Češi vždycky měli přesně takového prezidenta, který odpovídal stavu národa. Rychlý přehled od TGM k Zemanovi
V každé době od roku 1918 seděl na Hradě přesně ten člověk, jakého jsme si zasloužili. Nebyl tu prezident, který neodpovídal době a stavu společnosti. Nebyl jím Masaryk, nebyl jím Husák, nebyl jím Havel a není jím ani Miloš Zeman. HlídacíPes.org kvůli blížící se prezidentské volbě zveřejňuje sérii textů z exkluzivní loňské publikace ZE-MAN.
Funkce prezidenta je nyní ukotvená v ústavě. Ovšem vznikla ještě v dobách, kdy Československo dělalo své první krůčky bez opory ústavy. Celý systém vládnutí a delegace moci se rodil téměř za pochodu s tím, jak se Československo probouzelo v život.
Ačkoliv nyní je systém definovaný a byla zažita určitá tradice v pojetí prezidentské funkce, stále se objevují debaty o tom, jak by měl prezident působit, jakým způsobem reprezentovat zemi.
TGM – pastýř a monstrance
Tomáš G. Masaryk přibyl do republiky s dojetím a zajisté s pocitem obrovské satisfakce za energii vynaloženou na vydobytí samostatnosti. Domácí politici měli velmi rozličné představy o tom, jak by měl prezident vystupovat uvnitř i vně politiky. Pochyby, kdo by měl stanout na této pozici, však neexistovaly.
Na scéně se pohybovalo mnoho silných hráčů nalevo i napravo, kteří samozřejmě chtěli zůstat silní i nadále. Ústava, a v ní obsažené uspořádání politického prostoru, se nakonec inspirovala spíše ve Francii než ve Spojených státech. Prezident měl být spíš reprezentační figurou. Tedy monstrancí, po které volal Antonín Švehla. Ušlechtilou okrasou, která se předvádí lidem o svátcích a za níž se táhnou procesí.
Podobně se vyjádřil i Karel Kramář, když vítal TGM při jeho příjezdu do republiky. Tehdy „Pastýře“(jak mu kdysi říkal) zaklínal, aby v nové republice zůstal nad oblaky, nevstupoval moc do všední politiky, což by znamenalo, že dříve nebo později bude v rámci politického boje poházen blátem. Ústava nakonec prezidenta skutečně nad ta oblaka usadila, ovšem Masaryk nebyl z těch, kteří by vydrželi nad nimi jen tak nezúčastněně shlížet dolů.
Ta jeho přezdívka „tatíček“ je skutečně přiléhavá, neboť o československou politiku pečoval takřka otcovsky a občas poměrně tvrdou rukou. Rád diskutoval nad složením vlád a Švehla se později svěřoval, že jména ministrů musel navrhovat tak, aby jejich seznam padnul do noty Masarykovi, ten by jej totiž jinak nepodepsal.
Smolný korunní princ
Nejbližším spolupracovníkem a politickým souputníkem prvního prezidenta ČSR byl nade vší pochybnost Edvard Beneš. Stranického života se však příliš aktivně neúčastnil a svoji činnost rozvíjel především v politice zahraniční, kde byla jeho pověst poměrně vysoká. Koneckonců s vítěznými mocnostmi 1. světové války vyjednal pro Československo naprosto maximální hranice.
Exkluzivní publikaci ZE-MAN nyní můžete mít spolu s druhou knihou HlídacíPes.org Babiš. Vůdce pro 21. století. Darem ve výši 1000,- Kč podporujete nezávislou žurnalistiku. Děkujeme!
Zcela po právu ho tedy lze označit za jednoho z architektů republiky Československé. On sám nebyl na politické scéně přespříliš milován. Jelikož byl Masaryk pro odpůrce kvůli své popularitě (a zákonu na ochranu republiky) nedotknutelný, sloužil Beneš jako pes, do kterého si rádi kopli, když jeho pánovi úder zasadit nemohli. Veřejností byl ale vnímán jako Masarykův spolupracovník a zároveň učedník a garant toho, že Československo bude dál žít z Masarykových ideálů i po jeho odchodu.
I Beneš si však mohl připsat řadu zásluh. Byl známou figurou i ve Společnosti národů, stvořil Malou dohodu, vyjednal řadu spojeneckých a obchodních smluv, které měly garantovat republice bezpečí a prosperitu. Na první pohled skvělý životopis pro aspiranta na prezidentský úřad, není-liž pravda? Ono by to zřejmě zůstalo připomínaným faktem, kdyby se celý ten systém spojeneckých smluv nezbortil v Mnichově a nepobořil následně celé Československo.
A celá tahle katastrofa byla spojena právě s jeho jménem… Od hněvu uchránil sám sebe odchodem do emigrace, kde pak vytvořil exilovou vládu, s níž řídil odboj. Po návratu z do vlasti byl vítán jako prezident osvoboditel. Ze začátku vládnul tvrdou rukou. Zúčtoval s politickými odpůrci z doby první i druhé republiky, vydal dekrety o znárodňování a oslaben nemocí otevřel cestu komunistům k převzetí moci. Věru nesnadné je hodnotit Edvarda Beneše.
