Vlastenec, špion, agent, autor prvního zpracování příběhu bratrů Mašínů. Ota Rambousek prožil strhující životní dramata: za Pražského povstání bojoval proti SS v budově rozhlasu, po roce 1948 byl špionem a tvůrcem dokonalé špionážní sítě. „Český Rambo“ se narodil před sto lety.

Otův tatínek byl legionář a člen Sokola, povoláním klempíř a instalatér, pracoval jako soukromý živnostník. Ota po obecné škole odmítl pokračovat ve studiu, protože chtěl tátovi v rodinné firmě pomáhat a také se vyučil instalatérem.

Za protektorátu byl dvacetiletý řemeslník Ota Rambousek povolán na nucené práce do říše na tzv. Totaleinsatz. Odcestoval vlakem do Berlína s tisíci dalšími 27. dubna 1942. Byl přidělen do německé firmy Karl Braun. Čekal ho pracovní tábor – dřevěné baráky bývalých kasáren, společné umývárny i záchody a místnosti pro padesát nocležníků. Dostal bednu nářadí, poukázky na stravu, která se vydávala jednou denně po příchodu z práce. Byla to čtvrtka chleba, dvoudeková kostička margarínu a kolečko vodnatého salámu, to byl oběd na další den.

Rambousek vypráví o výsadním postavení řemeslníků z Čech: „Poláci museli nosit modrou nášivku na hadrech ‚Ost‘ – východ, bílá písmena na modrém poli. My měli výsadu, že jsme nic podobného neměli…“

„Rusové byli zajatci. Smrděli, chudáci, byli v roztrhaných vojenských hadrech tak, jak je chytili. Chodili v útvarech a měli své zajatecké tábory. Čili my jsme byli ‚šlechta‘.“

Jako při soudném dni

Rambousek zažil několik leteckých útoků na Berlín. Ten největší zničil celé městské čtvrti: „Vy mně můžete být ukradení, tady jde o kejhák… Všechno se rozpadalo. Denní nálety, to si nedovedete představit, to bylo jako soudnej den. Vypadalo to jako v pekle. Celé berlínské čtvrti hořely,“ vypráví Rambousek.

Kniha Jenom ne strach. Foto: se souhlasem Paměti národa

3. února 1945 se nad Berlínem objevilo téměř tisíc amerických bombardérů B-17. Svrhly přes dva tisíce tun leteckých pum. Během náletu zemřelo asi 22 tisíc lidí. Jednalo se o jeden z nejničivějších náletů 2. světové války.

Rambouskovi se jako mnoha jiným podařilo z nuceného nasazení utéct. Zfalšoval razítko, ukradl hlavičkový papír továrny Braun při úklidu v kanceláři mistra dílny a napsal si potvrzení o dovolené. Z berlínského lágru se víceméně pěšky dostal až do Prahy. Uplatil pak lékaře a získal potvrzení, že trpí srdeční vadou. Na pracovním úřadě mu přidělili fyzicky méně náročné místo zámečníka v barrandovských filmových ateliérech.

Ota Rambousek zareagoval 5. května 1945 na naléhavé volání rozhlasu: „Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!“

„V Rumunské ulici čekali lidé na zbraně,“ vypráví Rambousek, „vznikly tu dvě skupinky – vojáci a nevojáci. Dva policejní vozy zabrané na stanici v Bartolomějské přivezly třiatřicet pušek, dva automaty, střelivo a dvě bedny granátů.“ I když byl Rambousek nevoják, dostal se na korbu policejního náklaďáku k ostatním, protože mu jako nosiči dali do ruky bednu s granáty. Zmocnil se pušky, policejní karabiny. Zbraň mu ale zase zabavil jiný bojovník se slovy: „Naval sem tu břízu!“ V Balbínově ulici zastavili. Onomu spolubojovníkovi ovšem došla odvaha a se slovy „Tady jde o kejhák, mám doma haranty a nikdo mi nic nedá!“ přenechal Rambouskovi pušku a utekl.

