Jenom chtěla být volná a mít možnosti, které mají lidé za železnou oponou. To byly důvody emigrace Heleny Jindáčkové do Itálie. Mladá sportovkyně pražské Slavie zůstala na Západě při posledním klubovém zájezdu. Psal se leden 1969. Nedlouho potom opět spadla klec…

Ženský fotbal byl na konci šedesátých let 20. století v začátcích. Pražská Slavia i díky tomu vítězila, kam přijela. „U stadionu v Edenu byly hromady štěrku, na které jsme musely vybíhat. Tréninky byly nelidské, ale soupeřky jsme válcovaly,“ zavzpomínala Helena Jindáčková ve Florencii, kde již přes půl století žije.

Propagační fotka na chystaný zápas v USA, Praha, 1968. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Vyrůstala na Žižkově, její prarodiče patřili do kolotočářské společnosti – Helena si z dětství vybavuje maringotku na Ohradě. Po maturitě na průmyslovce nastoupila v podniku Telekomunikační správa, práce ji ale nebavila. Zažila však i příjemnější změnu: při fotbalovém turnaji si dívky v dresu Viktorky Žižkov všiml trenér Slavie a nabídl jí přestup. Helena neváhala ani vteřinu.

Ženský tým vedl bývalý brankář Vilém Marzin. „Měl heslo: non esiste! – neexistuje!“ přibližuje Helena metody muže, který je přivedl k řadě evropských úspěchů.

„Všude nás fotili, byly jsme miláčky sportovních časopisů. A nepamatuju, že bychom prohrály.“

Před sovětskou invazí si stačila zahrát v Dánsku, západním Německu a Itálii, chystaly se zájezdy do USA a Saúdské Arábie.

TJ Slavia Praha, Helena v prostřední řadě druhá zprava, Praha, 1965. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Nechtěla jsem mamánka

„… a stýskalo se mi. Jenže to si nesmíš připouštět, protože jsi to ty, kdo to tak chtěl.“

Rodičům o svém úmyslu totiž neřekla. Stala se pak hvězdou ženského týmu ACF Fiorentina. Hrála v obraně, klub jí zajistil ubytování i stravu, trénovala mládež.

Rozhlížela se, jak naložit s dalším životem. „Samozřejmě jsem věděla, že fotbal můžu hrát jen pár let,“ říká. Lákal ji design a umění. „Už ve Slavii mi dal trenér Vilda Marzin na starost, abychom nějak vypadaly. Říkával: Když jdou chlapi na ženský fotbal, chtějí vidět ženské. Takže jsem děvčatům kontrolovala, jestli nemají hlínu za nehty a zda mají upravené účesy, zařídila jsem týmu i stejné šaty a kufříky.“

Prvních několik let v Itálii pracovala v továrně na výrobu uměleckého nábytku. „Žila jsem v té době s majitelem podniku,“ doplňuje Helena, která se prý snažila vyhnout se italským „mamánkům“. „Andrea byl samostatný a vstřícný, ale já jsem chtěla objevovat svět,“ vysvětluje, proč se rozešli.

Helena s Jaroslavou Krejčovou při práci v továrně na umělecký nábytek, Florencie, 1969-70. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

V Itálii, a to i severu země, bylo tehdy ještě zvykem, že ženy po deváté večer nevycházejí z domu bez doprovodu. „Měly pečovat o domácnosti a děti. V Československu už to fungovalo jinak, takže Češky, které se tehdy do Itálie provdaly, tíhu těchto regulí bolestně pociťovaly,“ vzpomíná Helena. Muže, který jí imponoval natolik, aby s ním byla ochotna spojit svůj život, našla v novináři Aureliu Scelbovi.

Bylo mu čtyřicet devět let, jí třicet osm. „On introvert, já extrovert, takže jsme do sebe krásně zapadli. Hned mi řekl: ‚Víš, já nikdy neumyju nádobí a jsem zvyklý doma kouřit. Ale nechci, abys mi dělala služku, vezmeš si paní na uklízení,‘“ vzpomíná Helena.

A byla svatba! Ale za úplatu…

Maminka mohla za dcerou poprvé přijet tři roky po její emigraci. „Úřadům tvrdila, že se mě pokusí přesvědčit, abych se vrátila domů. Chudinka přijela s tak velikou husou, že se mi ani nevešla do trouby,“ vypráví Helena. Otce pustili do Itálie po sedmi letech, sestře úřady výjezd zamítly.

První léta v Itálii, Helena (vlevo) s kamarádkou Krejčovou, Florencie, 1969-1970. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Díky mezinárodním úmluvám mohla Helena Jindáčková v roce 1976 získat prezidentskou milost. Další tři roky se vyřizovaly dokumenty, musela také zaplatit školy, které jí režim poskytl. V roce 1979 se pro ni hranice Československa otevřely.

„Šla bych domů i pěšky…“

„A pak jsem se vracela často a vždy jsem měla nabitý program: holky ze základky, spolužáci ze stavařiny… Přijížděla jsem s kufrem oblečení a hraček, na hranicích to budilo ‚haló‘.“

Z natáčení v dubnu 2018, Florencie. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Větší cestovní komplikací bylo, že neměla italské občanství, jen pas azylanta. „Takže si mě Rakušáci a Němci přehazovali jako horkou bramboru, vyřídit tranzitní víza trvalo tři měsíce. Hledala jsem proto někoho, kdo by si mě vzal,“ přibližuje Helena cestu k plnohodnotným dokladům.

„Aurelio pochází z Kalábrie, což je tradiční prostředí. A bez rozvodu nemohla být svatba,“ vysvětluje Helena, která si poradila: „Našla jsem kamaráda ochotného si mě za peníze vzít. Svědkyně mi půjčila prstýnek, vyměnily jsme si ho v budově úřadu na záchodě. A po obřadu na mě Aurelio čekal před radnicí a šli jsme všichni na kafe.“

Dnes se jednou týdně věnuje dobrovolnictví, dvakrát týdně si zajde zacvičit. Velká přání už prý v téměř osmdesáti letech nemá. Snad jen, aby o jedenáct let staršímu Aureliovi vydrželo zdraví.

„Jsme spolu pořád rádi,“ říká Helena a přiblíží, jak se nakonec stal i platným pomocníkem v domácnosti: „Šla jsem na to pomalu. Třeba jsem ho občas poprosila, jestli by mi mohl podat ubrus.“

Text autora Marka Šálka byl publikován v časopise Reportér. Příběh Heleny Jindáčkové zpracovali Maria Liza Barletti, Ludovica Giunti, Cristina Golzi, Marco Morelli, Melissa Morelli, Daniela Dati a Emma Ramasco z České školy ve Florencii pod vedením Zdenky Skorunkové ve spolupráci s projektem Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.