Česká dluhová past. Lidé nejsou v exekucích proto, že platit nechtějí, ale protože nemůžou

Boj o peníze v řádu stovek miliard korun, tak o exekucích v Česku mluví Radek Hábl z Institutu prevence a řešení předlužení. „Stojíme proti zavedenému lukrativnímu byznysu,“ říká pro HlídacíPes.org. Novelu exekučního řádu, která by do systému exekucí vnesla větší spravedlnost, však tento týden ve sněmovně prozatím zarazili poslanci hnutí ANO a KSČM.

Systém exekucí v České republice je stále byznysem, z něhož profitují především vymahačské společnosti, specializované advokátní kanceláře a spřátelené velké exekutorské úřady. I proto se v Česku léta nedaří prosadit novelu exekučního řádu, která by systém exekucí narovnala. A po tomto týdnu se nic nezmění.

Parlament totiž nedokončil projednávání druhého čtení novely exekučního řádu, včetně takzvané exekuční teritoriality. Od prvního čtení novely přitom uběhlo rekordních 450 dní.

Teritorialita exekucí neřeší pouze přidělení exekucí podle místní příslušnosti exekutorů, jak by se mohlo z názvu zdát. Novela zákona usiluje zejména o to, aby do budoucna připadal jeden exekutor na jednoho dlužníka a tento exekutor byl přidělen nezávislým soudem. Rozbíjí tedy zaběhnuté vazby exekutor – věřitel a brání byznysu s exekucemi.

Teritorialitu zavedli před třemi lety například na sousedním Slovensku a počet nových exekucí tam významně klesl, stejně jako případy nekalých praktik.

FOTO: Archiv HPORG. Radek Hábl vystudoval VŠE v Praze a následně působil více než 12 let na různých finančních pozicích v soukromé sféře. V roce 2014 se přesunul do neziskové oblasti a o tři roky později realizoval projekt Mapa exekucí. Před dvěma lety založil s kolegy Institut prevence a řešení předlužení, který se zaměřuje na problematiku zadlužení domácností, exekuce a insolvence.

V Česku je momentálně v exekuci kolem 720 tisíc lidí. Co je podle vás na současném systému nejproblematičtější?

Jako nejproblematičtější vnímám dvě hlavní věci. Tou první je korupční a klientelistické prostředí v systému exekucí. Nezdravá vazba exekutor – věřitel, která u nás způsobuje kšeftování s exekucemi. Druhý zásadní problém je „nekoncentrace“ exekučních řízení.

To znamená, že člověk, který má více exekucí, což je v Česku podstatná část dlužníků, tak nemá jednoho, ale více exekutorů, kteří po něm peníze vymáhají. To obrovsky zatěžuje celou ekonomiku.

Každý rok je zahájeno 500 tisíc exekucí. Exekutor, který dostane exekuci, vidí, že už je to třeba desátá exekuce v řadě na stejného člověka, ale stejně musí zahájit celý proces lustrace majetku dlužníka pojedenácté znovu. Tedy píše bankám, zdravotním pojišťovnám, zaměstnavateli, na úřady a vše vlastně úplně zbytečně, protože už to bylo uděláno desetkrát předtím.

Z médií se ale může zdát, že se v rámci exekucí už hodně věcí podařilo posunout k lepšímu. Navíc veřejnost exekuce vnímá často prizmatem, že si za ně dlužníci můžou sami, protože se v první řadě neměli zadlužit, a tím pádem je následný proces hlavně jejich problém. Proč je tedy podle vás novela exekučního řádu tak potřeba?

Je pravda, že se změnilo hodně dílčích věcí. Regulovalo se například prostředí nebankovních půjček, snížily se advokátní tarify, zakázala se rozhodčí řízení (tedy obcházení nezávislých soudů). To vše je ale mimo systém exekucí. Samotné exekuce na radikální změnu stále čekají. Z médií se možná může zdát, že se voláním po novele ustupuje nebo ulevuje dlužníkům, ale reálně to tak není, protože tady 20 let fungoval doslova klondajk, jehož výsledkem je 4,5 milionu aktuálně běžících exekucí. Šílený systém obchodu s dluhy, na kterém je potřeba stále hodně věcí opravit.

Navenek to může vypadat, že se snažíme zvýhodnit dlužníky, kteří nechtějí platit, ale není to tak. My jen opravujeme chyby, které v našem právním řádu byly a v žádných jiných zemích nejsou.

Například to, že v Česku máme šestileté děti, proti kterým na které jsou vedeny exekuce. To je evropský unikát. To, že nemáme chráněný účet, tedy exekučně nezabavitelná částka je v podstatě zabavitelná. Další unikát v Evropě. Takže tyto a další nesrovnalosti je potřeba nutně napravit.