V bojích u rozhlasu

„Ulice byla plná lidí. Utkali se tam naši s Němci, které tam přihnali z Tabákové režie. Na sto ženských a mužských, civilů, Němců, kteří tam pracovali. Hnali je dolů z Balbínky na Vinohradskou… Proudy krve tekly při chodníku do kanálu,“ popisuje Rambousek, který spolu se třemi kamarády vlezl do starého dvoupatrového domu sousedícího s rozhlasem. Přes střechy se dostali do budovy. Postupně procházeli jedno patro po druhém.

Mezitím se esesáci, kteří odpoledne 5. května obsadili rozhlas, začali stahovat a kolem 18. hodiny kapitulovali. Povstalcům se nevzdali, odjeli přistaveným autobusem. Podle Rambouska v celém rozhlase ležel po skončení bojů jen jediný mrtvý na lavici v přízemí u tzv. ladírny. Jednalo se o českého četníka, měl přilbu a kabát. Jiná situace byla na Vinohradské, kde ležely desítky mrtvých. Byli to lidé, kteří běželi na pomoc rozhlasu a šli hlavním vchodem z Vinohradské: „V hale, kde se nacházel pult šatny, si Němci postavili lehký kulomet a tím stříleli přímo do hlavního vchodu.“

Následující dny Rambousek sloužil jako tzv. spojka při velitelství Bartoš. To sídlilo v leteckém krytu v Bartolomějské ulici. Seznámil se tu například s jedním z velitelů povstání generálem Karlem Kutlvašrem, později se v 50. letech znovu potkali, ovšem jako političtí vězni v Leopoldově a na Mírově.

Přátelství s Mašíny

Během Pražského povstání potkal Ota Rambousek známého, který pracoval v tzv. Aktualitách, ve zpravodajském filmu. Rambousek přijal jeho nabídku, aby se stal osvětlovačem. Už 11. května se hlásil do nového zaměstnání. Za pár dní osvětloval projevy státníků, ale i popravy nacistických kolaborantů a německých velitelů.

A také československých parašutistů, kteří zradili: „Jeden případ zvláštního cynismu mi utkvěl v paměti. Zrádci Čurda a Gerik. Bývalí parašutisté shození do protektorátu skončili jako spolupracovníci gestapa. Čurda se pod šibenicí nijak neprojevil. Gerik ale propadl jakési zoufalé ironii. Když mu na prsou stáhli řemen a táhli ho vzhůru, posměšně řekl: ‚Pánové, jde vám to šíf!‘ A s oprátkou na krku vykřikl: ‚Ať žije vinohradskej tunel!‘“ píše Rambousek v knize Paměti Lichoběžníka.

Ota Rambousek je ale známý především díky svým osudům po roce 1948; lidé ho znají spíše jako tělnatého spisovatele, který jako první vyprávěl strhující příběh bratrů Mašínů ve své knize „Jenom ne strach“. S Mašíny ho pojilo blízké přátelství, měli mnoho společného. I Rambousek po roce 1948 utekl za hranice, ale na Západě nezůstal. V uprchlickém táboře přijal nabídku a stal se špionem-kurýrem americké zpravodajské služby CIC. Estébáci se ho rok marně snažili chytit. Pak ho zákeřně zradil přítel.

Čekání na třetí světovou…

Ota Rambousek utekl se třemi mladými lidmi v červnu 1948 přes západní hranici u Domažlic. Skupinu vedl převaděč, který je v noci v lese u Mrákotína asi patnáct kilometrů od čáry nečekaně opustil. Po asi hodině marného plížení se nočním lesem to vzdali, aby si větvemi nevypíchli oči nebo si nezlomili nohu. Lehli si do jehličí a čekali na rozednění.

Ze svazku StB k Otakaru Rambouskovi. Foto: se souhlasem Paměti národa

Brzy ráno přeběhli hraniční silnici, aniž by je spatřila pohraniční hlídka na koni nebo motorce. Na hranicích ještě neexistovaly ploty z ostnatých drátů pod elektrickým napětím. Čtveřice dorazila na okraj lesa do malé chalupy, ve které žili staří němečtí manželé. S pochopením jim pomohli a zkontaktovali americkou jednotku, která pro uprchlíky přijela vojenskými vozidly.

