Publicista, znalec fotbalu a provozovatel expertního webu Plejer.cz Petr Nosálek hodnotí pro HlídacíPes.org skončivší MS v Rusku – z hlediska sportu, toho, jak Rusko v pořadatelství obstálo a jakou roli v tom všem hrála politika.

1. Obstálo Rusko jako pořadatelská země?

Rusko obstálo jako hostitel zdaleka nejlepšího šampionátu – z těch, které se měly hrát jinde, nebo měly být aspoň bojkotovány; už proto, že ho v roce 2010 získalo „cinknutou“ volbou.

V ní naopak neobstály uplácející kandidátské země a úplatní členové tehdejšího výkonného výboru Mezinárodní fotbalové federace (FIFA), kteří jako hokynáři prodávali své volební hlasy za peníze nebo jiné výhody.

Usvědčil je například novinářský tým Sunday Times natáčející skrytou kamerou a později i vyšetřování korupčního skandálu FIFA vedené americkou FBI a švýcarskou generální prokuraturou.

Ruská nabídka byla, co se týče stadionů a infrastruktury, chudobná především ve srovnání s anglickou. Kolébka fotbalu by díky tradici, moderním stadionům a fungující infrastruktuře dokázala vrcholný turnaj uspořádat prakticky ze dne na den, zatímco Rusko, které se ani neprobojovalo na MS 2010, ve všech ohledech zaostávalo – jeho kandidaturu považovala i samotná FIFA za nejriskantnější ze čtyř předložených projektů.

Tehdejší ruský premiér a milovník ledního hokeje Vladimír Putin však v sobě náhle objevil fotbalového fanouška a jeho země začala podnikat všemožné zákulisní kroky k tomu, aby parta vedená dnes už odstaveným šéfem FIFA Seppem Blatterem do volby pořadatele změnila názor.

Někdejší britský špion Christopher Steele, jenž v 90. letech pracoval v Moskvě pro rozvědku MI6 a měl z té doby vynikající kontakty v ruských vládních i podnikatelských kruzích, posílal do Londýna znepokojivé zprávy: Rusové se prý snaží ovlivnit volbu uzavíráním tajných dohod o dodávkách plynu, reciproční podporou Kataru jako uchazeče o pořádání MS 2022 i úplatky a dárky – mluvilo se dokonce i o obrazech z petrohradské Ermitáže – pro hlasující členy výkonného výboru FIFA.

Anglická Fotbalová asociace (FA) do kandidatury investovala 15 milionů liber (podle tehdejšího kurzu asi 440 milionů korun), místní samosprávy přihodily dalšího 2,1 milionu. Při prosincové volbě přijeli do Curychu nabídku své země osobně podpořit tehdejší britský premiér David Cameron, čestný předseda FA princ William a fotbalová ikona David Beckham.

Anglie přesto dostala v prvním kole pouhé dva hlasy z 22 možných (dva z 24 členů výkonného výboru FIFA byli kvůli korupčnímu chování už dříve suspendováni). Rusko získalo hned napoprvé víc hlasů (9) než společné nabídky Španělska a Portugalska (7) i Belgie a Nizozemska (4) a ve druhém kole mu 13 hlasů stačilo k jasnému vítězství.

Samotný turnaj nemůžu hodnotit jinak než jako velký organizační úspěch pořádající země: v Rusku se hrálo na krásných a skoro plných stadionech, doprava fungovala a ubytovací kapacity, jakkoli nehorázně předražované, zvládly příval fanoušků, kteří velmi oceňovali proslulou ruskou pohostinnost.

Hlavně se ale nenaplnily obavy bezpečnostních expertů z možných teroristických útoků a rasismu ruských fotbalových chuligánů. Putinově administrativě se to všechno podařilo „ošéfovat“ za odhadovaných 12 miliard dolarů (přibližně 264 miliard korun), což je vlastně pakatel ve srovnání s astronomickými 51 miliardami dolarů investovanými do zimních olympijských her 2014 v Soči (pro srovnání: ZOH 2010 v kanadském Vancouveru stály 6,4 miliardy dolarů, ZOH 2018 v korejském Pchjongčchangu 12,9 miliardy dolarů).