Státní prezident Hácha
Navýsost těžké je i vynášet soudy nad Emilem Háchou. Měl být loutkou. Nebyl zvolen, byl vyvolen. Byl vybrán, aby nepopuzoval. A pro toto měl velmi příhodný životopis. Byl mužem práva, působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. Do prezidentského úřadu byl tedy dosazen jako neutrální osoba s vyvinutým smyslem pro spravedlnost, která nebude dráždit ani Němce ani Čechy.
Onen cit pro spravedlnost však nemohl navenek příliš uplatňovat. Po vzniku protektorátu se ocitnul zcela pod německým tlakem, podobně však musel vnímat i tlak od těch Čechů, kteří okupaci nepřijali. Kupila se dilemata, která musel řešit, a neštěstí, kterým musel přihlížet nebo se pod ně sem tam podepisovat. Jen v málokterých by bylo možno najít střípek spravedlnosti.
Není tedy divu, že konec války ho zastihl již jako zcela fyzicky i psychicky zničeného muže. Sám podle všeho ale vnímal svoje prezidentování jako poslání, které musel někdo vykonávat, a oběť, kterou někdo musel přinést. A je spravedlivé konstatovat, že na jeho místě mohla být osoba, která by projevovala mnohem více aktivismu ve věci budování nové nacistické Evropy.
Podle vzoru Stalin
První dělnický prezident Klement Gottwald byl dalším velmi osobitým zjevem v plejádě našich prezidentů. Zemitý a přesto vcelku inteligentní člověk, nicméně jeho nejvýraznějšími rysy byla oddanost (věci komunismu) a poslušnost (kremelské „Věrchušce“).
On ani jeho rudí následovníci na Hradě už nezůstávali nad oblaky. Drželi si své stranické funkce. Gottwald nevstupoval jen do bahna každodenní politiky, ale namočil se i do potoků krve a slz, které spustilo nastolování totality. Přesto počty členů KSČ utěšeně rostly, straně se dařilo likvidovat politickou opozici i třídní nepřátele, zestátňovat majetky, ostrakizovat celé skupiny občanů, další mučit a žalářovat. A Gottwald byl tím, kdo tyhle stalinské vymoženosti uváděl do Československa…
Po jeho smrti usedl do prezidentského křesla Antonín Zápotocký. Zcela přirozeně přebíral Gottwaldovu roli i na jednáních KSČ. Za první republiky působil v odborovém hnutí, výrazně na sebe upozornil během velké mostecké stávky. Na Gottwaldovu éru mělo navázat období věnované péči o zvyšování životní úrovně pracujících – a odborový předák byl na první pohled pro tento cíl vhodnou postavou. Tuto svojí „image“ ale notně poškodil zavedením měnové reformy 1953, která mnohé pracující ožebračila, a například v Plzni došlo k ne právě poklidným demonstracím.
Novotný – ke všemu ochotný
Vítr se ale trochu obracel i v Moskvě a Zápotocký se znelíbil v Moskvě, kam musel přijet čelit zdrcující kritice. Ve straně však díky tomu vylétla hvězda Antonína Novotného. Novotný byl pozoruhodně schopný byrokrat a pracovitý funkcionář. A především si dobře vybral, když se na rozdíl od Zápotockého přiklonil k Chruščovovi. V nástupnictví na prezidentské křeslo tak díky tomu přeskočil Viliama Širokého, který byl zarytým stalinistou.
Novotný započal řadu věcí měnit v souladu s novým kurzem, který znamenal odpoutání se od stalinismu. Neochoten odporovat, postupoval však zcela v intencích Moskvy. Díky tomu se začalo říkat: „Antonín Novotný – ke všemu ochotný“.
Prezidentování Novotného se přelévá i do „zlatých“ šedesátých let. On s ovšem s tlakem na liberalizaci příliš nesouzněl, byť jí nakonec umožnit musel. Strana i naše hospodářství procházely krizí a potřebovaly poněkud prokrvit. Už si to uvědomovali i lidé na ÚV KSČ. Liberalizace ale postupovala dále… a to zdvihlo i mocné obočí Leonida Brežněva. Ten také vyslal tanky k bratrské pomoci, aby „normalizovaly“ Československo. Ty ale přijely až po Novotného konci na Hradě.
Voják na Hradě
Ve funkci prezidenta jej nahradil Ludvík Svoboda. Zkušený válečník, zocelený ve dvou světových válkách. Osobně mimořádně statečný člověk vojáckého vystupování a s patřičnou dávkou charismatu. Takový člověk v představách většiny tehdejší lidi sebevědomé a demokratizací osvěžené republice slušel. I on však byl prý liberalizací zneklidněn a tvrdil, že je nutné narovnat vztahy se Sověty.