Rambouska umístili do Řezna, Regensburgu v Bavorsku, do bývalého gymnázia. V táboře se tísnily tisíce uprchlíků. Část osazenstva po měsíci odvezli do bývalých nacistických dělostřeleckých kasáren ve Schwäbisch Gmündu, kde Ota získal práci ve skladu. To mu nevyhovovalo, chtěl do armády: „V té době byla všeobecná představa, že dojde ke třetí světové válce. Celý demokratický Západ proti Sovětskému svazu!“

„Býval bych šel do armády, když by byla. Rozhodně jsem chtěl přiložit ruku k dílu, táta byl legionář. Hledal jsem příležitost, jestli něco takového bude…“ vysvětloval Rambousek pro Paměť národa. Po pěti měsících čekání na příležitost se rozhodl, že se na vlastní pěst vrátí na Vánoce domů a navštíví své staré rodiče. Nikdy předtím totiž nevynechal společný Štědrý den.

„Tys tu ještě chyběl.“

Vrátil se podobnou cestou a jel až do Prahy. Doma mu otevřel vzdálený příbuzný s překvapeným výrazem: „Co tu proboha děláš, tys tu ještě chyběl. Koukej vypadnout, člověče, dyť se každou chvíli můžou vrátit.“ Dozvěděl se, že jeho rodiče jsou zatčeni, protože neoznámili jeho ilegální přechod hranic.

Maminku propustili až po půl roce vyšetřování. Tatínek věznění zdravotně snášel velmi špatně, z vazby byl propuštěn po krátké době kvůli srdeční slabosti. Když se rodiče doma opět setkali, tatínek umíral… V červnu 1949 zemřel na srdeční zástavu. Se synem Otou se už neviděl. Hned druhý den na Hod Boží Ota už seděl ve vlaku do Chebu, kde si našel „svoji“ cestu přes hranice.

V německém táboře ho kontaktovali lidé od americké tajné služby CIC. Verboval ho asi padesátiletý muž střední postavy, který se představil krycím jménem Zeman. Jednalo se o uprchlého poslance za Demokratickou stranu Michala Zibrína. Rambousek souhlasil s přechody hranic, vytvářením zpravodajské sítě v komunistickém Československu, rekrutováním spolupracovníků, se zakládáním tajných skrýší, tzv. mrtvých schránek.

Vězeňská fotografie Otakara Rambouska. Foto: se souhlasem Paměti národa

Měl získávat všechny možné informace vojenského a průmyslového charakteru, vynášet z Československa různé dokumenty – průkazky, legitimace, mapy a podobně. Obsah zpráv Rambouska ani tolik nezajímal, stal se jen kurýrem, který měl zodpovědnost za doručení – vynášel a přinášel motáky, šifrované zprávy, vyřizoval vzkazy. Kromě toho organizoval rozsáhlou zpravodajskou síť využívající tajné kódy, agentské značky, desítky tzv. mrtvých schránek.

Využíval vagony mezinárodních rychlíků mířících do Paříže nebo Curychu. Na toaletě zespod konve s vodou napsal značku, která agentům CIC prozradila, kde se ve vagonu nacházejí magnetické krabičky o velikosti zápalek se vzkazy. Požádal o spolupráci své přátele, která znal z práce u tzv. zpravodajského filmu, kde pracoval po válce jako osvětlovač. Pak ho z něj ovšem vyhodili, protože nebyl dostatečně „politicky uvědomělý“.

Hlavními spolupracovníky se mu stali Ladislav a Blažena Bednářovi, bezdětní manželé žijící na pražském Smíchově. Pětadvacetiletý Rambousek ozbrojený pistolí podnikl během jednoho roku čtrnáct přechodů přes střeženou západní hranici. Pohyboval se především na Plzeňsku, Chebsku a v Praze a okolí.

Státní bezpečnost ve vyšetřovacích spisech Rambouska neobratně hodnotí: „ (…) byla zde budována dokonalá špionážní síť takzvaných mrtvých schránek, která po vybudování jest velmi dokonalá a lze ji těžko odhaliti (…)“

54 hodin bití

Na podzim roku 1949 při své čtrnácté cestě přespal jako obvykle v Černošíně, v obci mezi Chebem a Plzní u svého do té doby spolehlivého spolupracovníka. Právě u něj vyzvedával zpravodajské zprávy. Prozradil mu, že je to jeho poslední cesta, a sdělil mu heslo, kterým se prokáže jeho nástupce. Rambousek šel spát a jeho přítel ho v tu chvíli udal.