Předseda FIFA Gianni Infantino šampionát v Rusku označil už dva dny před finále za nejlepší mistrovství světa v dějinách kopané a Vladimír Putin, který je od roku 2012 znovu prezidentem, si může mnout ruce: Rusko po celý měsíc přitahovalo pozornost celého světa pozitivními obrázky a jeho lid na chvíli zapomněl na stagnující hospodářství, politické represe a bující korupci v zemi.

Putin se nechal do nejvyšší funkce zvolit poprvé na základě společenské smlouvy, která zněla „Dejte mi moc a já vám dám pořádek“. Při druhé volbě Rusům slíbil výměnou za moc blahobyt a při třetí hrdost. Myslím, že i díky nečekaně dobrým výsledkům ruských fotbalistů na šampionátu může být s plněním svého třetího závazku spokojen.

2. Obstálo Rusko na mistrovství světa i herně?

Musím přiznat, že po první fázi šampionátu jsem nesdílel nadšení většiny televizních expertů, kteří se nad výkony ruské „sborné“ až nekriticky rozplývali. Porazit ve skupině  Saúdskou Arábii a Egypt s nedoléčenou hvězdou Mohamedem Salahem byla na domácí půdě vlastně povinnost a teprve porážka 0:3 s Uruguayí ukázala, kde asi končí možnosti ruských fotbalistů.

Ti ale, hnáni celou zemí propadající fotbalovému šílenství, v sobě objevili dříve nevídané vlastnosti – nezměrnou bojovnost a týmového ducha – a ve vylučovací fázi turnaje pak dokázali sehrát vyrovnané partie s mnohem fotbalovějšími týmy Španělska a Chorvatska.

Srovnávat snažení fotbalové jedenáctky s hrdinstvím obránců Stalingradu za druhé světové války, jak to dělala ruská média, bylo ale dost nevkusné. Na druhé straně ale oceňuji, že Rusové, kteří v hokeji a dalších sportech považují všechno kromě zlata za neúspěch, své fotbalisty po prohraném penaltovém rozstřelu ve čtvrtfinále s Chorvatskem nezatratili.

MAPA ČESKÉ JUSTICE  – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

Politici, novináři i fanoušci naopak nešetřili chválou – po právu, protože mužstvo vedené trenérem Stanislavem Čerčesovem na šampionátu podávalo proti favoritům výkony nad hranicí svých možností.

Snad to v kombinaci se zmodernizovanými stadiony a infrastrukturou přispěje ke zvýšení úrovně ruského fotbalu a zájmu o něj podobně jako v Polsku po Euru 2012. Rád bych řekl, že i tak jako na Ukrajině, která mistrovství Evropy před šesti lety uspořádala společně s Polskem, ale tam tento trend o dva roky později násilně uťala ruská anexe Krymu a boje na východě země.

Mimochodem, pověstní „zelení mužíčci“ se na Ukrajině objevili pouhé čtyři dny po skončení ZOH 2014 v Soči a právě v tomto městě teď skončilo tažení ruských fotbalistů na mistrovství světa…

3. Má obdoby fotbalový šampionát v zemi, proti níž jsou vedeny mezinárodní sankce, která vede vojenské operace na území svého souseda a která vede hybridní válku proti zemím, jež se mistrovství účastní

Hybridní válka je fenomén současného postpravdivého světa a hledat ve skoro devadesátileté historii fotbalových šampionátů přiléhavé paralely k mistrovství světa v Rusku je už jen proto dost obtížné.

Ale myslet si, že fotbal v jeho vrcholné podobě neovlivňují (rozuměj: nezneužívají) politici, především ti s diktátorskými sklony, by bylo naivní. FIFA sice bláhově, nebo spíš poťouchle hlásá, že politika do fotbalu nepatří, a sama trestá vměšování vlád do záležitostí národních svazů přísnými sankcemi, ale v roce 2013 musela na sympoziu akademiků a fotbalových historiků sama přiznat, že dva šampionáty hrubým způsobem ovlivnily diktátorské režimy pořadatelských zemí, jimž fotbal posloužil jako nástroj politické propagandy.

MS 1934 v Itálii zfixloval fašistický vůdce Benito Mussolini, který moderní, kultivovanou podobou kopané prý sám pohrdal jako nemužným sportem, nicméně velmi dobře chápal, jak on sám i jeho režim mohou na popularitě fotbalu vydělat.

