Chtěla budovat komunismus a s manželem odjela dobrovolně na Sibiř. Duraki z Prahy, smáli se jim
Jako dítě zažila, jak její kamarádi umírají hlady. Její děd se stal obětí stalinských čistek. Přesto věřila, že komunismus je to nejlepší, co může lidstvo potkat. Dnes podporuje ruského prezidenta Vladimira Putina. Vzpomínky Elvíry Ptákové jsou součástí Příběhů 20. století.
Narodila se v roce 1934 v Moskvě do rodiny Filipovičových, kterou tvořili vzdělanci: fyzici, matematici, chemici. Děd se jmenoval Josif Vladimir Filipovič, byl uznávaný vědec, označili ho však za nepřítele a popravili.
Matka Elvíře řekla, že dědeček odcestoval, teprve později s ní mluvila o strachu, o tom, jak se lidé za velkého teroru každé ráno šeptem ptali, kdo další byl zatčen. Elvíru vychovávala babička, protože rodiče se rozešli ještě před jejím narozením. Matka pracovala jako geoložka, jezdila na expedice. Začátek války prožily v Moskvě, pak matku poslali ke Stalingradu. Babička i Elvíra jely s ní, ubytovaly se ve vesnici Sokolovka.
Nebe bylo rudé
Na podzim 1942 zaútočili Němci na Stalingrad, Elvíra vypráví, že hořelo nejen město, ale i řeka Volha, do které vytekla nafta z rozbombardovaných nádrží. V Solovce se usadili vojáci, přiváželi raněné, obyvatele však nesměli evakuovat: „Museli jsme zůstávat, aby se neustupovalo Němcům.“
Elvířina matka odjela na další expedici k Magnitogorsku, dívka zůstala v Sokolovce s babičkou. Neměly co jíst: „Pak babička dostala chřipku, a já ji dostala od ní. Nemohly jsme vstát. Pak už jsme tam jen tak ležely.“
Příděly jídla dostávali jen lidé ve městech – vesničané se měli uživit, jak se dalo. V Elvířině okolí zemřelo hlady několik dětí. Babička s vnučkou přežily, protože jim známá opatřila kozí mléko a oves, určený pro koně vojáků. Cestovaly pak za matkou, dočkaly se konce války:
„Víc se brečelo, než radovalo. Skoro všechny ženský ztratily manžely a bratry. Mého strýce také zabili. Brečelo se a zpívalo, lidé se objímali.“
Láska na první pohled
Elvíra později začala studovat vysokou školu zemědělskou v Moskvě. V roce 1952 se zamilovala do studenta Ivo Ptáka, který přijel z Československa: „Byl jiný než Rusové. Měl kabát a modrou košili. My tehdy všichni chodili v teplácích, dokonce i do školy.“
Kvůli mladíkovi si za peníze na jídlo koupila šaty, vystála frontu na lístky a pozvala ho do Velkého divadla. Musela pak na schůzi Komsomolu, kde jí vysvětlovali, že není vhodné, aby sovětská studentka chodila s cizincem.
O rok později byly sňatky s cizími státními příslušníky povoleny a Elvíra Filipovičová se vdala za Ivo Ptáka. Bydleli na koleji, v jedné místnosti rozdělené závěsem, za nímž žil další manželský pár. Obě ženy byly těhotné a obě rodily ve stejnou dobu.
Když v březnu 1953 zemřel Stalin, šli se s ním manželé Ptákovi rozloučit: „Takoví jsme byli. Měla jsem Stalina ráda. Brečela jsem pro něj. Všichni jsme říkali: Jak bez něj budeme žít? Vždyť jsme díky němu vyhráli válku. Byl vůdce. Byl jako Bůh.“ Elvíra říká, že o Stalinových zločinech nic nevěděla, že si je ještě v roce 1956 nechtěla připustit.
