky, slova nebo činy a srovnávat je s nějakými mravními principy? Není někdy zdravější se zkrátka nad věci povznést a neřešit?

Pokud se člověk začne v sobě takzvaně hnípat, tak to úplně zdravé není a také to řada lidí považuje za nesmysl… Ale zpytování svědomí není o tom, co jsem udělal špatně. Zpytování svědomí není: „Tys zase udělal nějakou chybu.“ Když si vezmete Bibli a začnete listovat od první stránky, tak je to poeticky řečeno zpráva o stvoření světa, o tom, jak tam všechno bylo krásné. Až pak dochází k utržení jablka, k tomu takzvanému prvotnímu hříchu. To je třetí kapitola, a právě od té my tu Bibli nejčastěji čteme.

Proč?

Protože začínáme u toho, kdy se všechno „pokazilo“. A to je nesmysl. Bible říká i to, že
všechno bylo krásné a v harmonii. A stejné je to se životem. Můžeme ho také číst až od třetí kapitoly, kdy je všechno špatně, kdy jsme zase udělali nějakou chybu anebo ho můžeme číst už od té první kapitoly, kdy jsou věci také dobré. To je cíl a tím rosteme. Rosteme nikoliv tím, že si budeme říkat, co jsme dělali špatně. To tam patří. Ale patří tam i to dobré. O tom je pravdivost života. Je tam obojí. Neplatí jedno nebo druhé.

Zajímavé, protože myslím, že plno lidí vyrůstá ve výchově, kde panuje domnění, že „konstruktivní kritika“ přispívá k růstu, že jedině kritika nás takzvaně žene vpřed. Čím tedy člověk vlastně roste?

Určitě ne tím, že mu budu říkat, že zase něco pokazil. Tím nerosteme v žádném případě. Vždyť to ani lidsky nejde. I v rámci dětské psychologie se říká, že pokud chcete dítěti vytknout, co dělá špatně, máte současně najít i deset věcí, které dělá dobře, a ty mu říct také.

Chválit není tak složité, ale často se nám tam, alespoň v Česku, připlete ono pověstné ale…Mám dojem, že třeba v Americe je výchova vedena v mnohem pozitivnějším nebo řekněme více motivačním duchu přes úspěchy…

No ono není dobré být v extrému. Ani v tom negativním, ale ani v tom, že máme být pořád spokojení a šťastní. My potřebujeme přijmout obojí. Že platí to i to. Ne, že jeden vyhrává, druhý prohrává.

Hledání spirituality

Vy se ve Fortně snažíte otevřít spiritualitu veřejnosti. Jak náročný je to úkol? A mají lidé o spiritualitu zájem?

Můžu to číst jen skrz lidi, kteří k nám přichází. Nemám na to nějaké výzkumy.

Otevřeli jste v roce 2020 za covidu, což asi nebyl úplně ideální čas.

My jsme v podstatě otevřeli a kvůli covidu hned zase zavřeli. Ale z reakcí, které máme na naše programy, můžu říct, že máme do příštího léta plno. Většina kursů a seminářů je vlastně hned zaplněná. Což určitě neznamená, že to tak musí být napořád, ale je to dobrý signál. Co považuji za důležité, že je to výsledek týmové práce. Mám v týmu lidi, kteří jsou různého vzdělání od sociologie přes psychologii po práva. Ale zároveň jsou to lidé, kteří se k církvi nebo k duchovnu dostali nějakou vlastní cestou. Nejen tak, že v ní takzvaně vyrostli nebo měli křesťanskou výchovu. A to je důležité. Protože v církvi máme tendenci mluvit určitým jazykem a ten je srozumitelný pro nás, ale neznamená to, že je srozumitelný i pro lidi mimo církev nebo mimo komunitu věřících. A pro mě bylo důležité, abychom byli srozumitelní. I proto je pro mě důležité mít v týmu lidi, kteří o věcech přemýšlejí jinak, nebo je třeba pojmenovávají, jak já bych je nikdy nepojmenoval nebo nemohl popsat. Takže pro mě je velké téma srozumitelnost, abychom byli srozumitelní pro soudobého, moderního člověka.

Utrpení si nemusíme vybírat, ani vyhledávat. To prostě přijde. Přijde, a my jsme rádi, že to nějak ustojíme, nebo neustojíme.