Svoboda ve svých tehdejších vystoupeních odsuzoval invazi. Tlačil, aby domácí „politická krize“ byla řešeně klidně, sebevědomě a především ústavně, přestože na stole ležel návrh na vytvoření dělnicko-rolnické vlády v čele s ním. Na schůzce to ale tváří tvář vládě odmítl: „Uvědomte si svou situaci, svoji zodpovědnost vůči národu. Znovu říkám, národ by nás musel poplivat, národ by do nás musel kopat, národ by nás musel vyvrhnout, kdybychom na nějaké takové řešení přistoupili.“
Po tomto odletěl do Moskvy a vrátil se jako pomocník těch, kteří republiku okupovali. S jeho přispěním došlo k legalizaci pobytu sovětské armády a na jeho tlak byl stažen protest ČSSR vůči okupaci na půdě OSN. A začalo se s utahováním šroubů eufemisticky nazývaným „normalizace“.
Husák nebyl vždy strnulý
Po zdravotních komplikacích, které sužovaly Ludvíka Svobodu, nastoupil Gustáv Husák. Zastánce normalizace, ale i důležitá postava Slovenského národního povstání, současně bývalý vězeň komunistického režimu. Oběť represí, které v 50. letech pomáhal nastartovat.
Jestli nám jako prezident připadá strnulý, pak celá jeho předchozí kariéra mluví o opaku. Ve své cestě vzhůru prokázal svůj výrazný politický talent i pořádnou dávku bezohlednosti a ctižádosti. Těžko bychom však hledali v Husákových názorech nějakou konzistentnost. V jednu chvíli hřímal proti tak těsnému uzavření hranic a za pár měsíců na aktivu Lidových milicí mluvil o tom, že hranice nemůžou být nějaké korzo.
Stejný obrat provedl v roce 1968, kdy se vzdor svým dřívějším názorům stal mužem číslo jedna na Slovensku a později v celém Československu, aktivním normalizátorem se vším, co k tomu patří – tj. cenzurou, politickou likvidací opozice i s policejními represemi.
Souběžně s prezidentskou funkcí si ovšem také ponechal stranické funkce, což byla věc, za kterou Antonína Novotného plamenně kritizoval. Po nástupu Michaila Gorbačova provedl další obrat, když se přihlásil k programu perestrojky. Husák si uvědomoval změnu dynamiky, ale na tu už nebyl schopen reagovat režim, který pod jeho vedením za léta normalizace zkostnatěl.
Prezident disident
Husák jako symbol nenáviděné normalizace musel být po sametové revoluci odstraněn, ostatně to byl jeden z primárních požadavků Občanského fóra. OF prosazovalo na prezidenta Václava Havla, přestože se objevili i jiní kandidáti z řad reformních komunistů. Tím nejvážnějším byl Alexander Dubček, jehož osoba představovala téměř ideálního prezidenta pro překlenutí té doby přechodu od komunistické totality k rodící se demokracii.
Havel se snažil budit zdání, že svou kandidaturou přináší osobní oběť, a že nemá politické ambice. Že to bylo jen zdání, ukazuje spojenectví s komunistickým předsedou Čalfou, který se zaručil, že Havel bude komunistickým parlamentem zvolen. Za těchto okolnosti zřejmě nebylo reálné razantně zúčtovat s komunistickou stranou… Havel se stal takovým polobohem s aurou podobnou té, s jakou do republiky přibyl po 28. říjnu 1918 Masaryk.
Dokonce se uvažovalo, že by mu Federální shromáždění umožnilo vládnout pomocí prezidentských dekretů, což by znamenalo posun od parlamentního systému k tomu prezidentskému. Nakonec to nebylo třeba. Silou jeho vlastní autority spolu s většinou OF v parlamentu šla spousta akcí podniknout hladce. Jen projektu federace se příliš nedařilo, Havlovi začali přes hlavu přerůstat někteří velcí hráči.
Profesor a plebejec
Jedním z těch nejvýznačnějších hráčů byl Václav Klaus, jenž nakonec dorostl i do prezidentského křesla. Aby také ne, byl nepřehlédnutelnou postavou české politiky, nic menšího ho čekat ani nemohlo. Z historického hlediska je těžké jeho funkční období hodnotit bez výraznějšího časového odstupu.
Snad jen jedno je třeba říct: Václav Klaus zůstal Václavem Klausem, jakého voliči znali. V tomto ohledu nezklamal. Úřad vykonával podle svého naturelu, avšak zodpovědně. Nebýt rozsáhlé amnestie, která nadělala trochu zlé krve, a nekonečných tanečků kolem Lisabonské smlouvy, patrně by byl hodnocen příznivěji.
Prozatím posledním prezidentem, kterým byl tento kus země obdařen, se stal Miloš Zeman. A stalo se tak vůbec poprvé ve všeobecném hlasování. Se svým předchůdcem tvoří vlastně dvě strany jedné mince. Jsou dlouholetí političní oponenti s podobnými rysy. Oba mají své zaryté odpůrce i příznivce.
Postrádá Klausovu uhlazenost a jakési „profesorství“, avšak to sloužilo v konfrontační volební kampani ku Zemanově prospěchu. Své charakteristické zbraně neodložil ani ve svém funkčním období. Nadále se neleká konfrontací, spíš naopak. Zdá se, že je vyhledává. Často se opakuje, že Zeman polarizuje společnost.
