Komunistická Čína chce znovu posílit svůj vliv ve světě, tentokrát prostřednictvím kulturního průmyslu. Filmy, internetovou literaturu, hudbu nebo online hry a další produkci chce zacílit hlavně na mládež v méně rozvinutých zemích. Tam mají atraktivní, komerční formou vyprávět „čínský příběh“ a fungovat jako alternativa k západní kultuře. Některé podobné pokusy Čína podnikla už i v Česku, vyzněly ale rozpačitě.

Čínské ministerstvo obchodu nedávno s odkazem na dalších 27 státních orgánů a institucí zveřejnilo Státní radou schválený dokument nazvaný „Návrhy na podporu rozvoje exportu vysoce kvalitní kultury“.

Různé státní organizace počínaje Státní plánovací a reformní komisí přes Ústřední oddělení propagandy Komunistické strany, Státní správu pro rozhlas, film a televizi, Úřad pro internet a informace až po ministerstva školství, kultury a turismu či průmyslu a informačních technologií se mají zapojit do kolektivního úsilí, jehož cílem je učinit z Číny socialistickou „kulturní velmoc.“

Více zářit a být slyšet

V dokumentu se mimo jiné píše, že v rámci navýšení zahraničního obchodu v oblasti kultury by se měla posílit „konkurenceschopnost domácí kulturní produkce a služeb za účelem zvýšení kulturní softpower a vlivu čínské kultury“. Čínská kultura by se díky tomuto úsilí měla stát přitažlivější, více „zářit“ a „aktivně přispět ke společnému budování ‚pásu a cesty‘ a společenství sdíleného osudu lidstva“.

Autorem textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje. Redakčně kráceno

Součástí koordinovaného úsilí mnoha institucí i komerčních subjektů by mělo být například „do roku 2025 vybudovat profesionální platformy služeb v oblasti zahraničního kulturního obchodu, (…) digitální kulturní platformy a vlajkové lodě kulturního průmyslu s mezinárodním vlivem“.

Rozvoj by se měl týkat zejména sektorů, jako jsou kulturní média, online hry, animace a kreativní design, a zahrnovat „internetovou literaturu, audiovizuální tvorbu, online hudbu a různá představení, online hry, filmy, digitální animaci, digitální publikace, online vysílání či e-sporty“.

Důraz je kladen také na export filmů a rozhlasových a televizních pořadů, dokumentů, animované tvorby, zábavných show apod. Tomu mohou napomoci rozličné typy zahraniční spolupráce či koprodukce. Podle dokumentu „je nutné inovovat narativní metody, aby byl lépe vyprávěn příběh Číny a její hlas, specificky zaměřený na různé oblasti a různé publikum, byl slyšet po celém světě“.

Posílení „zahraničního kulturního obchodu“ by mělo mimo jiné přispět k propagaci kultury etnických menšin, jejich hudby, tance, lidového umění a řemesel a tradiční čínské kultury. Žádoucí jsou moderní digitální adaptace tradičních klasik a nehmotného kulturního dědictví.

Součástí „kulturního exportu“ je samozřejmě také čínské jídlo, čínská medicína, umění čínských zahrad, tradiční odívání či tradiční sporty, například čínské šachy. Pro úspěšné šíření čínské kultury po světě bude podle dokumentu nutné se soustředit na zlepšení služeb jako je vývoj, překlady a dabing či postprodukce pro filmovou a televizní tvorbu, animovanou tvorbu, ale také například online hry, v jejichž produkci a vývozu se Čína poměrně úspěšně snaží prosadit.

Vymyšlený festival v Česku

Primárními cílovými trhy tohoto systematického šíření „kulturní soft power“ jsou státy zapojené do iniciativy „Pás a cesta“, dokument však zdůrazňuje také význam „tradičních trhů“ (kde čínská kultura má historicky výrazný vliv) – tedy Japonska, Jižní Koreje a jihovýchodní Asie, skrze něž chce postupně „kultivovat trhy rozvinutých zemí v Evropě a Americe“. V Česku zatím Čína předvedla spíše nepřesvědčivé pokusy o „vyprávění čínského příběhu“, které občas nabírají až absurdní podobu.

Příkladem může být kauza vykonstruovaného úspěchu čínského propagandistického filmu na vymyšlených „světových festivalech“, již nedávno popsal Deník N. V tomto případě šlo o obskurní pokus dostat do světa čínskou interpretaci vývoje v Hongkongu. Tam v posledních letech po masových protestech a následné „konsolidaci“ ze strany Pekingu situace vyústila v masový exodus, kdy město opustili nejen prodemokratičtí lídři, ale postupně i výrazné procento obyvatelstva.

Zjištění Deníku N posléze doplnil China Media Project a odhalil síť čínských kontaktů sahajících až do Ruska. Ty se podle všeho podílely na „vyprávění čínského příběhu světu“ prostřednictvím dalších propagandistických dokumentů s falešnou propagací a marketingem.

Celkově si však čínská kultura – a s ní mnohdy i okatá propaganda – ve světě zas tak špatně nestojí a velcí hráči čínského kulturního průmyslu již slaví určité úspěchy.

Proti „kulturní subverzi“

Za posilováním a systematickou státní podporou čínského kulturního vývozu stojí poměrně jasná logika. V postkoloniální éře se začalo hovořit o tzv. kulturním imperialismu, kdy je kultura politicky silnější země vnucována zemím slabším. Nejčastěji byla samozřejmě řeč o „kulturním imperialismu“ americkém.