Rambouska přepadlo třináct agentů StB. V chalupě se na něj kolem osmé hodiny ráno sesypali, zrovna seděl u stolu a snídal. Estébáci měli strach, že se agent Rambousek bude bránit. Na pistoli ale šestadvacetiletý Ota nedosáhl, měl ji v kabátu montgomeráku přehozeném přes židli.

Rambouska odvezli do Plzně. Estébáci před něj na stůl položili jeho pistoli: „To jste měl na nás…?! Ták, k sebeobraně…“ Když Ota odpověděl, dostal pěstí tak, že spadnul ze židle. Následovala série fyzicky a psychicky nesmírně surových výslechů. Mlátili ho pendreky, pěstmi, policista ve vzteku ulomil nohu od židle a tou Rambouska do krve zmlátil.

Kopance, facky, údery do břicha, ty vyšetřovatelé střídali domlouváním. Do místnosti nakráčel další postarší soudruh a uklidňujícím hlasem vyšetřovanému sděloval, jak s ním soucítí a že má pochopení. Prosil, aby Ota promluvil, že jinak za kolegy mlátičky neručí. Chtěli znát všechno – jména, adresy, místa tajných schránek, texty dopisů, které vynášel.

První bití trvalo čtyřiapadesát hodin bez přerušení. Pak následovala půldenní pauza, aby se zastavilo krvácení. Rambousek ale nesměl spát. Pak estébáci ve výslechu pokračovali dál.

Spolu s Otou Rambouskem bylo v květnu 1950 odsouzeno za velezradu a vyzvědačství čtrnáct lidí. Pamětník odešel od soudu s doživotním trestem žaláře. Dělnický původ, účast v Pražském povstání a zatčení bez střelby jej zachránily před popravou.

Ota Rambousek pak prošel Pankrácem, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi. Jako obzvlášť nebezpečnému zločinci mu neumožnili odpykávat si trest v mírnějších uranových lágrech. Rambouska propustili po patnácti letech v roce 1964. Tři měsíce se zotavoval, pak musel nastoupit na místo instalatéra ve státním podniku Pražská stavební obnova.

Havlovi běhal mráz po zádech

V roce 1968 Rambousek spoluzakládal Klub 231, společenství bývalých politických vězňů. Po srpnové okupaci emigrovali s manželkou přes Jugoslávii do Itálie a pak do USA. V exilu se setkal s Josefem Škvoreckým, který jej po přečtení krátké povídky povzbuzoval, aby psal dál. Rambousek vtělil svůj životní příběh do Vincka Pažby, hlavního hrdiny knihy Paměti lichoběžníka.

V osmdesátých letech se setkával s bratry Josefem a Ctiradem Mašínovými. Na základě jejich svědectví napsal první literární vyprávění jejich příběhu, knihu „Jenom ne strach“. Škvorecký rukopis nejdříve chválil: „Přečetl jsem Mašíny a je to velmi dobré. Myslím, žes zvolil správný tón…“

Ukázky z připravované knihy vyšly v exilovém časopise Západ. V prosinci 1987 Václav Havel poslal Škvoreckému dopis, v němž píše, že mu přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu jeho dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil.

V únoru 1989 Škvorecký už zastával jiný názor a Rambouskovi sdělil, že ve stávající podobě knihu nevydá, že by poškodila nakladatelství. „Rambousek na návrhy úprav nepřistoupil a kniha vyšla až roku 1990 v Edici Revolver Revue v Praze,“ píše Adam Drda v knize Převrácené životy s odkazem na dokumenty zveřejněné v publikaci Cesta na severozápad.

V závěru života Ota Rambousek těžce prožíval rodinnou tragédii. Jeho sedmadvacetiletý vnuk Lukáš zahynul jako jediná česká oběť ve věžích Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. Otakar Rambousek zemřel v roce 2010 v sedmaosmdesáti letech.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.