Duraki z Prahy
Ivo Pták se po studiích vracel do Československa. Elvíra odjížděla s ním, ale slíbila, že se vrátí a pojede na Sibiř budovat kolchoz jako její spolužáci. Od roku 1957 s manželem pracovali jako zootechnici na Liberecku. Vedlo se jim dobře, komunistické Československo jí prý připadalo jako ráj: „Krásná krajina a lidé o hodně milejší.“
V roce 1961 odjeli zpátky do Sovětského svazu, na Altaj, do vesnice Tabuny. Dostali pokoj v dřevěném domku. Sousedka se Elvíry přišla zeptat, za co jí sebrali. Na to místo se dobrovolně nejezdilo, většina lidí tam přišla na nucené práce:
„Řekla jsem jí, že jsme z Prahy. A ona zase: V Praze vás shrábli? Řekla jsem, že jsme přijeli sami, že chceme budovat komunismus. Tak jsem byla pitomá. Ona se svalila na záda a začala se řehtat. Pořád říkala: Duraki, duraki, z Prahy v Tabuny, duraki. Hrozně se smála.“
Ve vesnici Ivo Pták onemocněl, chtěli se vrátit do Československa, ale místní KGB Elvíře zabavila pas. Důstojník se jí pak snažil namluvit, že ho ztratila. „Nějaký důstojník mi řekl, že odtamtud už nikdy neodjedeme.“ Nevěděla proč – a žádný rozumný důvod asi ani nebyl.
Ivo Pták prodělával otřes ze sovětské reality, chtěl domů. Elvíra vedla boj s úřady, nakonec se jí podařilo vymoci lepší příděly jídla. Pracovala v drůbežárně, kde bylo 20 tisíc slepic, podle plánu jich mělo být sto tisíc. Slepice nebylo čím krmit a žraly je přemnožené krysy.
V roce 1964 se Ptákovi směli přestěhovat do Moskvy. Pracovali ve Všesvazovém institutu živočišné výroby, stali se kandidáty biologických věd. Bylo prý cítit uvolnění: „Začínalo to v literatuře. Lidé, kteří přišli z gulagů, psali vzpomínky.“ Elvíra začala psát povídky o hladomoru za války, ale žádnou jí nikde neotiskli.
Kdysi Stalin, dnes Putin
Když se 22. srpna 1968 vrátila domů, její muž stál na zahradě, třásly se mu ruce a řekl jí, že Rusové obsadili Československo: „Pak přišli jeho kamarádi a gratulovali nám, že do ČSSR dorazila bratrská pomoc. Musela jsem jim vysvětlit, jak to je. Běžní lidé tehdy nevěděli nic. Ale moskevská inteligence ano.“ Elvíra nikdy nevstoupila do strany, její muž byl členem KSČ. Postavil se proti okupaci a z KSČ ho vyhodili.
„Věděla jsem tenkrát, že na Rudém náměstí proběhl protest proti okupaci Československa. Ruští disidenti pro mě byli hrdinové,“ říká Elvíra Ptáková: „Chtěla jsem vystoupit a veřejně říct, že v Československu nebyla žádná kontrarevoluce a nepřišla žádná bratrská pomoc. Ale neudělala jsem nic. A sama sebe jsem nenáviděla za to, jak jsem zbabělá.“
Z té doby má Elvíra Ptáková deníky, které potvrzují, že Ptákovi jezdili do Československa občas na návštěvu, ale v Sovětském svazu bydleli do roku 1988. Tehdy jim Ivova teta nabídla, aby i se dvěma dětmi přijeli do Čech, že jim věnuje svůj domek.
Jejich syn, talentovaný hudebník, vystudoval pražskou konzervatoř. Ivo Pták už zemřel, Elvíra dnes žije střídavě v Praze a v Moskvě. Před pár lety jí vyšla kniha Československý syndrom: ruskýma očima.
Navzdory její někdejší kritice sovětské okupace Československa v roce 1968 i poměrů v bývalém Sovětském svazu dnes podporuje prezidenta Vladimira Putina a pochopení má i pro ruskou anexi Krymu.
Autor textu Adam Drda působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Petr Pithart o neznámé epizodě dějin: Gorbačov nám místo Havla podsouval svého prezidenta
Alberte, umyjte si ruce! Po pražských stopách Alberta Einsteina
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
48 komentářů
Neznáš rusky – ruština nemá hlásku h. Vycucal z paty?
Taková blbost a celý článek je tím znevěrohodněn, Rusové říkají PRAGA.
Stejně, kam na to dnes chodí , každý si prožil svůj život a každý má své názory na dnešní svět…..dnešní komerce a konzum je nejhorší co lidé znají po válce a proto si myslím, že i toto co dnes píší o jiných si vymýšlejí….jen aby hledali nepřítele víte na západě v té době to byl taky hnus a bordel a černochy tam stříleli každý den a potom ten Vietnam a kolonizace AFRIKY TO BYLA TAKY HRŮZA!!!