Triumf své země naplánoval do takových detailů, že nechal vyrobit obří pohár zvaný Coppa del Duce, který po finále osobně předal kapitánovi vítězné „squadry azzurri“ společně se šestkrát menší oficiální trofejí – pohárem Julese Rimeta.

Druhým zmanipulovaným šampionátem bylo MS 1978 v Argentině, kde v té době už dva roky vládla brutální vojenská junta. Generál Jorge Videla & spol., kteří podle pozdějších odhadů nechali zmizet na 30 tisíc převážně levicových oponentů, zoufale potřebovali vylepšit obraz své země ve světě a odvést pozornost Argentinců od domácí politické i ekonomické bídy – a je třeba dodat, že jim v tom „nezištně“ pomáhal historicky první arcikorupčník v čele FIFA, Brazilec João Havelange.

Nejdůležitější zápasy šampionátu se hrály na stadionu El Monumental v Buenos Aires a pamětníci vzpomínají, že ryk fanoušků v jeho ochozech se mísil s nářkem týraných odpůrců režimu, který v těsné blízkosti zřídil svou hlavní mučírnu.

K nejtemnějším kapitolám dějin fotbalových šampionátů patří utkání Argentina – Peru 6:0 ve čtvrtfinálové skupině, kterou domácí celek musel absolvovat v Rosariu, neboť v úvodní fázi podlehl Itálii a nevyhrál základní skupinu. „Albicelestes“ věděli, že chtějí-li účast ve finále vyfouknout svému největšímu fotbalovému nepříteli Brazílii, musejí peruánského outsidera porazit aspoň o tři a vstřelit nejmíň čtyři branky.

Gólovou normu nakonec hladce „přeplnili“ prý i díky tomu, že branku Peru hájil Ramón Quiroga, původem Argentinec a dokonce rodák z Rosaria. Blíž pravdě ale nejspíš bude, že argentinská vláda pojistila příznivý výsledek dodávkou 35.000 tun obílí a snad i zbraní do Peru…

Bílomodří pak ve finále udolali Nizozemsko 3:1 po prodloužení a stali se poprvé mistry světa. Mnozí argentinští pamětníci tvrdí, že nebýt triumfu na MS, padla by junta mnohem dřív než v roce 1983, po prohraném vojenském konfliktu s Británií o Falklandy.

Na dokreslení faktu, že fotbalové šampionáty tuze rády pořádaly, pořádají a zřejmě i dál budou pořádat diktátorské režimy toužící po demokratickém hávu, ještě doplním, že kvůli válce nakonec neuskutečněné MS 1942 chtělo zorganizovat Německo.

Aniž bych chtěl jakkoli srovnávat Putina s Hitlerem nebo Mussolinim či naznačovat, že se i teď na turnaji v Rusku manipulovaly zápasy, ruský vůdce je pro mě jen dalším exemplářem této zvláštní sorty fotbalových fanoušků.

4. Proč se nakonec nenaplnily výzvy k bojkotu či odebrání pořadatelství Rusku?

Protestní hlasy se ozývaly už od volby pořadatelských zemí MS 2018 a MS 2022 a zpočátku se domáhaly především vyšetření a potrestání podvodů a uplácení spojených s hlasováním. Po bojkotu šampionátu v Rusku a Kataru ze strany členských zemí Evropské fotbalové unie (UEFA) volal v roce 2014 tehdejší předseda FA David Bernstein, zatímco šéf německé fotbalové ligy Reinhard Rauball navrhl, aby evropští členové z FIFA odešli, pokud Blatter nezveřejní celé znění vyšetřovací zprávy o skandálním pozadí volby.

O rok později Blatter padl a FIFA se pod novým bossem Giannim Infantinem, který byl předtím pravou rukou dnes už také zdiskreditovaného předsedy UEFA Michela Platiniho, začala tvářit, že nastoupila cestu k morální očistě a transparentnosti.

Blattera dodnes pojí vřelé vztahy s Kremlem a osobně s Putinem, který Švýcara potrestaného šestiletým zákazem činnosti ve fotbale pozval na MS v Rusku aspoň jako čestného hosta. V náklonnosti k ruskému vedení vcelku logicky pokračují i Blatterovi pohrobci ovládající „novou“ FIFA. Čekat od nich, že snad Rusku a Kataru odeberou podvodně dohozené šampionáty a uspořádají nové volby, tedy byla čirá bláhovost.