Je to jen na nás
Zemanovi bývá vytýkáno, že se nechová jako správný prezident. Otázka ale stojí; jak by se měl chovat ideální prezident? Když si promítneme tu galerii postav osobností na místě prezidentů, nelze mezi nimi najít andělskou bytost, která by do svého úřadování nepromítla to dobré i špatné ze svého charakteru.
Těžko najít osobnost, která by dokonale zapřela sama sebe, neprojevila slabosti, dokázala popřít svůj světonázor uhnětený vlastními prožitky, vzděláním i prostředím, z něhož vykročila. Do tohoto úřadu si vybíráme člověka ze svého středu.
Čím lepší, vzdělanější a upřímnější společnost bude, tím lepší budou kandidáti.
Autor je historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea (Historického muzea)
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Ve stínu Ježkovy smrti. Milovaní komici v Americe
Svět chceme pro lidi, ne pro roboty. Počítejme s blahem i s katastrofou
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
14 komentářů
Proc by se tam ted nemohla objevit „andelska bytost“? Kandidatu je (diky podivnemu vykladu zakona Ministerstvem vnitra) dost.
Je-li tomu opravdu tak, jak se praví v nadpise, tak buď Bůh milostiv k českému národu.
Jistě, správný (i když nutně rychlý) přehled našich prezidentů, a zajisté lze přijmou i správný závěr „..který odpovídal stavu národa. Ale jestli by to mělo být vodítkem jakého (kterého) prezidenta si zvolit nyní, bylo by vhodné si určit co to je ten „stav národa“.
Naprosto tedy objektivně a poctivě vyjasnit jaký je dnešní stav národa, zda si ho ten národ určuje celý (i třeba v pluralitní diskusi) sám, nebo je dán vnějšími (geopolitickými) příčinami, nebo tento stav třeba i proti vůli většiny národa uzurpují malé ideové skupinky..A jaký pak tedy může být vliv a možnosti jedince na Hradě. Nebo tedy obráceně které schopnosti (politické, vyjednávací, diplomatické, kolaborantské, servilní kapitulantské filozofické nebo jaké ) by úměrně tomu stavu potřeboval.
Protože, dejme tomu jsou sice názory jaký má-nemá být vztah k Rusku a Číně. Ale že se ptám, jaký má být náš vztah k EU? Předpokládám že projev pana Schulze ve znění „buď budete souhlasit s federaci, nebo si jděte“ je znám. ŽAloba kterou vůči nám EU vede, rovněž. I nyní v parlamentu EU domlouvaný Dublin IV je znám – prostě k vám ty migranty pošleme a rozhodovat bude o nich Brusel…Takže – jak na toto má naprosto zásadově zareagovat prezident ČR?
Ale je tu řada dalších problémů z nichž mnoho je diskutováno i zde na HP, z oblasti politiky, práva a justice, ekonomiky, veřejné správy.. atd . Tedy – má snad prezident do těchto kauz osobně zasahovat (dle svého názoru a ze své autority) a nebo se má jen z Hradu na všechny usmívat, pronášet elitami ověřené literární citáty , podepisovat cokoliv mu premiér přinese k podpisu a jinak nic???
Po přečtení přehledu jsem si jen potvrdil, že „umění odchodu z čelné pozice“,tj po dosažení svého zenitu je na sportovním , politickém, odborném či uměleckém poli skutečně problém ,který zvládne málokdo.
V diskusi pod článkem se ukázalo, že někteří čtenáři serveru mají dojem, že Hlídací pes.org uprchlíky hájí. „Článek obhajuje imigraci. Navíc většina Němců hlavně tedy žen, po předchozích zkušenostech zůstala raději doma! V Hamburgu patřily celé ulice jen chlapům – hostům! Doslova celé! Byly jich tam tisíce, existují i fotky. Němečtí muži ani ženy tam nebyli,“
„Aha takže vysvětleno… Kdysi volně přístupná náměstí se změnila v přísně kontrolované bezpečnostní zóny svázané pravidly, včetně „bezpečných zón“ určených jen pro ženy. A v příštích letech to nejspíš nebude jiné. Tak to nevím jestli je právě to co nad čím se dá jásat jako řešení integrace migrantů. Když si člověk uvědomí, že v Bruselu už se dojednává Dublin IV, takže naše města na tom budou muset být za pár let stejně, je mu z toho spíš smutno..“ napsal další čtenář.
Mimochodem, ono přece vůbec nejde o to zda „Hlídací pes.org uprchlíky hájí“ – to by totiž bylo na mnohem delší diskuzi, jejíž prvním bodem by bylo domluvit se o kom to vlastně mluvíme – zda o legitimních žadatelích o politický azyl, nebo o uprchlících (a proč, před čím?), nebo i o někom jiném o ekonomických migrantech čistě ilegálech z jiných států, islámských teroristech, zastáncích extrémního extrémního /a z našeho právního řádu nepřípustného / práva šaria, atd. Každá ta skupina by potřebovala jiný přístup
Tady jde bohužel o to, zda „Hlídací pes.org hájí současnou politiku Německa (ale i Bruselu) o masovém a trvalém přemístování těch cizích migrantů do Evropy. Protože ta byla dosud založena na multi-kulturních teoriích (a slibech) že cizorodé různé skupiny dokáží žít v v Evropě pokojně vedle Evropanů (ale i mezi sebou navzájem). Není nutné aby ti lidé zcela asimilovali a přijali plně naší kulturu (či víru) – ale měli se naučit jí respektovat, po právní i společenské stránce. Což se bohužel neděje.