Ona se ji smala etnicka Nemka, takze ta by klidne „h“ vyslovit zvladla, prestoze v nemeckem nazvu mesta neni. Ale to, ze je dialog prelozeny na autenticnosti vypovedi nic nemeni. Cestina pani Ptakove taky neni bez ruskych slov…
i ty neznajes po ceski…
Neponaučitelná Blbka,to svět neviděl takovou slepici. Stalin ji necha zavraždit dědečka,pak ji seberou pas a ona? Nepoučitelná slípka
Pro blbou slepici je blbou slepicí každá, chtělo by to trošku úcty k věku a hrůzám prožitého mládí.
Nepoučitelná slepice…
No právě!a stale to Elvíře nedochází
Nerekl bych ani blbka, ani slepice. Nicmene nad nepoucitelnosti – nejen pani Ptakove – zustava rozum stat. Bohuzel to zjevne neni vyjimecny priklad a do budoucna to pro tu spolcenost nevesti nic dobreho. A pritom maji surovin a dalsiho prirodniho bohatstvi na to, aby byli jednou z nejbohatsich zemi sveta.
Slípka nebo durak? Upřímná zpověď – život není černobílý. Jen tak na okraJ – kolik našich lidí dodnes věří v komunistické ideje a nejsou to jen senioři, kteří to zažili na vlastní kůži, kteří šíří podvodné propagandistické komunistické maily. Ukliďme si nejdřív před vlastním prahem a pak suďme!
Na jednu stranu říká že byla blbá a obviňuje se, že neprotestovala proti naší okupaci, na druhé straně ji nevadí anexe Krymu ani autoritářský režim. Těžko se to chápe.
To se nedá chápat
to? že to nechápe?
Když nevíme, tak si vymyslíme. Jak časopisy pro ženy.
Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní. Velmi snadno manipulovatelní. Ve svém oboru mohou být klidně považováni i za geniální. Ale jiných jsou naprosto dětinští. A bohužel se to týká i poměrně inteligentních lidí…
Buď už je paní senilní, nebo nic nepochopila a žila v bludech. Ono se to vlastně mco nevylučuje. 🙁
Na paní opravdu pasuje slovo durak,asi při chovu těch slepic něco chytla.Každopadně až čína ovládne Sibiř tak to doufám pozná jak to je s tím Krymem
Durak ma samozrejme pravo oznacovat jine jako „duraki“, protoze o tom ma silne povedomi a dobre vi o cem mluvi.
Je to přece Ruska.Ti jsou přece nepoučitelní.
sami specialiste na rusko pritom maji nasrano kalhoteh
+
zdravím, mě ten článek příjde jako skrytá podpora putimova režimu :::?????? siola
Je vidět, že o Rusku toho moc nevíte. Putinovi je nějaká podpora z desetimilionové republiky šuma fuk.
asi tak…
Nepoucitelna
V padesátých letech jsem chodil do základky a pamatuji se dobře na to prosovětské blbnutí na kvadrát … také rodinu, kde si doma říkali soudruhu, přestali slavit Vánoce a Ježíška a začali slavit novoroční jolku a Dědu Mráze a když pošel Stalin, tak se soudružka bába svíjela po zemi a kvílela jak Viktorka na splavu ….. já Ptákovy soudruhy nechápu ale vím, že takoví cvoci existovali a že jich bylo dost! A co je horší? Putin u nás na některé lidi působí úplně stejně, jako kdysi Lenin a Stalin …. po třiceti letech bez každodenního sovětského masírování je to na pováženou!
Tenkrát měli jolku a dnes má někdo zase santu. Upřímě nechápu jakej je rozdíl mezi Ruskou federací a zemí, kde lze legálně bez soudu mučit a věznit lidi. A spousta lidí takovou zemi vidí jako ideál, stejně jako tenkrát Sov. Svaz.
Je vidět, že jste tu tehdejší masáž nezažil!! A vykládají snad dnes učitelé dětem každý den ve škole, že není Ježíšek, ale že je jenom Santa Klaus? A dělají děti nástěnky, na kterých každý den sledují jeho cestu? netušíte, co blábolíte!
A legálně bez soudu mučit a věznit lidi bylo právě v Sovětském svazu běžné….