Paralýza ze strachu

Zablokované účty jsou asi nejviditelnějším strašákem exekucí. HlídacíPes.org nedávno popsal případ, kdy exekutor nakonec zablokoval účet člověku, který původně dlužil osm haléřů pražskému dopravnímu podniku. Přitom na účtu dlužníka byl dostatek peněz, tudíž si je exekutor mohl z účtu stáhnout. Proč není takový postup možný? Proč musí exekutor účet blokovat?

Blokace účtu je vedle blokace příjmu první a logickou akcí exekutora. Klíčový problém je ale trochu jinde. Exekuce se vymáhají v pořadí, v jakém jsou zahájeny. Takže když jste věřitel a podáte na dlužníka třeba pátou exekuci, tak musíte v podstatě čekat, až se předchozí čtyři zaplatí, nebo si vybrat dravého exekutora, který z dlužníka peníze vymáčkne i mimo pořadí. Obecně jste v pořadí a exekutor, který je na prvním místě, má strach, aby o dlužníkův majetek nepřišel. Takže mu pro jistotu zablokuje úplně všechno. Účet, mzdu, důchod, nemovitost, auto… Kdyby to neudělal, tak přijde druhý exekutor a udělá to místo něj. Ten první na dlužné peníze tak už nedosáhne.

Takže systém vlastně nutí exekutory, aby dlužníky paralyzovali. Dělají to ale jen kvůli strachu z konkurence. První exekutor se bojí, aby ho nepředběhl druhý atd. Kdyby se exekuce koncentrovaly jen u jednoho exekutora, tak se tento problém snadno vyřeší. Dlužník se s ním snáz domluví. Nemusí mít zablokované vše a zcela paralyzovaný život. Může se domluvit na nižších splátkách a může s ním lépe komunikovat.

To je tedy ona koncentrace, o které se mluví v rámci navrhované teritoriality exekucí?

Přesně tak. V rámci novely požadujeme, aby člověk s více exekucemi měl jen jednoho exekutora. Kromě zmíněné možnosti nastavení splátek by to významně ulevilo zaměstnavatelům, kteří dnes otevřeně přiznávají, že nechtějí lidi v exekucích zaměstnávat, protože je to pro ně obrovská administrativní zátěž.  Z práce je někteří i vyhazují. Což se pak celé společnosti vrací jako bumerang.

Když člověk v exekuci nemůže pracovat, tak nemůže ani vydělávat, tím pádem nemůže platit daně, zákonné pojištění a nemůže ani splácet dluhy a věřitel ve svém důsledku nedostane nic. Na špatný systém tak doplácíme všichni.

Exekuce jako byznys

Na začátku jste zmiňoval korupční prostředí mezi exekutory a věřiteli a protikorupční efekt teritoriality. Můžete to vysvětlit na nějakém příkladu?

Základním prvkem teritoriality, která se má v parlamentu projednávat, je, že by věřiteli v budoucnu přiděloval exekutora soud a všechny exekuce jednotlivce by se kumulovaly u jednoho exekutora. A právě to se jeví jako klíčový kámen úrazu, kvůli němuž se novelu deset let nedaří prosadit, protože korupční, resp. klientelistické vazby a výnosné obchody v řádech desítek až stovek a miliard korun by se pak nedaly dělat.

Požadované změny narážejí na velký odpor velkých exekutorských úřadů, vymahačských společností, ale i bank, pojišťoven i advokátních kanceláří a advokátní komory v čele s Tomášem Sokolem. Nechtějí přijít o možnost vybírat si exekutora sami.

Systém je teď nastavený tak, že věřitel často postupuje pohledávky vymahačským společnostem či specializovaným advokátním kancelářím a ty je dále postupují k exekučnímu vymáhání exekutorům. Vymahačské společnosti i některé vybrané advokátní kanceláře fungují jako prostředník, který na celém procesu rýžuje peníze, a logicky nechtějí přijít o možnost přidělovat případy spřáteleným exekutorům. Přišly by tím o velké peníze. A že jsou stále velké, dokazuje i fakt, že exekutoři doslova soutěží o přízeň zákazníků, snaží se maximálně si klienty předcházet.

Jakým způsobem?

Jako u každé soutěže na trhu nebo podnikání. Problém je ten, že zde se jedná o soutěž s veřejnou mocí s velkými pravomocemi, kterými exekutoři disponují. Nejčastěji se to děje tak, že exekutorské úřady nechtějí od klientů žádné zálohy na náklady exekuce a zároveň, když exekuce proběhne neúspěšně, tak nepožadují náklady na ni zaplatit.