Slovem, jestli je tedy i redakcí „Hlídací pes.org adorováno, a označováno za úspěch, že německá policie (poučena z minula ) vyslala na Silvestr na vybraná náměstí kordony tisíců policistů – aby tam svou přítomností zabraňovaly hromadnému obtěžování a znásilňování evropských žen, (a dalších konfliktů) a slibuje že v tomto bude pokračovat (na těchto vybraných náměstích) i další roky…. Tak by mělo být racionálně uvažujícímu člověku zřejmé, že toto asi nenítrvalé řešení potíží které s sebou masová migrace přináší – a je zcela legitimní – i hlasy našich politiků i občanů (dokud můžeme) tuto politiku odmítnout…
Mimochodem i z úcty k panu Havlovi. Protože když on hovořil o pravdě a lásce (a hezky se to poslouchalo), nepamatuji se že by kdy dodával „a toto bude nutné vynucovat a zaručovat s pomocí tisíců policajtů s pendreky na náměstích…
Já jen k tomu počátku o Masarykovi a té inspiraci buď USA nebo (spíše prosazené) Francií… Tak pokud jde o tu Francii, tam se ta role presidenta za těch již 100 let posunula někam o dost jinam. Vždyť stačí připomenout i jména, která dříve prezentovala Francouzskou republiku při rozhodujících mezinárodních jednáních (Clemencau při versailleské mírové konferenci r. 1919, Daladier při mnichovské dohodě r. 1938) – to nebyli presidenti, ale předsedové vlád. Dnes by tam za Francii určitě už jednal president, což je důsledek de Gaullovy epochy a počátku tzv. V.republiky, cca od přelomu 50. a 60.let uplynulého století, kdy ta role francouzského presidenta značně posílila.
A pokud jde o USA… Tak víme, že tam je dost rozhodující například funkce vicepresidenta, ale třeba nic jako samostatný předseda vlády tam není. Tenhle model tam platí už cca 230 let, tak jako to, že tedy ten mocný president může být presidentem max. 2 období, tzn. 8 let (i když v Ústavě to je až, tuším, od r. 1952, protože docela nedlouho předtím tyhle limity překročil F.D. Roosevelt).
A jinak taky, tomuhle americkému modelu jsou velice blízké politické systémy v řadě zemí Latinské Ameriky, ale v Evropě nikde prosazen není a nebyl.
I když nevím, jak autor článku F. Štrambera ten název článku myslel a mohl by si to kdokoliv vysvětlovat dle vlastní hrdosti, tak já nás preventivně budu bránit. Já bych otočil tu myšlenku (zřejmou), že národ si vlastně vygeneroval že svých řad onu hlavu státu. Dle mého názoru je to tak, že přišel někdo vyjímečný, prosadil svoji myšlenku, touhu (třeba všech), potřebu atd. a přispěl k emancipaci národa, národ si jej zvolil do svého čela a to je příběh T.G.Masaryka a jelikož to byl člověk skvělý, tak se podle toho vyvíjel i národ, tedy skvěle na tu dobu. Po něm pokračoval jeho stín a žák E. Beneš a nezbylo mu než pokračovat v díle T.G.M, přišli nacisté a jejich pohled na práva lidí a tak E,Beneš abdikoval a uklidil se do bezpečí ve VB a odtud se pokoušel neztratit vliv na dění doma, bohužel byl jen loutkou v rukou W. Churchilla. Po válce se vrátil domů a s ním zlo. V té době byl již loutkou vítězných mocností, tedy i Stalina a podle toho to vypadalo. Přišly pomstychtivé tzv. dekrety prezidenta E. Beneše a zapomnělo se, že E. Beneš nebyl de jure prezidentem ČSR a nikdo nic neudělal neodkladně pro to, aby se jím stal (opět). Jak šla historie prezidenta E. Beneše je známo a po něm nastoupili prezidenti a vlády komunistické a s nimi zlo ještě větší a bez výhrad! Konečně se vrátila demokracie po roce 1989 a s ní vyhlídky na slušný život, včetně prezidenta, což se docela dařilo, neboť vše má svůj čas a vývoj, s čím nebudou souhlasit hlupáci a komunisté, ale je demokracie, tak je to ok. Bohužel při tom vývoji se nepřiměřeně experimentovalo a nejspíše pod nějakým tlakem politická reprezentace vymyslela přímou volbu prezidenta ČR a stalo se to, že se vrátilo zlo do toho úřadu, kdo nemá máslo na hlavě a nechce si stále něco nalhlávat (mnozí jsou třeba zvyklí z domova), tak to musí uznat. Opravdu politika zhrubla, občané zhrubli, ze státu se stalo bojiště (politické) jedněch proti druhým a vše po knutou obratné manipulace a propagandy. Tedy z mého pohledu hlava generuje svoje občany a oni snad ze slušnosti podléhají, jak ovce. Obávám se, že stejně to dopadne s tolik propagovanými referendy a přímou demokracií. Kdo si myslí, že my občané ČR jsme na tuto politiku již zralí, tak se šeredně mýlí.
