Nejvyšší vrchol Peru (6768 m) a dominanta Bílých Kordiller, se v neděli 31. května 1970 rozvibroval vlivem silného zemětřesení dosahujícího síly až 7,9 Richterovy stupnice. Severní vrchol Huascaránu (6652 m) ze svého temena v důsledku chvění svrhl téměř dva kilometry dlouhý a desítky metrů silný ledovec. Západní stěnou štítu se v mžiku řítila ohlušující ohromná lavina.

Na úpatí pohltila další ledovce, morény a jakoby mimochodem vstřebala vody jezírka. Nabírajíc vlivem gravitace další a další energii, hnala se po prudkých svazích bez okolků a nezadržitelně vpřed. Aluvión (naplavenina). Tak místní říkají podobným smrtícím masám sužujícím místní kraj. V zužujícím se údolí se aluvión vzedmul a jeho vrchní část přeskočila boční hřeben.

Na dohled před touto odštěpnou větví laviny se rozkládalo město Yungay. Bylo smeteno, jeho 18 000 obyvatel nemělo šanci. Hlavní část naplaveniny pokračovala dál údolím a vymazala z povrchu země vesnici Ranrahircu. Dalších až 4000 mrtvých. Část uvolněného vrcholového ledovce zamířila do severní stěny Huascaránu k táboru československé horolezecké expedice Peru 1970. Tábor stihl stejný osud jako Yungay a Ranrahircu, nikdo ze čtrnácti účastníků výpravy nepřežil. Nikdy jindy v dějinách světového horolezectví nezahynula celá expedice do jednoho muže.

Série nešťastných událostí

Osud výpravy nebyl jedenáct dní jasný. Do Československa chodily protichůdné zprávy: nežijí, žijí, nežijí, snad žijí, nežijí. Pětkrát tam a zpět se otočila střelka osudu mezi póly život a smrt. Nelze se tomu divit – vždyť oblast byla nepřístupná, zahalovala ji zprvu oblaka prachu. I Peruáncům trvalo přes týden, než se jim katastrofa rozkryla v celé své hrůze. Den za dnem se zvětšovaly odhady mrtvých a rozsahu škod.

Nejistý stav způsoboval v rodinách horolezců stavy úzkosti až šílenství a zanesl do několika vdov na dlouhá léta dopředu pochyby, zda skutečně všichni zahynuli. A to tím spíše, že chyběl důkaz o smrti. Našlo se totiž pouze jedno tělo. Došlo na úvahy, že někdo byl třeba mimo tábor anebo lavině utekl, zešílel a potlouká se v horách. Anebo někdo emigroval? Lavina zametla stopy, může začít od nuly. Krom toho tři z výpravy měli odejít na vícedenní túru přes hřeben Kordiller. Možná vyrazili dřív, než spadla lavina? Některé z žen se obrátily na senzibily, ti dávali naději…

Lavina byla poslední ze série nešťastných událostí, které pronásledovaly expedici od začátku. Osudových milníků bylo celkem šest: Změna Aljašky na Peru. Zpoždění lodi s expedičním materiálem, které způsobilo skluz výpravy nejméně o osm dní. Změna umístění základního tábora oproti původní představě. Tragická smrt jednoho z horolezců třináct dní před zemětřesením.

Pátý vliv – v důsledku této nenadálé smrti se chlapi rozhodli omezit výstupové plány a přesunout 31. května základní tábor na druhou stranu Huascaránu; proto se všichni soustředili na jednom místě. A konečně šestý osudný okamžik – udeřilo zemětřesení.

Vraťme horu Peruáncům

Řekne-li se Huascarán, leckdo si vybaví právě československou expedici. Tak trochu si tu horu my, Češi, přivlastňujeme. Jenže při zemětřesení zahynulo pod aluviónem přes 20 000 osob, dalších 50 000 v ruinách měst, městeček a vesnic v oblasti rozměrů 450 x 250 km. Jen ve městě Huaraz usmrtily trosky až 16 000 Peruánců. Celkem ztratilo život více než 70 000 obyvatel.

Našich chlapů bylo „jen“ čtrnáct – jedna pětina promile, tedy 0,0002 z celkového počtu obětí. Bolest v rodinách Čechů byla strašlivá, kolik bolesti se však rozhostilo pod Andami?