Postupně přibývaly i obavy z chování ruských fotbalových chuligánů, kteří řádili na ME 2012 v Polsku a na Ukrajině i na ME 2016 ve Francii, a předmětem kritiky byla také diskriminace sexuálních menšin v Rusku.

Před třemi lety začal obrovský skandál kolem státem sponzorovaného dopování ruských sportovců, který trvá vlastně dodnes. Největší vlny protestů ale od roku 2014 vyvolávala agresivní politika Kremlu vůči Ukrajině – už vzpomínaná anexe Krymu a rozmístění ruských jednotek na Donbasu i sestřelení malajsijského letadla v této oblasti – a letos samozřejmě ještě přilila oleje do ohně aféra Skripal.

Mám za to, že po otrávení dvojitého ruského ex-agenta a jeho dcery bojovou látkou novičok v anglickém Salisbury jsme možná byli bojkotu fotbalového šampionátu v Rusku dost blízko. Británii byly v tomto kroku ochotny podpořit Polsko, Švédsko, Dánsko, Island, Japonsko a Austrálie a jsem přesvědčen, že se o takto razantní reakci seriózně uvažovalo.

Proč to tedy skončilo jen hanebně krotkým, i když dost očekávatelným „trestem“ v podobě absence několika málo hlav států ve VIP lóžích ruských stadionů?

Především chyběla podpora většího počtu fotbalově významných zemí – Německa, Francie, Španělska. Mám pocit, že jejich politické špičky se prostě zalekly nepředvídatelných následků takového kroku, protože šlápnutí na oblíbenou hračku by Putina asi zasáhlo víc než všechny ekonomické sankce.

Utrpěla by totiž jeho ruská hrdost a do beztak napjaté geopolitické situace by mohl přibýt další konflikt netušených rozměrů.

5. Jak se MS v Rusku zapíše do fotbalové historie?

Je mi jasné, že mistrovství světa v Rusku vejde do fotbalových dějin spíš jako „nádherná oslava sportu“ než jako ukázka propagandistické marnivosti politického vedení pořadatelské země. Po sportovní stránce se turnaj doopravdy vydařil a zlato získal celek, který ani jednou neprohrál, takže titul je asi ve správných rukách.

Při pohledu na zastoupení jednotlivých kontinentů v závěrečných kolech to vypadá, že se v Rusku konal „euromundial“ – semifinále bylo poprvé od roku 2006 výlučně evropskou záležitostí. Ústup ze slávy oplakává hlavně Jižní Amerika, ale zklamali i Afričané, kteří se poprvé od roku 1982 nedokázali probojovat ze základních skupin.

Převratnou novinkou, která rovněž zůstane navždy spojena s právě skončeným šampionátem, bylo zavedení videotechnologie do rozhodování zápasů. Myslím, že každý musel ocenit její obrovský přínos, třebaže občas panovaly rozpaky nad nejednotným postupem hlavních arbitrů v tom, kdy se s videorozhodčím poradit a kdy ne.

Tyhle mouchy se podle mě podaří v dohledné době odstranit. Už teď ale nikdo nemůže zpochybnit, že video významně přispělo ke snížení procenta chybných verdiktů a značnému nárůstu vstřelených branek z takzvaných standardních situací, což zápasy mnohdy oživilo.

A když jsme u obrázků, rád bych vypíchl výjev, který pro mě ve zkratce pěkně vystihuje všechno, o čem jsme mluvili. Na trojici prezidentů a fotbalové pohlaváry, kteří po nedělním finále předávali medaile, se čekalo neuvěřitelně dlouho.

Nad Lužnikami se mezitím nakupila černá mračna a přesně v okamžiku, kdy suita vyšla z útrob stadionu na hrací plochu, se strhl prudký liják.

Na pódiu pak dlouhé minuty postávala na kost promočená chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová-Kitarovićová v kostkovaném dresu národního mužstva a její francouzský kolega Emmanuel Macron, zatímco nad hlavou Putina po celou dobu úslužně držel deštník jeden z členů jeho ochranky. Myslím, že by se k tomu záběru hodil titulek „Dobro požalovat!“