Chování současných politických špiček v Evropě , ale i ve světě, dosvědčuje, že není občanů, kteří by byli zralí „na tuto“ politiku (či podobnou politiku ve prospěch lidí). Nejsme tudíž výjimkou.
Víte – ona je vůbec složité správně analyzovat tu původní formulaci „..který odpovídal stavu národa“. Protože – ani tento rychlý historický přehled nevypovídá o tom, že by ten jeden vyjímečný člověk mohl tu situaci národa nějakým způsobem sám změnit. Spíše a naopak se jí musel přizpůsobit.
Kdybych to vzal od Masaryka – ano, pan profesor Masaryk byl významný (člověk, vědec, filozof, aktivista i politik v lokální politice (ale nebyl sám, řadu postav Národního obrození se učí děti ve škole). Ale v prostředí c.k. rakouské monarchie žádnou významnou celonárodní politiku provádět nemohl.. (Hvězdička, hvězdička, nebo možná mohl – ale k tomu se ještě hlasatelé jeho kultu nedostali, proč se českým politikům ani Masarykovi nepodařilo dohodnout s Vídní stejného narovnání jako Uhrům).
Takže prezidentem se stal až po vzniku České republiky, což se ale stalo rozpadem Rakouské říše na konci války – na což pan Masaryk neměl větší vliv (mimochodem, nebyl tehdy ani v republice).
Beneš sám – nemohl nacistické anexi (ani pozdějšímu bolševickému puči 1948 zabránit. Hácha nemohl dělat vůbec nic – pouze plnit rozkazy Berlína a slabou (ničím nepodloženou) diplomacií se snažit mírnit ty nejsurovější dopady na český národ.
O komunistických prezidentech asi není třeba hovořit.. Těžko se dnes hodnotí význam pana Havla. Můj osobní názor je, že měl ohromné renomé a ohromnou morální reputaci a ohromný neformální vliv. Jenže ho nedokázal využít, a naprosto ho promrhal ve filozofických disputacích. Takže my sice dnes máme takzvaně morální odkaz pana Havla, ale nemáme skutečně právní stát s důvěryhodnou a spolehlivou justicí,
nemáme potrestané komunistické zločince ani porevoluční ekonomické zločince, máme rozkradenou privatizaci, máme komunisty v parlamentu, atd, nefunkční státní správu kolaborující se zločineckými politiky. atd.. Spousta se toho budovala už za Havla, a bohužel nevyužil svůj neformální vliv aby tomu zabránil.
JInak, nebudu dnes hodnotit pana Zemana, to ponechám objektivně dalším desetiletím, až opadne současný (možná oboustranný) mediální řev, zastírající důležitá fakta a rozhodnutí těmi nepodstatnými.
Spíše tedy že politika posledních let skutečně zhrubla, ale nikoliv (jen) v jednání osoby pana prezidenta. V podstatě celá politika, nejen politika, ale i jednání úřadů vůči občanům, nelegitimní brutální postupy policie, nepodložená rozhodnutí soudů a justice,..jakož i hrubnutí společenské komunikace jako celku, zhrubnutí našeho postavení vůči EU,.atd
Opravdu nevím, jak toto bude nový prezident (ať už to bude kdokoliv )řešit. Ví to někdo?
Měl bych jen takovou poznámku k tomu, co píšete o tom Masarykovi… K tomu vyrovnání mezi Rakouskem a Uhrami došlo už v r. 1867 (tj. v době, kdy Masarykovi bylo teprve 17 let a za takovou hlavní osobnost na české politické scéně by se dal tehdy označit F. Palacký). Snahy o dosáhnutí podobného vyrovnání s Vídní alespoň v případě Čech (bez Moravy) tady tehdy také byly, ale zablokovali to zástupci českých (jak se spíše až později začalo všeobecně říkat, sudetských) Němců. Jinak, je známo, že Palacký byl s existencí habsburské říše smířen, kvůli vnějším velmocenským okolnostem, i když si jistě přál nějakou federalizaci – a na tuhle „rakušanskou“ linii navazoval do r. 1914 i Masaryk coby poslanec vídeňského parlamentu, tzv. Říšské rady.