Když získají velké množství pohledávek, tak i část odměny klientovi vrátí. Takže nejen, že se exekutor nenechá zaplatit, ale ještě část z toho, co vymůže, předá věřiteli. A je jedno, jestli jde o instituci nebo to dají člověku, který o rozdělování pohledávek v rámci té instituce rozhoduje.

A to je onen kámen úrazu – exekutor takto na mnoha případech realizuje čistou ztrátu, kterou si musí kompenzovat někde jinde. Tedy na platících dlužnících. Takže se stává, že si exekutoři navyšují náklady, zbytečně realizují činnosti, které jsou dobře zaplaceny – zejména dražby obydlí, nebo vytváří psychický nátlak na dlužníka, aby se na zaplacení exekuce zadlužil a tak dále, zkrátka se snaží ztrátu dohnat na lidech, kteří ještě nějaký majetek či potenciál mají.

Konkurenční prostředí tak nutí exekutory pohybovat se na hraně či za hranou zákona, aby se na takovém trhu udrželi, resp. získali dominantní postavení. To jsou dopady volné soutěže exekutorů. Když se z nich místo vykonavatele soudní moci stává obchodní zástupce, ovšem s pravomocemi soudu první instance.

Poctivý exekutor v problémech

To znamená, že se dlužník odvolává v první řadě k exekutorovi?|

Ano a to je součástí problému. Když se dlužník odvolá, tak se prvně odvolává k exekutorovi. A ačkoliv ten má být nestranný, tak není, protože dostává zakázky od věřitele. Takže i když jsou například protiprávní exekuce, které by mohl exekutor zastavit, tak to raději neudělá, protože by mu věřitel řekl: „Tak to bylo naposledy chlapečku, příště ti už žádný případ nedám.“

I soudy upozorňují na absurdní situace, kdy existují nálezy Ústavního nebo Nejvyššího soudu, které poukazují na protiprávnost a exekutor stejně exekuci nezastaví, protože věřitel si to nepřeje. A když to nakrásně udělají, tak jim hrozí od věřitelů odvolací řízení. Za to, že si exekutor dovolil zastavit protiprávní exekuci, následuje to, co jsem říkal, že už jim věřitel žádný případ nedá. Takže paradoxně ti poctiví, slušní exekutoři, doplácejí na svou slušnost a přicházejí o zakázky, protože nechtějí jít na ruku nepoctivým věřitelům. To je zásadní problém klientelistické vazby, kterou jsem zmiňoval v úvodu.

Jak ale chcete zaručit, že by na případnou korupci v přidělování exekucí nedošlo i u soudů?

U soudů by fungoval tzv. systém kolečka. Máte určitý počet exekutorů v daném kraji, třeba 15. Když přijde exekuce, tak ji dostane první exekutor v pořadí, druhou další v pořadí a tak dále až do patnácti. Pak se kolečko jede znovu, takže není moc šancí, jak tento systém ošidit nebo ovlivnit.

Můžete ověřit, jestli se to kolečko dodržuje nebo ne. Existují statistiky, takže bychom hned viděli, kdyby někdo najednou dostával víc případů nebo jen lukrativní případy. Na Slovensku zase zavedli zcela náhodný výběr, který generuje počítač, a funguje jim to dobře.

V rámci změny systému exekucí mluví někteří odborníci i o převedení exekutorů pod stát. Co si o tom myslíte?

Domnívám se, že v tuto chvíli je to nerealizovatelné. Jakkoliv je to systém, který funguje v řadě vyspělých zemí. Když se podíváte do Rakouska, Německa, Švýcarska, Dánska, tyto úspěšné země mají státní exekutory a fungují dobře.

Problémem u nás je, že by šlo o zásadní změnu systému, která je ale během na dlouhou trať a my teď skutečně urgentně potřebujeme především odstranit byznys s exekucemi, který u nás probíhá, který je velmi škodlivý. Takže za mě v tuto chvíli priorita tkví v odstranění komerčního prvku z exekucí a následně v dlouhodobém horizontu se můžeme bavit o zestátnění exekutorů.

Kolik exekucí v tuto chvíli v Česku běží?

Je to 4,3 milionu exekucí plus statisíce dalších exekucí vede přímo stát. V  exekuci je aktuálně kolem 720 000 lidí. V průměru má tedy každý pět až šest exekucí. 160 000 osob má více než deset exekucí. Téměř 500 000 lidí má minimálně tři exekuce. Zkrátka 70 % dlužníků má více než jednu exekuci, proto je tak podstatná zmiňovaná koncentrace exekucí k jednomu exekutorovi. Ukazuje to i na fakt, že exekuce je u nás sama o sobě dluhovou pastí. Lidé nejsou v exekuci proto, že by nechtěli platit, ale protože prostě nemůžou.