Během čínského „otevírání se světu“ v 80. letech 20. století, a zejména po velkých protestech v roce 1989, si komunistické vedení bolestně uvědomilo, že pronikání cizí kultury ohrožuje onu často skloňovanou „společenskou stabilitu“, a představuje tak zásadní bezpečnostní riziko. S kulturou totiž do společnosti pronikají také „cizí vlivy“, včetně cizích modelů myšlení, politických názorů nebo kapitálu.

V rámci konceptu „kulturní bezpečnosti“ tak Čína začala více a systematičtěji bránit vlastní kulturní pole před „kulturní subverzí“ v podobě zahraničních vlivů ze Západu, tedy hlavně z USA.

Postupným procesem regulace však v Číně prošla i celosvětově populární korejská popkultura. Ta zejména od roku 2010 zažila ve světě nebývalý boom a Čína byla díky velikosti svého trhu od počátku v centru zájmu vzkvétajícího korejského kulturního průmyslu.

Kulturní spolupráce mezi Jižní Koreou a Čínou dosáhla vrcholu kolem roku 2015. Korejští „idolové“ pořádali mamutí turné po čínských městech, mladé čínské publikum se oddávalo sledování korejských seriálů a zábavných show a do Koreje se jezdilo za nákupy i na plastické operace. Korejské kulturní agentury najímaly do svých řad a popových skupin etnické Číňany a Číňanky, aby posílily svoji „kulturu idolů“, a čínští producenti se inspirovali korejskými vzory – mnohdy za hranicí plagiátu, ale často s obrovským komerčním úspěchem.

To vše zastavil až čínský bojkot korejské kultury z roku 2016. Impuls k němu byl sice politický – korejský souhlas s vybudováním amerického systému protiraketové obrany na vlastním území – ale bezpochyby hrál v tom okamžiku do karet i čínskému vedení.

Přijde čínská vlna?

Právě jihokorejská „hallyu“ („korejská vlna“), která se nezadržitelně šíří světem, mohla Čínu inspirovat, aby k posílení vlastní „soft power“ využila masové komerční kulturní produkce. Ta představuje na jedné straně ohromný byznys, na druhé straně ji lze vhodně využít pro šíření vlastních narativů („vyprávění čínského příběhu“) i politického vlivu.

Za globálním úspěchem americké popkultury od hollywoodských filmů až po pop music stojí nejen určitý kulturní kapitál a přirozená atraktivita těchto kulturních produktů, ale také kapitál ekonomický a politický – tyto země produkci a vývoz své kultury vědomě podporovaly a podporují.

Po zkušenostech z konce 20. století se o socialistický model „kulturní soft power“ začala ve 21. století pokoušet i Čína. Zpočátku se hlavně s ohledem na čínské publikum snažila zatraktivnit a zkvalitnit vlastní kulturní produkci, aby onen „čínský příběh“ obstál v zahraniční konkurenci na domácí půdě.

V posledních letech však lze pozorovat úspěchy i ve vývozu čínské kulturní produkce. Na online streamovacích platformách jako YouTube, iQiyi či Tencent si stále větší oblibu získávají čínské seriály (tzv. „C-drama“ analogicky ke „K-drama“, tedy korejským seriálům). Nebývalé úspěchy slaví čínské sci-fi, zejména v knižní podobě (Problém tří těles) se stále silnějším přesahem do filmové a seriálové tvorby.

V posledních letech se začíná prosazovat čínská internetová literatura, hlavně fantasy žánry (tzv. sien-sia, „nesmrtelní bojovníci“). Tento žánr, využívající prvky tradiční čínské kultury a filozofie a jejich populární adaptace, proniká stále více do online seriálové produkce a také do prostředí video- a mobilních her, v nichž Čína spatřuje velký potenciál.

Homosexualita nevadí. Ve službách strany

Boom zažívá i žánr tzv. „Boys‘ Love“ (angl. zkr. BL), který je založený na gay homoerotických fantaziích a oblíbily si ho zejména mladé fanynky prakticky ve všech částech světa. Původně literární žánr má kořeny v tzv. „fan-fiction“, při níž příznivci populárních děl rozvíjejí vlastní fantazie o jejich postavách. Od 70. let se v Japonsku transformoval do podoby známé jako „tanbi“ (čínsky tan-mej) a postupně si našel fanynky na Tchaj-wanu i v Číně.

První čínský „BL seriál“ známý pod anglickým názvem „The Untamed“ („Nespoutaný“) se před třemi lety dočkal enormního globálního úspěchu a podnítil mimo jiné i překlady původní čínské fantasy literatury s BL prvky. Přestože homosexualita je v Číně stále potírána a její zobrazování v jakémkoli typu kulturní produkce je zakázáno a často cenzurováno, tento konkrétní žánr je zatím tolerován právě díky svému obrovskému mezinárodnímu dopadu a díky tomu, že šíří pozitivní idealizovaný obraz čínské tradiční kultury.

To vše je součástí zmíněných čínských ambicí při budování „kulturní soft power“. Ta bude cílit hlavně na mladé lidi v méně rozvinutých částech světa (země „Pásu a cesty“, Blízký východ, jihovýchodní a střední Asie, Afrika). Zde může časem vytvořit protiváhu mainstreamové západní, tedy hlavně americké, a korejské kulturní produkce. „Čínský příběh“ podle představ Pekingu v líbivém, komerčně úspěšném hávu se tak bude šířit mnohem snadněji.