K padesátému výročí tragédie jsem na konci května 2020 připravil pro HlídacíPes.org dvoudílný článek. Předeslal jsem též dokončování rukopisu knihy „Huascarán, zastavení po padesáti letech“. Publikace doprovozená fotografiemi Jiřího Hladíka je nyní venku (vyšla ve vydavatelství Alpy Praha).

Volně navazuje na naše předchozí knihy „Huascarán, cesta končí, cesta začíná“ (1995), „Huascarán, život v údolí krásy a hrozby“ (1999) a „Říkali mu Ajšek“ (2000), které vznikly spolu s mnoha dalšími výsledky v rámci sedm let trvajícího projektu Huascarán (1993 až 2000).

26 kapitol v šesti zastaveních

První zastavení se týká pozadí vzniku expedice Peru 70 a jejího průběhu. Liberečtí horolezci doplnění dvěma lezci pražskými měli v roce 1970 připravený výjezd na Aljašku na Mount McKinley. Akci jim komunistický režim zakázal a nabídl jim náhradu – Peru. Tato jihoamerická země totiž tehdy začala spolupracovat se Sovětským svazem a měla částečně nakročeno k socialismu (znárodnění ropného průmyslu a uzákonění pozemkové reformy po vojenském puči v roce 1968).

K základnímu expedičnímu jádru se připojila kulturní skupina zastoupená fotografem Vilémem Heckelem, sochařem Valeriánem Karouškem a spisovatelem a publicistou Arnoštem Černíkem. Všichni byli aktivními horolezci z Prahy. Celkem do Limy odletěla patnáctičlenná výprava, dvěma jejím členům komunisti zakázali vycestovat z politických důvodů, dva pustili milostivě na poslední chvíli.

V dalších pěti zastaveních kniha zobrazuje např. tato témata: životní peripetie manželek horolezců po katastrofě, dění pod Huascaránem očima katastrofou postižených obyvatel, zamyšlení, co milovníky hor vábí do říše skal a štítů, pohled čtyř rodinných příslušníků horolezců a sedmi pamětníků expedice na příběh jménem Huascarán. Nechybí vysvětlení, jak působí osudová hora v rodinách po padesáti letech.

Kapitolami věnovanými rodinám se vine i linka nesvobody v Československu. Nejen expedice samotná byla ovlivněna tehdejším režimem v podobě zákazu Aljašky a zmaření vycestování některým jejím účastníkům. Tři z rodin horolezců utrpěly v padesátých letech šrámy, v jednom případě došlo na téměř čtyřleté uvěznění rodinného příslušníka po vykonstruovaném obvinění (tak to tehdy chodilo). Všichni horolezci bolestně pociťovali okupaci Československa z roku 1968 a nástup Husákovy normalizace, která smazala náznaky uvolnění z jara 1968. Věděli, že odjíždí ze země nesvobodné a po návratu bude jen hůř. Nejméně jednomu z nich akutně hrozil z politických důvodů vyhazov z práce.

Vysoká státní sféra

Prezident Václav Havel napsal v roce 1995 po přečtení knihy „Huascarán, cesta končí, cesta začíná“ vlastní rukou pár řádek věnovaných neštěstí pod Huascaránem. Jeho vyjádření je po pětadvaceti letech v nové knize uvedeno spolu s věnováním Petra Habelera, jenž spolu s Reinholdem Messnerem drží prvenství ve výstupu na Mt. Everest bez kyslíku.

Zmíněný projekt Huascarán měl v devadesátých letech v Česku a především v Peru šťastnou konstelaci. Rozpovídali se v rodinách horolezců i jejich kamarádi, jakož i Peruánci. Do Peru se podařilo dostat zástupce všech rodin horolezců z expedice Peru 70.

V Peru projekt přijali na nejvyšší úrovni: první dáma, prezident, předsedkyně parlamentu, dva viceprezidentové, starosta Huarazu a Yungay a další. V Česku přišla osobní pomoc šéfa parlamentu ČR Milana Uhdeho a věnování od našeho prezidenta.

V následujících dnech přineseme ukázky z knihy Lubomíra Vejražky: Huascarán, zastavení po padesáti letech. Web autora věnovaný tématu najdete ZDE.