Ale ten vliv Masaryka (a spolu s ním hlavně Beneše a Štefánika) na vznik ČSR bych rozhodně nepodceňoval. Když píšete, že v té době byl v zahraničí… Jenže právě proto tak možná mohl udělat více než kdyby zůstal tady (jako třeba pozdější první premiér K. Kramář, který byl uvězněn za svou protistátní aktivitu a dostal trest smrti, od kterého ho zachránila amnestie císaře Karla I. po smrti Franze Josefa I.). Protože tady při rozpadu Rakouska-Uherska v r. 1918 hrály nesporně důležitou roli právě vnější faktory, souhlas vítězících dohodových mocností s tím, aby se ta monarchie (která byla dlouho předtím vnímána jako záruka jisté evropské rovnováhy, a nakonec, někdy se na to poukazuje i v souvislosti s pozdějšími okolnostmi příčin i důsledků druhé světové války, vůbec rozpadla). Připomněl bych třeba ideu tzv. sebeurčení národů, prosazenou tehdejším presidentem USA W. Wilsonem (který se přece u nás také těší jistému kultu) – a Masaryk byl už před 28.10.1918 uznán dohodovými mocnostmi jako představitel československého státu – a také ten čs. Národní výbor, který tu převzal moc 28.10.1918, se nesl v koordinaci s jeho zahraničními aktivitami. Vždyť asi víte o Masarykových aktivitách i kolem čs. legií atd.
Také bych dodal, že by klidně bylo představitelné, že by ta rakousko-uherská monarchie mohla přežít i svoji porážku v první světové válce – kdyby se právě západní mocnosti, resp. hlavně Velká Británie, držely své tradiční linie. Jako důkaz – když se tu hovořilo o rakousko-uherském vyrovnání v r. 1867, tak už necelých 20 let předtím Uhři (Maďaři) vedli, v l. 1848/9, osvobozeneckou válku za nezávislost, proti Rakousku, které nakonec potlačilo tohle povstání až s ruskou vojenskou pomocí. A když se tehdy ti maďarští nacionalističtí liberálové (okolo L. Kossutha) dožadovali uznání ze strany Velké Británie, tak ta o nějakém nezávislém Uhersku tehdy nechtěla ani slyšet. Takže, jak jsem už napsal, důležitý tady byl ten myšlenkový posun ve vztahu k té habsburské říši, který se projevil právě během první světové války.
Samozřejmě, ten rozpad Rakouska-Uherska nebyl způsoben jenom Čechy, resp. Čechoslováky… Byl tady třeba i problém Chorvatů a Slovinců v otázce jednoty se Srbskem (Jugoslávie), svůj stát chtěli obnovit Poláci, kus si chtělo urvat Rumunsko nebo Itálie… Navíc, ono by se to stejně asi rozpadlo, už kdyby prostě byli svrženi Habsburkové a monarchie jako taková…
Ale chtěl jsem prostě říct, že ten rozpad Rakouska-Uherska v r. 1918 měl i své širší velmocenské okolnosti, pokud šlo o postoj vítězných, či spíše ještě vítězících velmocí první světové války – a v tomhle kontextu bych roli Masaryka třeba až tak nepodceňoval. A zcela zásadní byl vliv jeho a těch spolupracovníků (Beneše a Štefánika) viděl v tom, že se vytvořilo konkrétně ČESKOSLOVENSKO… Ono třeba kdyby se ta monarchie v tom r. 1918 stejně rozpadla, tak by tu třeba došlo k obnově českého státu zhruba v hranicích, v jakých je teď ČR… Ale to už jsme jen u spekulací…
Víte přátelé,
jedná věc tady nebyla popsána, že velká část občanské společnosti skoro 3 generace, tedy český národ prožil více jak 40 roků v systematické totalitě KSČ.
Ta komunistická totalita do lidí a jejich života zasela jejich amorální a neetické chování, které sta tisíce českých občanů přijalo do svého světonázoru a své kultury, a zachtělo se jim žít dle nainfikovaného komunistického myšlení z východu!
Kde Vzdělaní udávali vzdělané, a kde obyčejní lidé udávali obyčejné lidi mezi sebou, lidi účelově a ve strachu udávali lidi, a to vše dělali pro zlepšení svých životů i pozic, a také, aby uchránili své rodiny před komunistickou policejní mašinerií, kde soused udával souseda, a kde lidé hlavně byli vychovávány tak proto, aby lidská závist pomáhala komunistům odhalovat třídního nepřátele. Oni to činili i ve vlastních řadách, oni nevěřili jeden druhému, viz strašný proces s vrcholným politikem KSČ Slánským a dalšími, on na sebe řekl takové strašné věci, že je to až lidsky tragické a psychologicky až ďábelské, co komunistická StB dokázala lidem vložit do jejich úst, i když ti všichni vězni – lidé, věděli že jdou pak na nespravedlivou smrt!!
Co to bylo za Čechy? Jak se na tyto monstra díváte vy všichni, co dokážete intelektuálně mluvit a psát tak, že to vypadá že tady skoro žádná totalitní rudá mašinérie nebyla?
Za vlády jedné totalitní strany KSČ se ničili lidské životy na základě nenávisti a politického strachu, že oni (rudí) přijdou o moc, tak všem kdo se této rudé moci nějak postavili nebo nelíbili nebo znelíbil/znelíbila, tak mnoha jiným lidem i vlastním komunistům se děli věci, které jak se říká „žrali jeden druhého“ jen proto aby se politika českých komunistů nedostala do situace, kdy by padla jejich rudá vláda, to by byl pak jejich konec.
Měli velký strach, že by jiná vláda nebo politická moc udělala s nimi to samé jako dělali oni všem lidem!!