Bohužel ano
Vážený pane, taky jsem chodil v padesátých letech do základky, ale to co vy píšete o rodinách, že se oslovovali soudruhu, nepamatuji. Myslím si, že si trochu vymýšlíte a chcete se zviditelnit. Pocházím z obyčejné rodiny a tam se žádné takové oslovování nepoužívalo.Rodiny se navštěvovaly a oslovovaly se křestními jmény, nebo si vykali,když byl někdo starší. Na vánoce jsme měli smrček a ne jolku a chodil Ježíšek. Též jsme ve škole měli nepovinné náboženství na které jsme všichni chodili. Pán farář Cyprin uměl svými přednáškami zaujmout i nás neposlušné lumpíky. Vím že ne vše v tu dobu bylo v pořádku, ale v tu dobu bylo krátce po válce a lidé byli rádi, že mají práci a mohou se najíst, byli jsme všichni skromní, taková byla doba.
Samozřejmě byli i bez charakterní přisluhovači o kterých píšete, ale dnes jsou též a je jich ještě víc. Mnozí dříve tak zvaní komunisté jsou dnes převlečení za demokraty, disidenty a ti starší jsou poslanci, senátoři a kážou o tom jak minulé zřízení bylo špatné. Tolik z mé paměti a mohl bych toho napsat ještě víc.
Radši už nepište nic, takovou snušku nepravd a směs blbosti, to se neda. Minimalně ve škole to byl soudruh učitel. Jolka byla (ve škole) a mě se libi jak ti komunisti sto stihli převlict se za disidenty současně.
A těch popravených a odsouzených na otrocké práce by se dnes taky našlop že ano? Že se nestydite!!!!!
Jo ve škole byly soudružky učitelky a muselo se to správně vyslovovat. Za každé „souško učitelko“ byl lepanec za ucho! Ale jolku jsme neměli nikde, jen stromeček a ježíška. O jolce jsem slyšela až v hodině ruštiny, kdy jsme se učili onu známou říkanku – Děduška Maróz, jolku nám priňos“…. Mimo školu jsme málokde říkali soudruhu…, v rodině určitě nikdy! To by mne hnali…. Do 68.roku chodily některé děti ze třídy na nepovinné náboženství, dokonce i dcera ředitele Leninova muzea! Jen o tom moc nahlas nikdo nepovídal. Pak pochopitelně vše zaniklo. A nastaly nástěnky ke každému možnému výročí…
Mě to přijde tak, že drtivá většina z vás je mladých, perspektivních a neobyčejně chytrých. Takže udělejte něco proto, aby jste se dožili alespoň tolika let, jako ta paní. Přeji krásný den.
Rusko bylo vždy velkou zemí protikladů,ta stará paní v těchto protikladech vyrostla dokázala je vstřebat do své představy morálky a existencionalismu a prožila svůj aktivní život tak jak se dal žít v té situaci.Logika je zde svérázná na jednu stranu Sovětský svaz vypouštěl kosmické rakety a na straně druhé v lesích Sibiře živořili a dodnes živoří skupinky obyvatel na úrovni doby kamenné.Bohužel to je realita kterou ruská společnost akceptuje dodnes existují místa kde nevědí že byla nějaká VŘSR a Sovětský svaz.Nemyslím to jako urážku Ruska ale mimo metropole jsou zvyklí lidé přežít, smířit se se svojí životní situací a přizpůsobit se.Velice zajímavě popisuje život v zapadlých koutech bývalého Sovětského svazu profesorka Kaufmannová ve svých knihách.Tato dáma 15 let cestovala se stanem celoročně po nejzapadlejších koutech Ruska a dalších svazových republikách.Přestože byla členkou komunistické strany a legendární členkou akademie věd s úkolem a grantem několikrát ji během výzkumu omylem zatkli a umístili do pracovních táborů pro podezření ze špionáže.
Zajímalo by mne.zda všichni kritici,kteří se tu vyjádřili, neudělali v mládí něco hloupého, čeho později litovali nebo za co se i styděli. Nemůžete soudit člověka podle jednoho článku. I přes prožité hrůzy byla plná ideálů, tak jak to dokáže jenom mládí. I vám když jste byly na prahu dospělého života ,foukal ve vlasech Stříbrný vítr. Jen si vzpomeňte.
V tomto případě k ponaučení ani náhodou nedošlo. Když navíc tomumo říkáte „mladičká nerozvážnost“ či „chyba“, přečtěte si o Darwinové ceně. Paní je na ní velkým adeptem.
Pokud však ponecháváte paní právo si z naivity a blbosti zničit celý život, a to nejen sobě, a zároveň upíráte lidem pravo psát kritické komentáře, máte asi někde trochu problém s přehnaným romantismem a růžovou knihovnou. A ta poslední věta ve článku svědčí o její blbosti nejen v mládí, ale celoživotní.