S Vánocemi a přechodem do nového roku se pojí ještě jedno téma, a sice „usebrání se“. Jenže, co to vlastně obnáší „usebrat se“? Ponořit se do vlastního nitra? Myslím, že mnoho lidí by to i rádo udělalo, ale vlastně neví úplně jak na to? Existuje nějaký, když to řeknu polopaticky, návod jak se dostat sám k sobě?

Já myslím, že to člověk musí vysedět. Skutečně. My máme ve Fortně takové místo, kterému říkáme prostor ticha. Je tam krásná terasa s výhledem na Prahu, takže z byznysového hlediska by to byla třeba krásná kavárna, ale my to udělali jako prostor, kde nabízíme lidem možnost strávit čas sami se sebou. V tichu. A můžou tam takhle být den, víkend, jak dlouho potřebují. Jedna paní manažerka tam takhle sama strávila celý týden a říkala pak, že jsme jí tím zachránili manželství, že se jí tím změnil pohled na život.
A to je možná ono, že právě v tichu a zastavení se si uvědomím, jak jít dál.

Moji kolegové psychoterapeuti někdy říkají: „Víš, asi tam ještě není dost utrpení,“ a teď to myslím ve vztahu k tomu posunutí se v životě. Někdy je to tak, že pokud člověk nemá ten vnitřní tlak, že musí něco změnit, tak to vlastně jen tak pohladí, tak to projde a pak řekne: „Já jsem byl v tichu a byl to zážitek.“ Což určitě není marné, ale nejde to dál, ten zážitek není transformační. Ale ve chvíli, když už jste v nějakém stažení v tom životě, zkrátka vás ten život masíruje, tak vlastně potřebujete něco udělat, abyste přežila, abyste mohla jít dál.

Což je vlastně růst přes bolest?

Jinak to nejde.

Ale předtím jsme říkali, že k růstu dochází i skrze pozitivní vnímání a prožitky.

Bolest ale nemusíme vnímat jen negativně. Bolest je samozřejmě něco, co vnímáme jako něco nepříjemného, jako něco, co nechceme. Přišla k nám do Fortny například paní, která měla za sebou velkou osobní tragédii. Zemřel jí snoubenec před svatbou. A ona poté, co tam celou hodinu intenzivně plakala, říkala, že jí vlastně nejvíc dojala vzpomínka na to, jak spolu byli lyžovat. A já se jí ptal, jestli je jí to líto? A ona odpověděla, že líto jí je na tom, že takových chvil a zážitků neměli víc. Takže ta její bolest byla vlastně spojená s něčím pozitivním. A i v takové situaci se právě přes bolest dá projít někam jinam.

My máme sklony přemýšlet v kategoriích buď platí A, nebo B. Buď rostu přes bolest, nebo přes úžas, ale já myslím, že platí obojí. Protože k růstu nás může vést pozitivní zážitek, ale i utrpení. Utrpení si nemusíme vybírat, ani vyhledávat. To prostě přijde. Přijde, a my jsme rádi, že to nějak ustojíme, nebo neustojíme. Ale nemůžeme ho pěstovat, to je nesmysl. Co pěstovat ale můžeme, je úžas. Úžas, který třeba umí děti.

A co když člověk nemá na spiritualitu vůli nebo čas. Nechce chodit třeba do ticha, ale chce se přesto nějak posouvat. Pěstovat třeba, jak říkáte, úžas nebo pozitivní myšlení. Co byste mu poradil?

Já nemám nějaké návody, určitě nemám. Ale napadá mě příměr k bájnému Sisyfovi, který valí kámen nahoru a on pak zase spadne. A my se ptáme, tak co je vlastně v životě důležité, ta cesta? Nebo ten cíl? Albert Camus ale říkal, že důležité u Sisyfa byla ne cesta nahoru, ale ten moment, kdy se zastavil a šel cestou zpátky. A náš život se také pohybuje mezi tím, že je něco těžkého, o něco usilujeme, to se nedaří nebo nepodaří. Ale my nemůžeme upřít svou optiku jen na tyto aspekty. Důležitá je, jak říká Camus, ta cesta. Když Sisyfos šel dolů a všímal si věcí, které byly kolem něj. Hezkých, zajímavých věcí, protože tušil, že zase přijde ke kameni a zase ho bude tlačit nahoru, že život nebude snadný nebo jednoduchý. Že se nevyřeší. Ale došel ke kameni s vědomím, že zase bude mít dost energie, aby ho dostal nahoru.