Toho se bály nejvíce!!
Když však viděli, že nová politika státu do roku 1990 je nešikanuje a nehoní po ulicích a policie je nezatýká za jejich zločiny, a nedává je do kriminálů a soudy je spravedlivě neodsuzují za jejich tr. zločiny tak se politicky ztišili.
A pomalu a jistě v demokracii bohatli a bohatnou, bohatý komunista jen čeká až zavře bohatého nekomunistu, aby mu vzal celý majetek a pak z něho udělal toho kdo ekonomicky i politicky okrádal jejich rudé občany! Vy, kteří jste nyní bohatí myslíte si, že by vám vám majetek získaný ve svobodě oni komunisté ponechali? Tomu nevěřte ani minutu!! Oni vědí kdo má peníze a majetek tak je nezávislí, a proto ho musí oškubat/zneškodnit, aby neměl žádné prostředky a sílu se jim postavit, a pak když je zbaven svého majetku tak mu vezmou svobodu, a ihned ho zavřou za vlasti zradu a udělají z něho lidového nepřítele jejich vize o spravedlivé komunistické společnosti. 🙂
Demokracie, jim pomohla přežít a dočkat se svých polo – komunistu a polo – demokratu aby zase vyskočili právě díky těmto politikům, kteří s nimi počítají aby byli u moci díky jejich hlasům!!
Kdo jim nejvíce pomohl aby vystrčili své rudé růžky tak to je je současná politika Miloše Zemana a jeho spolu – soudruhů u koryt.
Za to mu jsou vděčny všichni hlavně soudruh estebák Vojtěch Filip a také ví proč.
On si pragmaticky vykalkuloval, že v české společnosti je více jak 4 miliony občanů se soudružským myšlením, a tak jim dává zelenou a účelově to má vypočítané, že mu dají zase své hlasy a to je pro něj a jeho lidi zásadní politický kapitál, na kterém bohatnou všichni.
Jak komunisté tak i zemanovci i ostatní, kteří hrají hru ze zákulisí.
Co chcete více od takové společnosti a politiků, které nezajímá ani tak demokracie a politický obraz do zahraničí, jak jejich lukrativní život a držení moci?!
Tyto politicko – sociologické pohledy se přesně odráží a hodí na celou současnou českou občanskou společnost/populaci.
Která se vlastně do určité míry oslabuje sama svou prokomunistickou kulturou života, a z mezinárodního pohledu sama sebe IDENTIFIKUJE, že je ještě hodně daleko od vyspělých demokratických západních demokracii a svobod…
Pak ztrácí jak větší politické uznání a přijatelnost vyspělými demokraciemi, tak i prosperitu.
A to se děje právě díky komunistickému dědictví, na které mnoho vzdělanců a učenců a politologů a historiků zapomíná, a nebo nejsou schopny to sami uznat, neboť jsou do určité míry všichni zasažení tím co omezuji celkové odtržení se od komunistického dědictví a jeho filosofie života…! Česko čeká ještě dlouhá cesta a nebude lehká ale možná procitne z té politické nostalgie, kde „všichni měli všechno a všichni neměli nic“. PFJ.
Víte, sám jste si položil složité otázky, a sám jste si na ně i odpověděl.. „..Když však viděli, že nová politika státu je nešikanuje policie je nezatýká za jejich zločiny, a nedává je do kriminálů a soudy je spravedlivě neodsuzují za jejich tr. zločiny – což se netýká roku 1990 – ale po celou dobu prakticky dodnes..No jistě že pokud je trestní a soudní systém v naprostém rozporu s morálkou (což se ale netýká jen komunistických zločinců), nemůžete na nikom vyžadovat aby takovou morálku plnil nebo dokonce vyžadoval – tím by se totiž sám dopouštěl protizákonného jednání vůči státním justičním institucím a mohl by za to být i postižen (což se žel i mnohým protestujícím při zásahu policie dodnes děje)…
Jenomže, bohužel, zrovna justiční systém, ani soudce (ani ty nejhorší, co bráni komunistické i dnešní politické zločince) si lidé ve volbách svobodně odvolat a nahradit nemohou. Takže, ono ani tak nejde o to co lidé „prožili“ za 40 let bolševiků, ale co už stačili poznat za 29 let v životě dnešní demogracie..
Tak ako zafungoval norimberský proces so socanmi nacionálnymi (adolfistami) keď prehrali vojnu, svet potreboval aj „norimberský“ koniec socanstva internacionálneho (v tej komunisticko-boľševickej podobe) po tom čo prehrali studenú vojnu.
Takýto koniec by zdiskreditoval socanstvo na niekoľko generácií, a to je presne ten dôvod prečo sa nekonal (a ono to musí byť organizované medzinárodne, zvonka – ani tí Nemci by denacifikáciu neurobili sami). Červený mor už bol na Západe príliš rozšírený… po to m čo kulturmarxisti z tzv. frankfurtskej školy zblbli na červeno takmer celú prvú generáciu masového univ. študenta na prelome 60/70 rokov, a zhulené deti kvetov tak protestovali proti establišmentu až sa ním stali (presne podľa gramsciovských plánov).