Píšete že byla plná ideálu? Stejně jako polovina Německa ve 40tých. A kdyby při denacifikaci nemuseli povinně zahrabávat rukama do země ty tisíce mrtvol, obětí režimů, vyndavat je z masových hrobů a pohřbívat v rámci procesu uvědomění si hrůz kterých se dopustil režim , jenž tak naivně a „plný ideálů“ podporovali, tak jsou plný svých „ideálů“ doteď. Také si povzdechujete nad mladými a plnými ideálů podporovateli nacismu? A to i když by si své ideály uchovali teď do hlubokého stáří?
Tady se sešla elita co všemu rozumí .
Dobrý den, můj dědeček byl odsouzen podle zákona 231/1948Sb… nikdy o Jáchymově moc nemluvil… prý nesměl. Ale jedno nám vnoučatům vždycky zdůrazňoval – když ti rusák řekne dobrý ráno, rozhlídni se, aby nebyla půlnoc…
Amor je ruske narodnosti,ma hubu plnou lasky,holou prdel a v ruce drzi zbran.
Já už nemůžu jinak. Napíšu to tak, jak to cítím. Paní Ptáková je totální blbka, kráva a zřejmě psychicky nemocná. A je jedno jestli ta velká země má, nebo nemá“H“. Stalin, Putin,…..dělá si legraci????
Lágry postavali chazaři, ne rusáci.
Ona ta největší a nejstarší demokracie,také vyrůstala s krve.Nejdříve otrokářská země,kdy zemřeli miiony černochů,pak vystřílení indiánů.A nakonec se do sebe pustil sever proti jihu.Tak že ti rusáci na to aby se měli dobře mají ještě dost času.AHOJ
No, když to berete takhle, tak můžete říct, že na Rusi vládl svého času car Ivan IV., jenž si vysloužil přídomek „Hrozný“ (rusky, v přepisu, „Groznyj“) – a i když se ten přídomek dá vykládat různě, sám může dost napovídat, co to bylo za krutovládu. A to bylo v době, kdy na území dnešních USA trvale žili ještě jenom ti Indiáni – a jestli tam tedy pronikali už nějací Evropané, tak ještě spíš Španělé než Angličané, od kterých pak samozřejmě ti Američané převzali to hlavní dědictví. Ale to je jen taková poznámka na jednu stranu faktografická a na druhou stranu s nadsázkou. Samozřejmě, ani Rusko, ani USA nepovažuji za nějaké země vyvolené, s kladným nebo záporným znaménkem…
Dodnes nevím čemu věřit,ale svůj názor mám a nemohu ho veřejně říci,bojím se.Za pravdu se trpí.
Osobně jsem pana Ptáka znal. Byl to člověk velice chytrý,vzdělaný a skromný.Z jeho vyprávění se hodně schoduje s tím co píše paní Elvíra. On sám vyrůstal jako sirotek, život neměl vůbec lehký. Nepřekvapuje mě,že většina těch lidí to nechápe, protože nepamatují tu dobu po válce to nadšení po létech strachu o život. Já tu dobu také nepamatuji,ale umím si to z vyprávění představit.Ti lidé si mysleli,že přijde něco lepšího spravedlivějšího. Jako mnoho z nás jsme si mysleli, že po roce 1989 bude líp,že zvítězí pravda a láska. A kde jsme dnes,asi se to nesplnilo. Zvítězilo heslo,když nejde o peníze nejde o nic.
Máte pravdu, vím od mamky, že se také dobrovolně hlásila na brigády a v době volna jezdili budovat republiku, jak tomu říkali. Bylo zkrátka po válce, oni 16 – 20-ti letí, plní ideálů… Po letech se mamka nestačila divit, jak byla zblblá…. Ale byla téměř sirotek, vyrůstala v sirotčinci a dětském domově, neměl jí kdo poradit a lecos vysvětlit….
No rozhodně nebyla jediná kdo z ČSR nebo z ČSSR odjel do SSSR, ty lidi spojoval jejich z idovský původ a chtěli se účastnit té věci vymyšlené jejich rab íny z fakult sociologie. Nekteří jiní zas odjížděli do iz raele také do kolektivního hospodaření do kibuců, což taky moc nevyšlo. No a ted je u nich v modě liberalismus.